Když jsem byla před pár lety požádána přáteli o tento článek, moc se mi do něj nechtělo. Jak předat svoji zkušenost s něčím na první pohled tak snadným, přesto však potenciálně nebezpečným? Je tak snadné zranit si hříbě doprovázející matku na vyjížďce, přetížit ho, znechutit mu vodítko i pobyt venku, ohrozit koníčka projíždějícími auty (a projíždějící auta koníčkem), způsobit zranění cyklistům, chodcům, psům – nebo také sobě. Jak na všechna tato rizika upozornit, aby nebyla podceněna – a zároveň dát vědět, že není pro hříbě nic lepšího, než rozumně a bezpečně dávkovaný pohyb přírodou? Jak dostatečně zdůraznit, že nesmíme podcenit nástrahy lokality, ve které se s koňmi pohybujeme a že ji tedy musíme v úplných začátcích, kdy hříbě zaučujeme, dobře znát? Sice bych přála všem mladým koním až do obsednutí takové dětství, jaké mohu nabídnout své omladině – tedy pro výchovu správně socializovaných hříbat smíšené stádo (tedy valaši, klisny, mládež různých věkových kategorií) a navrch pravidelný pohyb s matkami v rozmanité přírodě. Jenže zároveň mi nepřijde jako dobrý nápad vybízet lidi k hromadnému braní hříbat a mladých koní ven s nálepkou „jen do toho, o nic nejde“. Protože jde.

Proč jen a pouze nedoporučuji něco, co hříběti a mladému koni prospívá? Když to přitom sama už opravdu dlouhá léta praktikuji? (A troufám si tvrdit, že úspěšně – nejen z hlediska zdravotního stavu hříbat, ale i jejich chuti ven pravidelně chodit, a to nejen v hříběcím věku, ale i v dospělosti.) Proč se mi tedy do článku na téma mému srdci tak blízkému tolik nechtělo, ač mne o něj lidé, kteří znají mou práci s hříbaty, opakovaně žádali a přáli si ho?

Přísně dodržujeme zásadu „neprudit zemědělce“ – po loukách a polích se s volnými koňmi pohybujeme jedině se svolením vlastníka pozemků, pokud ho nedostaneme, chodíme striktně po cestách a vodíme hříbata na ruce, aby nešlapala, kam nemají.

Protože vychovávat hříbata v terénu s matkami je zodpovědná práce. Není to jen zábava, která nějak dopadne – je to plnohodnotný výcvik mladého zvířete, i když velmi pozvolný a nenásilný, dělá-li se dobře. Díky němu se dá hodně získat, ale i hodně pokazit.

Venčení hříbat – práce, nebo zábava?

Nejzažitější názor na hříbata doprovázející matky na vyjížďkách zní: hříbě patří do tří let na pastviny. Nechat ho být hříbětem a užívat dětství. Je z toho dobře cítit, jak je „tahání“ hříběte ven koňáky vnímáno, že? :) Proč ale?

Protože i něco tak prostého, jako je následování matky hříbětem mimo ohrady, je ZODPOVĚDNOST a PRÁCE.

- Zodpovědnost za chování hříběte se všemi důsledky, které při úrazech (na hříběti i jiných živých bytostech v okolí) vyplynou. Ovšem neberte to jako argument proti, vždyť to samé se týká i jízdy na koni – a přesto se jí nevzdáváme.

- Práce na výchově mladého koníčka, na výchově klisny, na vlastní ukázněnosti. Určitě nejde o samozřejmost, která plyne úplně hladce a sama, bez zádrhelů a „jen tak mimochodem“, jak mnozí doufají a věří (aby po pár týdnech/měsících a několika akcích „hledáme zatoulané hříbátko“ došli k závěru, že jejich prcci jsou moc zvídaví a chytří na bezduché následování maminy – ta cizí hodná hříbátka, držící se matek, mají určitě mnohem nižší IQ, než jejich geniální originál… :)).

Každé hříbě samozřejmě originálem je, o tom žádná. Některá jsou klidnější a pohodová, spokojená jedině natěsno nalepená na mamince, jiná jako prskavky, neustále ve vzduchu a s vlastním názorem, kam se půjde a kam ne. Přesto se dají úplně všechna brát do terénů, jen to bude s některými výchovně jednodušší než s jinými.

