Kateřino, kde se vlastně vzala myšlenka převést svůj populární blog do knižní podoby? Deníček chudáčka koníčka jste začala psát už v roce 2007.

O knižní verzi jsme roky vtipkovali. Můj muž mě nepřestával k vydání ponoukat, že si to určitě čtenáře najde, ale reálně jsme se rozhodli, až když nás hlavní hrdina – bílej koník Fin – předčasně opustil. Jeho nečekaný odchod mě zasáhl, znali jsme se od jeho narození a knížka je poděkováním za roky strávené v jeho přítomnosti. Navzdory všemu, v čem mě kdy vymáchal, mu nikdy nepřestanu být vděčná.

A co bylo impulsem k psaní blogu?

Deníček chudáčka koníčka měl být parodií na blogy zakládané novorozencům, ve kterých děti prostřednictvím svých maminek sdělují světu, kolik toho zpapaly, vykakaly a naspinkaly. Bílej koník si ve svém blogu podobným způsobem stěžuje na stravu, ubytovací podmínky i nelidské zacházení. Původní záměr, že v únoru 2007 pobavím přátele zhruba čtyřmi týdny zápisků, zmizel v propadlišti dějin poté, co návštěvnost blogu raketově vzrostla. V dobách největší slávy blog míval průměrně 1200 návštěv denně, ale Seznam.cz kolem roku 2011 blogy ukončil. Obsah se podařilo přesunout na jinou doménu, takže nejvěrnější čtenáři zůstali, a nakonec - díky možnosti nahrávat fotky přímo na síť - Deníček zakotvil coby skupina na Facebooku. Zpráva o Finově úhynu spustila neuvěřitelnou lavinu kondolencí. Nikdy bych nevěřila, kolika lidem jeho zápisky zpříjemňovaly den a v kolika rodinách byl členem, byť jen virtuálním. A mě čekal nejtěžší úkol v životě, popsat jeho odchod na věčnost jeho osobitým a nezapomenutelným stylem.

Deníček chudáčka koníčka rozhodně nepatří do sekce „krásná literatura“. Naopak, jde o čtení čistě únikové. :) Jak moc koňák potřebuje nadhled, nadsázku a legraci? Přináší humor úlevu od někdy až příliš šedivých dní?

Ani ne tak šedivých, jako protivně stereotypních. Mít koně na pastevku znamená, že tři čtvrtě života nadáváte na počasí a bojujete s matkou přírodou. Koně vnáší do života fantastické momenty, pro které určitě stojí za to existovat, ale v porovnání se vším voserem, který je nutný absolvovat, je to minimální položka celku. Vše ostatní je dřina a odříkání, která stojí čas a peníze, a kterou obvykle nedobrovolně projdou i členové vaší domácnosti. Takže udělat si legraci z pekla je v podstatě dobrým skutkem. A jsem si jistá, že kdyby bílej koník uměl číst, s drtivou většinou obsahu blogu by bez výhrad souhlasil. :)

Ne všichni váš blog četli. Šlo by tedy pár slov o něm?

Blog je psán z pohledu angloaraba Fina, který sám sebe považuje za výjimečného, ale nikdo v jeho okolí to neakceptuje. Kamarádi koně ho šikanují a osobní služka se mu posmívá, ignoruje jeho pohnutky i názory a dělá mu samé ošklivé věci (štve na něho veterináře a nutí ho žrát hnusné kloubní doplňky). Fin je částečně filozof, takže veškerá příkoří spáchaná na jeho bílém já rád rozebírá, a nejraději popisuje situace, ve kterých figuruje nejen jeho panický strach úplně ze všeho, ale i služčin neomluvitelně diletantský přístup k jeho traumatům. Prostě zlá (a blbá) služka a chudáček koníček.

Po ukončení Finovy sportovní kariéry zápisky spadly do modulu popisů koňských důchodců, kdy nejakčnějšími momenty byly kozlováním odložené děti nebo díry na předražených značkových dekách. Naděje jsem vkládala do vítěze Velké pardubické, který se po ukončení kariéry měl stát Finovým kolegou. Pověstný drak Theophilos kandidoval na perfektní zosobnění celebrity a aristokrata mezi starými polokrevnými páprdy a dostihovým zkrachovalcem, což samo o sobě nabízelo spoustu zajímavých zápletek, ale Fin se Theova příchodu bohužel nedožil. Že je s psaním Deníčku de facto konec, mi reálně došlo v momentě, kdy jsem Thea v Pardubicích po dostihu vodila a ve stájích se mě někdo zeptal, co bude dál, jestli budou zápisky koníčka z nebíčka. Ale myšlenku tohoto charakteru jsem zavrhla, abych se svou koňskou schizofrenií nemusela existovat až do smrti.

