Chyby patří k jezdeckému sportu stejně jako kopyto ke koni. Na pohromy je potřeba mít odvahu!

Proč jsou chyby skvělé?

Většina lidí nechce dělat chyby. Jsou na omylu. „Bez nich není učení a už vůbec ne rozvoj,“ říká Antje Heimsoeth z Rosenheimu, mentální koučka a autorka knihy „Mental Training für Reiter“ (www.heimsoeth-academy.com/spezialisierung-reitsport). Jen je třeba vědět, jak s chybami zacházet. Pro své klienty má po ruce systém 4A, díky kterému se naučí transformovat chyby v něco pozitivního.

Systém 4A

Akceptujte – přijměte fakt, že jste udělali chybu, aniž byste ji sváděli na někoho jiného, na koně nebo na vnější okolnosti (počasí).

Analyzujte – analyzujte, co se nepodařilo a z jakých důvodů. Například si promítněte posloupnost pohybů a pomůcky, kterými jste ještě nezvládli korektně působit. „Při koučinku stále docházím k tomu, že jezdci není jasné, co má dělat. Často ale nevěří svému trenérovi natolik, aby se ho zeptal, jak přesně má daný cvik udělat,“ říká Antje Heimsoeth. Rozeberte si cvik do detailů. Kde mám holeň, jak působím sedem a kam se dívám.

A... nemluvte o tom (abhaken) – nemluvte pořád dokola o minulých chybách. Ty se stávají a není nutné je stále vytahovat.

A... vstaňte (aufstehen) – vstaňte, popadněte přilbu a jezděte dál. „Cesta k cíli není rovná, ale jednou vede nahoru, jindy dolů,“ podotýká Antje.

7 skvělých chyb pro poučení

Skvělá chyba č. 1

Od vyhýbání se k novým poznatkům

Vyhnout se ježdění, protože není snadné? Možná si myslíte, že to je chyba, ale Leonie Bühlmann díky tomu objevila práci ze země.

„V 17 letech jsem zažila příhodu, která vznikla vlastně tím, že jsem se něčemu vyhýbala. Bylo to v parkurové stáji, měla jsem westfálského valacha vysokého 1,70 m. Jednou týdně do stáje docházel skokový trenér, jinak jsem ho jezdila samostatně. Nebyl to jednoduchý kůň na ježdění, sršel energií a já jsem drobná. Pak trenér několik dalších týdnů nepřišel. V té době jsem s valachem začala pracovat ze země a na lonži. Jen několikrát jsem s ním jela ven, ale jinak jsem ho nejezdila, protože jsem si moc nevěřila. Možná to byla chyba, ale on se naopak výrazně zlepšil. Když ho trenér po návratu uviděl, nemohl uvěřit, že jsem nejezdila. Ale já jsem s ním hodně pracovala ze země. I dnes se k tomu vracím, kdykoliv mám pocit, že pod sedlem nechodí dobře. Svaly nabere i bez jezdce. To, co po něm chci dělat pod sedlem, se dá trénovat i ze země.“ Leonie Bühlmann staví na klasických základech ve španělském hřebčíně Yeguada la Perla Lusitana. Často pracuje s koňmi na ruce (www.yeguadalaperla.de).

Raději o chybách nemluvit

Trenér Peter Kreinberg z bavorského Sandbergu vysvětluje, proč je lepší slovo chyba při výcviku jezdců vypustit. „Když mluvíme o ježdění, obvykle se orientujeme v daných pravidlech a normách, ať už jde o jakýkoliv jezdecký styl. Je přesně dáno, co je správné a co ne. Cokoliv, co se liší od tohoto ideálu, se bere jako chyba. Ti, kteří se drží tohoto vzorce myšlení, chtějí udělat méně chyb – místo toho, aby se zapojili do procesu pohybového učení založeného na zkušenostech. Ježdění znamená pro koně a jezdce především pohybové učení. Ve sportovní vědě se termín chyba nepoužívá, ale studenti se učí, co je funkční a dysfunkční průběh pohybu. Pro zlepšení průběhu pohybu je potřeba tisíců klidných a cílených opakování. Jen tak se dysfunkční průběh pohybu změní na funkční. Při jezdeckém výcviku se však běžně označuje nesprávný pohyb za chybu. A co stane, když mluvíme o chybě? Jezdec má stále před očima svou neschopnost udělat to správně. To je snadná cesta ke zklamání a někdy i ukončení výcviku. Abych těmto negativním tendencím předcházel, slovu chyba se vyhýbám. Spíše se zabývám detaily, abych pomocí malých dílčích kroků dosáhl zlepšení. To jezdci poskytne mnoho malých úspěchů a podpoří motivaci – nejen jeho, ale i koně.“