→ Ani v lesích není správné nechávat hříbata bezhlavě pobíhat kdekoli, měla by se držet cest – stejně jako jezdci.

Takže co vlastně tvrdím? Že do terénů s hříbaty ANO, nebo NE?

Jednoznačně ano, ALE…

Těch „ale“ je hned několik a každý by si je měl plně uvědomit, vzít je v potaz více než jen jako hypotetickou možnost, která se jemu rozhodně nikdy nestane. A zapracovat na nich. Samozřejmě, že rizika nikdy neodstraníme zcela, to bychom nemohli jezdit na koních. Lze s nimi ale nakládat v rámci maximální bezpečnosti, přestože na sto procent bezpečí a nula procent rizikových příhod se v terénech nedostaneme nikdy, ani bez hříbat… (na to upozorňuji obzvláště ty, kteří volají po absolutním zákazu pohybu hříbat mimo ohrady – bezpečí nespočívá v zákazech, ale v důsledném zdokonalování se, studiem i praxí, v umění být dobrý a zodpovědný cvičitel).

- Prvním a zcela základním „ale“, od kterého se odvíjí veškerý zbytek, je vhodnost lokality, ve které se musím s hříbětem pohybovat­… aneb nemohu chodit s volným hříbětem v provozu, nemohu pouštět hříbě do volnosti v polích, kde se pěstují zemědělské plodiny (což je, mimochodem, i tráva určená ke sklizni!), nemohu volné hříbě nechat běhat v lese v mladé výsadbě stromků (podle lesního zákona, přísně vzato, vůbec nikde mimo cesty), nemohu hříbětem prchajícím domů z vyjížďky ohrozit procházkující rodinky nebo pejskaře.

- Druhým „ale“ je úroveň výchovy a výcviku matky hříběte… aneb nemohu chodit s hříbětem vedeným z matky, pokud nemám matku vychovanou a přiježděnou. Stejně jako nemohu zaručit základní bezpečnost, vezmu-li na ruku nevychovanou klisnu do terénu pár dní po porodu. Věřím-li, že se bude soustředit na vodiče/jezdce, když není spolehlivá ani za normálních okolností (tedy bez hříběte), jsem fantasta a blázen. Nezodpovědný fantasta a blázen.

Prosím, uvědomte si všichni, kdo se chcete pouštět do terénního (tedy mimo ohrazené prostory) pohybování hříbat s matkami, že rozhodně nejde o nula výcvikové práce, má-li být vyjížďka bezpečná pro všechny zúčastněné i všechny náhodné kolemjdoucí. Naopak. Hříbě, matku i vás čeká poměrně náročný pravidelný trénink. Který možná ani trénink nepřipomíná, protože probíhá „jen tak mimochodem“ (nikoli v kruhovce nebo na jízdárně intenzivní prací), doslova za pochodu. Nemůže se vám narodit vychované hříbě – to si prosím uvědomte. Tato zodpovědnost leží na vašich bedrech.

Chcete-li brát miminka mimo pastviny a mimo bezpečí jezdeckého areálu, musíte obětovat určité penzum (dle vašich zkušeností) času a úsilí do jiných než jezdeckých věcí. Předesílám také, že jde o práci zodpovědnou, nechceme-li něco pokazit. A pokazit se dá hodně, to mi věřte.

Plusy a mínusy „terénních“ hříbat

Největším plusem pohybu hříbat v různorodém terénu je samozřejmě příznivý dopad na celkový zdravotní (fyzický i psychický) stav mladých koní, dokážeme-li poklidný pohyb přírodou dávkovat s rozmyslem, opatrně a požadavky zvedat postupně a promyšleně. Největší zlo jsou „hurá akce“, kdy nás z ničeho nic napadne, že dvouměsíčního spratečka, nenaučeného na ohlávku a vodítko, jen tak z čistého nebe vezmeme s mámou a dalšími pěti spolujezdci, z toho třemi na úplně cizích koních, na vyjížďku. Můžeme se také vrátit s několikrát nakopnutým koníčkem, kulhajícím nejen z kopanců od cizích koní, ale i z nezvyklé zátěže v kopcích a v lesních nerovnostech (nemluvě o podstatně katastrofálnějších scénářích). Obzvláště hříbata z rovných pastvin nemusí nástrahy terénu, nedávkujeme-li je v klidu, pomalu a postupně, zvládnout bez úrazu a stresu. Několikahodinová túra, nárazově zčistajasna naservírovaná, rozhodně nespadá do kategorie postupného a systematického výcviku!

