Nejprve si ujasníme pojmy. I když pro jednoduchost budu psát „trenér", mám tím na mysli člověka, který stojí na zemi, zatímco vy jezdíte, a říká něco, co vám - doufejme - pomůže. Že to tak není vždycky, to dnes rozebírat nebudeme (je to oddechový článek!) a že je to nepřesné z hlediska kvalifikace také ne. Laskavý čtenář snad omluví. Zároveň bych ráda upozornila své okolí, aby pokud možno nehledalo žádné podobnosti ani konkrétní osoby. :-)

Málokterý koňák, který kouká v krásný letní den z okna pražské kanceláře a bloudí myšlenkami u koní, nezávidí těm šťastným, pro které se koně stali povoláním. To by bylo krásné, kdyby mě platili za ježdění a trénování... zasníte se. Bylo, dokud venku svítí sluníčko, ale zas není moc horko, nebolí vás namožené svaly a nikdo vám na poslední chvíli neruší tréninky, na kterých jste existenčně závislí.

Pak přijde zima, déšť, plískanice. Budíte se do tmy a přemýšlíte, jestli byste radši, aby zazvonil telefon a svěřenec vám zavolal, že lekci ruší, protože je přeci hnusně (a oni nemají halu). Anebo raději ne, protože tenhle týden by to byla už čtvrtá zrušená hodina a to je teprv středa a z něčeho ty svoje hemelky nakrmit musíte. Telefon nezvoní, takže se navlíkáte do několika vrstev (pěti vrstvami, když dvě jsou nepromokavé, snad déšť neproteče) a vyrážíte. Dnes toho máte hodně. Když jste v půlce cesty, zvoní telefon. „Omlouvám se, musím to zrušit, on si asi něco natáhl ve výběhu a kulhá." Co na to říct? Jako správný profesionál mile popřejete koníčkovi brzké uzdravení a jelikož se to poslední dobou (v tomhle počasí asi není divu) stává často, začínáte uvažovat, že si budete muset příště říct o příspěvek na benzín. Ale neřeknete. Znáte to a soucítíte s majitelem, vybalí za veterináře dost.

Protože jezdit domů už nemá smysl, dáte si kafe na benzínce a přemýšlíte, o kolik líp jsou na tom ti, co si sedí v teple v kanceláři a mají své jisté. Díky zrušené hodině dorážíte na tu další včas, tedy spíš s mírným předstihem, což je příjemná změna. Nebude vás vítat kyselý obličej, kde vězíte, který je asi pochopitelný, ale ne vždy je zpoždění vaší vinou. Kyselý obličej vás nevítá, vítá vás hláška „Jééé, vy už jste tady? Já letím sedlat, on se hrozně zválel, tak jsem se zdržela čištěním. Nechcete zatím kafe?" S díky odmítáte a přemýšlíte, jak zdůvodníte zdržení na dalším tréninku. Nebo raději zkrátit tento?

A pak už to jede standardně... svěřenec vrstvy odkládá a zjevně je mu čímdál tepleji, vy si naopak celkem ochotně jeho vrstvy oblékáte. Po marném pokusu nasoukat se do jeho bundy ji věsíte přes hrazení jízdárny, nenecháte ji přece ležet na zemi. „Jééééžiš to nemůžete, dejte to pryč, on se toho bojíííí." V duchu kalkulujete - máte asi deset minut do konce hodiny a beztak jste ve skluzu, co bude lepší? Bundu sundat a nevyvolávat problém, nebo se pustit do jeho řešení, protože kůň by přeci měl fungovat, i když na hrazení visí bunda? Riskujete, že se zaseknete. Protože koníček poulí oči jako tenisáky a jezdkyně vypadá, že by ho mohla dobrovolně, možná i nedobrovolně opustit, a protože toho času fakt moc není, bundu sundaváte.

„Díky!", odpovídá ulehčeně a věnuje vám úsměv, po kterém si připadáte jako největší klaďák na konci filmu. „Já se bála, že mě budete nutit, abysme si zvykali." Do vysvětlování se radši nepouštíte. „Počkej příště..." pomyslíte si a hodinu končíte v dobrém.

Jedeme dál...

