A hlavně nás Katka provede svojí rodinnou stájí, která funguje ve venkovním režimu již nějaký ten pátek. A jako máma tří dětí i poradí, jak se dá ukočírovat rodina s dítky a provozem stáje dohromady. (A což teprve, když takto vytížená žena nastoupí na část úvazku ještě i do práce!)

Nedaleko Prahy, v nížinách, přesněji u Slaného, nalezneme pěknou rodinnou stáj „u domu“. Majiteli jsou manželé Prušákovi, kteří se rozhodli pro domácí provoz, jak jinak, pouze pro jednoho dva své koně, protože víc jich do baráku rozhodně nesmí! :-) A samozřejmě (opět podotknu „jak jinak!“ :-)), mnozí to známe, jen u svých nezůstalo – dnes Kateřina své vymazlené ustájení poskytuje i nájemním koním a dětem. Jak vlastním, tak drobotině „oddílové“.

Katka o svých koňských začátcích říká: Tak nějak od mala jsem koně milovala. Kolem 10. roku věku jsem objevila oddíl, kde měli poníka a vzali mě mezi sebe. Během VŠ jsem si pořídila svého prvního koně – klisnu ELU. Eliška byla dost problémová kobyla, zřejmě špatným dvorkovým odchovem. Spolu s celkově opozičním vnitřním nastavením ke všemu s ní bylo velmi těžké vyjít. Byla typickým koněm jednoho pána. V každém nájemním ustájení byly problémy, proto jsem se rozhodla vzít si ji domů. Myslela jsem naivně, že si ji nechám až do konce jejích dnů, že to nikdy nic nemůže změnit – no, jak už to tak bývá: člověk míní, život mění...

Bohužel ne vždy můžeme tušit předem, jaké nové okolnosti nám čas přinese, jak naše priority pozmění a s čím vším budeme bojovat. Ela byla koněm jednoho pána – tedy mým. Nadměrně a pro koně až nepřirozeně si mě hlídala, odháněla ode mě nejen ostatní koně, ale i jiné lidi. Neváhala útočit – a rozhodně nešlo jen o náznaky. Když se nám narodila první dcerka, žárlila na ni takovým způsobem, že byla schopná doslova projít pevnou ohradou. Moje mateřské srdce zvítězilo nad tím koňařským – a kobylku jsem nakonec, v zájmu zdraví rodiny, prodala – bohužel. Bohužel pro ni i pro mě. Měla jsem ji totiž raději nechat uspat, ale to jsem tenkrát nedokázala – utraťte teprve 13letou, jezdecky úplně bezproblémovou kobylku, která při správném přístupu fungovala jednomu člověku i ze země zcela v pohodě.

Nového majitele jsem ale bohužel vybrala špatně – i když jsem se moc snažila, rozhodně jsem ji nepřenechala hned prvnímu zájemci. Víc o tom psát nechci, myslím, že bystrému čtenáři jistě dochází i bez nahlas vyřčeného, že happy end se nekonal... Dodnes toto považuji za svoje největší koňařské selhání... Dodnes mám slzy v očích, když o ni byť jen zavadím v myšlenkách...

Možná někomu pomůže, pokud shrnu svoji osobní zkušenost s nebezpečným koněm-asociálem do několika bodů:

• 1.) Takový kůň nepatří do klasického nájemního ustájení.
• 2.) Do blízkosti asociála nepatří začátečníci, laici a už vůbec ne děti.
• 3.) I asociál potřebuje koňskou společnost, ale víc než větší stádo se musí hledat vhodný koňokamarád-jednotlivec. Velké stádo se, alespoň u nás, neosvědčilo.
• 4.) Takový koník víc jak který jiný potřebuje naprosto pevný denní režim a dodržování rituálů.
• 5.) Moje Ela byla pro ostatní tygr, ale já ji měla ráda a ona to věděla. I takový kůň umí přilnout, ovšem pokud přilne, tak je až závislý, pozor na to!
• 6.) S odstupem času si myslím, že měla krom špatného přístupu v počátečním období života i organickou příčinu svého chování, všimněte si „prasečího“ očka (foto), které prý může odrážet fyziologické změny na mozku. Škoda jen, že jsem se tomu nevěnovala víc, dokud jsem ji měla. Mohla jsem zkusit různá vyšetření. Já ji prostě brala jako jinou a tím to tenkrát haslo.

Ale dost již vzpomínání na Elu! Protože tento seriál je o venkovním držení koní, nebudu Katku víc trápit otázkami na minulost a raději se vyptám na současnost – respektive na dnešní podobu jejího ustájení u domu:

1./ Jak bys, Katko, své ustájko charakterizovala, kolika koním slouží, jak dlouho je v provozu?

