Patnáct drezurních jezdců se ucházelo o divokou kartu pro účast při paralympijských hrách v Paříži, ale štěstí se nakonec usmálo na vás. Paříž! Byly to velké emoce? 

Už od prvního momentu, kdy jsem se dozvěděl od prezidenta ČJF Radka Rouče, že mezinárodní tripartitní komise mi dala důvěru a udělila divokou kartu, to byl neskutečný zážitek, ten pocit, kdy byste radostí brečeli a křičeli nadšením je k nezaplacení. Už na letišti jsem se setkal se skupinou českých sportovců a členů ČPV, a byl to nádherný pocit, když táhnete všichni za jeden provaz. V Paříži jsem se setkával se sportovci ze všech zemí a je úplně jedno, kdo odkud je, všichni mi pomáhali, když jsem měl problém s pohybem po vesnici. Dobří lidé jsou na celém světě. Potkával jsem nejlepší z nejlepších. Ty, které jsem vídal v médiích, a najednou jsem stál vedle nich. Když jsem poprvé přijel do Versailles, bylo to jak v pohádce, pocity co jsem měl v sobě byly úžasné a přál bych je každému, aby je zažil.

Od 18 let trpíte vážným onemocněním centrálního nervového systému – roztroušenou sklerózou. Jak moc vás toto onemocnění omezuje? Myslíte, že jezdectví může být volbou i pro jiné lidi postižené RS?

Každá nemoc má nějaký limit a omezení, ale je jen na vás, jak k tomu přistoupíte a jestli se necháte nemocí ovládat. Jsem nemocný, to už nezměním. Buď to vzdáte a necháte nemoc, aby vás ovládla a diktovala vám podmínky, nebo půjdete proti ní a ukážete jí a sobě, že nemoc není konec, je to jen překážka a překážka se dá obejít, přelézt, přeskočit anebo v krajním případě podlézt, ale musíte se rychle zvednout :). Mně RS hodně napadla nohy, moje chůze je katastrofální, moc daleko neujdu a soutěž v běhu se šnekem bych asi prohrál. Rovnováha je taky kapitola sama o sobě. Někdy mám silné bolesti, ale už jsem si zvykl a někdy, když vstávám a nic mě nebolí, tak se štípnu, abych zjistil, jestli ještě žiju :). Možná pro někoho by válčení s nemocí mohlo být utrpení, pro mě humor a pozitivní nálada je účinný nástroj, jak se postavit tak silnému soupeři. Nikdy nenechte nemoc, aby vás porazila. Nenechte si utéct život, vždy je nějaká možnost, jak se dá vše překonat, je to jen tak, jak si to sami nastavíte. V sedle mi nemoc hází klacky pod nohy, ale nikdy se nevzdávám. Jen tak můžu vyhrát. Pomůže jezdectví lidem s nemocí nebo postižením? Každý sport je nástroj, jak se nevzdat a bojovat. Sport mi přináší radost, ukazuju sobě i svému tělu, že se nevzdám a bariéru stále posouvám.

  

Na koni jste začal jezdit před deseti lety. Proč padla vaše volba právě na koně? Kořeny v rodině?

V mé rodině miloval koně pouze děda. Když mi bylo sedm, tak mě táta posadil do sedla na svezení. Bylo to pár desítek metrů, ale pro mě byl každý krok výjimečný. 

Před deseti lety v tom byla holka. Netajím to, dostal jsem košem a má povaha je, že netruchlím, ale vždy si udělám nějakou radost nebo výzvu. Z trucu jsem vyrazil na túru, po čtyřech kilometrech jsem si už říkal, že je to hloupost a už to nedávám, chodit tak daleko. Uvažoval jsem, že si koupím čtyřkolku a budu jezdit na výlety na ní, v tom ale kolem mě prošla skupinka jezdců na vyjížďce a myšlenka byla jasná. Vždycky jsem se chtěl naučit jezdit na koni. Nikdy toho nelituju, byla to správná volba v mém životě, našel jsem něco, co mi dělá radost. Osud mi dal velkou nabídku jít kupředu. Na nic jsem nečekal a využil jsem to naplno.

