Jak bojuje s životem ve stájích a se světem jezdectví koňák na vozíčku? Jak kvalitně se dá připravit mladý kůň, když jezdci nefungují nohy? Je bezpečná práce na ruce? To vše v rozhovoru prozradí Dana Selkeničová, aktivní jezdkyně, která se umístila se stoprocentně osobně připraveným koněm na krásném třetím místě na MČR v paradrezuře v roce 2022.

Kdy to vše s koňmi začalo, Dano?

Koně mě životem provázejí od mých čtrnácti let, kdy jsem přestala s rychlostním plaváním a měla jsem víc času. První zkušenosti jsem sbírala na chatě, kde měl soused statek a koně, se kterým ale vůbec nic nedělal, měl ho jen pro radost. Začala jsem si ho půjčovat, chodila s ním na ruce na procházky a potom mi táta vyrobil takovou provizorní sulku, ve které jsem brzy začala jezdit. Když na to dnes vzpomínám, byly to časy blažené nevědomosti, ale vlastně se mi podařilo všechno, co jsem s koníkem chtěla. Potom ho ale soused prodal a tak jsem začala chodit do Hucul Clubu na Zmrzlíku a už to jelo. Koně se stali mými celoživotními parťáky a já neustále hledala cestu, jak se v jezdectví vzdělávat a co nejlépe jim porozumět.

Kde se vzala láska k drezuře?

Postupem času jsem začala chodit do drezurní stáje, kde jsem pochopila, že jezdectví je ještě o něčem jiném, než jen nespadnout z koně. Zkoušela jsem i skákat a jezdit parkury, ale brzy jsem pochopila, že v sobě nemám dostatečnou odvahu a touhu po adrenalinu, abych se této disciplíně mohla věnovat. Jednoho dne jsem si při volejbale rozlomila kloub na malíčku tak, že už jsem nebyla schopná v ruce udržet nějaký větší odpor – a tak začala moje cesta za jemností.

Úraz, který komplet převrátil váš život, by většina lidí očekávala ve spojitosti s koňmi nebo třeba autohavárií. U vás to ale bylo úplně jinak.

Bylo. V roce 2009 jsem při dovádění se svými dětmi na zahradě spadla na záda tak tvrdě, že jsem si rozdrtila obratel. Po dvou operacích mi lékaři řekli, že bohužel mícha je přerušená a nohy už nikdy neucítím a ani s nimi nebudu hýbat. Dodnes vlastně nechápu, jak se to mohlo stát, ale naštěstí mě v té době podržela péče o děti a manžel. Strávila jsem pět měsíců na rehabilitaci, kde jsem se učila všechno zvládat z vozíku a snažila se co nejdříve vrátit domů. Někdy se mě lidé ptají, jaké to bylo si poprvé sednout na vozík. Na to mám jen jednu odpověď: krásné. Mezi operacemi i bezprostředně po nich jsem totiž musela jen ležet a záda vůbec nezatěžovat, takže když do pokoje přivezli vozík a řekli, že se pojedeme podívat po okolí, jak to tam vypadá, byla jsem neskutečně šťastná. Pohyb na vozíku sice nemám ráda dodnes, ale nahrazuje mi nohy, mohu se díky pohybovat a žít aktivní život. Mám auto upravené na ruční řízení, tak se dostanu skoro všude, kam potřebuji.

Jaký byl návrat ke koním?

Při pobytu na rehabilitaci jsem si myslela, že se ke koním už nikdy nevrátím. Dívat se na ně přes ohradu mě nezajímalo a jezdit v kroku s vodičem do kolečka, kdy neustále máte pocit, že spadnete, mě přivádělo k šílenství. Naštěstí mám úžasné kamarády, kteří mi pomohli a jsem jim za to nesmírně vděčná. Doslova mi zachránili život. Začala jsem opět jezdit. Nejdřív s manželem, který mě vždy na koně vysadil a potom jsme šli na krátkou procházku okolo jízdárny. Můj stav se však nelepšil, tak jsem to vzdala s tím, že to nemá smysl. Začala jsem se zajímat o psy, pochopila práci s nimi a vzala si jednoho určeného pro nevidomé na předvýchovu. V té době jsem pochopila, že zvířata na rozdíl od lidí vůbec neřeší, jak vypadáte a jak se pohybujete, zajímá je jen to, jak se k nim chováte. Začala jsem doufat, že bych snad přeci jen nějakou cestu ke koním zpátky mohla najít. Pokud něco opravdu chcete a jdete si za tím, celý vesmír se spojí, aby vám to umožnil. Tak mi zavolala kamarádka, jely jsme se spolu podívat na závody a potom k ní domů, kde měla koně. Hned mi nabídla možnost si sednout na jednoho hodného úžasňáka a to byl opravdový restart. Při prvním pokusu jsem na něm jen seděla, křečovitě se držela a říkala „hlavně ať se ani nepohne“! Dnes dokážu i cválat a ten krásný pohyb si i náležitě vychutnat.