Skvělá chyba č. 2

Při nervozitě zadržovala dech. Dnes dýchá zcela vědomě.

Když jezdec zrcadlí nervozitu koně, vyvolá začarovaný kruh negativních pocitů. Přerušit ho lze jen intervencí zvenčí.

„Můj plnokrevník na úrovni 4hvězdových soutěží všestrannosti býval v drezúře velmi nervní. Během drezúrní úlohy jsem na jeho hřbetě ani nedýchala. Jak už dnes vím, bylo to špatně. Pomohla mi zpětná vazba zvenčí. Šlo o maličkosti, jak sedět hlouběji a správně dýchat. Tyhle změny se přenášely na koně. Pohyboval se mnohem lépe, kulatěji a klidněji. Tyhle zkušenosti využívám u mladých koní. Podobné tipy mimochodem pomáhají mnohým jezdcům, aby uvolnili sebe i svého koně – a aby si zase jízdu užívali. Jako fyzioterapeutka vidím dost koní, na kterých majitelé z opatrnosti nejezdí, ale spíše pracují ze země. Přesto je korektní ježdění tou nejlepší fyzioterapií. Samozřejmě je důležitý uvolněný sed. Příliš mnoho ruky a málo holeně  jsou nejčastější chyby, které často pocházejí z vnitřního napětí. Podle mě je důležité umožnit koni radost z pohybu a nebrat mu ji silou. Snažím se mým klientům radit, aby víc jezdili. Držte se dobrých tipů, které vám pomohou se na koni uvolnit – často pomůže někdo, kdo na vás koukne zdola.“

Ven ze začarovaného kola

„Koně jsou náš život. Vkládáme do nich spoustu času a peněz a definujeme své sebepojetí jako jezdec nebo koňák. Jste pohrouženi do této části vaší identity. To je sice pěkné, ale jsou tu i jistá úskalí – totiž, když něco nejde, jak byste si přáli,“ vysvětluje Inga Wolframm, která se v Holandsku zabývá sportovní psychologií, strachem z ježdění (autorka u nás vydané knihy Čistá mysl, čistá jízda – pozn. překl.).

Závodní jezdec směřuje svou identitu často k výkonnosti. „Ve stáji nebo na sociálních médiích je často svědkem úspěchů ostatních, což vyvolává sebepochybnost,“ říká Wolframm. „Jezdec si klade otázky – čeho jsem dosáhl? Když pořád dělám chyby, nejezdím tak dobře, jak jsem myslel, nebo jak jsem doufal?“ Rekreační jezdec často spojuje svou jezdeckou identitu s harmonií. Když udělá chybu, obrazu harmonie to škodí. „Někteří jezdci raději ani nejezdí a pracují s koňmi ze země, aby náhodou nepoškodili svůj obraz harmonie s koněm,“ vysvětluje Wolframm. I z této slepé uličky vede cesta. „Zeptejte se sami sebe – jakým jezdcem bych chtěl být? Co patří do tohoto obrazu jezdce? Ten, kdo klade důraz na harmonii, může už při čištění koně dbát na to, aby hluboce dýchal a zacházel s koněm klidně. Kdo chce uspět ve sportu, zaměří se na sebe, zda je uvolněný, nebo napjatý a pokud ano, tak proti tomu něco podniknout. Nezaměřuje se tedy na chyby, ale na zlepšení a učení.“

Skvělá chyba č. 3

Přehnaná náprava byla nakonec správná

Může být kůň přehnaně uvolněný? Ano, ale dá se na tom stavět.

