Tereza Husáková je majitel a trenér Piaffe Equestrian Services, který založila před pěti lety, když se přestěhovala za svým partnerem Australanem. A co o svých začátcích v cizí zemi vypráví sama Tereza?

„Když jsem sem přijela, nevěděla jsem vůbec, co dělat. Jako servírka jsem nikdy nepracovala, v kanceláři sice ano (v Rakousku, kde jsem žila předtím), ale to se mi znovu nechtělo. A jelikož jediné, co umím, je jezdit (jezdím od pěti let), nakonec byla volba vlastně jasná... V Rakousku jsem jezdila denně, po pracovní době jsem přiježďovala drezurní koně a vedla hodiny. Své jezdecké zkušenosti (po úroveň GP) jsem rozvíjela v různých stájích v Německu a Rakousku.

Samozřejmě pokračuji i zde, kde jsem měla čest pracovat, než zemřel, s maestrem Miguelem Tavorou (žák Nuna Oliveiry) a nyní mám velkou čest pracovat úzce s Heathem Ryanem, australským olympionikem, vítězem cca 70 GP. Heath byl také tím, kdo mi zde pomohl se vstupem do drezurního světa.

Předtím, než jsem zakotvila a nabrala koně na výcvik, jezdila jsem do stájí učit. Časem mne lidé začali sami vyhledávat a nabízet mi koně do tréninku, na obsedání a do závodů. Business se rychle rozjel na plné obrátky. S pomocí Heatha, který kontaktoval Australskou federaci, jsem složila zkoušky na Dressage Specialist Level 1. Momentálně skládám Level 2, na který musí být vyježděna úroveň Advanced (naše S, ale v Austrálii s určitými prvky ST). Ještě tu máme Level 3, ale na ten je potřeba, abych přivedla studenta do GP.

Mezi koňmi, kteří se ke mně dostali na nápravu, byl také Grey Goose. Šedák, s původem jako dělo (Calypso II/Weltmayer/Donnerhall), ale bohužel špatně obsedlý. Kdykoli se mu něco nelíbilo, kozloval. Jelikož již dostal pár lidí do nemocnice, koupili ho moji klienti za jateční cenu. A tak skončil u mě. A jak to s ním je teď? Před měsícem jsme šli první FEI Prix St Georges a snažíme se kvalifikovat na CDI do Sydney. Mimo závodní sezónu učí své majitele jezdit. :-)“

Terezo, říkáte, že všechny koně máte v režimu 24/7 ‒ jak to vypadá před závody, jak s odpočinkem po nich?

Před závody, když je sucho, koně umyji, zapletu a dám je v čisté dece zpátky na pastvinu. Když je mokro, na noc je zavřu „oblečené“ na malý paddock, ale to na mě potom ráno hází ksichty. :-) Nejrůznější typy dek a lycrových „oblečků“ mi před závody hodně pomohou, ušpiněné nohy před odjezdem vezmu hadicí. Pokud chci mít zvířata neustále v pohybu na paddocích a pastvinách, musí se to prostě pořešit ‒ a on to není žádný zvláštní problém. V Evropě jsem byla zvyklá boxovat a pak jsem přišla do Austrálie, kde nechce boxovat skoro nikdo.

Pochopila jsem až časem, proč: koně jsou venku pořád v pohybu, takže nejsou zatuhlí, jsou ochotnější pracovat a taky jsou okoukaní a tolik se nelekají. Přijde mi, že jsou venku mnohem spokojenější. A se spokojeným koněm se tisíckrát lépe spolupracuje!

I vrcholoví koně tu jsou běžně venku. Samozřejmě jsou i stáje s krytou jízdárnou, boxy atd., ale vždy mají veliké výběhy. V Sydney je Centennial Parklands, což je vlastně jediné středisko, kde jsou koně jenom v boxech ‒ ale to je dáno tím, že je to v centru Sydney. Mají veliký jezdecký park, ale žádné výběhy. Majitelé v této stáji nesmí nechat koně stát, běžně si platí krokování a nebo opracování. Většinou jim koně chodí 2x denně.