                             Když dlouho nechodíte, zapomenete, jaký je to pocit, jak se vlastně nohy střídají, jak máte pracovat s rovnováhou.

Zní to skoro snadně, ale cesta zpět do sedla určitě nebyla jednoduchá. Jaká úskalí jste zdolávala, co bolelo nejvíc?

Začala jsem jezdit na koních mé kamarádky, kteří byli hodní a trpěliví. Postupně jsem se z jízdy se třemi pomocníky zlepšila, osvojila jsem si částečnou rovnováhu, začala jezdit pouze s jedním vodičem a postupně se odvažovala i sama okolo jízdárny. Jakmile jsem byla s koněm sama, začala jsem mít automatickou potřebu mít koně pod kontrolou, umět si říct o směr a rychlost. Bez holení a se špatnou rovnováhou, kdy mě jakýkoliv tlak do otěží nebo nečekaná změna směru rozhodili, to šlo velmi pomalu. Objevila jsem westernové sedlo, které je široké, na koni stabilní a hruška vepředu mi poskytovala možnost chytit se rukou. Začala jsem hledat způsoby, jak se domluvit s co nejmenším množstvím tlaku. A světe div se, ono to fungovalo! Ale pouze v tu chvíli, kdy jsem na koni seděla. Jakmile jsem si sedla zase po týdnu, vše jsem si musela domlouvat znovu. Rozhodla jsem se, že si zkusím koupit vlastního koně, na kterém nebude jezdit nikdo jiný, abych na něm mohla postupně pracovat pouze svým vlastním způsobem. 

Našli jsme vhodného koně, klidného a zvyklého chodit jen na procházky. Na začátku jsem stále kolem sebe potřebovala pomoc a dohled, ale holky mi poskytly trpělivost, dívaly se, jak bojuju a nechaly mě, až budu chtít, ať si řeknu o pomoc. To bylo moc důležité, protože jsem nepotřebovala nandat uzdečku první den, ale naučit to zvíře, aby mi s tím pomohlo a abych to časem zvládala úplně sama. Objevila jsem horsemanship, který mi otevřel vrátka do míst, o kterých jsem dříve jen tušila. Od toho okamžiku už šlo všechno docela rychle, dokonce jsem jezdila s ostatními na vyjížďky, kde jsem cválala na louce. Nádherný pocit! Najednou jsem měla zase nohy a mohla skákat přes kaluže! Trvalo to víc než rok, než jsem pod sebou zase ucítila pohyb nohou, dokázala rozeznat jejich střídání a fáze. V mozku se mi po třech letech znovu vybavily vjemy vlastní chůze, což je věc, kterou je těžké vysvětlit. Když dlouho nechodíte, zapomenete, jaký je to pocit, jak se vlastně nohy střídají, jak máte pracovat s rovnováhou. Pokud se vše děje automaticky, nemyslíte na to a přijde vám to samozřejmé. Ale naučit se to znovu, to je hodně těžká disciplína. Já sice sama chodit nemohu, ale koňské nohy mi to vše vynahrazují. To byl můj první valášek, který ale po dvou letech začal hodně zlobit a začala jsem se na něm bát. Musel jít dál do světa a já hledala nového koně. Nyní mám čtvrtého v řadě, bohužel ti dva byli oba nemocní a po pár letech jsem je musela dát na pastvu. Doufám, že ten současný mi vydrží až do jezdeckého důchodu, je ještě mladý, šestiletý a máme před sebou mnoho času. Nyní takto jezdím odhadem osm let, byla jsem na velkém množství různých kurzů, hledám svou vlastní cestu. 

 

Na začátek jste potřebovala klidné, trpělivé koně, co dnes?

Vybírám si koně, kteří mají klidnou hlavu, ale stejně, ať si přivezu jakéhokoliv, musím s ním začít od úplného začátku. Jako by nic neuměl a já ho znovu obsedala. Učíme se stát, nechat se vyčistit, zvednout nohy, nandat ohlávku, rozejít se, zastavit. Vše si připravuji nejdříve ze země a když nám to bezchybně funguje, zkouším pomalu do sedla. U nás na ranči už mě všichni znají a mám velké štěstí, že jsou ochotni mi neustále pomáhat. Spoustu věcí si zvládnu udělat sama, ale zvednout sedlo na koně, dát nefunkční nohy do třmenů, otevřít jízdárnu, to prostě nejde. Snažím se být co nejvíce samostatná a na jízdárně jsem nejšťastnější, tam zapomínám, že mám nějaký handicap a užívám si každý den, který mohu.

