Je tomu skutečně tak? Je nasnadě, že spíše ano nežli ne. Diskusní příspěvky, naše verbální či písemné projevy jsou mimořádně jasným zrcadlem jisté ztráty tolerance, úcty a respektu k druhým. Až příliš často vystupujeme jako přehnaně sebevědomí grobiáni. Jsme arogantní, uštěpační, agresivní, nemilosrdní a nenabízíme žádný prostor k diskusi. Nechceme vysvětlení, nechceme smír, chceme vítězství. Veřejné zostuzení, odsouzení, popravu a smrt soupeře. To vše se logicky promítá do všech aspektů našeho života, zvykli jsme si virtuální šikanu praktikovat a i přijímat. Takové zlo ale velmi snadno zapouští kořeny do reality, do našich vztahů nejen ve stáji, ale i mimo ni. Do našeho světonázoru a přístupu. Nejen ke svým kolegům, ale i zvířatům.

Právě úroveň našeho sebevědomí se významně promítá nejen do toho, jak my sami jednáme, jak se učíme, ale i do toho, jak učíme ty druhé - nám svěřené koně nebo mladé jezdce. Platí totiž, že příliš vysoká úroveň našeho sebevědomí, a z něj vyplývající praktiky, je významnou příčinou mnoha našich problémů. Promítá se jak do našeho sociálního statusu a postavení, tak i do našich vzájemných vztahů i obecného pocitu štěstí. Dnes si tedy na sebevědomí trochu posvítíme. To, jak jezdíme, totiž skutečně s naším sebevědomím úzce souvisí.

Zdravé sebevědomí

Názory, že nízké sebevědomí je příčinou neúspěchu a branou k mnoha patologiím, už dávno zavál prach. Tyto mýty sice přežívají, sociální a psychologické výzkumy je už ale vyvrátily. Podstatně větší problém než nízké sebevědomí, je totiž stav, kdy si věříme až příliš.

V minulém století se problematika lidského sebevědomí dostala na výsluní. Věřilo se, že lidé, kteří mají nízkou sebeúctu, si svůj neuspokojivý stav následně kompenzují na druhých. Například ve Spojených státech amerických to celé zašlo až tak daleko, že zájem o systematické zvyšování sebevědomí se dostal až na vládní úroveň a sebevědomí dětí bylo systematicky posilováno již v úvodu jejich školní docházky (tzv. Kalifornské taktické uskupení). Bohužel je to celé jako vždy o něco složitější. Přestože USA je velmocí prosazující nutnost kladného vztahu sám k sobě a schopnost vysokého sebehodnocení povýšilo na nejvyšší prioritu a žádoucí nezbytnost v životě úspěšného člověka, realita je jiná. Právě v USA lze vysledovat podstatně vyšší úroveň projevů společenského násilí ve srovnání s ostatními rozvinutými zeměmi světa a to úspěšnost tohoto projektu příliš nepodporuje.

Výzkumy následně také doložily, že existuje úzký vztah mezi naším vysokým sebevědomím a patologickými sociálními jevy, k nimž patří fyzická a verbální agrese, ztráta respektu a úcty k druhým a antisociální jednání. Platí totiž, že lidé s nižší a zdravou mírou sebevědomí se zpravidla vyhýbají konfrontaci, nevyhledávají konflikty a jsou více spokojeni s tím, co mají. A proto také necítí intenzivní potřebu ohrožovat a omezovat ostatní.

Být zdravě sebevědomý?

Každá odchylka od normálu ve své podstatě nikdy není příliš žádoucí. Vysoké sebevědomí nesnižuje rizikové chování a zřejmě ani nepřináší žádné významné výhody. Naopak nízké sebevědomí je predikátorem úzkosti a deprese. Musíme se tedy snažit získat a udržet sebevědomí zdravé, takové, které se opírá nejen o naše subjektivní pocity, ale i o širší společenské hodnoty, o etiku, morálku.

Objektivní uznání svých schopností, rozvíjení kladných rysů osobnosti a schopnost poučit se z chyb jsou základními kameny uspokojivého života. Za své chyby a nedostatky se nemusíme stydět, stačí, když o nich budeme vědět, své devízy si chraňme a opatrujme, denně s nimi ale na trh chodit nemusíme. :) Jsme tvořeni dobrem i zlem, to jistě nelze popřít. Důležité je ale najít rovnováhu, otevřít se a být ochotný se změnit. Je důležité sobě i druhým s vědomím neubližovat.

Zdravě sebevědomý člověk je totiž především skromný, je schopen ocenit druhé, a tak přispět i k jejich vyššímu sebehodnocení. Je to uzavřený kruh. Budeme-li se dobře chovat sami k sobě, budeme-li se snažit o kladné sebepřijetí a budeme-li mít o sobě dobré mínění, pomůžeme tak k lepšímu životu nejen sobě, ale i všem ostatním! Naopak. Sebehodnocení, které je založené na moci (nejen ve vztahu k lidem, ale i zvířatům) a snižování sebevědomí svých blízkých, má negativní sociální konotace a tudíž je společensky nebezpečné.

Traduje se, že nízké sebevědomí je příčinou neúspěchu. Tak tomu ale není. Lidé, kteří si příliš nevěří, se intenzivně, často až úzkostně, zabývají tím, aby něco nepokazili, a proto mohou být výkonnější a tedy i úspěšnější, než ti, kteří si věří přehnaně a mají většinu věcí "na háku".

