Máte půl vteřiny 

Míníme tím dobu od okamžiku, kdy je pád nezvratný, po dopad včetně odkulení, dokud není tělo v klidu. Měříme v milisekundách (1 ms = 1/1000 s, pro představu: kliknutí na myš trvá 50 ms). Naše odpověď má tři fáze: 

• reakční čas: než si uvědomíte, že spadnete – cca 250 ms. Reakční čas nám obecně udává, jak dlouho vám trvá uvědomit si stimul, na který musíte reagovat.
• připravujete se – dalších cca 250 ms
• doba pohybu – kdy jde vaše tělo k zemi – cca 250 ms

To znamená, že nemáte čas na vědomé zvažování a posouzení alternativ akce – ale máte asi půl až 3/4 vteřiny na nacvičený pohyb, který díky tréninku uděláte automaticky. Tělo řídí vaše podvědomí. 

Někomu trvá déle, než zareaguje, jiný je od přírody pohotovější. Do 20 let se reakční doba zkracuje, pak se do 50–60 let pomalu prodlužuje a od 70 let se reakce zpomalují nejrychleji. Muži, nedá se nic dělat, mají kratší reakční čas než ženy. Co je důležité, tréninkem se dá zkrátit. Je nabíledni, že reakční dobu prodlužuje únava nebo některé léky – a dokážeme ji naopak zkrátit pomocí některých stimulancií.

Očekávané pády

Očekávaný pád vám dá nějaký čas navíc, protože mu předchází varovné signály různého druhu. Například vyhazování a kozlování koně, než přijde okamžik, kdy si uvědomíte, že zcela jistě půjdete k zemi. Někdy se kůň chystá provést nějaké rodeo a vy cítíte tu vlnu energie, která má tendenci přetékat mimo vaše pomůcky a kontrolu. Je to taková ta tikající bomba pod vaším zadkem, a pokud jej nepřivedete do klidu, exploduje – což buď usedíte, nebo ne. Kůň zabrzdí před překážkou, ale už poslední cvalový skok vás varoval. Skončí-li to pádem, varovné signály vám daly náskok. Bertelson (1967) zjistil, že pokud pádu předcházely varovné signály trvající 100–200 ms, reakční rychlost pak byla kratší než u neočekávaných pádů. Očekávané pády mají výraznou výhodu v tom, že pokud vložíme tréninkem do svalové paměti optimální pohybový vzorec při pádu a máme k dobru zlomek času navíc, je větší šance, že dopadneme správně a tedy s menším rizikem zranění. 

Neočekávané pády

Pád koně

U neočekávaných pádů jezdec potřebuje asi 200 ms navíc, než přepne z modu „jízda“ na modus „pád“. Neočekávané pády se stávají především v dostizích – statistiky říkají, že jezdec padá v každém 16. dostihu. Žokejové padají hlavně z důvodu pádu koně, jinak je hned tak něco ze sedla nedostane. Ovšem pád koně ve velké rychlosti je nemilosrdně katapultuje dopředu a záleží na zkušenostech či i na tréninku zaměřeného na pády – a samozřejmě na okolnostech, jak se jim podaří adekvátně se sbalit, odkulit – a vyčkat, než se skrumáž přežene. Trénink padání je dnes běžnou součástí dostihových škol a svalová paměť pak zajistí správnou podvědomou reakci. Mnozí dostihoví jezdci získávají tuto svalovou paměť prostou zkušeností. K neočekávaným pádům dochází i v situacích, kdy se kůň lekne a prudce uskočí nebo zastaví před překážkou v okamžiku, kdy se chystal odskočit. 

Závada na výstroji

Dalším důvodem neočekávaného pádu je závada na výstroji nebo nedbalost. Špatně dotažené sedlo se přetočí, praskne otěž, třmenový řemen, … faktem je, že některé závady na výstroji nejsou tak náhlé a dají vám pár setin vteřin navíc, abyste adekvátně zareagovali – například, když vám praskne třmenový řemen a vyhodí vás to z rovnováhy. Přesto máte relativně dost času zkusit zůstat v sedle a třeba i doskákat slibně rozjetý parkur. Pokud ovšem sedlo také neuletělo… Zažila jsem také těžký pád jezdkyně z mladého koně v terénu, kdy při vyběhnutí dopředu praskl kožený podbřišník a letělo dozadu sedlo i jezdkyně (zkušená). Následkem byl těžký otřes mozku. Neměla šanci zaregistrovat, co se děje. Podbřišník byl přitom ošetřovaný, zevně v pořádku.

