Koně jsou nesmírně vnímaví jak k našim aktuálním emočním stavům, tak k dlouhodobému rozpoložení. Za mnoha lekavými, neurotickými či jinak problematickými koňmi nenajdeme až tak zásadní chyby v managementu ani jezdecké nedostatky, ale nevyrovnanost a náladovost jejich člověka. Zvířeti nedokážeme vysvětlit, že jsme naštvaní proto, že „ten blbej šéf zas dnes...". A už vůbec nechápe, pokud jeden den přejdeme nervózní přešlapování u čištění jen upozorňujícím zabručením a druhý den ho za totéž zbušíme. Protože je ale velmi emočně inteligentní, velmi brzy si spojí, že naše špatná nálada znamená větší pravděpodobnost trestání a stane se vůči našim náladám ještě citlivější. Potom dochází ke koloběhu, kdy jezdec není dobře naladěn, kůň to vycítí a právě proto začne zmatkovat nebo protestovat - což vyvolá konflikt, který špatné rozpoložení obou stran ještě zhorší. K naší smůle koně nejsou schopni interpretace ve smyslu „má špatnou náladu, budu dnes radši hodný", ale spíš reagují tím, že „má špatnou náladu, zas to odnesu" a už dopředu jsou nervózní a nespolupracují. Ono ale není divu, pokud nad námi stojí naštvaný šéf nebo rodič, taky se nám špatně pracuje, znervózníme a chybujeme.

Stejné je to s klidem a pozitivními emocemi, samozřejmě i ty se na koně přenášejí. Klid a pozitivní emoce ale neznamenají jen být na koně „hodný", to samo o sobě nestačí. Člověk také musí být zvířeti vůdcem a oporou. To vychází z dostatečné sebedůvěry. Ta se neprojevuje siláctvím, ale sebejistým jednáním, klidem a nadhledem. Takto většina z nás dokáže jednat pouze v situacích, kdy cítí, že situaci zvládne, důležitou roli tedy hrají naše zkušenosti. Až když víme, jak na to, nepotřebujeme si vynucovat poslušnost silou, nepotřebujeme být agresívní, protože to zkrátka umíme bez toho. Není náhodou, že nejvíce křičí a nejvíce síly a agrese projevují lidé, kteří se bojí a nevěří si. Anebo tací, kteří mají rádi pohled na poddajného, submisivního tvora, tam je ale otázka, zda takový člověk má koně doopravdy rád.

Pokud vám tedy v určité situaci ujíždějí nervy, je to známkou, že ji pravděpodobně nezvládáte, jste nejistí a obáváte se selhání. Není důležité, zda se bojíte zranění, ztráty kontroly nad koněm nebo ostudy. Ale co s tím? Můžete si zahrát na „machra" a snažit se situaci vyřešit rázností a silou - ale pozor, ať to nepřeženete, koně nezradíte nebo nevyvoláte konflikt, který nezvládnete. Můžete zacouvat do bezpečných vod, kde se cítíte lépe, ale to problém nevyřeší a velmi pravděpodobně na něj narazíte znovu. Nejlepším řešením se zdá zhluboka vydechnout, napočítat do dvaceti a snažit se vsugerovat si, že o nic podstatného nejde. Za použití některé z uklidňujících technik, uvedených níže, zvážit, zda situaci dokážete teď a tady zvládnout, nebo je nad vaše síly. Pokud shledáte, že riziko porážky je příliš vysoké, nemusíte hned házet flintu do žita (to by vašemu sebevědomí nepomohlo), ale spíš se snažte najít rozumný kompromis. Tedy snížit požadavky na míru, která je pro vás únosná a při které ještě „vydržíte s nervy".

