Z naší přírody mizejí druhy rostlin, hmyzu, ale i jiných bezobratlých a spolu s nimi také obojživelníci, ptáci a savci. V posledních dvou stoletích došlo na zánik téměř šesti set druhů rostlin a za posledních sto let jsme nenávratně ztratili asi tři tisíce druhů hmyzu. Smutný fakt je i snížení stavů dříve běžných druhů ptáků jako je dudek, mandelík, lelek nebo chřástal polní. Nemalé procento mizejících druhů je úzce vázáno na biotopy udržované pastvou. Jen pro představu – omezení pastvy a intenzifikace zemědělství vedla k téměř úplnému vymizení dřív rozšířeného obyvatele české krajiny dytíka úhorního a k dramatickému úbytku mnoha dalších ptačích obyvatel (ťuhýk obecný, strnad zahradní a luční). Další druhy ptáků, primárně soustředěných na biotop pastvin, byly vytlačeny na náhradní stanoviště v nově vznikající industriální krajině. Jedinou možností, jak tento mimořádně nepříznivý proces zvrátit, je mozaikové hospodaření, podpora návratu druhově bohatých pastvin do krajiny a citlivý, individuální a flexibilní přístup při jejich obhospodařování. A právě to je pro nás koňáky výzva.

Co je pastvina?

Důležité je zdůraznit, že ne každý travní porost je pastvina. Především v biodiverzitě je totiž mezi travním porostem a pastvinou rozdíl zcela zásadní. Pastviny jsou takové travní porosty, které jsou díky dlouhodobému působení okusu a sešlapu odolné a nízké a celý jejich povrch pokrývají přízemní části rostlin. Vznik pastviny je dlouhodobý proces. Pastvina se z louky vytvoří nejdřív po pěti až deseti letech intenzivního spásání. Kvalitní, typicky velmi hustý drn se ale vytváří až po více než čtyřiceti letech pasení, proto se dnes většina našich koní nepase na pastvinách, ale na loukách. Jestliže tedy chceme na trvalých travních porostech mít odolný a kvalitní pastevní porost a myslíme i na biodiverzitu, je nezbytně nutná dlouhodobá kontinuální a celosezonní pastva a vhodná péče o pastevní plochy.

Nedopasky, věčný problém

Na vzniku nedopasků, ostrůvků vysoké trávy v moři plochy vypasené až ke kořínkům, se podílí jak tuhé a tekuté výkaly (takzvaná mastná místa koně při pastvě opomíjejí), tak i selektivní pastva, v níž právě koně vynikají. S nedopasky se proto setkáme jak na pokálených, tak i nepokálených plochách.

Pokálené plochy

Pokáleným a pomočeným plochám se koně při pastvě vyhýbají, klidně jednu až několik vegetačních sezon. Proč? Důvodem je zápach, nikoliv nadbytek živin. Průmyslově přehnojené plochy totiž koně bez odporu spásají. Vzhledem k tomu, že pasoucí se koně nedopasky opomíjejí, porost v těchto ostrůvcích stárne, klesá kvalita píce a dochází k hromadění odumřelé biomasy. S rostoucí intenzitou pastvy bohužel podíl nedopasků raketově stoupá a na intenzivně pasených plochách mohou nedopasky brzy tvořit i víc než dvacet procent plochy.

Nepokálené plochy

I nepokálené plochy mohou být plné nedopasků. Koně jsou selektivní spásači, kterým nevoní jen tak něco. Zcela nebo částečně se vyhýbají méně chutným a jedovatým druhům rostlin (šťovíky, třtina křovištní, starček přímětník, ocún jesenní, kýchavice bílá, přeslička bahenní, hasivka orličí, pryskyřníky, blatouch bahenní, řeřišnice luční, třezalky) a bylinám ostnitým a žahavým (kopřivy, bodláky, pcháče, kručinka německá, jehlice trnitá, pupava), trnitým dřevinám (růže šípková, ostružiník, hloh, trnka, slivoň špendlík) a rovněž tak i trsnatým druhům trav jako je metlice trsnatá nebo smilka tuhá. 