„Vigo, 9letý valach lusitano, ke mně přišel úplně rozhozený. Při ježdění a ošetřování reagoval hystericky, nechtěl nechat na sebe sáhnout a byl problém ho v boxe chytit. Byl to v podstatě hodný kůň, jen absolutně nechápal, co má dělat. Při ježdění chodil s propadlým hřbetem, v kroku neměl takt, byl veskrze ztuhlý. Dát ho do pořádku vyžadovalo v každém ohledu velký kus práce. Ale přehnala jsem to. Aspoň jsem si to myslela. Vigo se velmi uklidnil, znovu uměl chodit krokem, ale nějakou dobu jsme uvízli na mrtvém bodě. Měla jsem za to, že jsem s tím uvolněním zašla moc daleko. Jeho přílišné napětí zmizelo – ale Vigo se překlopil do druhého extrému. Jeho svalový tonus byl velmi nízký. Nedařilo se mi vybudovat cíleně nějaké napětí. Tenkrát jsem si myslela, že jsem něco udělala špatně. Přesto se z domnělé chyby vyklubala velmi poučná zkušenost. Došla jsem k názoru, že to bylo správné. Vigo se musel úplně uvolnit, abych mohla znovu vybudovat svalový tonus. Trvalo docela dlouho, než jsem určité svaly cíleně zapojila a mohla s nimi gymnasticky pracovat tak, aby měl opět své tělo správně pod kontrolou. Mezitím zvládl letmý přeskok a práci na dvou stopách a našel svou svalovou a vnitřní rovnováhu.“ Andrea Jänisch trenérka chodových koní, drezúry, working equitation a práce ve volnosti (www.andrea-janisch.de).

Ne všechny chyby jsou skvělé

Žádný jezdec není v každé minutě dne dokonalý, ať už ve stáji nebo v sedle. Chyby si musíme dovolit, ovšem za jednoho předpokladu – nejedná se o chyby, kterým se lze vyhnout odpovídajícími znalostmi o koních. Například když jezdec vezme nerozhýbaného koně v boxu a nechá ho volně lítat v hale nebo když koně v létě za plného slunce nechá na louce plné třezalky. Protože jezdec „má zodpovědnost za svěřené zvíře“. Tak je to uvedeno v etickém kodexu německé jezdecké federace (FN). Bod 3 z 9 zásad kodexu FN říká, že psychické a fyzické zdraví koně je prioritní. Aby jezdec splnil tuto zásadu, pak nejen kůň, ale on sám musí absolvovat příslušný výcvik (bod 7 kodex FN). Tak se vyhne zbytečným chybám, které by mohly koně poškodit (etický kodex FEI/ČJF – viz Všeobecná pravidla ČJF).

Skvělá chyba č. 4

Zarolovaný kůň mě naučil povolit

I z nepříjemné chyby, kdy je kůň zarolovaný, se může jezdec poučit.

„Můj první poník byl velmi měkký v týle. Jezdila jsem ho sama a zpočátku ho nechávala chodit s nosem za kolmicí. Bylo mi úplně jasné, že to správné není a že to tak nechci. Nedržela jsem ho ani netahala, ale byla jsem pasivní a bez nápadu, jak to vyřešit. Šla jsem s rukou dopředu – a nic. Byla jsem na mrtvém bodě. Stejně jako u mě, i u jiných se tenhle problém stává nezávislým. Jezdec podrží nebo povolí ve špatný čas. Podle toho, o jakého jde koně, už znám několik možností, jak to řešit. U mého tehdejšího ponyho se mi podařilo zlepšit přilnutí díky tomu, že jsem se naučila, jak používat sed a holeň směrem k udidlu. Platí: jezdit zezadu dopředu a povolit, když se pony opře do udidla, nikoliv povolit, když zaleze za otěž. Rozhodující je načasování povolení. To byla pro mě významná aha-záležitost a platí pro mnoho dalších situací při ježdění. Bez mého problému s poníkem bych to nezažila.“ Katharina Möller, trenérka A (FN), vyvinula „osteodrezúru“ a „Lonžování jako dialog“ (www.katharina-moeller.com).

