Lenku koně provázejí celý život. Do jezdeckého klubu toužila chodit již od věku, kdy oddíly ještě tak malé děti nenabíraly, neboť tehdejší filozofií bývalo "každý člen musí přiložit ruku k dílu, být užitečný a pomáhat naprosto se vším, s celým chodem konírny, nikoli přidělávat práci". Ovšem to neznali Lenku! Do stáje jednou stranou vlezla, druhou ji vyhodili - a ona byla tou první zase zpět. :-) A to tak dlouho a vytrvale, až se jí zželelo jedné milé podkoní, která se přimluvila u vedoucích, ujala se chtivé holčičky a spoustu ji toho naučila. Lenka moc ráda vzpomíná, jak směla poprvé vyčistit koně, poprvé pomoci s kydáním a úklidem stájí, jak se konečně jednoho dne dočkala i ježdění. Členové klubu tenkrát ještě neměli žádné rajtky, přilby ani bezpečnostní vesty. Zato procházeli řádným jezdeckým výcvikem, korunovaným klubovými zkouškami základního výcviku.

Lenka se dostala až do sportovního týmu, ale závodní ambice nikdy neměla. Šlo jí o ježdění pro radost, o pocit souznění s koňmi, o hezké chvíle v přírodě. Nechtělo se jí být na koně tvrdá - ani v trénincích, ani na závodech. O této přelomové době říká: "Z hloubi duše se mi příčí jakékoliv násilí vůči zvířatům - a tím se bohužel v jezdeckých oddílech nešetřilo. V době kolem sametové revoluce jsem z klubu odešla a ke koním jsem se dostala už jen příležitostně."

Vrátila se až díky dceři, která se učila jezdit a starat se o huculy na Zmrzlíku. Potom si již pořídily první kobylku – Vivian. Bylo to veselé hříbě, které bylo potřeba zvládnout. V té době se změnil Lenčin pohled na všechno. Dávno cítila, že koně chce dělat jinak než tak zvaní „klasici“, že chce, aby s ní koně byli a pracovali rádi, proto, že chtějí, ne proto, že musí... Rozešla se s názory svých bývalých trenérů a šla novou cestou. Začala studovat přirozenou komunikaci jako samouk, z knih a DVD, posléze navštívila několik kurzů, zajímala se o bosonožství a přirozený chov, sociální vztahy ve stádě, o celostní přístup ke koním.

K Vivi přibyl valášek Ferda, který neměl zrovna radostnou minulost, a poník Filípek. Koníci Lenky patří mezi odolná plemena, zejména vůči lidským snahám :-), proto se Lenka na své cestě stále učí. Čtyřnohé kamarády má celoročně venku, snaží se jim vytvořit co nejlepší podmínky pro koňský život. Jezdí bez podkov, bez želez v hubě, pracuje hodně ze země, chodí na procházky v sedle i vedle koní, využívá krásu přírody v okolí a ráda s koňmi vandruje, plaví, klidně skočí i nějakou tu kládu. Cílem Lenky je mít spokojené a zdravé koně, věřit si navzájem. Kromě komunikace s koňmi praktikuje Dornovu metodu pro zvířata a Bachovy esence – pro zvířata i lidi. S dcerou dle možností podporuje různé zvířecí útulky a organizace na ochranu zvířat.

1. Jak bys charakterizovala své ustájení, kolika koním slouží, jak dlouho je v provozu?

Své ustájení jsem pořešila v typu Paddock Paradise a slouží jako domov momentálně čtyřem koním, z toho tři jsou moji. Máme k dispozici kus louky, který ležel roky ladem, a navazující kus lesa, kde mají koně různé cestičky, závětří a stín. Klasické treky jsme ani nemuseli tvořit, koně si je udělali sami. Je zajímavé vidět, kam chodí nejraději. Rádi zkoumají v lesíku hodně zarostlá místa, dělají si různé okruhy, pěšinky. S oblibou okusují větvičky stromů (i jehličnanů), pochutnávají si na kořínkách, na zemině, na ostružinách, na různých bylinkách, staré trávě a je zajímavé, že čím míň je místo dostupné, tím raději tam chodí. Máme tu i velké kameny a několik spadlých kmenů, které slouží vlastně jako takové přírodní překážky.

Terén je tedy velmi členitý. Hledala jsem celé roky přesně takovéto místo, je to můj splněný sen, za který jsem nesmírně vděčná. Dříve jsem měla problémy se zdravím svých koní, dva z nich byli těžce schváceni z bohaté pastvy a všichni trpěli nadváhou z klasického pastevního ustájení. Ani krmení senem nám tam nevyhovovalo, protože to zase stáli celý den u krmelce a jen futrovali, čili pohybu měli minimálně. Své vlastní ustájení mám dva roky a už nyní jasně vidím, že to je to nejlepší, co jsem mohla svým koním poskytnout. Spatřuji i obrovskou výhodu v tom, že v okolí nemáme žádná pole, která se chemicky hnojí. Jsme obklopeni loukami a lesem, na zdravém vzduchu, bez davů krmičů, procházejících kolem ohrad. I naše nadmořská výška je plusem - jsme přes 500 m. n m. Myslím, že by se u nás líbilo dušným koním, ale i třeba starším veteránům, kterým soustavný, poklidný pohyb velmi prospívá.

