Pro bezudidlové uzdění platí, že kromě typu je nesmírně důležité i provedení. Stejně jako třeba jednou lomené udidlo může být různě ostré, i nánosníky, které v bezudidlovém uzdění udidlo částečně nahrazují (ovšem ve spojení s dalšími částmi dle typu uzdění), mohou být dle použitého materiálu a tloušťky různě ostré.

Nelze říci, že jen to, že kůň nemá udidlo, zaručuje jeho komfort. Kůže koutků a jazyka obsahuje mnohem více nervových zakončení, takže lze předpokládat, že působení na nos bude snášeno lépe a mít menší potenciál působit koni diskomfort, ale přesto i bezudidlovým uzděním lze působit necitlivě a koni ubližovat. Některé typy mohou být vysloveně ostré. Týká se to především mechanického hakamore, které mívá i nánosník vyztužený kovem. Záleží především na materiálu, z něhož je nánosník vyroben, a na jeho šířce. Nejbezpečnější je širší nánosník z měkké kůže, která může být vypodložená nebo obalená. Provaz nebo syrová kůže (v případě bosalu) je ostřejší. I tenká provazová ohlávka může působit vcelku ostře.

Kromě šíře a materiálu nánosníku záleží i na jeho umístění. V zásadě nesmí být tak vysoko, aby při zatažení narážel do lícního hřebenu jařmové kosti (lidově řečeno toho kostěného výstupku pod okem koně). Nesmí být ani tak nízko, aby omezoval dýchání. Tedy ne níže než cca čtyři prsty nad horním okrajem nozder, kde začínají měkké tkáně. Mezi těmito dvěma liniemi máme slušné rozmezí. Čím výše na něm nánosník je, tím slabší a tedy i méně nepříjemné je jeho působení na koně.

Necháváte-li si šít toto uzdění na míru sedlářem, který jej běžně nedělá, nenechávejte to náhodě a posbírejte rozumy ohledně tloušťky a materiálu od zkušenějších. Vyhnete se tak odření a dalším problémům, které s sebou může špatná volba nést (například řezání nebo popotahování nánosníku, u bezudidlovky třeba i špatnému prokluzování otěže kroužky, apod.). U bezudidlového uzdění je absolutně nutné, aby koni padlo. Jelikož se působí na nánosník, pokud nesedí, může se na hlavě posouvat nebo přetáčet. Těžko pak dávat jemné signály, navíc riskujete odření koně nebo u některých typů i možné zasažení oka lícnicí.

Bezudidlová uzdečka - jedná se o poměrně nedávný vynález dr. Cooka. Měla by poskytovat maximální bezpečí jezdci a zároveň pohodlí koni. Otěž vede kroužkem nánosníku křížem pod žuchvou nahoru do nátylníku. Při zatažení jedné otěže kůň cítí tlak na stejnostranné straně nosu a opačné straně týlu. Mimoto kříž působí i zespodu křížem na spodní čelist. Je potřeba dobře zvolit materiál a šířku řemínků (raději širší, v žádném případě ne provázek), aby uzdečka koně netlačila nebo neodřela. Nevýhodou tohoto uzdění je, že otěže, které prokluzují kroužky, se po uvolnění tlaku neuvolní ihned, ale s určitou, byť malou, prodlevou. Záleží na použitém materiálu a velikosti kroužků, větší kroužek je vhodnější.

Bezudidlová uzdečka není určena pro ježdění na stálém přilnutí, je hlavně bezpečnou alternativou pro vyjížďky. Je potřeba koně na její působení nejprve navyknout a naučit jej požadovaným reakcím. Zpočátku bude dost možná zmaten, ale přeučení nebývá obtížné a postačí jen několik krátkých lekcí. Cook dokonce ve své nejnovější práci tvrdí, že u čtyř koní, kteří ze zúčastnili experimentu, bylo vidět zlepšení v uvolněnosti, chodech a reakcích na zádrže okamžitě po výměně uzdečky. Osobně jsem k tomuto mírně skeptická, domnívám se, že kůň nové působení musí pochopit. Přestože kůň nemá udidlo, díky kladkovému efektu je zapotřebí poměrně málo síly, aby kůň hlavu otočil. Podle svědectví uživatelů BB (i samotného Cooka) lze proto i koně pullera zastavit snáze a bezpečněji než na udidle. Při zatažení za obě otěže kůň cítí tlak na nos, týl a spodní čelist, což vede k přiuzdění. Pro přiježďování a jízdárenskou práci se ale doporučuje spíše sidepull. Není ale bez zajímavosti, že Jezdecká federace Spojených států obdržela návrh (od organizace International Society for Equitation Science), aby byly povoleny bezudidlové uzdečky v drezurních soutěžích. Myslíte, že to projde? :-)

První, co mě zarazilo, když jsem bezudidlovku poprvé viděla „v akci", bylo, že při zatažení za otěž(e), se nánosník (logicky) má snahu trochu popotahovat nahoru a lícnice se vyboulují. Nicméně nezdálo se, že by to koni vadilo a ani se neodíral. Zkušenější mi vysvětlili, že záleží na materiálu, z něhož je nánosník vyroben. Kůže nemusí být tvrdá, ale měl by být co nejširší. Osvědčil se prý stejný zpevněný materiál, jako se používá na čelenky. Zajímavý nápad je také nánosník obalit.

