Martinko, i na prahu šedesátky jste neuvěřitelně aktivní, prozraďte, kolik času trávíte denně v sedle? 

Denně odjezdím dva nebo tři koně, v době jarních tréninků to byli i čtyři nebo pět koní. Zatím to fyzicky zvládám, ráno se cítím výborně a večer padám doma do postele s hláškou: „Růžo, zase jsi to zvládla!“ Koně mají svaly a já zase své čáry (smích). 

Takže stále v plném nasazení.

Dřív jsem si říkala, že v tomhle věku už své řemeslo někomu předám a budu jen ve stájích pomáhat, ale není komu. Moje dcera je sice moc šikovná, ale má sama ve stáji třicet koní a tak se spíše snažím pomáhat já jí a táhnout tu svoji káru dál (smích).

Kondici máte skvělou, přesto ani vám se nevyhýbají pády, jaký z nich byl v poslední době ten nejhorší? 

Po padesátce je to každý. Nedávno jsem měla takový nepříjemný – kobylka skoro upadla, ale na poslední chvíli to vybrala, nicméně pak odskočila, dala mi ránu hlavou a sundala mě na záda. Zlomila mi šest žeber. Léčba? Analgetika, nemůžete se smát, kašlat, musíte spát vsedě, s podepřenými zády, to už pro mě moc není.

Vloni, pokud se nemýlím, jste měla zlomený obratel.

Pád to nebyl bůhví jaký, prostě jsem s sebou řízla. Bolelo to, ale také jsem to dala. My překážkoví jezdci to máme tak nastavené, že pokud neumřeme, ještě se tomu časem zasmějeme. Moje velké mínus je, že když se něco přihodí, skoro nikdy neomdlívám. K tomu dochází jen v případě, když se vážně hodně praštím do hlavy, a tak si všechny úrazy vychutnám do posledního doušku. Porod mé dcery ale nic nepředčí. 

Povídejte...

Předtím jsem si říkala, že všechny ženy, které rodí, jsou hysterky, že toho nadělají, protože nevědí, jak bolí, když vás zavalí kůň, ale všem jsem se pak v duchu omluvila, když jsem dva dny rodila svou dceru. Byla to ta největší bolest, co jsem kdy zažila. Protože jsem hodně sportovala, byla jsem zpevněná až moc, jsem tedy tím nejlepším špatným příkladem pro všechny aktivní sportovkyně a ženy pracující až do porodu, jako tomu bylo v mém případě. Nicméně stálo to za to – dnem narození Vanessky se mi změnil pohled na svět.

Dcera Vanessa je vám nyní velkou oporou a společně s ní připravujete koně na statku na Pohoří.

Všechno si vybudovala sama, za což má můj obdiv. Odmalička jsem se snažila ukázat jí, co se dalo. Jezdily jsme do zahraničí, chodily jsme do divadel, na výstavy. Mohla si vybrat, co se jí bude v životě líbit a čemu se bude chtít věnovat. Nechtěla jsem, aby jednou řekla, že neměla na vybranou a koně na ni zbyli. 

Přes všechnu vaši snahu se koně stali jejím osudem.

Nejprve chodila na Střední veterinární školu v Benešově, ale na praxích se jí nelíbilo, jak lidi se zvířaty zacházejí. Proto se rozhodla školu změnit a vybraly jsme tu nejlepší – v Mariánských Lázních. Jak se říká, školu života. Ujal se jí výtečný mistr a trenér pan Nágr a nepáral se s ní. Hned na začátku si musela poradit s mladými hřebci z pastvin, uzdit je, sedlat, což nebylo jednoduché. Odmaturovala s vyznamenáním a pak nastoupila na vysokou školu, bohužel přišel covid a Vanessa si začala vydělávat. A každý, kdo si začne vydělávat, už se do školy vrátit nechce, taková je moje zkušenost. 

Co bylo pak?

Dva roky jsme se hádaly, když jsme spolu měly pracovat, což ve spojení dítě lev a matka štír je opravdu síla. Když už jsem nevěděla kudy kam, řekla jsem jí, že jí zadarmo nechám velkou stáj a ať bojuje sama. A ona se do toho skutečně dala! Dneska už jsme tým a jsem ráda, že právě ona říká, že na mě jedinou se může stoprocentně spolehnout. Pomáhá mi trénovat mých šest koní spolu s Natálkou Polanskou, co u nás na statku bydlí a vede úspěšnou jezdeckou školu. Máme spolu krásný a silný vztah. Tréninky dětí vede s takovým klidem, že ji obdivuji. Její žáci mají stoprocentní bilanci u zkoušek. Zaměřuje se na všestrannost, má u nás koně na kterých učí, pak zde stojí ještě koně dívek, které připravuje na parkury. Jsem na ni hrdá. 

Byla to právě ona, kdo se významně podílel na výchově vaší nové stájové hvězdy – ryzáka Sexy Lorda.