Vánoce za rohem a myslím, že pochybovače jsme navnadili. Kde je možné knihu objednat?

Objednávat lze pouze na speciálním e-shopu - https://www.frostbooks.cz/, sekce Jak objednat - https://www.frostbooks.cz/objednavka.php

Deníček chudáčka koníčka ale není vaše prvotina.

Ano, moje prvotina je dostupná na stejném e-shopu jako Deníček chudáček koníčka. Publikace je to sice tenká, ale plná pravdivých povídek, ve kterých se lidé od koní jistojistě najdou, o čemž napovídá i název knihy: "Proč my to vlastně děláme?"

Ještě nevíte, zda Deníček nutně musíte mít? Třeba vás ukázka přesvědčí! :)

Dva zápisky Deníčku

Pondělí 10. září 2007

I koně mají své dny.

I když dost často záleží na situaci. Třeba ráno bylo prima! Služka musela do tmy zapískat třikrát a nadávala bez přestávky, protože si chtěla vyfotit obzor, zatímco my ji (prý) zdržovali. Vykukovali jsme z dolní louky a předstírali, že plot kouše a že se ho bojíme. Já jsem nakonec rozlehlé šípkové houští oběhl a poté jsme se oba rozcválali a galopem se řítili přímo na služku. To všechno, čím nás nazvala, nejenomže nejsme, ale ani jsme tím nikdy nebyli. Vypadala, že místo nasypání snídaně nás kýblem přetáhne, ale ovládla se a hlasitě počítala do deseti. A musela dvakrát uhnout, mezi čísly dva a tři to měla těsně na body, abychom ji nepřeválcovali. A pošťuchovali jsme se i během přehazované, jako že Amík hurá na mou snídani a já obratem k jeho.

Odpoledne jsme změnili taktiku odboje. Pod dětmi jsme se vlekli jako šneci, a jestli trenérka se služkou očekávaly progres, tak ani omylem. My jsme se nikoho o sobotní závody neprosili! A naplánovat si zrovna na dnešek gymnastiku byl veliký trenérčin omyl. Amíka svižné tempo bavilo necelých deset minut, aby následně upadl do režimu bdělého kómatu, v němž veškeré požadavky vztahující se k jeho hnědému já vykonával buď laxně nebo je ignoroval. A já? Já jsem trénink pojal po svém. Nejdřív že se mi skákat nechce, a pak že tedy ano, ale bočně. Poté mi služka pět minut zírala do kopyt, jestli nemám bebí, posléze se řešilo sedlo a dotažení podbřišníku. A také hřbet jestli mě nebolí.

To jsou vážně tak hloupé, že nepochopily výzvu co třeba jít už domů? A tak jsem jim to nakonec předvedl. A slušně jsem trenérce zavařil, protože můj oxer měl sto dvacet centimetrů. A jak nepřestávám dávat najevo, že korigovat mi odskok tabulkovými parametry je ve světě bílého koníka nepřípustné, o čtyřicet centimetrů vysokou kavaletu jsem zakopl a rovnováhu jsem nabral až těsně před oxerem. A protože nejsem hnědé ořezávátko, lupnul jsem to z jedné nohy načisto a trenérka se málem počurala, jak nás v duchu uviděla ležet v bidlech. Služka se leknutím také málem počurala, byť z ní záhy vypadlo, že o mě strach neměla. Mám to snad chápat tak, že já jsem méně důležitý než trenérka?

Úterý 11. září 2007

I koně mají své dny (aneb pomsta je sladká).

Právem se domnívám, že dnešní lekce udělená zástupcům lidského pokolení zůstane v kuloárech zaznamenána zlatým písmem. Jsme prostě profíci, musím nás oba pochválit.

Přestože většinový podíl na úspěchu akce náleží Amíkovi, základní kámen pilíře jsem položil já, a to když jsem se služce vyvlékl z lokte (zamykala stáj) a šel napřed. Nebylo to poprvé, protože u plaťáku roste jetel a služku neuvěřitelně irituje, když si jdu s udidlem cokoliv chutného urvat. Ale tentokrát jsem zrychlil směr branka, takže nervózní služka panicky vytrhla klíč ze zámku a drapla mě za ocas. A už volala na dítě: „Honem zavři vrátka!“ Což o to, dítě ji obratem poslechlo, ale poněkud jinak, než služka zamýšlela. Vrátka zavřelo totiž až za námi, a jestli si služka bláhově myslela, že se nechám zastavit chycením za ocas, tak to fakt nenechám. A jelikož dítě zavřelo vrátka stylem pustím Amíkovu otěž a běžím chytit kliku, nastala přesně ta situace, o které jsme roky snili.

