Anastasjo, Paříž je už vaší třetí paralympiádou. Rio de Janeiro, Tokio a Paříž. Určitě jste se vždy cítila trochu jinak a i podmínky a atmosféra byly jiné.

Obecně lze říct, že každá paralympiáda je úplně jiná. Sport nestojí na místě, neustále se posouvá – zpřísňují se například nároky rozhodčích, paradrezura se stále více přibližuje klasické drezuře, koně musí mít kvalitní chody, správné držení těla a musí dokonale zvládat základní škálu výcviku. Výkon, který by při paralympiádě v Riu stačil na finálovou osmičku dnes představoval výsledek okolo 65 %. Zkrátka a dobře, vše se zlepšuje a inovuje, sport nikdy nestojí na místě a tak je těžké mezi sebou jednotlivé paralympijské cykly porovnávat. 

Oproti Tokiu byla Paříž otevřenou paralympiádou, umožňovala tedy přímou konfrontaci nás sportovců s diváky. Tribuny byly zaplněny, všude plno příznivců parasportu a Pařížané, i když nejen oni, touto vrcholovou sportovní událostí přímo žili. Díky tomu, že se jednalo o tzv. „evropskou“ paralympiádu  tak za námi sportovci mohli přijet rodinní příslušníci, známí a kamarádi. Třeba vidět českou vlajku na zaplněném stadionu ve Versailles bylo něco, co mě v okamžiku, kdy jsem vjela na lidmi natřískaný stadion, pohladilo po duši. Atmosféra těchto her, zejména vřelé přijetí, kterého se nám dostalo od místních, byla zkrátka nezapomenutelná. K tomu všemu si přidejte i kulisy ikonického zámku v němž byly položeny základy moderní drezury. To všechno je něco, co se bezesporu nikdy nebude opakovat. Nevím, jestli ještě někdy v životě budu mít možnost soutěžit v zámeckých zahradách památky UNESCO. 

Co se v Paříži povedlo a co nepovedlo? 

Myslím, že soutěž v Paříži byla jedna z nejlepších této sezóny. Jsem se svou účastí na hrách i s výkonem, který jsme spolu s Lovčou předvedly, spokojená. Klisna byla mírně nervózní z té atmosféry, která v Château de Versailles panovala, přeci jen my paradrezurní jezdci nemáme běžně možnost startovat před zraky téměř 16 000 tisíc lidí a tak byla první polovinu úlohy mírně tenzní, ale i tak si počínala více než dobře. V té druhé polovině už se dokonale uvolnila a šla úžasně. 

Osobně mě mrzí velké výkyvy v hodnocení rozhodčích, kdy rozhodčí z USA, která nezná evropské poměry, tedy „evropská jezdecká jména“ ji nic neříkají, a instinktivně k nim nepřihlíží, náš výkon ocenila přes 71 % a dala nás na 5 místo z 22 dvojic, zatímco domácí rozhodčí jízdu ohodnotila jen 64.5%, což znamenalo pouhé 18 místo z 22 dvojic. Tato nerovnováha v hodnocení skutečně zamrzí, ale nedá se s tím nic dělat. Jedná se o specifikum našeho sportu s nímž se holt musím smířit. :)

Byla neúčast ve Freestyle velkým zklamáním?

S účastí ve Freestyle jsem při tak početně obsažené kategorii ani nepočítala. Jsem realista, stojím nohama na zemi a bylo mi jasné, že pokud je v mé kategorii 22 jezdců z celkových 78 jezdců, je účast ve finálové osmičce málo pravděpodobná. Zvláště když v mé skupině soutěží absolutní světová jednička, ale i třeba držitelka světového nebo paralympijského rekordu. Chtěla jsem zajet dobrou jízdu s níž bych byla já, i můj tým spokojen. To se povedlo. 

A jak se v Paříži líbilo vaší klisně FIRST LOVE? Přece jen ještě není tak zkušená.

First Love je desetiletá oldenburská klisna po hřebci Fürstenball z chovu paní Ilony Heyrovské. Společně tvoříme jezdeckou dvojici od roku 2022. Do té doby žádné zkušenosti s paradrezurou či s velkými mezinárodními závody obecně neměla. Zúčastnila se jen KMK v Čechách a pár menších závodů v Rakousku, neboť se nacházela v tréninku u Sabiny Brettové a později Michala Košťála v Rakousku. 