Cestou to další stáje přemýšlíte, co vás čeká. První hodina bude príma, dlouho se znáte, koník je také bezproblémový a už něco umí, to bývají příjemné tréninky. Ta další je velký otazník. Jsou noví, ještě nikdy s vámi netrénovali, ale podle narážek tušíte, že to je TA dvojice, kterou občas potkáváte na hale. Pokud ano, bude to fuška. Velká dobromyslná kobyla, ovšem nohy vás bolí už jen když pomyslíte, že z ní máte vyždímat aktivnější pohyb. Jakpak asi bude majitelka reagovat, až jí řeknete, že dřina bez konce není dobrý způsob, jak se někam posunout a vůbec trochu příjemně se svézt? Vypadala jako hodná paní, možná až moc hodná a klidná, ta bude mít problém koníčkovi něco rázněji vysvětlit. A potíž je, že ten kůň už to dobře ví. Tady bude potřeba trochu diplomacie a uvidíme. A co je horší, paní nevypadá jako zkušená a vyježděná jezdkyně, nebude pro ni snadné správně načasovat pomůcky a zkoordinovat se tak, aby koni při energičtějším pohybu nevadila. Dávat dohromady současně koně i jezdce je to nejtěžší... a samozřejmě nejčastější. No, budete muset opatrně a nechtít moc, správně nasměrovat, trochu naznačit, co je potřeba změnit, ale nepřehnat to...

Myšlenky utíkají k podobným svěřencům, se kterými jste měli co do činění. Člověk musí mít rád nejenom koně, ale i lidi, aby tohle dokázal dělat. Musí umět odhadnout, co a jak komu říct. Asi být tak trochu psycholog. Jen málokdo se při tréninku nesnaží. Jistě, jsou i takoví, které sice trénujete, ale cítíte, že vás vlastně neposlouchají, že vlastně nechtějí slyšet váš názor, protože už mají svůj. S těmi se nepracuje dobře, protože nevidíte výsledky. Vidíte určitý problém, chcete pracovat na jeho nápravě, ale dost dobře to nejde, když svěřenec sice dělá cviky, které řeknete, ale stejně si je jede po svém. Házení hrachu na stěnu. Takoví většinou rychle změní trenéra a je to lepší pro obě strany.

Mnohem víc je těch, kteří se snaží. Opravdu. Někdy to není vidět, často proto, že se snaží špatným směrem. Nevědí, co mají hledat, a zkoušejí. Někdy vědí, co mají hledat, ale nevědí, jak se tam dostat. Někdy vědí, ale tělo je neposlouchá. Buď proto, že je nešikovné, nebo ztuhlé či příliš slabé. Nebo se do toho zamotá hlava. Tréma před trenérem. Křečovitost. Snaha jezdit „líp než normálně", která vyústí v to, že jezdí hůř. Nebo nesoustředěnost. Je dost těžké vnímat zvíře pod sebou, povely trenéra a ještě svoje tělo, co tam vlastně vyvádí. A zlozvyky. Nekonečný příběh, za který by se ani Atrey nestyděl. Ten ale určitě zlozvyky neřešil.

Někdy to chce hodně představivosti, aby trenér na zemi pochopil, co ten člověk na koni vlastně dělá. Jede stranovku, vypadá to dobře, jen vytahuje patu. Upozorníte ho na patu, jen o kousíček, o centimetr ji snížit... a ono se mu to celé rozbije. Celý se zkroutí... no a kůň taky. A co je horší, další měsíc to nemůže najít. Protože problém není v tom jednom centimetru, ale v tom, že člověk je zkrátka křivý. Takže alou ze cviků domů, jdem se rovnat nejlépe na lonž. Ale s takovými lidmi se dobře pracuje. Vidíte, že se snaží a to vždycky někam vede. A je príma, když jste součástí toho.

Když se ale snaha zkombinuje s „chytáním nerva", je to horší. Člověk se nesmí snažit moc, pak je křečovitý a nejde mu to. A protože mu to nejde, začne se nervovat. Tady trenér zmůže hodně. Je to on, kdo musí poznat, kde je problém, být v pohodě a přenést pohodu i na jezdce. Zkuste na takového člověka zatlačit... buď se vám sesype, nebo předvede takovou itálii, že se nepostačíte divit. Pro trenéra je to těžké, ale oni za to nemůžou, jsou takoví, často fyzicky šikovní, citliví, ale tady holt potřebují pomoct. Trenéra kliďase, který jim vysvětlí, že vlastně o nic nejde. Někdy je třeba zařvat, ale jen jednou a pak zase klid. Někdy je dost těžké to všechno dobře zahrát, když balancujete na ostří nože. Ale když to klape, je to paráda.