Zde je potřeba zmínit jistý místní folklór všech našich dětí.  Aneb čím častěji je služka plísní: „Koně musíte za každé situace držet!“, tím častěji otěže pouštějí, obvykle při nasedání. A protože tím odloženým zpravidla bývám já, nastala konečně i Amíkova chvíle slávy. Služka stihla vyhrknout jen: „Jarčo!“ (i když dítě bylo Iva), s dodatkem: „Jak můžeš, kurňa, takhle pustit koně?“

No jak asi, normálně. A borec přesně věděl, která bije, a okamžitě přestal škubat trávu. A že si uděláme svůj výlet, když nás nikdo nedrží, takový neplánovaný odpolední špacír. Nejdřív jsme zamířili k řece, ale včas jsme si uvědomili, že tam je slepá ulička. Elegantním klusem jsme se vyhnuli služce s Ivou a honem na most.

Ano, u vchodu jízdárny jsme se zastavili a řešili, jestli jít dovnitř. A protože naše pronásledovatelky se již blížily a děsně nenápadně předstíraly, že jdou náhodou kolem a vůbec si nás nevšímají, zvedli jsme ocasy do praporu a zamířili k městu. To už služka solidně nahlas nadávala, ale pořád jsme všichni kráčeli krokem. A v momentě, kdy pronásledovatelky vystřelily vpřed, protože jsme právě vstupovali do křižovatky, nám latentně odstartovaly dostih.

Cválali jste někdy na sídlišti, osedlaní, s vytaženými třmeny? Vlající otěže a hřívy, klapající podkovy, prostě romantika. Švanda, kterou nelze výstižně popsat – vám se běží lehce a svěže, zatímco osoby v přilbách kdesi za vámi nestíhají a funí jako lokomotivy. Nepochybuji, že náhodným chodcům se honička líbila, takže jsme na trávníku zrychlili a začali vyhazovat. A dokonce nám kdosi z hořejšího patra jednoho paneláku hlasitě fandil: „Koníci, do toho!“

V jeden moment se nám služka s Ivou z dohledu ztratily, takže jsme zpomalili a počkali na ně, koneckonců trávy byl všude okolo dostatek. Blížící se pronásledovací četu obvykle prozradilo funění, takže než jsme se navzájem spatřili, už jsme klusali. Tak akorát, abychom nebyli na dosah. To už služka zkoušela takové ty hloupé manévry typu Kluci, večeře! anebo Hodný Fineček, moc hodný! za mohutného šustění pytlíku a papírových kapesníků. Pravda, párkrát mě to nalomilo, ale borec zachoval chladnou hlavu, a naopak razantně zrychloval. A já se prioritně musím držet jeho, takže jsem směrem ke služce jen zařehtal a pospíchal jsem za Amíkem.

Ale jinak prima pocit, protože doprošující se služka byl doposud nepoznaný level. „Hodný a šikovný kluk jsi! A kurva jedna arabská bílá taky!“ coby dodatek do proslovu úplně nepasovalo.

Procházka neměla chybu. Nikdo mě nesekýroval, že žeru s udidlem, a služka nám do toho z dálky zpívala, jací jsme hodní koníkové, kterak nám vypíchne obě oči (u borce asi těžko, když už má jenom jedno) a zláme žebra a že nás pověsí za nohu do průvanu jako odstrašující příklad.

Jasně, náramně jí to věříme. Hlavně to poslední. Na kom by pak krasavice inteligentní jezdily na závody? Výlet nám překazil Amíkův nákrční řemen martingalu, který sklouzl k uším a zahákl se mu přes oko. A když mu služka nabídla vysvobození, nebránil se. A služka poté zatelefonovala trenérce. „Prevíti šli napřed, ale už je máme a vyjíždíme na hřbitov. Na nich, ne je tam zahrabat!“ vylíčila jí, aby fámy o zpěněných koních řítících se městem nepředběhly realitu.

Máme těžký život.

Kateřina Mrázová

Koně se stali její vášní již v útlém věku. Díky vyrůstání s Velkou pardubickou byl jejím prvním hrdinou Sagar s Pavlem Liebichem, později Železník s Josefem Váňou. V deseti letech byla „konečně“ přijata do pionýrského oddílu a o něco později následovala docházka do dostihové stáje Josefa Váni. Vlastní koně se scéně objevili po maturitě. S životním parťákem Finem vyzkoušela parkurové skákání, všestrannost, vytrvalost, ale i westernové soutěže, vandry a účinkování v muzikálu. Po ukončení Finovy sportovní kariéry se Kateřina vrátila k dostihům a splnil se jí sen v podobě vítězství ve Velké pardubické v pozici spolumajitele Theophila. Theophil se po ukončení dostihové kariéry stal Finovým následníkem.