Co se reakce koně týče (jednalo se o mladého hobby koníka), zpočátku byla trochu nejistá, ale pochopil rychle. Sympatické mi bylo, že když se něčeho lekl a popoběhl, po napnutí otěží zareagoval automaticky na tlak snížením hlavy a „zaklapnutím" ve vazu. Pokud zbrzdíte koně po leknutí otěžemi, vedoucími k udidlu, většina mladých koní má sklony právě opačné, tedy vyhnout se působení udidla vyvrácením hlavy. Z toho pohledu mi bezudidlovka připadá velmi vhodná u mladého koně pro výuku správné reakce na zádrž. Přesto mně osobně byl na přiježďovací práci bližší sidepull. Možná proto, že mechanismus působení je podobnější udidlu.

Sidepull - je-li z měkké kůže, jedná se o velmi jemné bezudidlové uzdění. Otěže jsou ze stran zapnuté do nánosníku, takže působení je jednoznačné a uvolnění okamžité. Ovládání koně na sidepullu je asi nejpodobnější ovládání s udidlem a koně při přechodu nemívají problémy. Umožňuje i stálé přilnutí a stranové ohýbání, snadno se dá střídat s udidlem. Je to asi nejvhodnější uzdění pro přiježďování a výcvik mladého koně, protože okamžitá úleva od tlaku při správné reakci je klíčová. Do terénu je ale vhodný již spíše pro koně přiježděné a zkušené. Postrádá bezpečnost bezudidlové uzdečky, pokud se kůň rozhodne odejít rychleji, než se nám hodí, nebo se něčeho lekne. Z tohoto důvodu se někdy místo nánosníku používá docela ostrý provaz.

Stejně jako u bezudidlovky, je velmi důležité, aby sidepull koni skutečně padl. Tím že otěže působí na nánosník, pokud nesedí, může se zejména při stranovém působení uzdečka přetáčet, lícnice se mohou dostávat až k oku koně a hrozí odření a poranění. Znepřesnění pomůcek a celkové nepohodlí koně je pak vcelku jasné. U dobře padnoucího sidepullu jsem ale podobné tendence nepozorovala. Existuje i varianta s fixačním řemínkem pod žuchvou, ta je na hlavě ještě stabilnější.

Osobně jsem si sidepull krátce vyzkoušela na dvou různých koních. Ten první byl klidný, nepříliš přiježděný chladnokrevník, druhý „normálně" přiježděný teplokrevník, který měl na udidle velké problémy. U toho prvního jsem konstatovala, že jezdec má velkou odvahu, protože dle mého názoru neměl nad koněm prakticky žádnou kontrolu a kůň uzdění naprosto nerespektoval. Nicméně oba byli spokojeni, protože kůň byl naštěstí opravdu „salámista". U druhého koně jsem sidepullu přišla na chuť. Vyzkoušela jsem si práci na jízdárně ve všech chodech, při přechodech, malých kruzích i práci na dvou stopách. Nemusela jsem vyvinout ani o gram více síly než při ježdění s udidlem, ale nezaznamenala jsem ani náznak protestu koně (což v tomto konkrétním případě bylo vcelku neobvyklé). Ani chození na otěži nebyl problém. Hra prstů, kterou jezdci často používají, aby koně na udidle přivedli na otěž, při sidepullu nebyla potřeba, ale ohýbání, stranová práce a přistavování k ruce to zajistila také.

Bosal (nebo také pravé či klasické hakamore) - je to vlastně nánosník (v původním provedení spíše smyčka) z kulaté syrové kůže (rawhide), do něhož jsou v uzlu pod bradou koně zavázané westernové otěže (mecate). Někdy se rozlišuje mezi názvy bosal, čímž se myslí ohlávka (či nánosník), a pravé hakamore, což je bosal spolu s mecate. Aby byl bosal na hlavě stabilní, měl by být součástí uzdečky, tedy mít čelenku a tzv. fiador, což je spojka od bosalu (pod žuchvou), vedoucí k nátylníků, která zabraňuje, aby se bosal při pohybu na hlavě houpal a tím koni narážel do nosní kosti. Používá se zpravidla ve westernovém ježdění. Uzel je těžký, takže když jezdec sáhne do otěží, kůň to dobře cítí. Ostrost bosalu záleží na tloušťce a typu materiálu nánosníku (tradiční rowhide bývá opletená, jsou k vidění i bosaly z provazu). Je-li úzký a tvrdý, dokáže koni působit bolest a je poměrně efektivním „brzdicím" nástrojem. Pro běžné, „anglické" ježdění to není příliš vhodné uzdění, nemůžete působit pouze jednou otěží do strany a rozdělit pomůcky. Přesto se dá kůň poměrně dobře vést a zatáčet prostřednictvím neck reiningu. Ve westernovém výcviku se někdy používá v kombinaci s pákou.

