Kateřino, jak jste se dostala ke koním a do krajiny, kde praktikujete celoroční pastvu koní?

Ke koním mě to táhlo od dětství, dlouho to bylo jen snění a tužby, pak nějaké to docházení za cizími koňmi, ale časem mi došlo, že pokud si chci splnit dětský sen o přátelství a důvěře s tímto fascinujícím lidským souputníkem, bude nejlepší si vlastního koně pořídit a vychovat. Takže v momentě, kdy jsme se přistěhovali na okraj Berouna a shodou okolností pořídili pár kozích kamarádek, přirozeně přišel moment, kdy jsme si uvědomili, že vedle chovu rohatých anarchistek bude pár koní úplná odměna a není důvod, proč do toho nejít.

Hned následující sezónu poté, co jsme koně přes léto nechali vypást dlouho neobhospodařovaný pozemek, jsme nadšeně přihlíželi, jak plocha na jaře doslova vykvetla. Místo vysoké trávy a vrstev stařiny se objevilo mnoho kvetoucích bylin a hmyzu, který z nich měl okamžitý užitek. Zároveň jsme sledovali, že koně se opravdu pasou jinak než často využívané ovce. Preferují traviny a spoustu bylin nechávají nespasených, kolikrát je přímo obkoušou s citem pečlivého zahradníka. Často vynechávají bobovité rostliny, jako například čičorku, která je živnou rostlinou mnoha druhů motýlů. Ovce mají preference přesně opačné, nejdřív jdou po bylinách, což pestrosti a biodiverzitě pochopitelně nesvědčí.

Dalo by se říct, že koně mě přivedli naprosto přirozeně k hlubšímu zájmu o ochranu přírody, protože právě na jejich pastvině jsem potkala první ohrožené druhy, které se na ni stáhly z okolí díky příznivým podmínkám, které jim koně vytvořili.

To plní srdce milovníků přírody nadějí, že není vše ztraceno, že by ani drastický úbytek hmyzu z posledních let nemusel být definitivní. Které ohrožené druhy na pozemcích přepásaných vašimi koňmi pozorujete?

Je jich dost, možná byste se divili, kolik ohroženého hmyzu a v jak krátké době můžete na extenzivně spásaných plochách potkat. U nás je příkladem hodně vzácný ploskoroh pestrý, teplomilný nápadný síťokřídlý kriticky ohrožený druh, vázaný právě na pastviny a otevřené biotopy. Mě to přimělo v tom největším červencovém hicu prozkoumávat za poledne okolí, protože to je doba, kdy jsou ploskorozi aktivní a bylo jasné, že jeho návštěva na pastvině byla zálet z nějaké blízké lokality, kde přežívá.

Nemusela jsem hledat dlouho, cíl byl jasný, v blízkosti máme takový půvabný kopeček, dnes se jmenuje Ratinka, dříve Holý Vrch, místními zvaný také Homolka. Je poměrně nepřístupný, dříve na něm byl ovocný sad, políčka a loučky, ale jak už se to s podobnými místy stává, jeho obhospodařování se v posledních padesáti letech přestalo vyplácet a kopeček už podstatně zarostl křovím i náletovými dřevinami. Navíc byl úřadem vyhlášen jako VKP (významný krajinný prvek) a tudíž chráněný, což v tehdejším pojetí ochrany přírody znamenalo, že majitelům pozemků bylo řečeno, že se tam nic nesmí dělat. Naštěstí ochrana přírody pokročila a dnes už je všem jasné, že pestrost naší kulturní středoevropské krajiny vychází z velké části právě z činnosti člověka, který zde hospodařil už od neolitu a převzal štafetu od velkých býložravců, kteří se zde proháněli předtím a krajinu zdravě „devastovali“.

Paradoxně k současné euforii ze sázení stromů totiž naše krajina na mnoha místech trpí zarůstáním. Místa, kde se dříve po tisíciletí páslo a sekalo, zarůstají křovím a následně náletovým lesem a mnoho druhů přichází o prostor k životu. Nejedná se pouze o hmyz, na otevřené biotopy je vázáno i mnoho druhů obratlovců, zejména ptáků.

