Člověk líný od přírody?
Nedávno Katka psala článek o „koních líných od přírody“. Dnes z opačného konce - oni to totiž nejsou jen koně, kdo jsou od přírody líní tvorové, ale i jejich jezdci. Často mám pocit, že chyby a příčiny hledáme všude, jen ne u sebe a v sobě. Přitom právě tam bychom měli začít.
Za co pane bože, za co
Co mě poslední dobou často napadá, je otázka, kam jako lidstvo spějeme. Jsme obklopeni vymoženostmi, stroji a technologiemi, které dříve nikdo ani ve fantazii nevysnil. A nám je to pořád málo. Lenost mnohdy nezná mezí. Nechce se nám dělat, nechce se nám přemýšlet. Nečiní mě to šťastnou a všechny tyto vlastnosti se prolínají i do oblasti koní. I proto je možná dnešní článek trochu rýpavější než obvykle.
Někteří se už při pomyšlení na manuální práci pousmějí s pocitem, že to je pro ty, „co se špatně učili". Vysokoškolských absolventů je v dnešní době takové množství, že mají leckdy těžší situaci při hledání práce než manuální pracovníci všeho druhu. Každý chce sedět v teple své kanceláře. Chceme mít co nejvíce peněz za co nejmenší úsilí a zároveň za málo peněz hodně muziky. To je nejspíš přirozený vývoj, jenže...
Ono se to pohodlí dotýká všech oblastí našeho života. Když se pak věnujeme nějakému koníčku - v našem případě koníčkům, a vyskytnou se u nás ambice, čelíme podmínkám. Úplně stejně jako jsme čelili dříve v životě, ale tehdy nám to ještě tak nepřipadalo. Museli jsme se biflovat na přijímací testy, aby nás vzali na určenou školu. Museli jsme se snažit a učit, mnohdy přemáhat a potit, abychom splnili nejrůznější zkoušky a nároky. A potom to stejné nastane u koní. Už nestačí bezduše se poflakovat po lese, ani bez trenéra v poklidu poklusávat na jízdárně a sem tam přelézt křížek. Musíme se něco naučit a poté si udělat licenci. Vídám to nejčastěji u vytrvalostních jezdců, snad mi odpustí, že poslouží za příklad.
Neustále se z řad zájemců o disciplínu opakují dotazy, proč by vytrvalostní kůň (ano, ptají se na koně, nikoli jezdce) měl umět drezuru nebo skákat. Je to jako ptát se, proč by administrativní pracovník měl umět číst a psát. Bude-li umět jen jedno, nejspíš na to jednoho dne dojede. Nebude-li umět ani jedno, může dělat dobře spoustu dalších věcí, ale zaměstnanec roku v oboru administrativy nebude. Protože i kůň na trati se setká s desítkami dalších a neumí-li se pohybovat v souladu s požadavky a sedem jezdce a dodržovat udané tempo, je nebezpečný sobě i okolí. Potká-li pak takový na trase spadlý větší kmen, jistota, že dorazí do cíle, je těžce narušena. Místo abychom vzali jako výzvu, že se naučíme přeskákat 80 cm vysoký parkur, který běžně skáčou děti na ponících, a lehkou drezurní úlohu prověřující základní ovládání koně a přechody, budeme vymýšlet varianty, jak to všechno obejít a učit se co nejméně. A shazovat vinu na koně, protože je to přeci on, kdo to nejvíc nepotřebuje a tím pádem nejvíc odnese. Budeme argumentovat, proč je to všechno zbytečné a proč to nejde. Stejně jako radši dítěti vyběháme papír na poruchu učení (titul „dys"), než abychom mu věnovali více času a důkladněji se učili. To by dalo více práce. To už je taková doba... Naštěstí i uvědomělí jsou mezi námi, nerada bych byla nefér a házela všechny do jednoho pytle.
Dříve odměna, dnes z donucení?
Zatímco rodiče vzpomínají na jejich úsilí dostat se někam do oddílu a mluví o trnité cestě za příležitostmi být u koní, dnešní vedoucí oddílů a majitelé stájí převážně kroutí hlavou, kam se posunul vztah mládeže k těmto zvířatům. Ještě za dob mých dětských let nebylo stájí tolik a možnost jezdit měla svá jasně daná pravidla. Patřila mezi ně například pravidelná pomoc ve formě služby, kdy jsme se byli (pod nenápadným dohledem) schopni komplexně postarat o celou stáj. Odvodit celé stádo do výběhu, vykydat boxy, připravit krmení, uklidit sedlovnu, namazat sedla a uzdečky. Mnohdy nezbyl čas ani síla na ježdění samotné a neexistovalo, že by si někdy někdo stěžoval. Kdo by tak učinil, byl by rychle nahrazen. A kupodivu, učili jsme se u toho spolu i vycházet a kooperovat. Na všem jsme se nakonec domluvili, protože nešlo o nás, ale o koně a vše muselo být hotové. Dnes dítě mnohdy vystoupí z auta, přijde ke komplet nastrojenému koni, v teple haly je ochotno (někdy více, někdy méně) poslouchat trenérovy pokyny, za mohutného povzbuzování přihlížejících rodičů. Po hodině sleze, někdy koně odstrojí, jindy rovnou sedá do auta a honem domů k počítači. Tam, kde není ochotný personál připravující koně ani slušná hala, dnes mnohdy opravdu zápasí se získáváním členů a existencí vůbec. Kam se poděla cesta k odpovědnosti, budování vztahu s koněm, pocit uspokojení, radosti z odvedené práce? Je to všechno důvod, nebo důsledek?