V čem spočívá rozdělení do jednotlivých skupin (Gradů)? Vy jste v Paříži startoval v kategorii s nejtěžším handicapem, což je Grade 1. Jak náročná je úloha tohoto stupně?

Paradrezura se dělí do pěti Gradů, Grade 1 je jízda pouze v kroku, Grade 2 je krok a částečně klus, Grade 3 je celý v klusu, Grade 4 má i základy cvalu a Grade 5 je jako pro zdravé úroveň S bez přeskoků. Nedá se říct, že je nějaký Grade lehký. Do každého vás musí klasifikovat profesionálně kvalifikovaný klasifikátor. Někdo si říká, že Grade 1 je lehký, ale není to tak. Zkuste si jet úlohu celou v kroku cca 5 minut v pravidelném kroku a rytmu. Každý Grade je nastaven tak, aby obtížnost odpovídala úrovni handicapu. Moje nemoc mi nedovolí jet v klusu, nedokážu plnohodnotně ovládat koně, natož se rovnováhou udržet v bezpečí. Má úloha obsahuje kruhy, práce v ohybu a mé osudové zastavení. Možná si řeknete co na tom je, prostě zastavit. Já mám koně, který mě poslechne na slovo a můj handicap mi ovlivňuje nohy, nemám v nich cit a někdy se bohužel stane, že v nich mám větší váhu, z čehož kůň usoudí, že asi chci couvat.

Co se v Paříži povedlo a co nepovedlo?

Co se nepovedlo? Právě to zastavení, které mě stálo hodně bodů a míst. A co se povedlo? Byl jsem v Paříži, byl jsem v zámeckém parku ve Versailles. V místě kde jezdili králové. Celá cesta do Paříže je jeden velký příběh, který stál nejen mě hodně času, práce a trpělivosti. Někdy máte smolné dny, někdy se vám daří na co sáhnete. Měl jsem v Paříži super tým, koně, kterému věřím a přátele, kteří mě podporují a drží na vodou. Možná si někdo řekne, že dvacáté místo je to, co se nepovedlo. Vezměte si ale, že jsem na místě, zajíc, který jezdí sotva deset let, někdo komu nevěřili, že by mohl jednou závodit na paralympijských hrách. Všechno je motivace a podpora do budoucna se zlepšovat. Zažijete spoustu úžasných momentů, třeba když za vámi přes půl Evropy přijede někdo, koho si vážíte, jen aby vás podpořil. Když potkáte fanynku z Mongolska, která vám držela palce a má velikou radost, když se s vámi může vyfotit. Když na letišti potkáte fanouška s Alabamy, který vám v mobilu ukáže vaši fotku se slovy, že vám fandí. Když vám po přistání pilot přijde podat ruku a pogratulovat k výkonu, tak si člověk říká, jestli se vážně něco nepovedlo? Povedla se jedna velká věc. Udělal jsem radost druhým, to mě dost motivovalo, abych neusnul na vavřínech a za čtyři roky opravil svůj výsledek. Jezdím hlavně pro radost, jezdím, abych mohl rozdávat radost i druhým a motivovat je, aby našli v sobě sílu a odvahu jít za svým snem.

Aktuálně jezdíte valacha Ruby Beatle. Jak jste se spolu dali dohromady? Jaký je a jak se mu v Paříži líbilo?

Na své životní cestě jsem potkal úžasné koně, ke každému jsem si vytvořil silnou vazbu.