Zní to divně? Přiblížíme si to na jednoduchém příkladu - na vyjížďce dorazíte k místu, kde je potřeba přejít potok. Jenže víte, že váš kůň se vody bojí. Když na základě minulých zkušeností víte, jak si s ním poradit, zůstanete v klidu a sebejistí, je velmi pravděpodobné, že potok zdárně překonáte. Pokud ale znejistíte, můžete si být jistí, že to kůň pozná a odmítne se k vodě i jen přiblížit. Když se kůň až tolik nebojí a vy jste nejistí jen málo, může vaše rázná pobídka (a možná použití bičíku) situaci vyřešit, ovšem pokud ztratíte nervy a pokusíte se koně přimět násilím, nejspíše si víc problémů přiděláte než vyřešíte. Nad situací se zamyslíte a zjistíte, že teď a tady problém v klidu nevyřešíte a rozhodnete se pro ústup, neznamená to, že se musíte hned otočit a odkráčet nebo se dokonce nechat koněm odvézt. Tím byste docílili jen toho, že se budete cítit zahanbení, že jste něco nedokázali a prohráli. To pro vaši psychiku ani budoucí spolupráci s koněm není vůbec dobré. Najděte kompromis - stanovte si takový cíl, který dokážete zvládnout, ale nebude úplně jednoduchý. Může to být jen přiblížení se k potoku, ale třeba, je-li kůň špatně zvladatelný, i jen klidné stání kousek dál. A dokonce, pokud vás nervy zrazují a je to pro vás těžké, může být cílem pouze dokázat ovládnout sám sebe a své emoce! Protože prvním krokem k ovládnutí koně je ovládnutí sama sebe. Nalaďte se na dosažení tohoto cíle a když se podaří, pochvalte koně a také sebe.

Zůstat v klidu, umět si stanovit přiměřeně obtížný cíl, ne příliš lehký a také ne nedosažitelný a v případě potřeby jej modifikovat, je vítězství mnohem cennější, než když naštvaní svého koně zkrátka přeperete. Čím více takovýchto situací vyřešíte racionálně a „korektně", tím lepší budete v umění klást si přiměřené cíle a s tím přijde jak postupné zlepšování, tak rostoucí sebedůvěra.

Podívejme se na příklad z trochu jiného soudku. Vezměme si jezdce, říkejme mu třeba Eda, který když jezdí sám, tak si se svým koněm většinou docela dobře rozumí, ale při hodinách s trenérem (nebo v přítomnosti dalších jezdců na jízdárně) je vždy nespokojený, na koně se zlobí a trestá ho. Pomineme objektivní možnost, že trenér své hodiny špatně koncipuje, je přehnaně kritický nebo má příliš vysoké nároky, a proto má jezdec pocit selhání, a podíváme se na příčiny negativních emocí přímo u jezdce. Není jich málo. V první řadě je možné, že Eda má natolik nízké mínění o svém umění, že psychicky nezvládá situaci, kdy ho někdo pozoruje. Svou nejistotu přenáší na koně, který pak opravdu nefunguje, jak má. Další možností je, že Edovi nevadí trenér, ale cítí se nejistý proto, že to není on, kdo určuje, co se kdy bude dělat - má pocit, že pokud si koně nevede tak, jak je zvyklý, selže, a z toho má obavy. Možná mu ale nevadí nic z toho, ale pouze přehnaně reaguje až na to, že kůň skutečně nefunguje, jak má. Což se stává, protože jezdec většinou zná svého koně nejlépe a pokud sám určuje náplň hodiny a pořadí cviků, logicky je staví tak, jak je to pro koně nejsnazší. Když pak trenér požaduje cvik v jiné situaci, je to pro koně i jezdce obtížnější a cvik nemusí být proveden tak dobře. Navíc trenér zpravidla požaduje víc, než po sobě požaduje člověk sám...

Ať je příčina Edových obav jakákoli, jsou to opět obavy a pocity nejistoty, které vedou k nespokojenosti a trestání. Dost často člověku pomůže, pokud si dokáže přesně pojmenovat, z čeho obavy má - tedy jak říkají psychologové „svůj strach si přiznat a prohlédnout". Kdyby si náš Eda promluvil o svých pocitech s trenérem nebo některým stájovým kolegou, nepochybně by se dozvěděl, že prakticky každý jezdec si prošel tímto obdobím, že je zcela přirozené a že na sebe klade příliš velké nároky, když se zlobí, že mu kůň při tréninku nechodí tak „hezky" jako při pohodovém ježdění. Že pouze trpělivým opakováním této situace získají potřebnou rutinu, zatímco hněv a konflikt povedou maximálně ke ztuhnutí a odrazení koně.

Já nemám obavy, jsem cholerik!

I když nejistota a ujíždění nervů jsou dvě spojené nádoby, jak jsme si ukázali výše, je faktem, že temperament a emocionální stabilita jsou charakteristiky vrozené. Temperamentní, impulzívní člověk bude mít vždy větší sklony reagovat emotivněji než kliďas, i když se nebude cítit nijak zvlášť nejistě (nejistota ovšem i jeho projevy umocňuje). Tady nepomůže nic než výcvik v sebeovládání a dobrá sebedisciplína. Přestože se obecně má za to, že temperament nelze změnit, lze dosáhnout velkých úspěchů v sebeovládání. Opět to ale závisí na tom, jak realistické cíle si dokážeme klást, abychom se necítili frustrovaní. Je to velmi těžký úkol.