Osobní zkušeností posloužit nemohu.

Mechanické hakamore - nejběžnější bezudidlové uzdění, které bývalo vidět i v minulosti na parkurových koních. Zpravidla u těch, kteří měli nějaký problém s udidlem a nešli moc řídit jinak. Poznáte jej na první pohled podle dlouhých nerezových ramen, ne nepodobných pákovému uzdění. Funguje (na rozdíl od klasického hakamore, tj. bosalu) i na stejném principu. Nánosník bývá zpravidla vyztužen kovem. Vezmeme-li za otěže, zapnuté do ramen, zapůsobíme na nos koně pákovým efektem. Čím delší a svislejší ramena, tím silnější působení. Jedná se o velmi ostré udělátko, které může koni ublížit, proto by mělo být jeho použití velmi dobře zváženo. Na rozdíl od předchozích typů není vhodné pro jezdce, motivované snahou o maximální komfort koně a jemnost.

Osobní zkušeností posloužit nemohu.

 

 

 

LG bridle - málo známé uzdění, působící na podobném principu jako mechanické hakamore, ale mělo by být jemnější. Namísto ramen jsou na nánosníku kroužky, rozdělené na šestiny, do nichž jsou zapnuty otěže. Když se za otěže zatáhne, kroužek se pootočí, čímž sevře nos. Nánosník je obyčejný kožený řemínek bez kovu. Nevýhodou tohoto typu uzdění je, že při pootáčení kroužků se hýbe i lícnice, takže často koně odírá.

Osobní zkušeností posloužit nemohu.

Stájová ohlávka - přestože se pořád najde dost jezdců, kteří na stájovce občas jezdí, není to způsob bezpečný ani hodný následování. Stájovka není designovaná na ježdění, snadno se na hlavě posouvá nebo přetočí, takže dojde-li k nebezpečné situaci, můžete nad koněm ztratit kontrolu. Při posunu navíc může koně odřít. O přesnosti pomůcek se už vůbec nedá hovořit.

Provazová ohlávka (parelka) - parelka je značně ostřejší, „řezavější" než obyčejná ohlávka, navíc je „vylepšená" uzlíky, takže ji kůň cítí výrazněji a nemusí to být jen příjemně. Najde se mnoho lidí, kteří na ní jezdí a nedají na ni dopustit. Je pravda, že ve srovnání s měkkou stájovkou, je její účinek citelnější a je-li padnoucí, i přesnější. Aby pasovala je pravděpodobně to nejdůležitější. Musí na hlavě sedět co nejpřesněji a nesmí se přetáčet. Pokud tomu tak není (což bývá dost často), platí pro ni stejná rizika jako pro obyčejnou stájovku - není na hlavě stabilní, může koně odřít a pokud se při nějakém nepovedeném manévru přetočí, uzlíky mohou zranit oko. Nehodí se k ježdění na stálém přilnutí, protože provaz, z něhož je vyrobena, je poměrně úzký a jeho tlak je koni nepříjemný. „Otěže" je možné připnout buďto po stranách do nánosníku (pak působí podobně jako sidepull) nebo do uzlu pod bradou (pak je podobná spíše bosalu).

Na provazovce, stejně jako na normální stájovce jsem párkrát na koni vyjela. Nebyl problém s ovládáním oře, ani zastavováním (jednalo se o mého hodného a přiježděného valacha), ale nestabilitu a tendenci k pootáčení se jsem cítila u obojího a příliš příjemné mi to nebylo. Raději jsem absolvovala vyjížďku „za přezku" bez zvláštních požadavků a je pravda, že v takovém případě jsme s koněm byli spokojeni oba. Možná jsem ale jen neměla ideálně padnoucí provazovku. A asi ještě stojí za zmínku, že na provazovce jsem u valacha pozorovala značnou tendenci „balit" hlavu při zatažení za otěže. Že by uzlíky působily na akupresurní body? :-) Vážnější drezurní práci si na ohlávce příliš představit nedovedu, na tu si myslím, že opravdu není stavěná a je mnohem vhodnější použít padnoucí sidepull.

Provaz kolem krku.... I když to vypadá nejefektněji a kůň zdánlivě není ovládán ničím, není to tak úplně pravda. V místě, kde provaz leží na těle koně, prochází těsně pod kůží dýchací trubice, chráněná pouze chrupavčitými prstenci, ne kostí. Zatáhneme-li za provaz, který na ní leží, vyvolá to v koni velmi nepříjemný pocit ohrožení. Předpokládám, že je to podobné, jako když si sami zatlačíme na ohryzek. Už velmi malý tlak stačí k vyvolání nepříjemného pocitu, byť k opravdovému ohrožení je daleko. Provaz kolem krku neslouží k předávání signálů, ty musí obstarat sed jezdce (takže takto může jezdit skutečně jen vyspělý jezdec na přiježděném koni), ale může být dobrým prostředkem, jak koně upozornit, pokud se rozhodne nebrat ohledy na naši vůli.