Rychlé zarůstání nezpůsobuje pouze absence hospodaření, ale za posledních padesát let se změnily i poměry látek v ovzduší. Díky průmyslovému zemědělství je ve vzduchu daleko větší množství dusíku, který se uvolňuje z hnojiv, proto dnes rostou stromy například i na skalních výchozech, kde dřív z důvodu nedostatku půdy a živin neměly šanci. Stačí se podívat na staré fotky, aby si člověk uvědomil, jak se krajina za poslední půl století proměnila. Zkuste si vzpomenout, kde potkáte dnes mateřídoušku. Dřív rostla pomalu na každé mezi.

Jak to bylo s Ratinkou a vypásáním dalších pozemků?

Díky nálezu poměrně početné populace ploskoroha pestrého mi došlo, že je Ratinka opravdu výjimečné místo, které bychom neměli ztratit v houští a nechat ho splynout s lesem. Tím odstartovala naše ochranářská kariéra. Nezůstala jen u Ratinky, postupně jsme přibrali další podobně zajímavé plochy v okolí a začali experimentovat a sledovat, co a jak funguje.

Dost zásadní zjištění bylo, že kočování po různých pastvinách velmi svědčí nejen přírodě, ale i našim domestikovaným spolupracovníkům, zejména koním. Vzhledem k dalším a dalším plochám plným stařiny se před čtyřmi lety v zimě stalo, že nějak nenastal důvod odvádět naprosto spokojené koně na zimoviště k senu, kde by jen stáli a tloustli; hucul a poloviční fjord by se změnili v cisternu, stará klusačka v Rosinantu se senným břichem a propadlými zády z nedostatku pohybu – tak zůstali celou zimu na pastvě. Musím říct, že jsem přesvědčená, že to je to nejlepší, co jsem pro ně mohla udělat. Celou zimu jsou v pohybu, kolikrát i v poměrně náročném terénu ve svahu, nikdy neměli žádný zdravotní problém, na jaře žádné nervy z čerstvé trávy, žádné stání a chození v bahně. Ano, je to víc práce se stavěním ohrad a zavážením vody, ale stojí to za to.

Ohledně ochranářských aktivit říkáte my – kdo všechno to tedy vlastně je?

Říkám my, protože teoreticky na to máme založený spolek, z. s. Ratinka, navíc funguji ve spolku Berounská zeleň, se kterými vypásáme starý třešňový sad na vrchu Šibenec na Závodí, kde to právě koně úplně skvěle zahájili, ale v reálu to jsem hlavně já, to je fakt... :D   

Dnes to vidím tak, že zakládat spolek by vlastně ani úplně nutné nebylo, ale je to prima v komunikaci s úřady, když člověk potřebuje nějaká vyjádření. A taky se s hezkým názvem a logem lépe buduje PR – na které ale člověk stejně nakonec moc nemá čas a sílu.

Jaké další druhy vzácných obratlovců a hmyzu se u vás vyskytují?

Kromě zmíněného ploskoroha třeba okáč metlicový, modrásek hnědoskvrnný, modrásek černolemý, modrásek nejmenší, vřetenuška ligrusová, vřetenuška pozdní, soumračník čárkovaný, vzácná černá mandelinka Timarcha goettingensis a mnoho dalších. Některé skupiny člověk ani nemá šanci monitorovat, pokud není odborník na danou skupinu. Všechno to jsou druhy vázané právě na krátkostébelný trávník, který bez údržby zmizí. Z větších živočichů se objevuje výrazně více ještěrek, protože je zem prohřátá, kameny odhalené a dost hmyzu jako potravy, jsou tu užovky hladké, mnoho hmyzožravých ptáků, třeba ťuhýk, velkou radost nám udělal dvoutýdenní pobyt dudka, u kterého očekáváme jeho návrat a snad i zahnízdění. Pro dudka je typické hledání potravy v trusu zvířat a pohybuje se zásadně v úplně krátkém až vydupaném porostu.