Mám koně moc rád. Kůň je velmi upřímný a spravedlivý, pokud mezi vámi vznikne vazba, tak to pouto nikdy nezmizí. Každého koně si vážím a nikdy bych ho neopustil. Můj „dědoušek“ Figaro je se mnou od prvních kroků v sedle. Já ho beru jak moje dítě. S Rokosem jsme zažili spoustu závodních chvil, vždy na něj vzpomínám do koňského nebe jen s úsměvem, S Lily jsme dokázali udělat radosti hodně lidem. Stella mě naučila na sobě ještě víc pracovat. Lancelot? Ten mi ukázal, že nic není zadarmo. A Brouk? Ten mě učí každým dnem být ještě lepší. Brouk je úžasný, pracujeme spolu teprve druhý rok a co všechno jsme spolu už zažili! První den, kdy jsem přišel do stájového týmu Montrea, jsem zkoušel Stellu a začal s ní trénovat. Když jsem dojezdil, Jirka (Giogas, majitel, pozn. red.) měl připraveného Brouka, na kterém dotrénoval sám. Nabídl mi, jestli si ho nechci zkusit. Brouk je hodně temperamentní a hodně citlivý. Nemá rád těžkou a neklidnou ruku. První jízda byla hodně náročná. Usoudili jsme, že by to bylo pro mě nebezpečné. Toho si moc vážím, Jirka a Irena (Plánková, trenérka, pozn. red.) myslí v první řadě na bezpečí jak koně, tak i mě. Po delší době, kdy jsem trénoval ze Stellou a Lancíkem, získával jsem nové zkušenosti a jízda v sedle se mi zlepšila natolik, že jsem znovu dostal nabídku zkusit Brouka. Neváhal jsem ani minutu. Mohu říct, že v ten moment byl pode mnou úplně jiný kůň.

Jaký je management koně pro paradrezuru?

Kůň do paradrezury se připravuje stejně jako kůň do drezury, ale navíc se učí nové povely a setkává se s úpravou, tak aby ji pochopil a zvykl si na to. Já musím své špatné nohy nahradit jiným povelem. Na některé cviky můžu použít hlas. Samozřejmě všechny nové cviky trénuje nejdřív zdravý jezdec a až se to kůň naučí, potom začínáme spolu s komunikací. Protože mám handicap, který mi nedovolí opracovat a uvolnit koně ve všech chodech, opracovává koně předjezdec. Trénování je moc časově náročné. Protože nemůžu sám nasednout a trénovat, vždy je potřeba, aby mi někdo pomohl. Připravit koně, přivést, opracovat, pomohl mi do sedla, dával celou dobu pozor kdyby se něco stalo, s mojí (ne)rovnováhou je to větší riziko. Pomoct mi ze sedla a odvést koně. Což vyžaduje docela sofistikované plánování. Jezdectví je navíc finančně nákladné, čím náročnější soutěže, tím náročnější je to i pro vaši peněženku. Proto chodím do práce a v mém případě je jedna práce málo, pracuji v záchranné stanici pro volně žijící zvířata a pracuju také jako DJ. Každá koruna se počítá a já se nezastavím. Někdy naplánovat práci, tréninky, pak druhou práci, do toho závody a to všechno skloubit, tak aby to bylo reálné, je někdy pořádný záhul. Jirka s Irenou mi hodně pomáhají, snažím se jim to maximálně kompenzovat, co to jde. Hodně mi také samozřejmě pomáhají sponzoři, rodina a přátelé. 

Jak vypadá vaše tréninková příprava? Jak často trénujete? Jde pouze o přípravu v sedle nebo máte i jiné doplňkové tréninkové aktivity?

Jedna důležitá rada pro všechny. Poslouchejte svého trenéra. Pokud vás zná a zná koně, ví někdy víc než vy. Nikdy se nenechte ovládnout svou arogancí, to je zaručená cesta k problému. Do přípravy jsem zařadil i pravidelné návštěvy u fyzioterapeuta v Praze. Každý týden jezdím na cvičení. Ano, cestuji pořád přes půl republiky, abych využil den, spojil ho i s cestou na trénink v sedle. Dřív jsem hodně jezdil na kole, teď bych už asi neudržel rovnováhou, proto jsem si pořídil rotoped. Asi jsem jediný, kdo nemá doma rotoped jako věšák na prádlo! :) Když netrénuji, mám svého Figara a pokud to okolnosti dovolí, rád s ním vyrazím jen tak do přírody. Dopřávám mu pohodlný důchod, trávíme společný čas na vyjížďkách. Vždycky říkám, že kůň není sportovní nástroj, je to duše. Já koně beru jako moje dítě, věnuji mu dost svého času, udělám pro něj první poslední a zpětná vazba je k nezaplacení. Někdy si vyčistit hlavu od každodenního zápřahu je duševní trénink a pokud si krásně užijete vyjížďku, jdete do práce v sedle uvolněný a s pozitivní náladou, že jezdectví není jenom práce.