Máme ustájení jak 24/7, tak 12/12 s venkovními boxy. V boxech máme maximálně 3 koně, venku 3–4 koně. Na vlastních pozemcích jsme 11 let (ten čas ale letí) a začalo to celkem nevinně – při stavbě domu na venkově jsem si prosadila, že chci mít svojí problémovou asociální kobylku doma. Muž řekl: „Jasně, jeden kůň doma není problém, ale jakýkoliv další jen přes mou mrtvolu!“. No, ale jak všichni víme, jeden kůň sám je chudák, a tak přišel druhý… a teď jich tu pobývá 5–7.

2./ Máš k dispozici i boxy? Pokud ano, jak často je využíváš?

Boxy máme pro koníky v režimu tzv. 12/12. Takto chováme buď koně sportovní, nebo postarší důchodce, kteří potřebují svůj klid na krmení a odpočinek. Pro koně v režimu 24/7 máme dva přístřešky, jeden postavený tak, aby se z něj dala udělat marodka s paddockem – i u venkovních koní musíme být připraveni na nejrůznější zdravotní komplikace a dokázat je rychle a hladce řešit.

3./ Jakou rozlohu mají koně k dispozici celoročně, jakou v pastevní sezóně? Jak řešíš odklízení trusu a péči o pastviny?

Celoročně mají koně k dispozici 1 ha dělený na 2–3 menší výběhy dle potřeb jednotlivých koní (oddělujeme hůře krmitelné od dobře krmitelných, zvládáme i zcela individuální režim pro koně s dietetickými či jinými specifiky). V pastevní sezóně paseme na dalších 3 ha. Trus uklízíme ze základních výběhů minimálně 3x týdně, pastvina se 2x – 3x ročně mulčuje.

4./ Máš na pastvinách přístřešky? Jaké?

Přístřešky máme v základních výbězích. Jsou dva, jeden 3x6 m pro velké koně, druhý 4x2,5 pro poníky a menší koně. Koně, které na noc zavíráme na boxy, užívají pastviny s přístřešky společně s koňmi celoročně drženými venku, rozdíl je jen v tom, že na noc mažou domů.

5./ Jak napájíš v létě, jak v zimě?

Voda je samozřejmě základ, koně ji mají k dispozici neustále. Napouštíme hadicí, v zimě nosíme v kýblech do vzdálenosti cca 20 metrů od venkovního kohoutu, který je ve funkčním stavu při teplotách pod nulou udržován topným kabelem. V mrazech přidáváme teplou vodu v době krmení, aby se koně k senu mohli napít vlažnější vody.

6./ Jaký systém krmení senem se vám osvědčil?

V pastevní sezóně krmíme seno v kovových příkrmištích většinou 1x denně (sena si koně moc nevšímají, spíš se pasou), mimo pastevní sezónu je na noc seno v příkrmištích a pro boxované koně v boxech, ráno a kolem poledne doplňujeme seno do příkrmišť (krmíme tedy seno 3x denně). Příkrmiště jsou pro nás ideálním řešením proti zašlapu a znehodnocení sena. Osobně moc nepodporuji zcela neomezený přístup koní (mých tlusťochů a lenochů :-)) k senu. Ale nemám problém nabídnout ho majitelům koní ustájených, pokud se tak domluví a přejí si to.

7./ Jak krmíš jádrem?

Ráno dostávají všichni koně své kyblíky s jádrem a minerálním premixem venku. Večer mají boxovaní koníci jádro v boxech. Venkovní dostávají večer svou dávku opět ven. Nemám problém, že by si lezli navzájem do kyblíků, stačilo zpočátku párkrát okřiknout, pohlídat – a potom se to už hezky zaběhlo.

8./ Jak a čím máš zpevněné povrchy kolem krmišť a před přístřešky?

Před venkovními boxy, v provozních uličkách, v přístřešcích a těsně kolem přístřešků máme navezen štípaný štěrk a strusku. Boxy stály jako první, tam už je zcela zpevněno (kolik tun štěrku a strusky padlo, se mě prosím neptej – jedním slovem MOC). Přístřešky a jejich okolí stále zavážíme, jakmile se navezený povrch zašlape. Jednou se to i tam nasytí a bude povrch pevný jako před boxy (jsme na pískovci, vrstva zeminy není veliká).

9./ Nastýláš koním? Kam? A jak řešíš hnojiště/odvoz hnoje?

Nastýlám jen koním boxovým, venkovní přístřešky jsme stlát zkoušeli, ale stalo se z nich pak veřejné WC plné smrádku a much. Hnůj odváží manžel manipulátorem. Hnojiště máme tedy jen na zemi, ohrazené páskou a schované dál od posledních domů, abychom tou voňavou hromádkou nikoho moc neobtěžovali. Manžel hnůj odváží 1x měsíčně zemědělcům rovnou na kraj pole. Ti si to na podzim zaorávají.