Kolika koňmi a jaké rozlohy vypásáte? Koňáky samozřejmě bude zajímat, o jaká jde plemena?

Celkově aktuálně paseme necelých dvacet hektarů v počtu čtyři koně, dva osli, pětačtyřicet koz, čtyřiadvacet ovcí. Letos se dost daří i zimní pastva koz, protože pár hektarů máme čerstvě pronajatých, jsou opravdu hrozně zarostlé keři a nálety, ke spokojenosti i velkých mlsných koz, které je spolehlivě ničí okusováním kmínků.

Koně mám čtyři: hucula, severočeského mustanga :D (zřejmě fjord x lipicán z nějaké množky, ale je to moje boží srdcová slečna dokonalá), americkou klusačku, které je 23 let, a její dceru x s hannoverským teplokrevníkem.

Máte kozy dohromady s koňmi? Jak spolu vycházejí?

To ne, postavit ohradu, ze které neuteče koza, je podstatně náročnější. Používám elektrické sítě, pro koně jen pásky. Občas se potkají, občas je na koni hledám a vracím domů:). Každopádně ve velkém prostoru by asi nebyl problém, koně by si elegantně zjednali pořádek beze ztrát, řekla bych. Ale reálnou zkušenost nemám. Horší to je se dvěma oslíky, které máme dost čerstvě, asi půl roku. Nejdřív vypadalo soužití s ovcemi a kozami idylicky, ale pak zabili novorozené jehně. Prý to občas dělají. Takže jsou zase oddělení. Ale koně, to jsou aristokraté, ti nezašlápnou ani kuře.

Takže máte víc hospodářských zvířat?

Už jen pár slepic. Snažím se to už druhově omezovat. Oslíci, respektive oslice, se k nám dostaly řízením osudu, vůbec to nebylo plánované. Jeden kamarád nějak nevěděl, co s nimi, až si vzpomněl, že nás zná a že u nás třeba budou užiteční a šťastní. Což jsou. Jen si člověk musí uvědomit, že to prostě je osel a ne kůň.

S oslem opravdu nehnete, když nechce. Tlakem ho k ničemu nepřemluvíte, vše jedině velmi trpělivě, pomalu, po dobrém. Což je obecně způsob, kterým bych se zvířaty chtěla jednat vždy, ale u oslů si člověk říká, že by to nemuselo trvat tak dlouho.

Jsou to ale super mazlíci pro děti. Nelekají se tolik, mají pomalé pohyby, neuskakují, jsou takoví statičtější.

Jak vypásají? Stejně jako koně?

Ano, velmi podobně, zdá se mi, že si víc smlsnou na rostlinách typu různé bodláky a tak, ale ještě to nemám úplně vypozorované. Ale čeho si člověk všimne hned, je velmi důsledné používání „záchodu“. Chodí pečlivě na hromádku, u koni to částečně pozoruji taky, ale nejsou v tom zdaleka tak svědomití.

Pozorujete rozdíl ve stylu vypásání mezi plemeny ušlechtilejší a přírodnějšími?

Rozdíl v plemenech, co se ochoty spásat týče, nevidím. Žerou všichni s radostí všechno, možná by se našly spíš individuální preference, mám jednu specialistku na ohlodávání stromů, kterých si ostatní ani nevšimnou. Tady bych ráda poznamenala, že ve stylu spásání opravdu nevidím rozdíl mezi exmoorem a domestikovaným koněm, navzdory některým proklamacím třtinu žerou nejenom obyčejní koně, ale i kozy. Díky tomu, že neustále střídám pastviny a na většině z nich se koně vyskytnou jen jednou za rok, nemusela jsem je už pět let ani odčervovat, takže se to koprofágními brouky jen hemží a v sezoně trus mizí v zemi jedna radost.

Americký klusák, 23 let

Čtenáře/koňáky bude určitě zajímat, jestli koně přikrmujete?

Žádné příkrmy v kyblíku zatím nebyly potřeba. V zimě, když nasněží, tak samozřejmě dostanou seno, ale jsme v teplé oblasti, takže se to nestává často. Standardně mají akorát solný minerální liz.