Společně jsme tak absolvovaly jak prémiové mezinárodní závody, tak i v loňském roce mistrovství Evropy, kde jsme se umístily v TOP deset při soutěži jednotlivců. 

Klisna je neuvěřitelně charakterní, hodná a nadmíru tolerantní k mému handicapu. Vyniká pravidelným a prostorným krokem, což je pro mou kategorii (Grade I. – kategorie pro jezdce s nejtěžším postižením, soutěže pouze v kroku) nejdůležitější chod. Jakmile jsem klisnu uviděla, hned jsem se do ní zamilovala. Je úžasná! Vždyť se nám společně povedlo vybojovat 5 z 8 postupových míst na paralympijské hry v Paříži, které byly určeny pro jednotlivce. Lovča tak strčila do kapsy i daleko zkušenější koně. :)

 

Jak často spolu trénujete, jaký je její management? 

Já trénuji v sedle 3x až 4x týdně. Kromě toho mi klisnu připravuje Libuše Půlpánová st., jíž za to patří obrovský dík. Chodí také pravidelně na lonž či do výběhu. 

Premiérově jste se v paradrezuře představila už na Světových jezdeckých hrách v Normandii v roce 2014. Paradrezura vás tedy provází životem už velmi dlouho. Posunula se za tu dobu tato disciplína?

Ano, paradrezura se hodně posunula. Už to dávno není jen o tom, že potřebujete klidného koníka, který spolehlivě odšlape škálu předepsaných cviků, které jezdec přesně předvede (tj. kruh deset metrů bude mít opravdu deset metrů a bude předveden v korektním písmenu). 

Teď se paradrezura přibližuje klasickému drezurnímu ježdění, kůň má mít kvalitní prostorný chod, dobře zvládnutou škálu výcviku, zátylek v nejvyšším bodě a jezdec musí udržovat pravidelný, nepřerušovaný kontakt s koňskou hubou. Kůň má být ve cvicích korektně ohnutý ke správné ruce, nesmí v průběhu předvedení úlohy ztrácet rytmus či být nedej bože nepravidelný. Také paradrezurní úlohy jsou s každým paralympijským cyklem náročnější. 

Příští rok by se měly dokonce snad prémiérově konat i první panamerické hry, kde bude paradrezura začleněna. 

Jezdectví je i pro zcela zdravé finančně mimořádné náročným sportem. Jak se s tím vyrovnáváte? Čerpáte nějaké dotace, podporu ze strany ČJF nebo jiných spolků/organizací?

Já v podstatě plně pracuji jako advokátní koncipientka pět dní v týdnu, kdy moje mzda není nijak závratná. Celou svou mzdu vždy plně utratím za koně, ale i to jen stěží stačí na pokrytí běžných výdajů jako je ustájení nebo úhrada tréninkových lekcí. Na pokrytí mezinárodních výjezdů mi žádné peníze nezbývají, musím si je tedy shánět skrze partnery a sponzory. 

Podporuje mě Nadace rodiny Kellnerových, Nadační fond Emil, SAZKA, Středočeský kraj, včetně paní hejtmanky Peckové, ale i třeba i společnost  PAVO a NUTRIHORSE, která zajišťuje kompletní a komplexní výživu mých klisen Lovči a Domči. Materiálně mě podporuje i firma Equisoul a Litex či KEP Italia. Těm všem patří obrovské poděkování, protože bez nich bych si vůbec nemohla dovolit vyjet na mezinárodní závody. 

Je možné vás nějak podpořit?

Ze všeho nejvíce bych potřebovala právě finanční prostředky, protože jezdectví je skutečně drahý sport. Pokud by mě někdo chtěl podpořit, budu ze srdce vděčná. Mohou mě podpořit třeba prostřednictvím zaslání libovolného finančního obnosu na můj transparentní účet, č.ú. 2601671044/2010 vedený u bankovního ústavu Fio banka a.s.

Proč vlastně u vás padla volba právě na paradrezuru? Měla jste ke koním blízko vždy? 

V rodině jezdecké kořeny vyloženě nemáme. Můj dědeček z maminčiny strany s koňmi sice vyrůstal a na koních v mládí i jezdil, ale spíše jako hobby jezdec. Nikdo další z rodiny ke koním žádnou vazbu neměl. 