Pastvině následně dominuje přestárlý porost s nízkou kvalitou píce a podíl bylin, které koně pást odmítají, vzrůstá. Výkaly a moč obohacují malé plochy porostu o velké množství živin. Na plochách s vysokou zásobou živin se následně objevují druhy s podřadnou krmnou hodnotou, k nimž patří kopřiva dvoudomá, bršlice kozí noha, kerblík lesní, lopuchy, a především širokolisté šťovíky (šťovík alpský, tupolistý a kadeřavý).

      Bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria)

Důležitá je i skutečnost, že na zastoupení nedopasků v pastevním porostu má vliv intenzita pastvy. Při intenzivní pastvě, kdy se výška porostu pohybuje v rozmezí tří až pěti centimetrů, přesahuje obvykle výšku deseti centimetrů jen menší podíl nedopasků. Jinak je tomu u extenzivní pastvy. Zde je podíl nedopasků vyšších než deset centimetrů vždy významně vyšší. Intenzivní pastva by tedy měla mít zelenou. 

Přestože koně jsou díky svému specifickému pastevnímu chování (spásají heterogenně, zaměřují se na spodní část porostu a spásají na výšku tří centimetrů, někdy až téměř ke kořínkům) a vysokému podílu zanechaných nedopasků obecně považováni za problematičtější druh, než je skot nebo ovce, opak je pravdou. Pastvou koní lze totiž obhospodařovat a udržovat travní porosty s relativně vysokou floristickou i zoologickou diverzitou. Kůň tedy na pastviny patří, přestože je právě on ve výrobě nedopasků skutečným velmistrem.

      Pryskyřník prudký(Ranunculus acris)

Nedopasky a dotace

Zásady správné zemědělské praxe požadují odstranění nedopasků po každé pastvě a jejich odstranění je podmínkou pro obdržení dotací z enviromentálních opatření zaměřených na zachování biodiverzity. Bohužel dnes už víme, že právě striktní odstraňování nedopasků biodiverzitu významně snižuje. V dané souvislosti by zřejmě byly třeba i legislativní změny. Ty ale bohužel často pokulhávají daleko za relevantními vědeckými výzkumy.

Bonusy nedopasků

Z pohledu hospodárného chovatele koní nejsou nedopasky bonus, klesá totiž díky nim jak množství, tak i kvalita píce. Z hlediska biodiverzity je ale úhel pohledu diametrálně odlišný a z nedopasků se stává biologicky velmi cenná plocha. Nedopasky poskytují prostor ke generativnímu rozmnožování, kvetení a dozrávání semen přítomných rostlin. Mohou zde přežívat druhy rostlin se vzpřímeným růstem, ke kterým patří například vyšší druhy trav jako je psárka luční, ovsíř pýřivý, kostřava luční a dvouděložné byliny jako je chrpa luční, tužebník obecný, chrastavec rolní, šalvěj luční, škarda dvouletá, zvonek rozkladitý, kmín kořenný nebo jetel horský. 

      Psárka luční (Alopecurus pratensis) 

Vyšší porost nedopasků navíc poskytuje úkryt, zimoviště a potravu mnoha druhům bezobratlých živočichů. Mezi druhy hmyzu, který je úzce vázaný na nespásané druhy rostlin (miříkovité rostliny, řebříček, třezalky, vratič) patří některé druhy ploštic, křísů, brouků, pavouků a dvoukřídlých. Nedopasky jsou také životně důležitým mikro stanovištěm pro některé druhy ptáků, kteří právě v takových lokalitách, jako jsou nedopasky, hnízdí. Patří k nim kupříkladu skřivan polní, linduška luční a úhorní nebo bělořit šedý. 

Nedopasky tedy mohou mít podobný dopad pro přežití řady druhů rostlin a živočichů jako má dnes tolik populární ponechávání neposečených pásů na loukách. Nedopasky tedy nejsou nepřátelé, ale naopak společníci dobrého hospodáře.

Jak k nedopaskům přistupovat?

Pokud nejsou pastviny zarostlé nežádoucími druhy rostlin, jde především zmlazující keře, širokolisté šťovíky, bodláky a pcháče, a podíl nedopasků v porostu nepřekračuje třicet procent, je plošné sečení nedopasků po každém pastevním cyklu nevhodné. Nedopasky jsou totiž nezbytné pro přežití celé řady rostlinných a živočišných druhů.