Ale naprosto nejběžnější je tu prostě venkovní systém ustájení ‒ i v těch nejlepších stájích. Heath drží zavřené plemenné hřebce, jinak všichni ostatní jsou non-stop venku. Ale striktně drženi po jednom.

A management po závodech?

Normálně jdou koně na výběhy ‒ a druhý den většinou chrápou uprostřed pastviny. :-) Koně v Austrálii jsou z velké většiny zvyklí na tento režim od narození po celý život a nemají problém si zdřímnout vleže i na závodech, když mají půlku dne „čekací“ před startem. Nikdy jsem necítila, že by kůň byl unavený, protože si nemůže odpočinout v boxe na slámě. Myslím, že je to čiré polidšťování. Ale samozřejmě beru v potaz, že koně se tady narodí na pastvině a většinu života na ní i prožijí.

Jaké má vaše část Austrálie klima?

Nacházíme se v Louth Park, což je kousek od města Maitland a asi půlhodinku od pobřežního města Newcastle. Prší nám tu nejvíce únor, březen a pak někdy týden v kuse kolem 200‒300 mm. Koně se nezavírají, spokojeně se pasou na volném prostoru a je jim úplně jedno, jestli padají trakaře. Co se v tyto dny mění, je krmení senem ‒ rozváží se na různá místa výběhů, aby se netvořilo hlubší bláto a krmení se do něj zbytečně nezašlapávalo. Pod dekami se koně kontroluji dvakrát, třikrát denně, a když jsou mokří, tak se předekují. Běžně má kůň dvě deky na déšť a pár dek bavlněných, které se dávají pod dešťové, aby neodřely.

Teploty na podzim (březen, duben, květen) jsou kolem 20 °C. Teploty v zimě kolem 15 °C přes den, -2 až 5 °C v noci. V létě (prosinec, leden, únor) máme náročný management ‒ je tu totiž strašné vedro, teploty šplhají ke 46 °C. V tomto období nabíháme na speciální systém krmení: koním se seno rozdává brzy ráno a pouze v takovém množství, aby nezůstávalo na výběhu, jinak by se mohlo vznítit. Po zbytek dne mají k dispozici pastvu. Některé výběhy jsou zavlažované, pokud máme dostatek dešťové vody, ale tím, že jsou ve výběhu sami a prostoru mají dost, tak nikdy nevypasou na hlínu. Vždy mají nějakou trávu. Není zelená jak v Čechách, je mnohem sušší, ale je.

Dál v těchto vedrech namáčíme řízky s elektrolyty plus dostávají sůl navíc v krmení a také min.-vit. přípravek. 3x denně dáváme čerstvou vodu a pokud je opravdu vedro, koně sprchujeme. Pracuji s nimi hodně brzy ráno a pak večer.

Jak koně taková hrozná vedra snáší? Co malá hříbata a staří koně?

Koně velmi dobře, většinou je stále vidíte, ať prší nebo pálí slunce, ve volném prostoru pastvin, nijak se neschovávají. A narozená hříbata? To se reguluje termínem připuštění. My připouštíme kolem srpna, takže hříbě přijde do „zimy“. Jsou lidé, kteří připustí i v prosinci, což ještě není tak strašné. Ale po Novém roce se už nepřipouští, protože management v tom horku pro novorozené hříbě je děsivý. Komu se narodí hříbě v létě, tak musí mít bezpodmínečně box s větrákem, jinak by se hříbě přehřálo. Ono většinou to ani nejde, protože říje je také sezónní a velká většina klisen neříjí, jakmile začnou být moc vedra.

Důchodci mají od určitého věku větší dohled a dostávají elektrolyty, ale jsou už za celý život zvyklí, takže to problém nebývá.

Jak byste charakterizovala své ustájení, kolika koním slouží, jak dlouho je v provozu?