10./ Používáš nějaké zpomalovače (sítě, rošty) při krmení senem?

Venku mají koně seno ve velkých kovových příkrmištích u přístřešků. Než jsme postavili velký přístřešek, dávala jsem venku seno na zem do prostoru, ale hodně mi vadilo zašlapávání sena koňmi a jeho znehodnocení – škoda sena + práce při vyhrabávání. Do přístřešků věšíme ještě i sítě tak, aby se k senu dostali všichni koníci. Jak už jsem zmínila, nepodporuji seno na zem, to se mi fakt neosvědčilo, a to ani v přístřešku. Do nedožraného chodili na WC, pak je pod střechou zbytečný smrádek.

11./ Dekuješ v zimě, používáš masky a repelenty přes letní sezónu?

Dekujeme celou zimu všechny koně. Jsme tu na větrné hůrce, koníci jsou buď hodně pracovně vytížení (školní koně, sportovní koně), nebo přestárlí (špatná termoregulace, horší srst). V létě dáváme masky dle požadavků majitelů. Repelenty používáme jen při práci.

12./ Máš nějaké osobní vychytávky (např. větráky v přístřešcích pro tropické dny, drbadla, hračky pro koně, brouzdaliště, ...), o které se podělíš se čtenáři?

Mno, největší vychytávkou je asi to, že jsme vše stavěli nové, co nejblíže u sebe a dle směru větru (tedy boxy a zázemí orientované na východ, přístřešky ze serveru a západu zavětrované). Vodu v zimě přivádíme od zatepleného kohoutu samosmršťovací hadicí až k boxům a napajedlům, dřívější nošení vody tedy již nepraktikujeme. Vlastně jednu vychytávku tu máme – odvětrávací otvory ve venkovních boxech těsně pod střechou, přímo proti vchodům do boxů. Zadní stěna boxů s otvory je zároveň stěnou velkého přístřešku - výborná cirkulace vzduchu v boxech i v přístřešku těsně pod střechou, která koním nevadí, jelikož je nad úrovní jejich hlav.

Několik prvních let jsem neměla do stájí a přístřešků zavedenou elektřinu, jak jsme ji zavedli a osvítili boxy, zázemí, přístřešky, seník i jízdárnu, byla jsem jak v sedmém nebi. Elektřina ve stáji je největší „vychytávka“, kterou jsme realizovali!

I když... možná úplně největší vychytávka je můj úžasný manžel! Čímž mu touto cestou vzdávám hold a velmi mu děkuji, protože, ač nekoňák, mi kolem koní velmi pomáhá, zajišťuje provozní funkce v našem malém areálu – tedy navážení krmiva a steliva, odvoz hnoje, úpravy všech povrchů, údržbu pastvin. Bez něj by to nešlo…

13./ Kolik času denně ti péče o koně a prostory zabere? Stíháš jezdit?

Můj čas u koní není jen péče o ně, ale také vedení dětského jezdeckého klubu, ježdění a přiježďování soukromých koní, individuální jezdecké lekce a občas závodění. K tomu samozřejmě rodina. Dcery jsou školou povinné + chodí do ZUŠ. Žijeme na venkově (jak taky jinak s koňmi, že), takže krom jiného ještě funguji jako taxikář. Třetí prcek je maličký, školkou povinný. Obě dcery jezdí, u koní pomáhají (točí vodu, plní sítě na seno, uklízejí kolem stájí).

Já kolem koní pobíhám většinou 3x denně – ráno vstávám první a dokud všichni spí, dělám ranní koně (co stihnu, to stihnu, zbytek dělám odpoledne po příchodu z práce). 2 x týdně vedu dětský oddíl, to hlídají prcka babičky (velké díky za ně!!!). Večerní koně (zavírání, večerní krmení) dělám, až když děti spí.

Jinak krom koní a rodiny lehce podnikám v oblasti účetnictví a „abych se nenudila“, nastoupila jsem před rokem na zkrácený úvazek do zaměstnání, které je mému srdci nejbližší a po létech práce ve volnočasové pedagogice je logickým vyústěním mé lásky k práci s dětmi.

S koňmi hodně pomáhají i členky oddílu a jedna majitelka, co má u nás ustájeného koníka. Díky těmto pomocnicím občas můžeme vyrazit na krátkou dovolenou. Manželovi tvrdím, že u koní trávím max. 2–3 hodiny denně, ale je to mnohem víc... ale pšššt, neříkejte mu to, prosím!

A touto roztomile výstižnou větičkou se s vámi, milí čtenáři, Katka loučí. Moc jí děkuji za pěkný rozhovor, plejádu fotografií a upřímnou zpověď. A s Toulkami zase v příštím díle nashledanou!