Pokud je na ploše vysoký výskyt zmlazujících keřů, šťovíků, bodláků a pcháčů, musíme skutečně po každém pastevním cyklu nedopasky posekat nebo na dané ploše pást víc druhů zvířat. V opačném případě je ale doporučováno, aby na velkých půdních blocích (více než deset hektarů) zůstalo nespaseno deset procent rozlohy a na menších pak až třicet procent plochy. 

Podíl nedopasků na pokálených plochách lze omezit lehkými pastevními smyky. Zde je ale na místě připomenout i další problém chovu koní a tím jsou rizika spojená s kontaminací pastvin vajíčky či larvami parazitů v různém stádiu vývoje. Pokud pastvinu smykujeme a trus z nedopasků neodstraníme, kontaminujeme vajíčky a larvami celou plochu. Proto se doporučuje ošetřovat pastviny pastevními smyky jen v době, kdy teploty několik dní po smykování přesahují 30 °C. Obecně platí, že čím je tepleji, tím rychleji vývojová stádia parazitů hynou. Pokud pastviny smykujeme za vyšší vlhkosti a při nižších teplotách (podzim) bude pastvina vysoce infekční až do následujícího léta. Pozor!Vždy je nutné pasenou plochu několik dní po smykování k pastvě nevyužívat.

Pokud chceme odstranit výkaly a současně nedopasky zachovat, obvykle nemůžeme využít mechanické sběrače výkalů a musíme trus náročně vybírat ručně. To by nás ale, pokud nás zajímá biodiverzita, nemělo odradit.

Sečení nedopasků by z výše uvedených důvodů mělo probíhat maximálně jednou ročně, a to až na podzim po ukončení pastvy a vždy pouze na jedné polovině půdního bloku. Nedopasky jsou ostrůvky života pro ty, kteří na vypasených plochách nepřežijí. Koně tedy nejsou bordeláři, jak staří zemědělci rádi tvrdí, jsou dárci prostoru a pestrého života.

Odstraňování výkalů z pastvin?

Za nejúčinnější metodu v boji s parazity je považováno pravidelné a časté odstraňování výkalů z pastvin, a to ideálně každé dva či tři dny. V přímém rozporu s tím požadavkem je ale skutečnost, že trus koní je od prvních okamžiků kolonizován bezobratlými, kteří zásadním způsobem přispívají k jeho rozkladu, a tak i návratu živin do půdy. 

Pastviny představují existenčně důležitá stanoviště pro většinu koprofágních vrubozobých brouků. Více než třicet druhů z této skupiny je v současné době v ČR v různé míře ohroženo a varující počet patnácti druhů již na našem území vymřel. Dost možná bychom i o této informaci měli přemýšlet.

Pokud totiž máme výskyt parazitů v trusu koní pod kontrolou, je možné a také vhodné, sběr trusu z pastvin omezit a soustředit se na taktiku cíleného odčervování pečlivě vybranými přípravky a následný několikadenní bezpastevní management. 

Závěr?

Zvykli jsme si vnímat pastviny s nedopasky jako pastviny neestetické, nezdravé a zanedbané. Opak je ale pravdou. Nedopasky mají na pastvinách svou funkci a význam. Vysoké pastevní zatížení porostu a úplná absence nedopasků má za následek rychlou degradaci všech rostlinných i živočišných společenstev. Z toho důvodu je důležité ponechat na pasených plochách nedopasky a alespoň malé, dočasně neobhospodařované plochy tak, abychom vytvořili rozmanitou nabídku mikro stanovišť. Pastviny a s nimi i nedopasky totiž mohou být pro některé druhy rostlin a živočichů požehnání. Pastevní obhospodařování nelze nahradit sečeným využitím, protože ohrožené a vzácné druhy jsou ve vysoké míře vázány právě na pasené plochy. Neutěšený stav zemědělsky využívaných ploch v České republice odráží problémy s jejich nevhodným managementem, což jednoznačně vede ke snižování biodiverzity lokalit. A to by mělo být i naším cílem zastavit.