Naše jezdecké středisko je situováno na cca 8 ha. Máme u nás 12‒16 koní, občas někdo přijde na soukromé ustájení, ale většinou tu mám koně v drezurním tréninku, na obsednutí či problematická zvířata na převýchovu. Koně jsou ustájeni po jednom, odděleni el. páskou tak, aby mohli mít kontakt. Nezvládnutí koně, které mi sem majitelé dovezou na převýchovu, jdou do stáda s dominantními jedinci, kteří pomohou se základy slušného koňského chování. Pokud jde o opravdu nebezpečné koně, takové umisťuji do pevné ohrady.

Máte k dispozici i boxy? Pokud ano, jak často je využíváte?

Máme k dispozici tzv. yards, to znamená malé, pevné, ogumované ohrady s jemným štěrkem jako povrchem. Jedna z nich má veliký přístřešek. Těch máme k dispozici šest, každá o rozměrech 4x10 m. Tyto yards také využíváme k veterinárním, ale také karanténním účelům. Každý kůň, který k nám přijde, je odčerven, umyt medikovaným šampónem, všechny ranky ošetřeny a zůstává v ohrádce 48 hodin, než je puštěn na pastvinu.

Jakou rozlohu mají koně k dispozici celoročně, jakou v pastevní sezóně, čím máte plochy ohrazeny? Jak řešíte odklízení trusu a péči o pastviny?

Každý kůň má svoji pastvinu, a to celoročně k dispozici. Největší pastviny patří koním, kteří jsou v tréninku dlouhodobě, a menší těm, kteří jsou u nás na pár týdnů nebo na obsedání. Pastviny bránujeme, malé paddocky a přístřešky vyklízíme ručně. Hnoje není tolik, takže se recykluje na pozemku ‒ zaryje se do záhonů (partner se pokouší pěstovat zeleninu), využíváme ho jako hnojivo pod stromy a květiny. Soused zemědělec si případně dojede pro přebytky ‒ má traktor, takže když je třeba techniky, vypomůže. Nepodestýláme, takže odpad je opravdu jen čistý hnůj.

Celá farma je ohrazena ovčím pletivem, pastviny jsou na obvodu kombinace pásky a lanka (tři linie). Pastvina je pak rozdělena páskou, někdy na vysokých plastových kůlech, aby se dala přemístit a posouvat. Dva paddocky máme ohrazené dřevem, pro koně, kterým elektrická páska moc neříká. Máme velice silný zdroj, ohradník „kope“ hodně, ale někteří výtečníci prostě prolezou jako Houdini. Tyto dva pevné paddocky také využíváme, pokud dojedou do tréninku hřebci.

Ještě bych zmínila, že náš hlavní a velký problém v péči o pastviny je jedovatý plevel. Je ho mnoho, chodíme a ručně vytrháváme, bolí nás záda a ruce, ale udělat se to musí. Jeden z nejhorších je tu Paterson's curse.

A já jsem vám o hadinci jitrocelovém (Echium plantagineum), milí čtenáři, něco málo vyhledala:

V některých léčivých přípravcích sice můžeme najít olej ze semen hadince, ale on sám je toxický. Obsahuje jedovaté pyrolizidinové alkaloidy, kumulující se v játrech a způsobující jejich poškození. Je velmi nebezpečný pro hospodářská zvířata, pokud jej spásají ve větších množstvích. Koně jsou ohroženi nejvíce vzhledem k systému trávení. Hadinec jitrocelový zapřičiňuje pokles váhy a při větších kumulacích i smrt.

Dále mi Tereza zmínila i svlačec rolní (Convolvulus arvensis) ‒ jedovatá je celá rostlina, nejvíce potom podzemní části. Dočetla jsem se o pokusech na koních, kdy po krmení byla zjištěna snížená tělesná teplota a celková slabost. Při zkrmení 26 kg rozdělených do 3 dnů nastal sedmý den exitus.

Máte na pastvinách přístřešky? Jaké?