No a pak jsou ti, co jim pracovně říkám „polosnaživci". To bude asi tahle paní. Oni mají pocit, že se strašně snaží. Trenér ze země má pocit, že tam nedělají skoro nic. To jsou ti, kterým řeknete „když nereaguje na holeň, klepněte tušírkou". Můžete pak třikrát zopakovat, nebo i ukázat, jak to má vypadat, a stejně se tušírka koně sotva dotkne a slyšíte, že „víc to nejde". Stejné je to s pobídkou holení nebo s požadavkem napnout otěže. To je opravdu fuška. Někdy se i takoví svěřenci chytnou, většinou je to ale spíš přestane bavit, když zjistí, že to nejde samo. Nu, uvidíme, co dnešek přinese.

Přináší především zjištění, že hned prvního koně musíte odjezdit, protože majitelka už týden bojuje s nějakým bacilem a necítí se na to. Nevadí, na príma zvíře se těšíte. Ovšem ne když je týden vystáté poté, co normálně pracuje denně. A do výběhu chodí jen když je sucho, což teď zrovna není. Pocit odjištěného granátu pod zadkem má tu nespornou výhodu, že vám opravdu není zima. Sundáváte vrstvy podobně jako váš nebohý ranní svěřenec. Majitelka koně je vděčně přijímá. Doufáte, že ji nenapadne odložit tu bundu na lambrínu! Začínáte se smát, role se obrátily. Stejně jako ráno si vzhledem k majitelce s úsměvem myslíte „Počkej příště..." a hodinu končíte v dobrém.

Druhá hodina prověří kvalitu termoprádla. Skutečně vás udrží v suchu a teple, i když jste propocení, až to není hezké? Marodění by se nehodilo, to je vám jasné. Obracíte se k nové svěřence, skutečně, je to ona. „Já jsem Ilona," usmívá se mile a dobrotivě. Tak dobrotivě, že je vám rázem jasné, že to bude problém. Narostlá klisna kráčí také dobrotivě, rozvážně a opatrně, aby neudělala rychlejší pohyb. Prověšené otěže dělají bim bam o koňský krk. Tak nějak tušíte, že byste neměli začít první lekci hned požadavkem větší aktivity, nebo zkrácení otěží. Opravovat sed také nebude nejlepší začátek. „Tak si naklušeme..." .... a uvidíme, co dál. Klus je stejný jako krok, velmi dobrotivý. Po dvou kolečkách na hale ale mizí dobrotivý výraz paní majitelky. „Já už nemůžu... ona je strašně tlačivá. Já k vám vlastně přišla na trénink, abyste mi poradila, co s tím."

To je dobrý začátek, uvědomuje si, že to není v pořádku a vypadá to, že si skutečně chce nechat poradit. Kobylka dostává volnou otěž a povídáte si. O tom, jak funguje učení. Jak zvíře na naše pomůcky nějak reaguje a jak naše odezva tyto reakce formuje. Jak funguje tlak a hlavně jeho odebrání. Ilona je bystrá, chápe to dobře. Tedy vám se zdá, že to chápe dobře - do chvíle, než skončíte a ona se zeptá: „A co tedy mám dělat, aby šla líp dopředu?" V tu chvíli máte chuť houknout: „Probudit se! Obě!!" Pak se nadechnete a vysvětlíte to ještě jednou. Stručněji a polopatičtěji. Prý už chápe.

„Tak to zkusíme, jeďte po stěně, klidně na delší otěži a chtějte po ní živější krok... nebo klidně klus, co je pro vás snazší. Pokud nepřijde správná reakce na pomůcku, zesilte ji tak, aby reakce přišla. Jakmile kobylka poslechne, okamžitě uvolněte tlak." Ať se díváte, jak se díváte, ze země nic vidět není. Přesto jezdkyně vítězoslavně hlásí: „Viděla jste? Zareagovala!" No, neviděla, ale radši se jen usmějete. „Zkuste to znovu." Po chvíli je to tu znovu. „Já už nemůžu.... nechcete si na ní sednout a ukázat mi to?" Ano! V tu chvíli netoužíte po ničem víc, protože je vám naprosto jasné, že s koněm se domluvíte o sto procent líp než s dobrotivou, snaživou a usmívající se Ilonou.

Kobylka překvapuje. Ani nemá problém jít dopředu, není to zatím to okopané zlenivělé zvíře, jak se zdálo na pohled. Pomůcka holení, výstražné přiklepnutí a jedem. Majitelka, která má asi dvacet kilo víc než vy, se diví. „Jaktože vám jde sama?" Na delší vysvětlování to není, sama sice jde, ale je znát, že se už nějakou dobu neohýbala, takže trochu ji rozhýbat a uvolnit je docela fuška. Naštěstí majitelka povídá a povídá a odpovědi nečeká. Tedy doufáte, protože konverzovat přeci jen nestíháte. Po chvíli si říkáte, že je na čase kobylku vrátit, aby si to zkusila taky majitelka. „Jezděte ještě, tak pěkně se na vás kouká." Vlastně vás to přání těší. V duchu si říkáte, jestli když kobylku projezdíte, majitelka pozná rozdíl. Snažíte se. Za další čtvrt hodinu je kobylka jako máslo a slézáte s báječným pocitem. Co na tom, že máte končit, chcete, aby si majitelka sedla a vyzkoušela si ten pocit.