Na druhou stranu jsem před několika lety sama nezkontrolovala zapnutou otěž do udidla a na „prahu“ rychlé cvalovky mi zůstala v pravé ruce v okamžiku, kdy kůň odskočil. Bylo nutné: pochopit, co se stalo, vyhodnotit, co se bude dít, jestli nabere rychlost, a rozhodnout se, jestli bude lepší seskočit a napravit chybu. To by trvalo příliš dlouho. Vše proběhlo nějak podvědomě, vyskočila jsem s prvním cvalovým skokem ze sedla na nohy a zadržela koně za levou otěž. Nevím jak. Na padesát let dobrý – ale také je to slabina zkušených, starších osob, které začátečníkům kontrolují každý řemínek a sami si nedopnou otěž do udidla, nebo se spolehnou na děti, které mazaly uzdečku, že je vše zapnuté… tak jako se zkušení piloti pustí do ztraceného manévru ve svém pocitu nezranitelnosti. Piloti s velmi nízkým počtem nalétaných hodin, u nichž je větší pravděpodobnost, že během letu za viditelnosti ztratí kontrolu nad letadlem, se v hlášení o nehodách objevují méně často než piloti, kteří mají nalétáno 200–500 hodin. Zdá se, že zkušení piloti postupně ztrácejí zdravý respekt. Starší piloti také zkouší přistát po špatném přiblížení.

Ve světle výše uvedených zlomků sekund je zřejmé, že:

• Není čas na vědomou analýzu a posouzení alternativ akcí
• Je čas jen pro nacvičenou odpověď – akci
• Čas odpovědi se zlepšuje cvikem
• Bertelson (1967) zjistil, že tam, kde varovné příznaky trvaly 100–200 ms, byla reakční rychlost rychlejší než bez varování.
• U neočekávaných pádů je potřeba čas navíc (až 200 ms), abychom změnili zaměření z „jezdím“ na „padám“.
• Jezdec, který trénuje pády, má v průměru 500 ms na odpověď, bez varování potřebuje 700 ms.
• Ne všechny pády a situace se dají nacvičit, ale výhodou tréninku je nacvičené pohyby dostat do podvědomí – což je klíčové, pokud máte zareagovat během zlomku vteřiny.

V průměru má jezdec na odpověď v případě pádu půl až jednu vteřinu na to, aby připravil tělo k co nejbezpečnějšímu letu k zemi, a fyzikální zákony nám říkají, že nemůžete změnit trajektorii pádu, jakmile už jste ve vzduchu. Můžete ale změnit pozici-tvar těla.

Je na to opravdu málo času, ale když vezmete, že let míče od odpalovače k chytači trvá 500 ms a baseballové organizace utrácejí miliony dolarů za to, aby analyzovaly těchto 500 ms, stojí za to snažit se tento zlomek vteřiny dostat na svou stranu.

Trénovat pády

Trenéři gymnastiky mají své rčení – „Než je dostanete nahoru, naučte je, jak se dostanou dolů.“

Je vhodné si připustit, že pády k jezdeckému sportu patří, i když uděláme vše pro to, abychom toto riziko stlačili k nule. Navíc, pokud jezdec tyto dovednosti trénuje a udržuje, dává mu to větší jistotu – což zase zpětně snižuje riziko pádu.

John Pitts ve svém programu Fit to Ride říká, že pokud postavíte průměrného dospělého jezdce na kraj cvičné matrace a chcete po něm, aby provedl volný kotoul vpřed, většině lidí zlomek vteřiny trvá, než cvik provedou a zjevně je to pro ně nepříjemné. My všichni víme, jak se dělá kotrmelec, vždyť jsme to dělali ve škole v tělocviku pořád dokola. Prodlevu způsobí mozek, který musí jít do paměťové banky, najít soubor označený jako škola a vyhledat techniku, jak se dělá kotrmelec. Problém je, že pokud tohle mozek musí udělat v případě pádu, tak už je příliš pozdě. A ještě horší scénář – pokud v paměti techniku kotrmelce nemáme, mozek tzv. zamrzne. Cílený výcvik na bezpečnější padání zahrnuje gymnastiku, sbalení do klubíčka, koulení, kotoul letmo, parakotoul (judokotoul) přes rameno atd. Cílem je rozložit náraz na větší – a měkčí plochu těla, ochrana hlavy a krku. Sbalením a odkulením se jednak dostaneme do bezpečnější vzdálenosti od koně a kinetickou energii pádu odebíráme postupně. Získané dovednosti je potřeba opakováním udržovat, aby je v případě nouze nemusel mozek pracně vyhledávat a ztrácet tak drahocenný čas. Je nutné cvičit buď s trenérem bojového umění nebo gymnastiky (video), jinak se můžete učit chybné pohybové vzorce. Také je důležité mít k dispozici různé typy gymnastických matrací a žíněnek. Pokud nemáme trenéra ani tělocvičnu k dispozici, i tak můžete začít jednodušším cvičením:

• Posilujeme pravidelně svaly jádra – např. voltižními cviky
• Někde na travnatém svahu nebo v tělocvičně si zkoušíme kotrmelce, válení sudů, parakotouly
• Seskoky z koně pružně na nohy z obou stran koně na povel – ze zastavení, postupně z kroku a z klusu
• Vymýšlet hry – jednou z doporučovaných pro voltižéry je hra na honěnou, kdy se ten, kterého „baba“ dohoní, může vyhnout „máš babu“ tím, že jde do kotoulu a vyskočí na nohy – baba si pak musí najít jinou oběť. Při hře o tom děti moc nepřemýšlí – prostě rychle k zemi, kotrmelec a vyskočit na nohy (pokud po kotoulu nevyskočí na nohy, neplatí to). Pochopitelně to vyžaduje aspoň měkký, travnatý a bezpečný povrch, kam se nechodí venčit psi.
• Už jen to, že zažijeme (byť kontrolovaně) pád nebo seskok a připomeneme si kotrmelce (jestlipak je děti ještě dnes umí?), učí se naše tělo reagovat. 
• Lidské tělo se dá natrénovat na zvládání pádů a seskoků i z velké výšky – viz např. moderní parcouristé, kteří skáčou i ze šestimetrové výšky, nebo experti v bojových uměních.
• Pracovat na své kondici obecně – jen pružný a koordinovaný jezdec může být dobrým jezdcem. 

Holandská královna prohlásila, že její dvě dcery budou moci jezdit na koni, až si osvojí nějaké bojové umění, než aby si nejprve pořídily ochranné pomůcky. Samozřejmě! Právě bojová umění nebo gymnastika jsou aktivity, kde lze čerpat inspiraci, jak naučit své tělo bezpečně padat. V dnešní době je trénování technik pro případ pádu z koně součástí tréninku dostihových i všestrannostních jezdců.

Jak dlouho a často trénovat? Podle australské trenérky Lindsay Nylund se dá trénovat 1x týdně, nebo 1x za 14 dní i jednou za měsíc, případně je vhodný prázdninový intenzivní program. Většinou nemáme k dispozici simulátor pádů ve tvaru koně, který se rozjede, zarazí a převrací před matracemi. Podobnou službu může udělat i kolo a hlavně spousta žíněnek a doskokových matrací. 

Co dělat a nedělat

Otěže

Instruktoři techniky padání považují držení otěží za velkou chybu. Jenže tady mají jezdci dilema. Pokud padají v uzavřeném prostoru, na kolbišti, v ohradě apod., tak je mnohem bezpečnější pustit otěže, protože tím zabráníme možné přímé kolizi s koněm. Jenže v otevřeném terénu riskujeme, že kůň uteče, zraní se nebo vběhne na silnici a způsobí nehodu a ohrozí lidské životy. I proto je bezpečnější jezdit s někým, protože je větší šance, že volný kůň od druhého nebo od ostatních neuteče. Přesto si pamatujme jako zásadu při pádu – pustit otěže. Je to velmi důležité při pádu ve velké rychlosti. Něco jiného je, když kůň vyhazuje a pak zastaví. Někdy jezdec slyší, jak na něj volají „Pusť otěže!“, ale lidský mozek je pomalejší, než zaregistruje, co se děje, v porovnání s rychlostí, s jakou se kůň dokáže pohnout. Když se podíváte na internetu na četné záběry pádů, většinou padající jezdci visí koním na otěžích.

Třmeny

V zásadě tedy pustíme otěže a vyhodíme nohy ze třmenů – pokud je pád spíše očekávaný. Někdy zjistíme, že padáme, až když sedíme na zemi.