Žerou vám vůbec koně seno, když na ně nejsou uvyklí a dostávají ho pouze příležitostně?

Jo, to zas jo, než vyhrabávat pod sněhem, tak to si radši dají seno, to dá míň práce, samozřejmě:).

Jak spolupracují místní obyvatelé, vnímají koně v přírodě stejně pozitivně, jako zasvěcení přírodoznalci, vidí ten posun?

Reakce okolí jsou samozřejmě různé, někdo je nadšený ze zvířat v okolí hned, někdo si musí chvíli zvyknout. Mám radost, když starousedlík, který nejdřív vykřikoval, jak se někde roztahujeme a bál se, že nebude moct chodit na procházku tak, jak je zvyklý, po pár letech mává na dálku a vysvětluje mi, jak si stavěl dřív oborohy na seno.

Pravda je ovšem taky ta, že mám radost, když lidi chodí krajinou, když je průchodná, takže vždycky dbám na to, abych někde ohradníkem neznemožnila průchod. Naopak cesty spíš obnovuju.

S krmiči problémy nejsou?

Zatím zaplaťpánbůh nic, co by se nějak projevilo.

Jaká výměra pastviny se vám na zimu osvědčila a co je už moc malá plocha?

Myslím, že to vychází v našich podmínkách spíše chudých trávníků na pět hektarů stařiny na čtyři koně na zimu, ale vždy záleží na konkrétním porostu. Nemám to nikdy souvisle, posouvám je po menších ohrádkách.

Předpokládám, že po koních nechcete žádné sportovní výkony, ale co obyčejná nenáročná vyjížďka? Jezdíte?

Máte pravdu, nejsme žádní sportovci, spíš vyjížďky na pohodu, čundry... Myslím, že tento styl je právě ideální pro rekreačního koně. Je psychicky vyrovnaný, zvyklý na terén a všechny možné ruchy kolem, střídá často prostředí, takže ho pak na vyjížďce hned tak něco nezaskočí. A tím, že je v přirozeném pohybu (i když z pohledu jezdce nic nedělá), není problém ho kdykoli vytáhnout na celodenní výlet a je v pohodě. Přiznám se, že nejezdím tolik, jak bych chtěla – tím víc ocením, že kůň spokojeně funguje, i když nemá žádnou pracovní pravidelnost.

Kašlou vám někdy koně? Schovávají se v dešti? Kam? A bahno opravdu v žádných místech nemáte?

Stará klusačka kašle ze sena, když je výjimečně nechám u balíku. Na pastvině nikdy. Ostatní neměli za pět let jediný zdravotní problém. Hucul a lipicán x fjord se moc neschovávají, ty dvě teplokrevné víc. Přístřešky nemají všude, ale všude jsou nějaké stromy, takže v případě delších dešťů natahuji plachty mezi stromy. Což má navíc výhodu, že vzdouvající se plachta není pro koně žádný bubák. Bláto opravdu velice výjimečně, jen v případě nějakého koridoru. Vodu dávám každou chvíli jinam, nemají stálé místo, právě aby se bahnu předešlo. Myslím, že klouzání a noření se do bláta jim není moc příjemné, pokud mají možnost, rádi se bahnitému úseku vyhnou. V čemž jim právě tím střídáním napájecích stanovišť pomáhám. To, že bahno je opravdu výjimečně, je dáno taky lokalitou, tím, že paseme spíše kopečky a kamenité svahy, odkud voda rychle odteče.

Pokud se stane, ze je některý úsek pastviny přepasený nadměrně nízko a někde je více vyšlapáno, zregeneruje si stanoviště tyto malé kousky bez újmy samo, nebo se kromě pozitivního efektu pastvy koní promítá, byť v malé míře, i devastační efekt, po kterém rostou nežádoucí rostliny? Máte vůbec nějaké nežádoucí? Nebo při velkých plochách antinutriční porost (třeba šťovík) ve výživě koní netřeba řešit, protože je stále přebytek vhodného?

