Proč právě koně, proč jezdectví? Svět je plný všelijakých jiných lákadel?

Tuhle otázku si sama také často kladu – proč raději nejsem šachista nebo akvarista –, ale asi jako většině lidí od koní se mi těžko hledá odpověď. Ke koním jsem díky rodičům přišla, když mi bylo sedm a byť jsem na nich dlouho poté sama nejezdila, ten pocit, který jsem kolem koní měla, a jak jsem se díky nim cítila, byl tak silný, že už mi od nich nedovolil odejít.

Vaším partnerem je starokladrubský bělouš Pan Alžběta. Je radost, když volba jezdce padne na národní kulturní památku, naše nejstarší původní české plemeno koní. Byla to náhodná nebo cílená volba?

Přiznám se, že úplně cílená volba to nebyla. Chtěla jsem barokní plemeno, ale tíhla jsem spíš k iberijským plemenům, která svou stavbou těla byla šlechtěna jako jezdecká – nicméně osud a můj tehdejší rozpočet mínil jinak, a tak jsem si pořídila české baroko. S kladrubskými koňmi jsem zkušenost měla. Ostatně první kůň, na kterém jsem se měla jako puberťák učila jezdit, byla právě starokladrubská klisna.

Jaké jsou vaše zkušenosti s tímto plemenem?

Jsou to neskutečně citlivá, inteligentní a hrdá zvířata. Jejich respekt a oddanost si musí člověk v jejich očích zasloužit, proto s nimi pro řadu lidí často není úplně lehké pořízení.

Jaký Generale Elisabett III-4 byl a jaký je? Vždy s ním šlo vše hladce?

Když jsem ho přivezla, byl velice nedůvěřivý a bázlivý ke svému okolí. Prvních pár měsíců byl velký problém ho jenom chytit ve výběhu. Bál se sedla, uzdění, kováře, veterináře… jednodušší by asi bylo vyjmenovat, čeho se nebál. Pořizovala jsem si ho už po letech zkušeností s přípravou mladých koní a prací s koňmi zrazenými lidmi a myslela jsi, že toho už spoustu vím. Elisabett mě ale přesvědčil o úplném opaku. Jeho velmi přísný soud k mému počínání byl akcelerátorem k mému dalšímu posunu nejen na úrovní znalostí o koních a jezdeckých dovedností, ale hlavně na osobnostní rovině.

Když teď vzpomínám na naše začátky, derou se mi slzy do očí z cesty, kterou jsme spolu ušli. Elisabett bude pravděpodobně vždycky speciální v jeho reakcích, a jako u jiných koní s traumatem (které z lidského pohledu nemusí být nijak velké, ale každý kůň ho vnímá jinak) musíte stavět vlastní počínání nad jeho trauma. Wolfgang Krischke, ředitel vysoké jezdecké školy v německém Buckeburgu o něm řekl, že je geniální, ale že hranice mezi genialitou a idiocií je velmi tenká. Elisabett je neskutečně hrdý a inteligentní, je velmi náročný na to, jakými lidmi se nechá obklopovat, a pokud vás nebo vaše rozpoložení vyhodnotí jako nedostatečné nebo nepříjemné, dá vám to velmi jasně najevo. Je mým nejlepším přítelem a zároveň nejpřísnějším soudcem.

Zaměřila jste se na klasickou drezuru? Proč? V čem se sportovní drezurou nesouzníte?

Nesouzním s tím, jaký panuje společenský konsensus v tom. v jakém biomechanickém zapojení a mentálním rozpoložení dnes koně v drezurních obdélnících vídáme. Drezura má být pro koně, mají díky ní rozvíjet svůj přirozený pohyb, intelekt a sebevědomí.

Na základě historicky jiné role koně pro společnost panoval dříve i jiný přístup k nim a jejich výcviku, který byl mnohem více respektující. Kvalitní válečný kůň měl hodnotu několika běžných ročních platů a připravit koně do nejvyššího stupně vzdělání trvalo roky. Zájem jezdců spočíval nejen v tom, aby jim koně vzhledem k jejich hodnotě vydrželi co nejdéle, ale také aby byli dostatečně motivovaní a agilní do války s jezdcem vůbec vstoupit. Právě tento přístup plný respektu a snahy porozumět se mnou při práci s koňmi rezonuje.

Mohla byste vysvětlit, jaký je rozdíl mezi klasickou a sportovní drezurou? Často je slyšet, že dobrá drezura je jen jedna?

Označení klasická drezura už dnes také vnímám jako lehce „znásilněné” různými směry, které se jí ohánějí. Každopádně, jak já toto označení vnímám a čím mě oslovilo, je přístup k tréninku se stejným respektem a úctou, jaké panovaly v závislosti na stupni výcviku a motivovanosti a ochotě  koně, což souzní s mým respektem ke korektní biomechanickému zapojení koně tak, aby pro něj bylo jezdecké využití co nejméně zničující aktivitou. Klasická drezura vychází z historických zdrojů, které tvořili jezdečtí mistři, jež dedikovali celý život studiu jezdeckého umění. Klasická drezura rozvíjí přirozený pohyb koně prostřednictvím výcviku, který koně motivuje a dělá ho krásnějším a sebevědomějším, jak zmiňuje už nejstarší jezdecký mistr a historik Xenofon – a dobrá drezura je dle mého názoru přesně tato.