Nepřiměřená a nárazová zátěž nemá pozitivní vliv na tělesný vývoj hříběte. Přiměřená a pravidelná právě naopak. Zásada číslo jedna je tedy jasná:

1./ Musíme umět odhadnout míru nároků a nepřehánět požadavky. Především náročnost a délku terénů musíme navyšovat velmi postupně a s rozvahou. Pro začátek určitě platí, že méně je více.

2./ Velký důraz klademe na bezpečnost hříběte – společnost koní, na které není hříbě uvyklé, je vždy rizikem – podle toho se zařídíme. Uvědomte si prosím, že to, co máte natrénované v obvyklé sestavě, v jaké do terénů chodíte, bude na vyjížďce v sestavě jiné vždy o něco méně dokonalé, možná i úplně nedokonalé! 

Dá se pokazit i ochota mladého koníčka vyhovět, být rád s člověkem a maminkou mimo své stádo. Je velký rozdíl, berete-li s matkou ven hříbě, na které doma žádný kůň nečeká – takové se bude mámy držet podstatně ochotněji než hříbě, na které z pastvin řehtají kamarádi a dospělí členové stáda, se kterými mu je dobře a cítí se s nimi v bezpečí. Obzvlášť, je-li zvyklé, že ve většině případů matka odchází pracovat sama a ono čeká s hodnými tetičkami v domácím stádě. Takové hříbě ve volnosti pravděpodobně ani s vlastní matkou daleko nedojde… :)

Že přeháním? Že zrovna vy vodíte hříbě navolno bez jakýchkoli příprav a nic se neděje, vše klape? Na to odpovím otázkou: proč myslíte, že je tolik těch, co zkusili brát hříbata s matkami do terénu a skončili nakrknutým: „To by mě mohlo, už nikdy víc! Když má někdo hodný hříbě, tak budiž, ale já se s tím naším pacholkem nemíním otravovat, vždyť on ani jít nechce – klidně se po půl kilometru otočí a valí zpět k ohradám!“

Hříbě a následování

Většina jezdců spoléhá na dobrovolnost hříběte, tedy na jeho chuť připojit se ke klisně a následovat ji. Mnoho hříbat ale již v raném věku vnímá bezpečí stáda natolik silně, že ho nechtějí opouštět ani s maminkou. Často jdou dobrovolně na dohled koní, ovšem jakmile některý zařehtá, nebo se hříběti cestou cokoli nepozdává, otáčí se a uhání zpět ke stádu – bez ohledu na matku. Některá hříbata budou běhat sem tam mezi mámou a stádem, jiná se zapíchnou u koní definitivně a vracet se za klisnou je ani nenapadne. Jiní mladí koníčci chodí sice s matkou ven dobrovolně déle než prvních pár týdnů, ale i tak se jednoho dne, k úžasu jezdce, z ničeho nic rozhodnou, že je to venku nebaví a že se vrací domů – aneb „ahoj, mámo, dnes je vedro a moc hmyzu, počkám na tebe ve stínu u stájí!“ To je překvapení! :)

Ihned po narození paradoxně následuje matka hříbě, nikoli naopak. :) Novorozenec se ještě není schopen spolehlivě klisny držet – v praxi to vypadá tak, že se malý nemotora někam bezhlavě rozběhne a klisna s hlasitým řehtáním běží za ním. Především prvničky honí svá hříbata tak neúnavně, že často nemají pomyšlení ani na pasení – všechny smysly nespustí z prcka. Tohle období, pro matku obrovsky energeticky náročné, nemůže logicky trvat dlouho – to by nám kůň jako druh vymřel už v dobách, kdy ještě neměl s lidmi nic společného. :) Období, kdy takříkajíc „hříbě vodí matku“, trvá za normálních okolností jen pár dní. Brzy již začíná vodit matka hříbátko – a „obrácená“ doba končí. Hříbě se učí, že si musí matku hlídat a pokud odběhne, není jisté a samozřejmé, že ta okamžitě vystartuje za ním. Velmi pravděpodobně, pokud matka vnímá situaci jako bezpečnou, to bude naopak – hříbě se samo musí vrátit zpět, protože maminka už na každé zařehtání nepřibíhá jako o život – nechává na hříběti, aby se pěkně snažilo. Klisna potomka učí, že si při všech průzkumech a běhacích aktivitách nesmí opomínat hlídat svůj přístav bezpečí – tedy ji. V životě zdivočelých koní, ve stádě, které putuje krajinou, je právě tohle jedna z prvních životně důležitých dovedností nových dětiček. Držet se matky (až později stáda jako celku).