Šťovík tu vůbec nemáme, roste v jiných typech půdy, každopádně pastva, která podporuje diverzitu, o kterou se snažíme, je právě o tom, že je plocha různorodá, někde vypaseno více, někde méně, žádný uniformní trávník. Právě ta hodně vypasená až vydupaná místa jsou vhodná pro některé rostliny i živočichy, kteří v zapojeném porostu nemají šanci. Možná víte, že se kvůli přírodě v některých místech i záměrně jezdí offroady, to je náhražka či doplnění toho, co kdysi způsobovali jen velcí kopytníci. Samozřejmě je třeba vývoj sledovat, aby nenastal právě trvale devastační efekt, zdupaná plocha musí vždy dostat příležitost zregenerovat, aby rostliny měly šanci na svůj životní cyklus, nemůžu si myslet, že to bude fungovat, když budou zvířata na jednom místě celý rok, to by musela být pastvina opravdu obrovská a člověk by musel mít přesně vypozorováno, kolik zvířat je akorát a kolik už moc.

Co se nežádoucích rostlin týče, v našich podmínkách to je hlavně zlatobýl kanadský či turan roční, obě sice dokážou nakrmit hmyz, ale jsou to nebezpečné invazivky. Částečně s nimi dokážou pomoci kozy, když ale někde začínají nestíhat, musíme holt vytrhávat či aspoň sekat tak, aby se nevysemenily. Obecně ale je dobrá právě ta kombinace pastvy koní a koz, protože kozám většinou velmi chutnají ruderální druhy, které by se na té mírně zdevastované ploše rády šířily a koně je nežerou. Vlastně si vzpomínám, že jsem někde viděla kozy žrát i ten šťovík, to by chtělo vyzkoušet…

Ještě co se místy zdupané půdy a různorodosti plochy týče: je třeba si uvědomit, co potřebuje třeba taková housenka nějakého krásného motýlka k tomu, aby zdárně dokončila svůj životní cyklus. Potřebuje živnou rostlinu, kterou se živí, potřebuje vysoké stéblo, na které se vyleze schovat do bezpečí pod list, když přijde špatné počasí, potřebuje rozpálenou plošku holé půdy, kde se vyhřívá a dobře se jí tráví. A to vše velmi blízko sebe, protože není příliš pohyblivá. Přesně takovou pastvinu plnou různých mikro stanovišť umějí koně velmi rychle vytvořit.

Je fascinující, jak se některé druhy hmyzu dokázaly pastvě přizpůsobit. Třeba takový soumračník čárkovaný, druh vázaný právě na hodně pasené plochy. Jeho housenky mají vlastnost, že v momentě, kdy ucítí závan teplého dechu z huby býložravce, okamžitě padají ze stébla dolů dovnitř trsu či na zem a uniknou tak sežrání.

Není to jen o vzácných druzích. V dnešní době to nemají jednoduché ani ty obyčejné, hmyzu ubývá celkově. Když se člověk podívá do krajiny, jeden podstatný důvod vidí hned. Obrovské plochy půdy jsou obdělávány stejnoměrně, traktory na posekání luk vyjíždějí většinou ve stejném termínu, hmyz, který je základem ekosystému a potravní pyramidy najednou přijde o kvanta potravy, spousta různých stádií zahyne v neprodyšně zabalených senážích… a to je jen pár faktorů. Takže každá ploška, kde se hospodaří jinak, v jiném rytmu, je velmi podstatným střípkem krajiny, kde může spousta forem života najít útočiště. Žijeme v době, kdy je příroda ve městě, kde mají lidé různé zahrádky a parky, kolikrát o dost bohatší, než mimo něj mezi poli.

I když se to nezdá, úplně každý může pomoci – i málo se počítá!

Moc děkujeme za velmi přínosný rozhovor, ze kterého si jistě nejeden hospodařící koňák vezme spoustu informací k srdci. Ať se krajině i koním pod vaší péčí daří!

Pro zvídavé čtenáře odkaz na stránky Ratinky:

Facebookové stránky Ratinka

Instagram Ratinka