Jako dvouletý, tříletý nám skákal přes výběhy, nebo je boural. S člověkem dokázal najednou praštit o zem, ale i skočit cokoliv. Když jsem ho ve čtyřech letech dala pracovní jezdkyni na skákání, vyrazil jí zuby. Dlouho se nechoval jako kůň, nedal se přečíst. Nevěděli jsme, čeho se bojí, aby se tomu dalo předejít. Když jednou praštil o zem se mnou, až mi zlomil páteř, moje dcera se naštvala. Dala mu beránky, průvlečky, stínidla, sedla na něj a hle, ono to zabralo. Ne demokracie, ale přísnost!

Než ukázal talent v překážkových dostizích, zkoušel štěstí na rovinách.

Má velké štěstí, že jeho majitelem je koňák. Když začal běhat, končil daleko za polem, ani se většinou nevešel do záběru. Kolegové v práci už se panu Horovi smáli, jestli už je Lordík v cíli a pořád se ptali, proč ho neprodá. On tento tlak ustál, věřil mi a udělal dobře. Dneska má špičkového steeplera.

Z bouřliváka, kterého se všichni báli, se během tří let stal velmi slušný kůň do steeplechase, který letos s přehledem ovládl Cenu Labe v rámci gala-programu Velké pardubické.

Potvrdil můj odhad, že je mega vytrvalec, protože když jde cválat 4000 metrů, teprve se rozbíhá. Rád chodí zepředu a má pilota, který s koňmi rád cíleně fíruje. První vítězství v Pardubicích letos v červnu, bylo jako z kategorie snů, nicméně to další jsem už tak trochu čekala, protože jeho forma šla nahoru. Před Cenou Labe jsem se bála, zda jsme ho moc „nenafrišovali“, protože poslední dny už jsem v tréninku seděla na časované bombě. Ale on to zvládl! Uspět v konkurenci velkých centrál je pro nás cenné a nesmírně si toho vážíme. 

Na startovní listině letošní Velké mezi jezdci opět chyběla žena. Přesto dívek, které by se rády jednou podívaly na start tohoto dostihu, mezi mladší generací přibývá. O svém překážkovém snu otevřeně hovoří třeba Anna Lebdušková, Eliška Janderová nebo Lenka Neprašová.

Děvčata jako Anička Lebdušková nebo Lenka Neprašová jsou srdíčka, jsou to správný holky, které mám hrozně ráda. Mají to ale těžké, protože vždy musí mít za sebou někoho, kdo je do překážek posadí. A stejně když přijde velký dostih, raději trenér sáhne po podprůměrném nebo průměrném jezdci-muži než by dal šanci nadprůměrně dobré ženě. Taková je realita. Zatímco mužům se chyby odpouští, ženám nikdy, něco o to vím…

V dostihovém sportu jste toho dokázala mnoho a své zkušenosti nyní dále předáváte i prostřednictvím knihy s názvem Za koňmi s Martinou, jak vznikla? 

Oslovilo mě nakladatelství Albatros, jestli bych nedala dohromady knížku pro děti. No a vznikla příručka pro jezdce od pěti do osmdesáti let, v níž snad zábavně a nenásilnou formou líčím svůj život u koní a snažím se, aby se čtenáři poučili z mých chyb. 

Líčíte svůj život, který byl a stále ještě je velmi pestrý a barvitý, a který jste v poslední době obohatila i o výukovou činnost na střední škole v Jílovém.

Což je trochu paradox, protože nikdo nenáviděl školu tolik, co já a nikdo se tak nesnažil utíkat z ní ke koním. Nyní už vím, že to bylo špatně. Učím němčinu a svým žákům říkám pravdu, ano, není to pěkná řeč, je nezpěvná, ale máte ji v osnovách a někdo ji učit musí. Nedrtím žáky gramatikou, nechci, aby byli ve stresu. Pro mě je důležité, aby se uměli představit nebo si objednat oběd v restauraci, prostě takové čistě praktické věci. Mezi mladými se cítím dobře a i tato práce mě obohacuje. Myslím, že se máme rádi. 

Práce, domácnost, rodina – kolotoč, který sice nikdy nekončí, ale zároveň člověka nabíjí energií. Kdybyste mohla ve svém životě něco změnit, co by to bylo? 

Vždycky říkám, že bychom měli mít dva životy, jeden nanečisto a druhý, ve kterém bychom si všechno pěkně rozvrhli a hlavně se poučili z předcházejících chyb. To by už ovšem postrádalo krásu originality. Spoustu věcí bych v životě udělala jinak, ale vždycky bych šla ke koním. Jsem u nich i ve svých šedesáti. Pořád mě uchvacují a práce s nimi mě naplňuje. Pořád mi voní stáj, miluji, když se jich mohu dotýkat a líbí se mi vše, co se kolem nic točí. Neměnila bych.