 Proč nám koně odpouštějí chyby?

„Stádo a pospolitost jsou pro koně extrémně důležité,“ říká Sharon Wilsie (www.sharon-wilsie.com) z USA, která se specializuje na rozklíčování řeči koní. „Proto koně odpouštějí chyby – a tím znovu nastolí ve stádě soulad. To se pozná, když pozorujete jejich chování ve stádě. Například, měla jsem tři klisny a jednoho valacha. Normálně byli při podávání sena mezi sebou v pohodě. Jednou však klisna nenechala valachovi jménem Rocky žádné místo u čerstvě podaného sena, i když jí o kousek místa řečí těla žádal. Prudce se ohnal a kousl ji do krku. Uskočila a zůstala stát o kousek dál, snížila nos, uši měla rozkleslé. To znamenalo „můžu se tam vrátit?“ Rocky zareagoval podobně, silně vydechl, oklepal se a otočil hlavu od ní. Bylo to pozvání, aby zase přišla. Klisna přistoupila a společně žrali seno s hlavami u sebe. Během žraní mu ukousla kousek sena od jeho huby. Dovolil jí to. Můžeme to brát z její strany jako otázku: „Opravdu mohu s tebou žrát seno?“ Jeho odpověď – že jí to dovolil – můžeme brát jako omluvu – „Reagoval jsem příliš prudce.“ Druzí dva koně se oklepali, zhluboka se nadechli a vydechli. Pro koně je harmonie ve stádě velmi důležitá – a právě z tohoto důvodu odpustí hodně chyb i nám, lidem.“

Skvělá chyba č. 5

Od přílišné opatrnosti k jasné komunikaci

Raději moc nepůsobit, než aby člověk něco udělal špatně. Stává se to zvláště u špičkových koní.

„Nějakou dobu jsem jezdila koně jedné parkurové jezdkyně. Mezi nimi i vynikající klisnu, jejího nejlepšího koně na úrovni soutěží T. Vždycky jsem měla pocit, že jsem pro ni jen pasažér. Na pohled to vypadalo zcela normálně, ale necítila jsem se dobře. Chyběl mi pocit kontroly, připadalo mi, že když něco vyskočí z křoví, je klisna vmžiku pryč. Měla jsem ji moc ráda, ale jakmile jsem na ni sedla, vztah se vytratil. Pak jsem si uvědomila, že jsem asi příliš opatrná v duchu myšlenky: „Ty skáčeš téčka, já ne“. Nechtěla jsem prostě nic pokazit a byla jsem tak přeopatrná, že jsem jí nedala žádné vedení ani strukturu. Zkoušela jsem to změnit a zaměřila se na to, jak jí mohu nabídnout podporu. Okamžitě jsem na ní měla jiný pocit. Hodně to ovlivnilo mé myšlení a ježdění. Mezi srozumitelností a tvrdostí je tenká hranice, s čímž se při výcviku potýkám denně. Kůň jako stádové zvíře je závislý na jasné komunikaci a je pro něj nepříjemné, když nekomunikuji jasně. Kvůli srozumitelné komunikaci je třeba jistoty na obou stranách, jinak se může domluva překlopit do tvrdosti. Každý potřebuje nějaké mantinely, mezi kterými má pocit jistoty – a koně zvlášť.“ Laura Nettelbeck pracuje jako trenérka v Kielu, je fyzioterapeutka koní a dlouholetá spolupracovnice Wolfgang Marlie (www.meerschwung.de).

Skvělá chyba č. 6

Od nadměrné kontroly k samostatnosti

Povolit otěže: tahle rada pomohla Peteru Kreinbergovi, aby koni důvěřoval.