Tady mám jeden zásadní argument, proč se trénovat v sebeovládání. Kdykoli řešíme problém emocionálně, nemyslíme. Mozek se nedokáže zároveň soustředit na prožívání emoce a myšlení, to je fyziologicky nemožné. Hněv zabíjí myšlení a výrazně snižuje naši inteligenci - občas až na hranici debility (to si skutečně nevymýšlím!:-). Podle toho také to řešení problémů v tomto stavu vypadá. Když se člověk v jedné oblasti naučí, že bez emocí se problémy řeší líp, dokáže zpravidla tuto zkušenost snáze aplikovat i v dalších oblastech. Tohle chování je pro nás ale poměrně nepřirozené a tudíž i náročné.

Když jsme si tedy nyní tak hezky vysvětlili, proč máme na koni „vypnout" emoce a mít nadhled (to je novinka, že? :-), podívejme se také, jestli neexistují nějaké návody, jak na to, a techniky, které by nám pomohly. Největším pomocníkem je již zmíněný čas a zkušenosti. Takže to berte optimisticky, hůř už pravděpodobně nebude. Nesrovnávejte přitom sebe ani svého koně s ostatními, každý je jedinečný a každý potřebuje pro určitý úkol jiné množství času. Čímž se dostávám k další věci a tou je trpělivost. Ztrácení trpělivosti vede k nervozitě, podrážděnosti („tobě to furt nejde..."), zvyšuje nejistotu. Pokud máte dost času a nikam nepospícháte, nerozhodí vás, jestli se o krok či o dva vrátíte. Můj oblíbený klasik, mistr vídeňské školy Arthur Kottas-Heldenberg, má osobní motto: „Měj na vše dost času, ale neplýtvej jím." (orig.: take time but not waste it)[1].To znamená věnovat dostatek času tomu, aby kůň vždy pochopil, co po něm chceme, a nikdy neztrácet trpělivost. Neplýtvání není o spěchu, ale o rozumném využití času. Tedy třeba o tom, že když nám něco delší dobu nejde a nehýbeme se z místa, i když jsme vyzkoušeli, co se dalo, je nejvyšší čas hledat pomoc - nejlépe u někoho schopnějšího. Chybami se člověk učí, ale nemusím všechny dělat jen já.

Další, co by vám mohlo pomoci v momentě, kdy byste nejradši svého koně přetrhli jako hada, je vsugerování myšlenky, že sedíte na nějakém úplně cizím koni a navíc vás právě pozoruje jeho majitel. Pokud si před očima představíte tuhle situaci, myslím, že si to s tím přetržením rychle rozmyslíte. Představování neboli vizualizace je vůbec velmi silná zbraň ve chvíli, kdy se potřebujeme zbavit nehodících se emocí. Podívejte se na sebe očima náhodného pozorovatele nebo diváka v kině. Ovšem pozor, nikdy si nepředstavujte svého koně a to, co provedl! Tím byste se dostali do ještě většího varu. Představujte si vždy sami sebe a to, jak jste směšní s naštvanou grimasou a skřípajícími zuby. Ono vám to hned nepůjde, ale žádný učený...

Existuje ještě jedno tajemství, jak si udržet nadhled za všech okolností - bohužel je to také věc, která je absolutně proti naší přirozenosti. Je to moudro, které je významnou součástí východních, ale i indiánských filosofií: nic si nebrat osobně a nic nehodnotit jako dobré nebo špatné. Míváme ve zvyku neustále hodnotit - je to dobře nebo špatně? Děje se to k mému prospěchu, nebo mi to ubližuje? A také si neustále vytváříme představy a očekávání, s nimiž potom realitu porovnáváme: splnilo to má očekávání? Nechtěl jsem to jinak? Někdy nás dokáže rozhodit i vcelku banální věc jen proto, že jsme si ji představovali jinak. Bylo by lepší se tohoto hodnocení vyvarovat, i když, opět - je to pro nás velmi nepřirozené. [2]

Když se na koně zlobíme, je to proto, že si jeho chování bereme osobně. Buď jako svou vinu: neschopnost a selhání, nebo jako snahu našeho čtyřnohého partnera nám ublížit, naštvat nás, sabotovat naši snahu o příjemném ježdění. Jsme tak v zajetí naší představy - a ve své představě jsme takoví či makoví a náš kůň třeba oříškový - jenže on se chová jinak, než si představujeme, a to je to, co nás tolik štve a rozhazuje. Pokud změníme pohled na věc, změní se i naše emoce vůči ní. Navzdory tomu, že v reálu se nezměnilo vůbec nic. Koně nás nechtějí naštvat a jediné, po čem touží, je vyhovět nám a tak mít svatý klid.