Nechce se jí, to je vidět, ale dá si říct. Za chvíli září jako sluníčko. „Takhle jsem se naposledy svezla, když jsem ji kupovala. Škoda, že to neumím taky. Víte co, nechcete mi ji jezdit? Jako tréninky samozřejmě. Se mnou asi už nic neuděláte, ale s ní ano. Já bych vám ji půjčila i na závody." To je přesně to, co chcete slyšet. Hlavně ty závody. Na druhou stranu, domluvit se s koněm je většinou snazší než s jezdcem, tak se necháváte přemluvit. Ale bez těch závodů prosím.

Když potom sedáte do auta, máte skvělý pocit. Asi jako po rozštípání a uskladnění fůry dřeva na topení. Až do chvíle, než si uvědomíte, že po odježdění těchto dvou oříšků jste zralí na vanu a postel a přitom na vás doma čekají odjezdit ještě dva vlastní. Ale co, děláme to pro radost, že?

Pár vcelku samozřejmých rad, jak (ne)potěšit svého trenéra

Nerušte lekce zbytečně.

Pokud musíte rušit, dejte vědět co nejdříve (ať si trenér může uzpůsobit rozvrh a třeba nabídnout hodinu někomu jinému).

Rušíte-li hodinu na poslední chvíli, nabídněte kompenzaci (příspěvek na benzín).

V domluvený čas buďte připraveni s opohybovaným, nebo přinejmenším vykrokovaným koněm.

Je-li to ve vašich silách, vynasnažte se zajistit prostředí pro nerušený trénink (nemusíte mít jízdárnu sami pro sebe, ale dva nebo tři překřikující se trenéři už ideální nejsou).

Buďte tolerantní, pokud se trenér zpozdí, nemusí to být jeho vina. Koně jsou mnohdy nevyzpytatelní a někdy je potřeba dořešit problém i za cenu, že se hodina protáhne.

Nabídnutí teplého čaje v zimě nebo vody v létě určitě potěší.

Nezapomínejte, že není každý den posvícení. Někdy to nešlape, trenér nemusí na první pohled poznat důvod, nebo odhadnout, které z mnoha řešení sedne zrovna vám a vašemu koni a je potřeba to zkusit.

Z čehož vyplývá: Neodmlouvejte a nedělejte ukvapené závěry. Pokud svému trenérovi důvěřujete a není zásadní důvod něco nedělat, zkuste to. Minimálně zjistíte, kudy ne.

Nedělejte dluhy a jednejte na rovinu. Pokud chcete trénování ukončit, je dobré to trenérovi na rovinu říct a uvést pravdivý důvod. Je to lepší, než si vymýšlet zástupné důvody, nebo slibovat a potom hodiny rušit. A že se za lekce platí, asi nepotřebuje vysvětlení.

Pokud něčemu nerozumíte, zeptejte se. Je frustrující pozorovat jezdce, který nedělá, co mu říkáte, a není vidět, že je to proto, že nechápe.

Nelžete. Opravdu nemá smysl tvrdit, že jste něco trénovali, když jste se na to vykašlali.

Není problém dát si trénink i s někým jiným, naopak to bývá přínosné. Ale někdo by měl být ten, komu věříte nejvíc, jinak budete mít hokej v hlavě vy i váš kůň.

Pokud si zatrénujete s někým jiným a chcete to probrat se svým stálým trenérem, rozumný člověk nebude mít problém. Spolehlivě ho ale naštvete, pokud budete mít několikrát za hodinu připomínky typu: „Ale XY by to dělal jinak... a říkal toto..."

Neignorujte rady a doporučení trenéra. Pokud vám trenér řekne, že přes vašeho „bombra" nevidí, jak na koni sedíte a požádá vás o trochu vypasovanější oblečení a vy další týdny stále chodíte na trénink v tom samém, aniž byste vysvětlili, že jste švorc a nic jiného nemáte, je to jasná provokace. :-)

PS: Při hledání inspirace k tomuto článku nebyl týrán ani zabit žádný koňský ani lidský svěřenec. :-)

PPS: Tento článek si dovoluji věnovat své úžasné a trpělivé trenérce Daniele.