Kam s rukama

Lidé mají při pádu tendenci instinktivně natáhnout ruce před sebe, což je ale poslední věc, kterou by chtěl žokej udělat, protože to znamená zlomené prsty, klíční kost, paže. „Představte si, že běžíte z kopce s rukama svázanýma za zády a někdo vám zezadu podrazí nohy. Pokud nechcete spadnout rovnou na obličej, musíte sklonit hlavu na prsa a jít téměř do kotoulu, abyste dopadli na lopatku. Když se schoulíte, můžete se odkulit," říká Richard Perham z British Racing School (BRS), který má za sebou 16letou kariéru v sedle. Lindsay Nylund z Horse Rider Fall Safety Training v Austrálii naopak zdůrazňuje důležitost paží při ochraně hlavy – ale v pozici s mírně pokrčenými lokty a dlaněmi proti sobě.

Noví adepti z BRS začínají s kotouly vpřed na žíněnce. Pak přes gymnastický míč, nejprve z kleku, pak z pomalého kroku, následuje parakotoul z jednoho metru nad zemí. Po zvládnutí této techniky se výška zdvojnásobí a krok se zrychlí na jog a pak běh. Praváci mají sklon jít nejdřív přes pravé rameno, leváci přes levé. Po zvládnutí kotoulů následuje trénink na simulátoru pádů. Tolik příprava. Ale pak je tu realita. Žokejové jsou připraveni, že to bude bolet. Ano, obvykle to bolí, i když dopadneme relativně dobře, bez zlomenin. Hlavně druhý den ráno se hůře vstává. 

Do klubíčka a odkulit se

Klekněte si na jedno koleno, natočte hlavu a ramena od směru zamýšleného pádu, pusťte se na zem a dopadněte – nikoliv přímo na rameno, ale na lopatku. Současně přitáhněte kolena, rukama si chraňte hlavu, bradu přitlačte k hrudníku a překulte se na záda a zpět na kolena. Jakmile jste v kleku, okamžitě vyskočte na nohy. Zkoušejte to opakovaně na obě strany. Postupně můžete cvičit z větší výšky, např. z nasedacího stupínku nebo ze židle – pokud jste na písku nebo máte gymnastickou matraci, z výšky nikdy netrénujte na tvrdém povrchu. Díky sbalení a odkulení zůstanete v plynulém pohybu, což: 

• odebere část kinetické energie odkulením
• prodlužuje se délka času uvedení těla do klidu
• snižuje se síla nárazu
• paže v brzdící pozici umožní, aby síla nárazu směřovala pryč od hlavy a krku
• jezdec se odkulí z dosahu kopyt koně

Ne všechny pády se dají nacvičit, ale tím, že dostaneme do paměti správnou techniku, stanou se tyto nacvičené pohyby pro nás přirozenými a nemusíme nad nimi přemýšlet – což nám dává výhodu, když máme k dispozici jen zlomek vteřiny.

Uvolnit se, nebo zatnout svaly? 

Logicky už při tréninku letmých kotrmelců nemůžete být jako hadrový panák, ale pružní jako strunky. Svalové napětí je nutné – na rozdíl od volného pádu z velké výšky, kde se naopak doporučuje uvolnit se. 

Prevence pádů

• bezpečná výstroj jezdce – přilba, event. vesta, boty s podpatkem dle pravidel
• korektní a korektně nastavená výstroj koně
• jezdit na koni, kterého zvládneme
• nepřekračovat fyzické a mentální schopnosti koně
• fyzická kondice
• nenechat se vyhecovat okolím k aktivitám, ve kterých nemáme jistotu
• horsemanship – srozumitelnost, důvěra a respekt, management
• trénink techniky pádů

V průběhu 40 let s koňmi jsem byla svědkem mnoha pádů na kolbištích a opracovištích i v terénu, zvláště při honebních jízdách. V drtivé většině si jezdec „vyrobil“ situaci sám nebo k tomu přispělo chování ostatních jezdců. Začátečníky samozřejmě nepřivítáme v úvodní lekci technikou pádů, ale musíme mít lekce dobře připravené (aspoň v hlavě), abychom nešli problémům a pádům naproti. 

Techniku pádů také nebudeme trénovat u starších jezdců stejnou měrou jako u mladých. Ježdění v každém věku a dobrou kondici si můžeme dopřát i v sedmdesáti letech, nicméně mějte na paměti, že osteoporóza nastupuje i u velmi aktivních starších jezdců stejně jako u nesportujících. Není pravda, že by aktivní ježdění zaručilo silné kosti i ve vyšším věku.

 Zdroje: 

• https://practicalhorsemanmag.com/training/horseback-riding-falls-jim-wofford-27838
• https://www.medequestrian.co.uk/rider-safety/safety/fall-training/
• https://thehorse.com/172483/the-right-way-to-fall-off-a-horse/
• https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/12638789/
• https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/26529180/