Ten problém je složitější, nesouvisí jen s koňmi, ale spíš se životním přístupem a dostala jsem se k němu i k jeho řešení úplnou oklikou. Totiž tím, že můj muž propadl jezdecké depresi. Ne že by jezdil na koni, to ani omylem, ale má okruhovou motorku a překvapivě často řešíme stejné problémy. Klouzajícím koženým sedlem počínaje až po třeba tento. „Ať se snažím, jak chci, nemůžu se dostat v zatáčce do pořádného náklonu. Čím víc se snažím, tím je to horší." Protože jsem hodná a chápavá (byť motorky nenávidějící :-) manželka, přispěchala jsem s radou. Fungovala. Ovšem trvalo mi ještě dobré dva měsíce, než mi došlo,že to je rada i na můj největší problém, jen jsem ji nějak neviděla.

Je to už pár let, kdy mi trenérka při tréninku vytkla, že se moc snažím. „Nesnaž se tolik!" Nechápala jsem a skoro se mě to dotklo, copak může být něco špatného na tom, že se snažím? „Snažíš se přes moc, musíš to mít tak trochu v paži." Hm....

Desetidolarová bankovka

Vždycky jsem se snažila vše, co dělám, dělat naplno a považovala jsem to za správné. Pak jsem si (jsem přece ta vzorná manželka! :-)) pečlivě přečetla příručku ježdění na silničním motocyklu A Twist of the Wrist. Teď už znám všechny důsledky toho, když se člověk snaží moc a začnu příměrem vypůjčeným z téhle příručky:
„Každý má pouze omezené množství pozornosti (jako např. peněz), kterou může utratit při jízdě. Pokud někam vyrazíte s deseti dolary a hned je utratíte, výsledkem bude nejistota, zdeptání, výčitky a možná až pocit paniky. Jestliže jedete na 100 %, nemáte už žádnou pozornost."

Tolik knížka, v reálu se to ovšem netýká pouze pozornosti, ale všeho - síly, vnímavosti, uvolnění. Potom ve chvíli, kdy potřebujete zabrat (upozornit koně, aby vás vnímal, opravit pomůcku, kterou nevzal) - nemáte z čeho brát. Tyto situace nastávají při každém ježdění a pokud nemáte, kde brát, důsledkem je frustrace a pocit, že jste to nezvládli. Po několika takových zážitcích budete už dopředu tušit, že to možná nezvládnete a pocit očekávání problémy jen přitáhne. A co víc, ve chvíli, kdy se v jedné oblasti dostáváte na hranici (utratíte všech deset dolarů pozornosti), nemáte mentální kapacitu pro oblasti ostatní. Pokud „dřete" fyzicky, nejste schopní být citliví a vnímat jemné reakce koně, protože to zkrátka nestíháte. Proto pokud o sobě víte, že rádi děláte věci naplno, zastavte a „75 %" se staniž vaším heslem. 75 % je hranice, kde se neflákáte, ale ještě máte dostatečnou kapacitu a rezervy na vše, co je potřeba.

To, že do tréninku nedáte všechno, neznamená, že jste leniví. Znamená to, že jste prozíraví - dáváte, co můžete nejvíce a zároveň pořád počítáte s rezervou.

Jak to vnímá kůň

Ve skutečnosti to potom ale vypadá ještě jinak. Jezdíte si „na pohodu". Kůň to ví. Koně jsou mistři v odhadování našeho rozpoložení a na rozdíl od nás, oni tuhle moudrost intuitivně vědí. Vědí víc než dobře, že nemůžou vyplácat všechny síly a pozornost, protože kdekoli se může objevit predátor, před kterým bude třeba prchnout. Pokud sedáte na koně s tím, že „do toho dáte všechno", kůň to ví a instinktivně se tomu brání, protože je moudřejší, než vy. I on chce pracovat s rezervami. Možná ta obrana spočívá jen ve „stájové ztuhlosti". Spotřebujete ale spoustu energie na to, abyste ji „projezdili". Dřete se a protože veškerou svou pozornost, sílu a energii spotřebováváte na tohle, nezbývá žádná na to, abyste se soustředili na komunikaci s koněm. Ten je pak z vaší malé citlivosti a matoucích pomůcek také „rozhozený" a jen se utvrzuje v tom, že spolupráce s někým, kdo chce všechny jeho síly a ještě ho štve, ho vůbec nebaví. A pak máme spoustu koní se zataženou ruční brzdou nebo s problémy.