„Už je to 28 let, když jsem měl čtyřicáté narozeniny – mám to dodnes před očima. Tehdy jsem byl u amerického trenéra Ronnyho Hodgese a seděl jsem na cuttingovém koni. Byl to malý kůň, asi 140 cm. V zimní srsti připomínal nějakého New Fores ponyho. Tehdy jsem sice úspěšně jezdil reiningové i wrestlingové koně, ale neměl jsem zkušenosti se špičkovými cuttingovými koňmi. Už při opracování jsem dostal první lekci. Valáška vůbec nezajímaly mé jezdecké pokusy dostat ho na pomůcky. Chtěl jsem ho kontrolovat a diktovat mu každý krok. Jenže tenhle kůň znal svůj džob a nechtěl si do toho nechat mluvit. Moje snahy o získání kontroly ho rozčilovaly, takže jsem měl nakonec pocit, že nefunguje vůbec nic. Jezdil jsem pomůckami váhou, holení a otěží – příliš mnoho pro dobře vycvičeného cuttingového koně. Nelze cuknout otěží, protože vnímá sebemenší pohyb a reaguje na něj. Trenér Ronny Hodges mě vyvedl z této šlamastiky, když na mě houknul: „Zahoď mu otěž, uvolni se a věř mu!“ Řídil jsem se jeho radou a od té chvíle šlo všechno jako na drátkách. Tehdy jsem se naučil se stáhnout, hledat svůj střed a nedělat nic rukama. Věřit koni a vnitřně se uvolnit.“

Skvělá chyba č. 7

Dala koně z ruky. Dnes naslouchá intuici

Ten, kdo se musí přemáhat, aby jinému přenechal svého koně, by to dělat neměl.

„Klisnu Luciu jsem sama ošetřovala i trénovala. Když moje kamarádka přišla o koně, nabídla jsem jí, aby se se mnou starala o Luciu. O několik týdnů později s tím souhlasila. Musela jsem to nejdřív vstřebat. Opravdu jsem to chtěla? Pak jsem došla k závěru, že bych klisnu nenabídla, kdybych to nemyslela vážně. Navíc jsem byla toho názoru, že je dobré pro obě, když Luciu mohou jezdit i jiní. Myslela jsem, že jim musím mého koně dopřát. Ve skutečnosti jsem se dostala pod velký tlak, stáhla jsem se a Lucia to těžce nesla. Kamarádka s ní pracovala asi 5x. Neprobíraly jsme spolu povely a upřímně řečeno, ani mě nenapadlo, že by s ní mohla dělat cirkusové cviky. Jedním z jejích oblíbených bylo vzpínání a měly jsme na to jasná pravidla a jasný signál. Na povel si klekla a klepla jsem ji na hrudní kost. Pohyb, který určitě neudělá nevědomky. Tohle pravidlo bylo pro mě důležité, aby se ve všední dny nemohlo nic stát, například, když personál vede klisnu z bodu A do bodu B. Moje kamarádka použila jiný signál: Lucia k ní směla přicválat a postavila se na zadní, když proti ní zvedla ruce. Bylo obtížné rozrušenou klisnu opět uklidnit. Kromě toho se klisna začala vzpínat v jakýchkoliv situacích. Předcházejících devět let nic takového nedělala. Teď stačilo zvednout ruku, když jsem jí chtěla otřít hlavu, a mohlo se stát, že se přede mě postaví na zadní i tam, kde máme mezi sebou málo místa. Musela jsem na tom zapracovat. Když se Lucia vzepjala blízko mě, rozhodně jsem ji odehnala pryč. Pak jsem ji k sobě zase pozvala a dala jí pauzu s hlavou nízko. Chtěla jsem odstranit její excitaci a ještě jednou kompletně vyřešit stavění na zadní. Celá tahle situace a nejistota v kontaktu s vlastní klisnou, což jsem do té doby neznala, byly pro mě hodně těžké. Naučila jsem se, že si mohu uchovat přátelství a přitom se do ničeho nenutit.“ - Laura Nettelbeck

Tento článek obsahuje originální materiály z německého časopisu CAVALLO vydávaného společností Motor Presse Stuttgart GmbH & Co.KG.