Přístřešky máme ve dvou pevných výbězích, jinak nemáme. V pastvinách jsou stromy, které nabízejí stín ‒ a také dekujeme. Když máme období deště, naprší u nás i 100 mm za den. Deky jsou na to tady uzpůsobené a stojí kolem $350‒420, ale kůň je pod nimi suchý.

V létě, kdy je horko, mají deky z prodyšného a UV ochranného materiálu, v extrémním vedru sundáváme všechno a denně se mažou opalovacím krémem na uších a citlivých místech. Možná by někdo navrhl je v horku zavřít, ale i přesto, že stín k dispozici mají, málokdy ho využívají. Naučili se s vedrem žít a nenechat se jím nijak zvlášť omezovat.

Jak napájíte v létě, jak v zimě?

Každý kůň má 60l nádobu, do které vodu navážíme. Někteří koně mají na pastvině přírodní nádrž. K některým dosáhne hadice. Mrzne u nás minimálně, největší mráz je kolem -2 °C, voda má jen tenoučký led, který si koně snadno rozbijí. Tím, že máme sportovní koně, jsou opět v chladnu hodně dekovaní, začíná se na podzim, kolem 15 °C, kdy se na letní deku hodí těžší deka (minimálně přes noc) ‒ koně tolik nenasrstí a nemusí se holit. Jak teploty klesají, dostanou na noc fleece a navrch zimní deku. Koně, kteří se holí, jsou dekováni hodně.

 

Jaký systém krmení senem se vám osvědčil?

Senem krmíme jednou denně ráno, hubeňoury dvakrát denně. Zdejší trávu mají non-stop. Máme malé hranaté balíky, které se dají rozdělit na jednotlivé malé díly, říkáme tomu biscuits, a každý kůň dostává určitý počet. Krmíme vojtěškovým senem, někdy lučním, ale to pak krmím vojtěškovou řezankou k tomu. Koním s laminitidou a nebo jinými metabolickými problémy krmíme máčené a nebo pečlivě vybrané seno.

V létě se musí krmit brzy ráno a seno, které koně nesežerou, se musí odklidit, jinak hrozí nebezpečí samovznícení. Ještě zmíním, že seno je tu velmi drahé ‒ farmáři musí, pokud chtějí něco sklidit, zavlažovat ‒ což se samozřejmě promítá do ceny sena velmi výrazně. Kulatý 450kg balík je za $130, malé 25kg balíky, kterými krmím já, jsou po $14‒16 za balík. To se bavíme o vojtěšce. Luční seno se koupit moc nedá ‒ prostě nedostatkové zboží, vzhledem ke zdejšímu klimatu.

Jak krmíte jádrem?

Jednou denně. Dvakrát, pokud máme sportovní sezónu. Každý kůň má svůj kýbl v blízkosti vody. Krmíme směsí pelet, řízků, vlčího bobu, řezanky, dáváme minerálně-vitamínové doplňky, šípek, lněné semínko, slunečnici a sůl. Většinu koní krmíme jádrem, které je přátelské ke koňskému zažívání, přeci jen vředy jsou nejčastější u sportovních koní, tak se snažíme prevencí zamezit vzniku, nebo stávající stav snížit na co nejsnesitelnější úroveň.

Jak a čím máte zpevněné povrchy kolem krmišť a před přístřešky?

Nemáme, není potřeba. Na hlínu jsou na výbězích vychozené pouze cestičky a místa kolem vody, ale nikdy jsme nepotřebovali zpevňovat, tolik bahna tu nebývá. Je to dané i tím, že koně mají veliké ohrady. Když nám prší extrémně, tak mám vždy možnost koně zavřít do malých ohrad ‒ yards. Tam, vzhledem k povrchu z jemného štěrku, jejich nadšení z deště a ochlazení nenadělá tolik škody, jako na zalitých pastvinách. :-)

Používáte nějaké zpomalovače (sítě, rošty) při krmení senem?

Pokud u nás hodně fouká (běžně 45‒60 km/h), tak dáváme seno do sítí. Jinak na hromádky, nepoužíváme žádné krmelce.