Já jsem koně od malička milovala a vždy jsem k nim inklinovala. Těšila jsem se na pravidelnou hiporehabilitační seanci, kam jsem na patnáct minut jednou týdně od tří let docházela, neboť mi to předepsal můj praktický lékař. Jenomže pak mi kamarádka, která je upoutaná na invalidní vozík, řekla, že na koních jezdí úplně sama bez pomoci a já chtěla taky. Ve stáji, kam jsem docházela na hiporehabilitaci, mi řekli, že to není možné. Když nedokážu použít nohy, je prý pro mne samostatné ježdění zcela vyloučené. Já se však nevzdala. Vytrvale jsem hučela do rodičů, že chci jezdit sama, že je to můj sen. Ztropila jsem dokonce hysterickou scénu, až mamce ruply nervy a řekla, že když tak moc chci jezdit na koni, tak si mám něco sama najít a nechovat se jako hysterické dítě a pokud si najdu někoho, kdo se mně ujme, tak mě v tom podpoří. Tímto zřejmě považovala problém za vyřešený. 

Nicméně já si skutečně našla klub Kvítek v Ondřejově u Prahy, zavolala tam a domluvila si první lekci. Pak jsem přišla za mamkou, že jdu příští týden jezdit. Slib byl dán a tak už nemohla couvnout. Měsíc poté jsem startovala na svých prvních závodech. :) 

Koně jsou můj život, nedokážu si svou existenci bez nich představit. Jsou mojí druhou polovinou, mým hnacím motorem.

 

Od narození trpíte dětskou mozkovou obrnou – spastickou diparézou horních a dolních končetin. Jak vypadá vaše jezdecká příprava? Máte i jiné doplňkové tréninkové aktivity?

V sedle trénuji 3x-4x týdně, často si úlohu po nebo před tréninkem chodím i pěšky v drezurním obdélníku. Kromě samotného ježdění docházím taky na rehabilitaci či na lekce Feldenkraisovy metody. Chodím na dlouhé procházky a příležitostně plavu. 

Jaké jsou vaše další sportovní plány?

Příští rok bych se ráda zúčastnila mistrovství Evropy v nizozemském Ermelu a pokusila se v něm probojovat až do TOP osmičky jezdců, tedy do Freestyle finále. Mým dlouhodobým cílem je také mistrovství světa v Cáchách 2026 a samozřejmě kvalifikace a účast na paralympijských hrách v Los Angeles 2028.

Kdo tvoří váš tým? 

Můj tým tvoří moje paní trenérka Libuše Půlpánová st., která připravuje nejen mě, ale i mé klisny. A za to jí patří obrovské poděkování. Dále moje maminka, která mi pomáhá jak s osobní asistencí, tak i s managementem kolem závodů. Jde například o výpomoc s rezervací ubytování, naplánováním cesty na závody, zaplétá mi klisny, pomáhá na závodech a ve stáji – nasedlání, čištění, vodění koně. Nesmím zapomenout ani na tátu, který mi klisny vozí na všechny národní i mezinárodní závody. 

A dále spolupracuji i s jezdeckou psycholožkou paní Biancou Rochovou a příležitostně i s mentálním koučem panem Janem Mühlfeitem.

Co vám koně dali a co vzali?

Koně mi toho dali hrozně moc. Pocit svobody, pocit naplněného života. Koně jsou vlastně můj život a já bez nich nedokážu existovat. Moje klisny jsou moje čtyřnohé děti, miluju je a ráda s nimi trávím čas. Moje trenérka často žertuje, že mě z koně ani nemůže sundat či mě donutit odejít ze stáje. :) Kůň mi prostě dává nohy a nejlepší pohled na svět je z jeho hřbetu! Já vždy říkám, že žádná hodina života není ztracená, pokud je strávená v sedle! :)

Jediné, co mi koně vzali jsou finance. Vždy je v paradrezuře těžké sehnat partnery a sponzory, kteří by byli ochotni jezdectví a mně finančně podpořit. Já doufám, že až udělám advokátní zkoušky, tak se moje finanční situace zlepší a bude jednodušší si koně a vše kolem toho samostatně ufinancovat. Zatím jsem odkázána na pomoc ostatních, kterým tímto ještě jednou z celého srdce děkuji za jejich pomoc a podporu!

Co byste si přála, kdybyste ulovila pohádkovou zlatou rybku?

Já bych si hrozně moc přála získat nějaký cenný kov, ať už z mistrovství Evropy či světa, nebo třeba z paralympiády. Pevně věřím, že se to podaří.