Je krásné, že kolem sebe máte fajn nápomocný kolektiv. Hledala jste vhodnou stáj dlouho?

Postupně jsem vystřídala několik stájí, stěhovali jsme se celá parta dohromady. Ale ať jsem byla kdekoliv, vždy mi tam lidé pomáhali. Můj handicap mi ukázal tu lepší stránku lidí okolo a jsem za to moc ráda.

Jak vypadá váš běžný den?

To záleží na počasí a ročním období. Mám skvělou práci, kterou si mohu z velké části plánovat podle sebe. A tak v létě jezdím na jízdárnu hned ráno, než bude horko a práci si nechávám na odpoledne a večer. Když prší, tak jsem doma a doháním resty. V chladných dnech zase čekám s ježděním na odpoledne, až bude teplejší část dne, takže pracuji dopoledne, potom si udělám pauzu na koníčka a do práce zase odpoledne. V zimě mám curlingovou sezonu, dostalo se mi té cti reprezentovat naši zemi v tomto sportu a jezdit na různé turnaje a mistrovství světa, to přichází pauza s koňmi, kdy máme jen takové udržovací období a upevňujeme si vzájemný vztah bez tlaku na jakýkoli výkon. Děti už mám naštěstí dospělé, i když ještě bydlí u maminky, tak mám volné večery.

Jste zjevně sportovně založená. Kromě koní a curlingu je ještě nějaký sport, který máte ráda a aktivně se mu věnujete?

Ano, sport mě baví a provází od dětství. Mám ráda také například lyžování, stolní tenis, plavání. Jen už mi nezbývá čas se dalším sportům věnovat, když mám možnost výběru, jedu vždy na jízdárnu.

Na které úspěchy, i nesportovní, jste pyšná?

Jsem pyšná na to, že jsem se nespokojila s tím, co umím, ale stále hledám nové možnosti. Už kolikrát jsem měla "aha" efekt a myslela si, že cvik chápu – a potom jsem ho pochopila ještě několikrát a těším se, kolik úrovní mi ještě k pochopení zůstává.

Jsem hrdá na to, že jsem se v roce 2022 zúčastnila MČR v paradrezuře s koněm, kterého jsem si 100% připravovala sama a umístila jsem se na třetím místě. Chtěla jsem pokračovat a dál se zlepšovat, ale zastavila mě nemoc koně, takže nyní začínám znovu, s mladým zvířetem. Letos bych chtěla začít jezdit na závody a postupně si zvykat a zlepšovat se, tak snad se příští rok potkáme třeba právě na MČR 2025.

Co když spadnete, Dano? Je rozdíl, pokud se tak stane na jízdárně, nebo v terénu? Asi nejste nikdy při ježdění sama, že? Kolik lidí potřebujete k nastoupení zpět do sedla?

Už před úrazem jsem z koně padala jen výjimečně a nyní, s ohledem na 100 % nefunkčnost nohou, se mi padat nechce už vůbec. Je tu velmi vysoké riziko vážného úrazu, i když třeba zlomená noha by mě vůbec nebolela, ale donutila by mě strávit třeba dva měsíce doma. Takže když jsem po úrazu hledala cestu zpátky do sedla, měla jsem to na vědomí. Je to jeden z důvodů, proč vůbec nepodceňuji přípravu ze země a koně si připravuji i třeba půl roku, než na něj nasednu. Potřebuji, aby všemu rozuměl, byl v klidu s jasnou hlavou. Díky tomu se mi vůbec nestávají klasické příhody, jako uskočení, rychlé nacválání a vyhození a podobně. Můj kůň to prostě nemá zapotřebí. Ničemu se nebrání a před ničím neutíká. Samozřejmě nás občas něco vystraší, ale ta reakce je mírná, klidná, krátké popoběhnutí a zastavení, kdy možná ztratím rovnováhu a musím se chytit za madlo, nebo jsem celá na straně. Spadla jsem dvakrát, a to i s koněm, kdy zůstal ležet na boku a čekal, až se v klidu z pod něj vysoukám a potom bude moct vstát, aby mi neublížil. Já klasicky jako každý vozíčkář zůstanu ležet tam, kde padnu, a čekám, až mě někdo přijde zachránit. Stalo se mi to na jízdárně, kde jsem měla vozík na nástupní rampě a holky mi ho přivezly a pomohly na něj. Měla jsem jich kolem sebe hodně:) Do terénu v sedle chodím málo, nejdřív až po roce práce a to jen na louky po okolí, abych to neměla pro záchranu daleko. A nikdy sama. Chodíme tedy alespoň na procházky na ruce, aby se koník nenudil a byl trochu okoukaný. Přeci jen ta věčná práce na jízdárně do kolečka by nás dlouhodobě začala nudit.