V našich domácích stádech je ale všechno jinak. Mnoho hříbat se bezpečnému (tedy pozornému) následování matky nikdy nenaučí. V první řadě se neputuje – přesuny stáda se nezřídka odehrávají pouze mezi boxem a jedinou přehlednou ohradou, kde se mámě ztratit opravdu nedá. Nač tedy vyvíjet úsilí na přehnaný monitoring matinky?

Ale i další důležité aspekty, díky nimž hříbě získává správné návyky, v našich stádech až příliš často schází. Téměř s jistotou našemu stádu (dá-li se vůbec o stádu hovořit, nejde-li o jedinou klisnu na dvorku u domu) bude chybět vůdčí hřebec, hned potom schází další nesmírně důležitý prvek – totiž vrstevníci. Dále je tu fakt, že jsou málokdy naše stáda smíšená, aby omladina měla coby „mužský“ vzor alespoň valacha. Nemluvě o stádech seskládaných pouze z chovných kobyl a jejich tohoročního potomstva. A o „školkách“ pro odstávčata (hříbárnách), kde si mládež musí poradit úplně sama, bez dospělých koní…

Absence přirozené skladby stáda chybí a podepisuje se na sociálních dovednostech mladých koní, ať oči před přiznáním si tohoto faktu zavíráme, jak chceme. Jak si člověk vůbec dovoluje samozřejmě a striktně, jak to vídáme v inzercích, požadovat zdravé, vyrovnané a nekonfliktní jezdecké koně, když tak často nejsou zajištěny naprosto základní podmínky pro zdravý počátek života hříbat!?

Ale abych se vrátila k problematice následování matky hříbětem v lidských podmínkách (jak jsem výš nastínila, podmínkách zcela jiných, než u volně žijících stád):

Jak dny běží, jediný přístav bezpečí našeho hříbátka (matka) se pomaličku polehoučku rozrůstá o další a další členy stáda – hříbě už zjistilo, které tetičky a kteří strýčci jsou ochotni na chvilku suplovat mámu a dodat mu jistotu i kus od ní: třeba odehnat drzé ročky, když už začnou přehánět své hry a škádlení, nebo postát ve funkci dozoru a stínu nad spící omladinou. Taktéž mají všechna hříbata velice bystře zmapováno, který strýček a která tetička si nechávají dobrácky skákat na hlavu a okusovat žíně hřívy a ocasu. Orientace v povaze členů stáda, ono vyhmátnutí toho pravého strýčka k „chlapskému“ dovádění a té pravé tetičky k uvolení nechat si očichávat vemínko, aniž by namísto něžného ukročení bokem přišel kopanec a otisk zubů na zadečku, to vše jsou nesmírně důležité činnosti v rozvoji správného sociálního chování mladého koníka. Tento čas odžitý ve správně fungujícím stádě s sebou nese zisk důležitých sociálních dovedností, ze kterých hříbě těží celý budoucí život.

Vzorné následování matky, bez výhrad a vlastního názoru hříbátka na to, kam se zrovna odbočí a co se právě bude zkoumat (a jak dlouho), trvá poměrně krátkou dobu – v řádech týdnů. Potom hříbata začínají mít svou vlastní hlavu, některá až moc brzy, jiná se vydrží držet mámy za sukně déle, ale věřte mi, že úplně všechna jednoho dne řeknou: proč bych se trmácelo ve vedru s mámou pryč od stáda, když se mi zrovínka mnohem víc chce rozvalit s ostatními ve stínu starého dubu? Hm…? Ba ne, nejdu nikam!

3./ Ochota následovat matku do neznáma (nebo do známa – tedy do pravidelné práce), když doma čeká stádo, není dokonce ani u malých hříbat zcela samozřejmá, alespoň ne natolik, aby se na ni dalo spoléhat.

Upřednostnit od určitého věku funkční stádo (jako sociální strukturu) před matkou (jako jednotlivcem) je další vynález matky přírody cílený na zvýšení šancí přežití.