Kdo neumí, učí
Ani strana trenérů, cvičitelů a majitelů stájí není zcela bez viny. Mnohdy jsou to právě tyto osobnosti, které nás dokáží otrávit a znechutit, a často jim za to ještě zaplatíme. Přísloví „kdo neumí, ten učí" nabývá dnes gigantického rozměru, protože lidem chybí zdravá sebekritika, sebedůvěra i někdo, kdo by je objektivně zhodnotil a poskytl zpětnou vazbu. Vzpomeňte si, jaký vliv na vás měly již na prvním stupni učitelky. Kdo nesnáší matematiku, nejspíš k tomu přišel už během prvních školních let. Minimálně každý si jednu ze svých učitelek vybaví a spojí si s ní třeba i názorový směr, který díky ní zaujal. Opravdu hodně nás ovlivňuje okolí, proto si najděme vždy někoho, kdo má podobnou životní filozofii, pohled na věc. Někoho, kdo nám je schopen opravdu porozumět a dobře poradit. Někoho, kdo sám na sobě pracuje a netvrdí, že všechno zná a dělá nejlépe. Někoho, kdo je ochotný se dále vzdělávat a vnímá to jako celoživotní proces, má oči otevřené. Bohužel většina takových v dnešní době buď mizí do zahraničí, nebo kvůli tomu, že nemají zapotřebí se nabízet, funguje v utajení. Ale kdo hledá, najde. Hlavně to nevzdávejte.
Vzdělání jako takové, zisk titulu nebo osvědčení však ještě neznamená, že je daná osoba opravdový odborník. Bylo by to skvělé a chtěla bych tomu věřit jako před lety. Dnes jen v duchu doufám, že by tomu tak mohlo být alespoň z většiny například u doktorů, veterinářů nebo právníků. Znám značné množství trenérů bez cvičitelského průkazu, kteří jsou svojí empatií vůči jezdcům i koním, i svými zkušenostmi a celkovým přístupem několikanásobně hodnotnější než ti „papíroví" trenéři. Jdou proti proudu a tyto zkoušky neskládají třeba právě z principu, že o ničem nesvědčí. Je to ale úplně stejné i v jiných oborech - kdo by si myslel, že titul za či před jménem znamená odborníka na slovo vzatého, možná by se krutě zmýlil. Vždy záleží na konkrétních schopnostech, motivaci a zkušenostech daného studenta. Jsou tací, kteří vystudují „bokem", se třemi povoláními a zcela jinými myšlenkami, a naopak typy, kteří při studiích dřou, jdou do hloubky, vzdělávají se nad rámec i ve volném čase a dávají věci do širokých souvislostí. Otázka teorie a praxe je pak kapitolou zcela samostatnou, ale jsou i lidé, kteří svou kvalitu získali jen letitou dřinou a praxí v oboru. A výraznou roli zde hraje zmiňovaná motivace - opravdový nadšenec do modelů letadélek a aviatiky možná bude mít větší přehled o letectví než průměrný pilot, co myslíte?
Pomůcky místo času, citu a umění
„Ten kůň na to nemá, je fakt líný jak veš. Je to lempl, ani po týdnu snahy pořád nechodí, jak požaduji. Nenech ho se prát, přitvrď." Jen dennodenní důsledek našich postojů. Naší pohodlnosti. Trvá-li něco dlouho, je to většinou špatně. Neumíme si cestu k cíli rozfázovat, ani být objektivní k časovým potřebám. Kůň na obsedání na měsíc, rada ohledně výcviku ideálně po internetu a hned. Nemáme trpělivost a chceme vše nejlíp teď. A tak sáhneme k průvlečkám, vyvazovákům, bičům, špornám, ostřejšímu udidlu. A když ani to nestačí, začneme to kombinovat a přitvrzovat znovu. Místo abychom se naučili trpělivosti, citu a vymýšlení možností, jak co nejjemněji dosáhnout stejného cíle. Vymýšlení možností, jak dosáhnout toho, aby to šlo, spíše než konstatování beze snahy, že něco nejde a je zapotřebí síly. Kdo chce, hledá způsob, kdo ne, vždy jen důvod. Obhajovat se ale umíme dobře.
Tento vývoj, to všechno, není chyba jen nás. Je to chyba systému, celé civilizace. Nebuďte prosím rozčarovaní z dnešního článku, spíše se nad tím vším zamyslete a pokuste se na sobě pracovat. Přijměte to, jak to je, ale nesmiřte se s tím. Nemá smysl se nesnášet za to, co neznám a neumím. Ani se v tom utápět a připadat si méněcenný. Smysl má si to uvědomit a začít na tom pracovat. Tvrdě, postupně a bez lenosti. Protože kde jinde začít, než u sebe?
Galerie
Lepší rovnováhou k lepšímu ježdění
Minulý týden vás zaujal článek Lisy Champion o správném držení těla. Navazujeme na něj cviky speciálně určenými pro jezdce, které vám pomohou v sedle…
Dokonalé držení těla... nejen na koni
Každý jezdec si přeje, aby při jízdárenské práci seděl rovně a elegantně, byl v rovnováze, efektivně působil na koně a jezdil stejně dobře na obě…