Pokud ke koni a jeho výcviku přistupujete s respektem a pochopením jeho vidění světa, toho, jak se učí a toho, jak by se měl hýbat s jezdcem na zádech, ať s radostí tancuje předepsané drezurní úlohy v obdélníku; bohužel mám pocit, že tato filosofie se za poslední dekády z tréninku vytrácí, nejen ve sportu.

Můžete shrnout principy, na kterých stavíte svou práci s koňmi?

Na respektu a na snaze neustále se vzdělávat a snažit se porozumět těmto výjimečným zvířatům lépe. Snažit se chápat, jak vidí koně svět kolem sebe a jak já mohu své počínání přizpůsobit tomu, abych pro ně byla co nejsrozumitelnější a zároveň, aby pro ně moje přítomnost byla ideálně chtěná, zábavná a všemi směry rozvíjející.

Máte v klasické drezuře nějaké vzory?

Je jich řada – z těch současných to je práce vysoké jezdecké školy v Bückeburgu, která je mi velmi blízká tím, jak interdisciplinární, nedogmatická pro koňská ve svém přístupu je. Poté určitě mí učitelé Arne Koets, Katja Bergh a Martin Veverka, který mi jako první pomohl s exekucí klasického drezurního výcviku. Dále to jsou na příklad Anja Beran, Philippe Karl, Sonja Weber, Sonja Leitenstern, Yvet Blokesh.

Sama se snažím čerpat z řady zdrojů, a to jak těch historických (od Xenophona, přes Grisoneho, Guérinièra, Bauchera, Steinbrechta…) tak ze současných studií zabývající se primárně  biomechanikou a teoriemi učení.

Co by podle vás ve výcviku koní nikdy nemělo chybět nebo naopak přebývat?

Nikdy by ve výcviku podle mě neměl chybět respekt a pokora. Netrestání koně za naše chyby a práce s jasnou a realistickou vizí toho, čeho chceme s koněm během tréninku dosáhnout. Dále je to určitě alespoň obecná znalost biomechaniky a výcvikové škály, abychom věděli jak a kam výcvik směřuje.

Co by ve výcviku nemělo přebývat nebo spíše se ideálně nevyskytovat je nekonečný dril, který je podle mě zárukou ke zlomenému koni, a dále pak neschopnost kontrolovat své emoce a temperament.

Je každý kůň tak trochu zrcadlem svého jezdce? Je váš kůň vaším odrazem? Nebo to je naopak? :)

Koně mají velmi jedinečnou a často velmi frustrující schopnost poukazovat svými reakcemi na naše silné i slabé stránky.

Můj kůň velmi jasně reflektuje, jaké je moje současné chování a rozpoložení a přiznám se, že většinu času to není úplně příjemné, protože je velmi přísný kritik. Takže v našem vztahu rozhodně nastavuje on zrcadlo mě.

Co považujete ve vztahu člověk kůň za to nejdůležitější?

Vzájemné pochopení a nalezení důvěry.

Souhlasíte s názorem, že čím vyšší požadavky klade člověk na koně, tím vyšší požadavky by měl klást sám na sebe?

Rozhodně. Jak po fyzické tak psychické stránce. Pokud chci po koni náročnější fyzickou zátěž, musím být sama fit a pečovat o vlastní tělo, aby bylo co nejméně křivé. Zároveň čím náročnější věci ve výcviku požaduji tím mentálně vyzrálejší by měl být vzájemný vztah i moje hlava.

V současné době se stále častěji drezura skloňuje v souvislosti s welfare. Jak kauzy kolem nevhodných výcvikových postupů, modrých jazyků a koní za kolmicí vnímáte vy? Je to spíš mediální cirkus nebo má současná drezura skutečně problém?

Podle mě se jedná o skutečný a závažný problém. Z pohledu korektního biomechanického zapojení vídáme dnes v drezurních obdélnících minimum sportovních dvojic. Za to vídáme nespočet koní s  nezapojenými zády, s váhou na předku, nerytmickými piaffami, zkrácenými krky a hlavami za kolmicí.

Doufám, že díky medializaci těchto kauz a nové generaci koňáků, kteří mají oproti předchozím generacím výborný přístup k informacím, začíná vznikat tlak na to, aby takové výkony nebyly v dalších letech hodnoceny vysokými známkami a dále společensky akceptované. Toto se netýká pouze sportu, samozřejmě, ten je ale nejvíce vidět a udává trendy zbytku jezdecké veřejnosti.

Co byste si přála, kdybyste ulovila pohádkovou zlatou rybu? Máte v souvislosti s koňmi nějaký životní sen?

Mým snem je dostat se s mým koněm do vysoké jezdecké školy v Bückeburgu.

Co vám koně dali a co vzali?

Dali mi to, jaký jsem dneska člověk. Jak koukám na svět kolem sebe, na vztahy (nejen s koňmi) i na samu sebe. Dali mi nedocenitelnou životní lekci o pokoře, lásce a vděčnosti, že ani nestojí za řeč mluvit o tom, co primárně materiálního při péči o tyhle nízkonákladové miláčky, člověk přiš