Zde hraje velkou roli schopnost jezdce odhadnout nálady hříběte a včas ho připnout na vodítko a namotivovat k pohybu vpřed tak, aby nedošlo k averzi vůči vodítku, ohlávce, vodiči i celým terénům… Schopnost vcítit se do hříběte, znát ho díky společně tráveným hodinám doma i venku, odhadnout, kdy cestou kolem „bubáků“ raději připnout to které na vodítko a u kterého si vystačíme pouze s potřebou být s matkou, tento náš odhad určuje, kolik chyb cestou vyrobíme a jak snadná, nebo naopak obtížná pro nás výchova hříběte v šikovného terénního nadšence bude. (Opět nemohu dostatečně zdůraznit důležitost výchovy na vodítku, které nám mnohé situace výrazně ulehčí.)

Nikdy nenecháváme chodit hříbata volně vesnicí a kolem silnic, myslíme na nástrahy provozu!

Jak to dělám já

Svá hříbata od narození vodím (nejprve pěšky, později ze sedla) a vypouštím je do volnosti až v lesích, kde již nemohou pošlapat zemědělské plodiny a kde nepřemýšlí nad zbytkem stáda, protože ho již dávno neslyší ani nevidí. Aneb

nastavit situaci na úspěch (tedy co nejvíce ponížit pravděpodobnost odběhnutí hříběte domů ke stádu) považuji za rozumný princip výchovy „terénní“ omladiny ve volnosti. (Že hříbě uteče z procházky samo zpět domů, se může nějakou hloupou náhodou stát, ale lépe jen jednou jedinkrát. :) Podruhé už budujete zvyk. Potřetí máte pořádný problém!)

A platí to i při návratech. Jakmile otočím klisnu směr domov, musím znát bod, ve kterém hříbátko začíná spěchat domů za stádem – většinou to není nijak daleko od stájí. Podchytím-li včas tento mezník a mám-li hříbě na vodítku dřív, lákavé nutkání radostně běžet napřed vítat se s koňmi, kteří doma čekají, mám pod kontrolou. Opět musím myslet na fakt, že předčasným opuštěním matky a samostatným doběhnutím ke koním (byť na krátkou vzdálenost) buduji nežádané chování. Naopak klidným příchodem domů, pěkně na vodítku v kroku po boku mámy, buduji chování žádané – které také náležitě drbáním a později i pamlsky odměňuji. Obecně na odměny kladu velký důraz, kdo umí pracovat pomocí pozitivního posílení, má v rukou velice účinný nástroj. Obecně je třeba přemýšlet – hříbata nejsou hloupá, velice rychle pochopí, že na konci vyjížďky končí také svoboda a přichází na řadu vodítko. Je nanejvýš žádoucí spojit v hlavičkách dětiček vodítko s dobrotkou – vůbec je skvělé umět dát ohlávce a vodítku tzv. vysokou hodnotu. Je veliký rozdíl, pokud hříbě složitě naháníte, abyste ho mohli připnout, a pokud na zavolání samo přijde, aniž byste vůbec museli seskakovat z matky.

4./ Každý vodič hříbat musí intuitivně vytušit, kde se začíná zvedat šance, že se jeho svěřenec odpojí od klisny a poběží napřed domů. V té chvíli je nutné mít již svéhlavce pěkně „ukotveného“ na vodítku. (A chválit a chválit, je nesmysl vyzařovat podrážděnost a trestat hříbě, nejde-li hned vše podle našich představ!)

A nebojte se. Jste-li poctiví na začátku, hříbata si tak zažijí tento systém venčení, tak dobře si zvyknou v terénech a tak se jim zalíbí pohyb v přírodě, že brzy budou žadonit, aby mohla jít na vyjížďku také. Pravidelnost a rituály jsou kotvy, které zařídí, že vám ani uličníci a největší výtečníci nebudou utíkat domů, ale rádi zůstanou na vyjížďkách s vámi. Období „jdu si po svém“ ale začne za pár měsíců (nebo za rok dva, jak u kterého koně) znovu, na to raději upozorňuji – puberta a mládí velí být až třeskutě samostatný :) – ale v té chvíli, pokud jste pracovali dobře, již máte koníčky vychované a naučené na určitý stupeň poslušnosti, který vám pomůže návaly suverenity oprsklé omladiny hravě zvládnout. A sázejme i na radost z pohybu – protože pohyb je droga, jak by vám řekli třeba běžci. Věřte, že úplně stejně se na něj naučí i hříbata. A nejen ta z hliněných výběhů – i z pastevek, kde mají pohybu dost. Protože putování různorodým terénem je úplně jiný level! Moje odchovy se ven tak těší, že se doma předhání, kdo strčí dřív hlavičku do ohlávky. :)