Každý z nás, kdo chce být dobrým partnerem sobě i svým koním, by se tedy neměl povyšovat nad ostatní, měl by být pokorný a měl by se upřímně snažit chovat prosociálně. Zdravé sebevědomí je totiž důležité nejen pro naši pohodu, spokojenost a zdraví, ale i pro pohodu našich zvířat a pohodu celé naší společnosti. Je to vlastně celé docela jednoduché! :)

Pozitivní myšlení, láska, sebeláska a sebevědomí...

Každý úspěch, tedy i ten při výcviku našich koní, je obrazem úrovně našeho sebevědomí, naší schopnosti sebepřijetí. Nejde ale o sebevědomí, které si my sami "namluvíme". Klíčový je správný odhad a efektivní zacházení s tímto dobře nastaveným odhadem. Má v něm tedy své místo i pokora, sebereflexe a pozitivní myšlení!

I nejistota a pochybnosti jsou zdravému člověku přirozené a patří tedy do našeho života. Nejistota a pochybnost jsou naši dobří přátelé, nikoli nepřátelé! Jsou to ukazatele, světýlka sebereflexe, na naší cestě k dobrému cíli. Nejde ani tak o to, jak myslíme, jako spíše o to, jak dokážeme své negativní myšlenky, nejistoty, strasti a pochybnosti zvládat a ovládat a jakým způsobem je dokážeme zahrnout do svých vztahů a aktivit.

Zdravé sebevědomí a pozitivní myšlení v tréninku našich koní

Pokud chceme své koně trénovat, měli bychom být zdravě sebevědomí, nikoli tedy rozpačitě úzkostní či nadřazení a nabubřelí. To nám umožní vidět věci jasně. Nesmíme se bát jednat, nesmíme se ale ani povyšovat. Jen člověk, který má zdravé sebevědomí, neutiskuje a nabízí své srdce druhým, je schopen dobře posoudit své schopnosti a schopnosti svého koně a je tedy dobrý cvičitel.

A zde pár praktických tipů, které bychom mohli my, lidé zdravě sebevědomí, zkusit aktivně zapojit do výcviku svých koní:

1. Ve vztahu se svými koňmi bychom měli být nároční, přesto ale milující, chápající a laskaví. Nejde o antropomorfní rozmazlování, ale o porozumění a důslednost. Platit by vždy mělo - duševní a fyzická pohoda našeho koně jako nejvyšší priorita.

2. Náš přístup ke koním by měl vycházet ze snahy pochopit jejich individualitu. Každý chce být pochopen, i my sami.

3. Vždy bychom měli individualitu koně nejen pochopit, ale také respektovat.

4. Nikdy bychom neměli pohlížet na koně jako na objekt, nýbrž jako na partnera určité interakce.

5. Měli bychom být schopni chápat a respektovat instinktivní reakce koní a být empatičtí k pocitům a potřebám z nich plynoucích.

6. Měli bychom se snažit eliminovat stres a napětí. Pokud se napětí objeví, aktivně pracujeme na tom, abychom napětí zmírnili. Kdo z nás právě tomuhle nerozumí?

7. Naše požadavky by vždy měly reflektovat zkušenost, kterou kůň v průběhu života získal. 

8. Naše požadavky musí být přiměřené, musí odrážet skutečné schopnosti a předpoklady toho kterého koně (nepřeceňovat, nepodceňovat, nepřepínat).

9. Měli bychom se snažit být čitelní a předvídatelní a to tak, aby kůň byl schopen pochopit pravidla hry.

10. Snažíme se nabízet koni prostor k samostatnému jednání a myšlení, příliš svíravý přístup při výcviku nutí koně ke kognitivní i emociální pasivitě a vede ztrátě zájmu, což může končit i naučenou bezmocností.

11. Koně bychom měli vzdělávat tak, aby si byl schopen uvědomit výsledky vlastního učení. Proto je tak důležitá pochvala. I kůň by totiž měl pochopit, kam naše snažení míří. Viděla jsem mnoho koní, kteří věděli, co dělají a proč. A pohled na takovou spolupráci člověka a koně je povznášející! I kůň potřebuje vědět, že byl úspěšný, ne jen jeho jezdec.

12. Měli bychom vést výcvik tak, aby se kůň stal sebevědomým. Kůň musí věřit tomu, že úkoly, které před něj postavíme, bez uzardění zvládne. Jen tak lze dosáhnout toho, že se kůň nevyhýbá překážkám a uvěří svým vlastním schopnostem. Přestože to tak nevypadá, právě postup od jednoduchého ke složitějšímu rostoucí sebevědomí zajistí. I důvěra koně sám v sebe, ve své schopnosti, se významně podílí na výsledcích! Tyto pocity nejsou vyhrazené jen jezdcům!

13. Snažíme se chyby netrestat, snažíme se chyby vnímat jako informaci a využívat jako prostředek k dalšímu učení. Klasické tresty jsou prokazatelně neefektivní a brzdí proces učení. Pozitivní motivace není jen prázdné moderní slovo...

14. Měli bychom být schopni akceptovat a praktikovat obousměrnou komunikaci. Reakce našeho koně nám poskytují zpětnou vazbu. Tato vazba nám umožňuje interpretovat chování koně. Nejde o to, zda kůň provedl cvik dobře nebo špatně. Jde o komunikaci, o snahu vyhovět.

Nikdo z nás asi netouží po tom, aby ho ti druzí (sem patří i naši koně) identifikovali jako nabubřelé grobiány bez špetky pokory či strašpytlíky, kteří se bojí i vlastního stínu. Pokusme se tedy zdravě milovat sebe, své bližní a tak i své koně! :)