A ještě jeden tip: Nejen koně se učí nápodobou, ale i my lidé a to mnohem více, než si uvědomujeme. To, co vidíme, se nám vrývá do podvědomí a máme tendence to napodobovat. Zejména, pokud vídáme často stejný obrázek, nebo k situaci či aktérovi máme nějakou emocionální vazbu. Budeme-li se nacházet v prostředí, kde se s koňmi jedná tvrdě a bez citu a ohledů, zvýší se i naše tolerance k tvrdému jednání a časem i některé prvky převezmeme - neznamená to samozřejmě, že koně hned začneme týrat, ale v našem přístupu se to odrazí. Naopak ve společnosti „rozmazlovačů" se budeme chovat laskavěji, i když nám třeba zdrobněliny budou stále proti srsti. Samozřejmě tím nechci škatulkovat na základě vnější „slupky", leckdy je na pohled chladný profesionál mnohem citlivější a ohleduplnější než slečna, která svého koníčka „miluje úplně nejvíc na světě", o množství zkušeností nemluvě, ale to bychom se dostali mimo rámec tohoto článku. Vybírejte si proto společnost, se kterou se stýkáte, protože vás formuje. A máte-li ve svém okolí člověka, jehož přístup ke koním se vám líbí, mějte oči otevřené, všímejte si, jak řeší různé situace a hlavně, nebojte se dobré věci kopírovat (samozřejmě v mezích svého jezdeckého umu). Hlavně ten klid a nadhled.

Nechci tím říct, že by člověk neměl projevit nevoli - naopak, zdravé naštvání dokáže někdy divy a i jezdec má právo říci koni, že ho štve a „tudy ne", ale mělo by to být s nadhledem, kultivovaně a za použití mozku. :-) Cílem přece není si ulevit ani koně naštvat, ale dát mu zpětnou vazbu a výkon zlepšit, ne zhoršit. A pokud možno bychom neměli být nespravedliví a trestat zvíře za neporozumění nebo své vlastní chyby - což právě děláme, pokud se necháme unést hněvem a ztratíme nadhled. Přitom hněv vůbec nemusí být špatná emoce, není-li vyhnaný do slepého a bezmezného vzteku. Je to v podstatě hnací síla. Pomáhala člověku překonat únavu, bolest a zmobilizovat rezervy. Pokud si svůj hněv uvědomujete a dokážete z něj využít tu sílu, aniž by vám přitom zatemnil mozek a ruce proměnil v lopaty, může vám udělat i dobrou službu.

Psychologické suma sumárum

• naše rozpoložení je nakažlivé nejen pro lidi kolem, ale i pro koně. Trpět naší nenáladou si koně nezaslouží.
• základem dobrého vztahu i poslušného koně je sebejistota, nadhled a láska, ne síla ani nátlak
• sebejistotu získáme jen pokud si dokážeme klást přiměřeně obtížné, tedy dosažitelné cíle
• zkušenosti jsou zlato, které se těžko dobývá, ale stojí za to. Chybami je získáváme, ale nemusíme všechny chyby dělat jen my.
• hněv zabíjí inteligenci, při řešení problémů je kontraproduktivní
• buďte trpěliví
• trénujte a využívejte svou představivost
• neberte si věci osobně, nevytvářejte si očekávání, nehodnoťte
• vybírejte si jezdecké vzory i prostředí, ve kterém se budete často nacházet
• koně nás nechtějí naštvat, nikdy!
• hněv je hnací silou - dobrý sluha, ale špatný pán

Citace a odkazy

[1] A. Kottas-Heldenberg, J. Rowbotham: Kottas on Dressage

[2] To ještě není vše. Neznáme celý příběh, proto prosím pokračujte zde touto krásnou indiánskou bajkou o koních, která líp než já ukáže, jak krátkozraké je věci hodnotit: http://www.konstelace.cz/moudra/nezname-cely-pribeh.html