Zde mám při opuštění lesa na vodítku zavláčkovaného dvouletka, měsíční kobylka se zatím stále vzorně drží kolem matky, je to princezna, takže mimo cestu do vysokého obilí nešlápne. Vysloužila si tudíž privilegium připínat na vodítko až blíže k domovu – a to nikoli z nutnosti, ale z výchovných (návykových) důvodů. Na fotce smí ještě ťapat ve volnosti. Ale to se brzy změní, za týden dva již v těchto místech šla vždy striktně na vodítku. :)

 

Schopnost hříběte zcela spolehlivě chodit na vodítku vedle matky (později způsobně zařazené „ve vláčku“) je absolutní nutnost při terénní výchově hříbat.

V případě starší omladiny pouštěné ve vhodných lokalitách na volno je navíc nezbytné solidně zvládnuté přivolání. 

 

„Venčení“ vnučky a dcery klisny, kterou mám pod zadkem. Díky pečlivé pravidelné přípravě od narození obou kobylek si stále, ještě s dvouletou a tříletou slečinkou, mohu užívat v liduprázdných lesních lokalitách takovéto zimní mrazivé východy sluníčka.

Pokus-omyl

Forma pokus-omyl není nic, co bych při provozování hříběcích vyjížděk a procházek doporučila, ač právě s tímto „systémem“ se setkávám nejčastěji. Chcete-li být opravdu zodpovědní (a myslet na bezpečnost všech zúčastněných) a je-li vaším cílem skutečně vychované hříbě, berte tuto činnost velmi vážně a puntičkářsky lpěte na nastavených pravidlech – vyjížďka totiž není jenom zábava, je to i důsledná práce s pravidly a pravidelností, se zvykem a rituály – to vše nám velmi usnadňuje výcvik. Oproti tomu zábava nebo hra je zcela dobrovolná činnost, závislá na momentální chuti bavit se a kterou lze kdykoli opustit a zanechat jí (což, uznejte, pobyt s matkou v terénu není – tam je opuštění provozované činnosti hříbětem silně nežádoucí :)).

Vřele radím pojmout vyjížďky s hříbaty hned od narození jako ucelenou výchovu koně k následování matky a člověka (záměrně nepíšu jezdce, protože s hříbětem se mimo ohrady nepohybujeme pouze koňmo, ale i pěšky, z počátku dokonce převážně pěšky, kdy vedeme matku i hříbě). Ač hříbátko ani mladé koně zásadně nedrilujeme, nehoníme v kruhovce ani na lonži, netrestáme, přesto se dá pravidelný pohyb v terénech s pravidly, která především my samy dodržujeme, nazvat výcvikem a výchovou. Každá činnost, kterou s hříbětem často a opakovaně provozujeme tak, aby ho bavila, zvyšuje motivaci mláděte opakovat ji. Upevňujte tedy jen dobré návyky, nepodporujte nevhodné. Doporučuji zaměřit se ihned po narození na úplné základy, jako je bezpečná manipulace s hříbětem (nasazování ohlávky, čištění, zvedání nožiček) – a velmi brzy přidat i chození na ohlávce za matkou a vedle matky. Že je to hned po narození brzy? Nebojte, zvládají to od prvních dnů chovatelé, kteří musí hříbata s matkami denně převádět na pastviny přes frekventované silnice, proč byste to nezvládli také? S citem a případnou pomocí zkušenějších směle do toho! 

 

Příště se zeptáme se na zkušenosti s výchovou „terénních“ hříbátek MVDr. Romany Babákové, známé především díky krmným doplňkům Habibi. V povědomí koňáků se možná již méně uchytilo, že paní doktorka je i nadšená koňovadrovnice a zapojuje do svých toulek přírodou i své odchovy. Těšte se, jaké postřehy a vychytávky ohledně hříbat v terénu poradí ona…

 

Další inspirace ke čtení:

• Rodinný kůň - poklad nad zlato a drahé kamení
• Rituály - mocné posilovače vztahů