Pokud jezdíte „na pohodu", znamená to, že si necháváte rezervy. Cítíte se sebejistě, protože víte, že bude-li potřeba přitlačit, nebudete s tím mít problém. Kůň cítící vaši sebejistotu a zároveň to, že z něj nechcete vyždímat všechny síly, nemá důvody se bránit. Vy se tudíž nedřete a máte dostatečnou mentální kapacitu skutečně jezdit citem a ne silou.

Kouzelných 75 % se ale týká mnohem více věcí. Použiju ještě jeden příklad, tentokrát z parkurového ježdění. Ani v parkurech na čas nebo rozeskakování obtížnějších soutěží zpravidla nevyhrává kůň, který cválá nejrychleji. Pokud se budete snažit s vidinou vítězství hnát koně na 100 % a nejste natolik rutinovaní, že na vše ostatní žádnou mentální kapacitu nepotřebujete (což skoro není reálné), buďto uděláte chybu, nebo nedokážete dodržet optimální trasu. Všechny své dolary vypotřebujete na rychlost a budou vám chybět jinde. Pokud pojedete optimální trasou, možná se už nezvládnete soustředit na spolupráci s koněm. Ten potom nebude tak dobře „na pomůckách" a shromážděný a nebudete si moci dovolit projíždět kratší obraty. I na té motorce je ověřeno, že snažit se být „stoprocentně" rychlý není cesta k vítězství.

75 %, ambice a posun hranic

Předsevzetí jsou pěkná věc, ale pro ambiciózního člověka je skoro nemožné se najednou „přepnout". Zejména, když v životě pořád kolem sebe slyšíme jen „musíš se víc snažit... kdyby ses víc snažil, tak by to šlo.... ty chyby jsou důkazem, že se nesnažíš." A trenér říká „zaber, dostaň z něj víc, on má na víc". Možná ano, ale možná ne teď a ne s vámi. Tohle samozřejmě není nic proti trenérům, je spousta lidí, kteří potřebují vyburcovat a stejně tak i spousta koní. To je o vás. Trenér do vás nevidí. Nemusí poznat (zejména pokud vás dobře nezná), zda se „nesnažíte", nebo jen nejste schopni lépe zkoordinovat pomůcky. Pokud se jedná o ten druhý případ a vy podlehnete naléhání a začnete se snažit víc, nejspíš (po překročení určité psychologické hranice) nedocílíte lepší koordinace, ale naopak ztuhnete a začnete ještě více chybovat.

Srovnejte tyto dvě fotografie:

Jezdec dře, až koni padá čelenka.:-) Kůň se nechce ohnout do pravého překroku a jezdec potřebuje zesílit pomůcky. Jenomže protože už "nemá kam", z přílišné snahy zesílit pomůcku začne dělat závažné chyby - láme se v pase, zavírá vnitřní ruku a pata pravé nohy, která by měla více pobídnout, ujíždí nahoru a je ještě méně efektivní. Kůň svou hrou uší a výrazem dává najevo, že ho jednání jezdce ruší.

Levý překrok je o poznání lepší - zde jezdec nemusí sahat na hranici svých schopností, sedí rovně a může se soustředit na uvolnění a správné pomůcky. I kůň je uvolněný a soustředěný.

Jsou trenéři, kteří se vždy snaží jezdce a koně dostat na hranici jejich aktuálních možností. Považují to za nezbytné proto, aby byli schopni tyto hranice posouvat. Ano, čas od času je nezbytné si „sáhnout na dno" a zabrat, ale nesmí to být příliš často. Tato fáze přichází až ve chvíli, kdy jsme si vším předchozím jisti. Pokud máte pocit, že na vás trenér příliš tlačí, proberte to s ním, možná ze země vypadáte úplně jinak, než jak se vnitřně cítíte.

Koně vnímají jinak než lidé. I když jsme nervózní nebo rozzlobení, ale dokážeme se ovládat, můžeme komunikovat s ostatními lidmi. Reagují sice na naše neverbální signály, ale prioritou jsou slova. Koně ale ne. Můžeme dělat všechno perfektně správně, bezvadně sedět, dávat technicky správné pomůcky s přesným načasováním, ale pokud budeme nervózní nebo rozzlobení, pro koně to bude mnohem důležitější signál, než naše perfektní pomůcky a nebude reagovat tak, jak by měl. Protože pro koně jsou primární pocity. Proto je tak důležité, abychom se po většinu času udrželi na „komfortní" úrovni 75 %. Možná nebudeme dávat stoprocentní pomůcky, ale to důležitější, pocity, které vysíláme, budou v pořádku. A nedokonalé pomůcky kůň odpustí snáz.