Když napíšeme, že chodíte s koněm na procházky na ruce, určitě úplně všechny čtenáře napadne „jak asi může vozíčkář chodit na procházky s koněm?" Takže jak? A může být vůbec práce na ruce z vozíku bezpečná? Nestalo se vám nikdy, že by vám kůň do vozíku vrazil?

Mám takový úžasný vozík, segway, přizpůsobený pro vozíčkáře. Manžel na něj sehnal peníze a koupil mi ho, abych se dostala co nejvíc do terénu – je to úplně snový stroj! Jezdím s ním po louce, na jízdárně v písku, projedu i přiměřeným blátem, nikde se nezasekne a je to držák, když to se mnou zvládá a stále funguje. Upřímně nevím, co bych si bez něj počala.

K té bezpečnosti: jako vozíčkář, který sedí dole vedle koně a nemůže uhnout do strany, se samozřejmě hodně bojím. Proto si vše od začátku chystám tak, abych se cítila bezpečně. S každým koněm začínám ve volnosti, takže pokud se kůň se mnou necítí dobře, jednoduše se otočí a odejde někam do kouta. Začínám tedy třeba v kruhovce, kde to za ním nemám tak daleko a potom se přesunuji na větší prostor. První, čeho chci docílit, je, že kůň bez ohlávky klidně stojí, nechá mě, abych jezdila kolem něho a mohla ho vyčistit. Potom pokračujeme pomalu dál a dál. Nyní s mým posledním mladým koněm mi trvalo asi 1/2 roku, než jsem si ho na čištění přivázala s vědomím, že mě respektuje a neohrozí mě. Samozřejmě se mi stalo, že se o vozík lehce otřel, s elektrickým vozíkem ale není tak snadné pohnout. Jsem na svou bezpečnost velmi opatrná a každý pohyb koně, který mi je nepříjemný, opravím. K cizím koním mám velký respekt a pokud mě někdo na jízdárně požádá, abych mu jeho koně třeba jen na chvilinku podržela, tak souhlasím jen za podmínky, že pokud se pohne, tak ho pouštím a utíkám. :)

Dani, jste neuvěřitelná! Ale to asi slýcháte často...

Děkuji. Přeci jen to často neslýchám, okolí už mě takovou bere – a navíc jsem pěkně tvrdá palice. Nikomu, ani sobě, nedám nic zadarmo, tak asi působím dojmem tvrďáka a introverta, je to ale můj způsob, jak se ze života nepo…

                                         Koně jsou jiní, než lidé. Oni si nikdy nestěžují a každý den dělají vše tak dobře, jak jen mohou.

Co myslíte, rodí se lidé už silní, nebo je život silnými udělá? Jak jste to měla vy?

Řekla bych, že se každý rodí s určitými dispozicemi, které potom může a nemusí využít. Také mi trvalo dlouho, než jsem dospěla a získala úspěch a respekt v práci mezi dospělými. Ale vždy jsem si plnila své sny a šla za tím, co chci. Ta největší změna ale přišla určitě až s úrazem, hodně jsem se zatvrdila. Občas si uvědomuji, že svým přístupem od sebe odháním lidi, které mám ráda a je mi to líto. Ale je těžké to změnit. Nedokážu každý den bojovat o možnost vůbec vylézt z postele a současně být jemná, milá a chápající. Koně jsou jiní, než lidé. Oni si nikdy nestěžují a každý den dělají vše tak dobře, jak jen mohou. Možná proto mě tak fascinují a cítím se s nimi dobře. S nimi nejsem tvrďák, ale kamarád a přítel a oni dělají vše pro to, aby mi udělali radost.

Co bylo v období po úrazu, když jste věděla, že už nebudete chodit, nejtěžší? Poradila byste koňákům, kteří právě čelí jakékoli zdravotní újmě, nač se zaměřit, jakým směrem uvažovat, prostě co pomáhá v návratu ke koním?

Já jsem si po úraze vůbec nepřipouštěla, že už chodit nebudu. Brala jsem to jako bych měla obyčejně zlomené nohy, a že jen čekám, až se to zahojí. Jen jsem nechtěla čekat pasivně, chtěla jsem stále dělat věci, které mám ráda, tak jsem začala ihned hledat cesty. A hledám stále, už je to patnáct let a nohy stále nefungují. Zvykla jsem si, i když si pořád přeju chodit. Jiným lidem v podobné situaci mohu jen doporučit, aby na nic nečekali a hned se začali vracet do života, který mají rádi. Ano, je zapotřebí snížit požadavky, jít po malých krůčcích, ale ta cesta stojí za to.