Jaké jsou vaše další sportovní plány?

Možná si někdo řekne, že jsem Paříží dosáhl toho nejvyššího cíle, ale není tomu tak. Pro mě je to stále začátek. Paříž mě nastartovala, ukázala, na čem mám dál pracovat a že jsem na správné cestě. Vždy je se co učit, nikdy nepřestat pracovat na sobě. Sezona ještě nekončí, v listopadu vyrážím do Motešic na Slovensko.

Kdo tvoří váš tým? S kým při přípravě spolupracujete?

Především je to moje trenérka Irena Plánková. Od prvního tréninku s ní jsem přijal radikální změnu k přístupu k práci a ježdění. Najednou jsem zjistil, že pokud pořádně a zodpovědně budu pracovat v sedle, hned vše bude lehoučké. Naučil jsem se, že silou u koně ničeho nedosáhnu, spíše naopak. Já jako jezdec potřebuju přísný trénink, nesmím vymýšlet své zlepšováky. Jsem moc rád, že mám tak super trenérku. Dokázala ve mě najít hodně rezerv a stále nejsem na konci. Trénink neberu jako povinnost, beru ho jako drogu. Stále na sobě chci pracovat, zlepšovat se a automatizovat si veškeré pracovní úkony v sedle. Když svou práci v sedle děláte dobře, kůň se uvolní a vše pak jde lehce, je to nádherný pocit. Dalším v týmu je Jirka Giogas, nejen majitel Brouka, také výborný parajezdec. Jezdí s radostí a koně mu to vracejí. Pomůže mi vždycky, když si nevím rady. Někdy jsem trochu jak časovaná bomba, dokáže mě zpomalit a uklidnit. Důležitou součástí týmu jsou i Gabča Ziková a Lily Sedláčková, asistentky jak pro mě, tak hlavně pro Brouka. Někdo by si řekl, že jenom pomáhají s druhotnými věcmi, ale pro mě jsou důležitou součástí a oporou. V celém týmu musí fungovat spolupráce a harmonie. Tu máme a ta je k nezaplacení.

Co vám koně dali a co vzali?

Co mi koně vzali? Jako každému, spoustu času, peněz a sil. Co mi dali? Asi tisíckrát víc než vzali. Kdo má koně, nebo s nimi tráví čas, moc dobře ví. Kdo je nemá, nepochopí proč to děláme. Kůň není obyčejné zvíře, kůň je parťák, kamarád a duše, když potřebujete utéct od každodenního stereotypu. Když je den, kdy potřebuji energii, kolikrát se zavřu s koněm do boxu, nebo si udělám pohodlí ve výběhu a jen tak relaxuji. Je to nádherný, když víte, že o vás ví a je rád, ale věnuje se svému zodpovědnému úkolu sežrat všechno, co jde. Zkuste to, budete pak lépe zvládat stresovou zátěž. Můj život je ve společnosti zvířat. Trávím s nimi čas v práci, v soukromí, na závodech, skoro všude. Nikdy nebudu litovat, jaký život jsem si zvolil, koně mi dali jiskru do života, veselý úsměv a chuť bojovat nemocí do posledního dechu.

Co byste si přál, kdybyste ulovil pohádkovou zlatou rybu?

Rybářský lístek nemám, tak chodím lovit zlaté rybky na pytlačku. :-)

Poslední zlatá rybka, kterou už jsem pustil, zařídila Paříž. Dnes má pršet, to je ideální čas na chytání zlatých rybek. Co budu mít za přání? To bude vědět jen ta zlatá rybka, ale nebojte, vy se to brzo taky dozvíte. Jen mi držte palce, protože jestli mě načape porybný, tak moje přání bude mu utéct, protože s holí to nebude fofr. :-)