Dekujete v zimě, používáte masky a repelenty přes letní sezónu?

Dekování jsem už popsala výše. Jinak používáme masky, mícháme si svůj vlastní repelent (tea tree oil, eucalyptus oil a pak je tu produkt permoxin, kterého stačí 5 ml na půl litru vody, vše smíchat), a také mažeme opalovacím krémem nebo zinkovou mastí, hlavně koně, kteří mají bílé odznaky na hlavách nebo nohou.

Máte nějaké osobní vychytávky (např. větráky v přístřešcích pro tropické dny, drbadla, hračky pro koně, brouzdaliště, ...), o které byste se podělila se čtenáři?

Naši koně jsou velice hraví a zvědaví tvorové, takže pokud jim nenabídneme nějaké rozptýlení, tak se pouští do dek, což není úplně ekonomické řešení. Někteří si vystačí s PET lahví, která je zavěšená a naplněná kamínky, někteří rádi dobývají pamlsky z míče a pak tu máme jednoho koně, který nejradši stojí u hrazení jízdárny a zcela hypnotizován sleduje, co se tam děje. Máme také psí hračky (takové ty z pevného provazu) a míče, takže si vyhrají dost.

Kolik času denně vám péče o koně a prostory zabere? Stíháte jezdit?

Ranní krmení a dekování dělám sama, to je kolem 40 minut. Pak přijde ošetřovatelka a připravuje koně na ježdění, já odjezdím a takhle to jde až do odpoledne, kdy spolu nakrmíme, dáme vodu, opravíme pásky a vše okolo areálu, co je zrovna potřeba.

Hlavní část práce kolem koní konkrétně pro mne je jezdecký výcvik a také „výchovná“ část. Lidé si ke mně často dávají koně, kteří mají problémy s převozy a s nakládáním. Učím je až do fáze, kdy si je mohou klienti doma naložit úplně bez pomocníků ‒ to znamená, že si je naloží opravdu zcela sami: ukážou do přepravníku a pak jenom zavřou přepážku. To je ta část práce s koňmi ze země, na kterou jsem důsledná a které věnuji dost času ve výcvikové dny. Nikdo přece nemá prostor při odjezdech na závody nakládat tři hodiny, když má třeba šest koní na startech. Takže i o tuto službu je velký zájem.

V době mé nepřítomnosti se o areál stará přítel (čímž mu děkuji), nebo koně přes den vydrží bez dozoru.

Jak s koňmi na ruce pracujete?

Od základů ‒ ustupování před tlakem, couvání, uvolnění na tlak, práce ve volnosti, také pracujeme na důvěře, desensitizing (aby se nám koně nelekali, když někdo otevře deštník na závodech). Až po drezurní práci ‒ piafa, stranová práce. Nejvíce ze země pracuji podle postupů Clinta Andersona. Pořádáme pravidelně soustředění.

Také bych asi měla zmínit, že máme working pupils ‒ to znamená, že u nás bydlí lidé, kteří s sebou mají svého koně, nebo využívají školního, a pomáhají za stravu, ubytování a ježdění. Mohou s námi na závody atd.

Pokud by měl někdo ze čtenářů článku zájem, nabízím working pupil pozici prakticky komukoli, takže kdyby někdo uvažoval nad vzdělávacím pobytem, ráda pomohu. Tel: +61404645541. E-mail: piaffe.equestrian.services@gmail.com

Děkuji moc za úžasně zajímavý rozhovor! Při povídání s Terezou (a při mém neodbytném dolování informací, za kteréžto neutuchající snahy se omlouvám, ale nelze jinak :-)) jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí o životě koní v zemi, do které se asi nikdy nepodívám... Díky, Terezko, za možnost nahlédnout alespoň zprostředkovaně. A ať se vám daří ‒ až budete startovat na olympiádě, určitě si umačkám palce! :-)

Terezinu stáj si můžete prohlédnout také na Facebooku.