2. Máš k dispozici i boxy? Pokud ano, jak často je využíváš?

Boxy jsem nikdy neměla a moji koně by asi zešíleli, být - byť jen chvíli - v nich zavření. Vnímám koně jako zvířata, která potřebují ke spokojenému životu a fungování ve zdraví neustálý pohyb, nejsou stvořeni pro zavírání do klecí... Neztotožňuji se ani s pojetím chovu "jen" na noc box - koně jsou právě v noci nejaktivnější, určitě si nevyberou dobrovolně osm i více hodin postávat/ležet na hromadě podestýlky. Z mé zkušenosti tím trpí jejich kopyta, nohy i psychika - a od toho se pak odvíjí celkový zdravotní stav zvířete. Chápu ale, že v určitých situacích se box hodí, například při veterinárním zákroku, uspání nebo přispání koně, při určitém typu poranění... U nás bychom tyto situace museli vyřešit nějakým venkovním (mobilním) boxem přímo na pastvině, aby koník měl v blízkosti své stádové druhy. Mám ozkoušené, že koně zvyklí žít celoročně venku, ve stádě, se v terénu méně lekají, jsou sebevědomější, zvyklí na zvěř, na bouřku, na různé zvuky. Ani silný vítr je nevyvede z míry.

3. Jakou rozlohu mají koně k dispozici celoročně, jakou v pastevní sezóně?

Momentálně tu mám čtyři koně na dvou hektarech lesnatějšího terénu s paloučkem, na který navazují tři hektary pastvin s dvěma lesnatými pahorky. Tudíž čtyři koně na pět hektarů. Dva zdraví jsou celoročně na celé ploše a dva koníci, kteří prodělali schvácení, bývají v lesní části a do ostatních prostor je pouštím pouze na určitou dobu na proběhnutí a kontrolované pasení. Tím, že máme opravdu rozmanitý terén a velkou plochu, koně se mi tu hodně pohybují, což vnímám jako obrovské plus svého ustájení. Díky svým předchozím zkušenostem musím ale zmínit, že každý kůň chovaný venku má individuální potřeby. Většinou není možné držet ve stejných podmínkách například haflinga a plnokrevníka. Snadno krmitelní koně se sklonem k obezitě nebo laminitidě potřebují seno dávkovat a na nonstop pastvě být nemohou. Je nutné brát zřetel i na stáří a zdraví každého jedince. A to nejen kvůli rozdílným potřebám co se krmení týče, ale i kvůli jejich psychické pohodě ve stádě. Řešila bych to do budoucna, pokud se zvýší počet koní, rozdělením prostoru na více částí a vytvořením více koňských rodin k sobě pasujících.

4. Máš na pastvinách přístřešky? Jaké?

Máme dvě stříšky - obě v závětří mezi stromy, z boků nechráněné. Koně je využívají hlavně v létě, protože vzduch tam pěkně proudí, což není nic pro hmyz. Na podzim v hodně deštivé a větrné dny dávají před stříškami přednost ochraně stromů a terénním nerovnostem, které jim u nás poskytují opravdu dostatečné závětří. Krátké deště mi koně vůbec neřeší, při dlouhotrvajících vyhledávají úkryt v hustém lesíku. Jinak se neustále potulují. V mrazech a sněhu klidně leží na nechráněných místech. V budoucnu plánujeme naše prostory ještě více rozšířit a přibrat do ustájení pár koní, takže plnohodnotné přístřešky budovat určitě budeme.

Z dřívější doby mám dobrou zkušenost se zděnou stodolou, která sloužila jako útočiště v nevlídný čas - v létě tam bylo podstatně chladněji než v klasickém dřevěném přístřešku, což koně v tropické dny skutečně oceňovali! Ne každý ale má tuto skvělou možnost. My budeme při stavbě přístřešku brát zřetel na světové strany (kvůli slunci a převládajícím větrům), také budeme brát v potaz potřebu koní vybíhat do volného prostoru v případě pocitu nebezpečí. Líbí se mi průchozí stavby, níže postavení jedinci ve stádě mají možnost se do přístřešku dostat a zrovna tak rychle uniknout v případě potřeby.

5. Jak napájíš v létě, jak v zimě?

Koníci mají k dispozici dvě vany v chládku pod stromy, v létě zde tedy vydrží voda déle čerstvá a chladnější, netvoří se tolik řasa. Vanu vymýváme poctivě každý den. V zimě nám voda samozřejmě zamrzá, a tak rozbíjíme led, vany plníme jen do půlky a vodu doplňujeme několikrát za den. Letos jsem se v době sněhové nadílky bavila pohledem na koně, olizující velikého sněhuláka, kterého jsme jim ve výběhu postavili - takže se napájeli i tímto způsobem. :-) Ráda bych zmínila jednu svoji specialitku - do napájecí vany s vodou házím koníkům bylinky dle sezóny – kopřivu, sedmikrásky, smetánku, heřmánek, šalvěj... Nejen, že vodu krásně provoní a ochutí, ale předávají i léčivou bioinformaci. Musím říci, že koně pijí viditelně více, než když jsem to nedělala. Hojně využívám darů přírody kolem nás – sbírám mladé listí břízy, meduňku, mátu, mateřídoušku, šípky, černý bez...

6. Jaký systém krmení senem se ti osvědčil?

V tomto mám jasno. Senem krmíme několikrát denně a hromádkujeme. Hromádky rozvozíme různě po pastvině, po cestičkách, mezi stromy, koně chodí od kupky ke kupce, seno si hledají a mají dostatek pohybu. Používám i sítě na seno, které zavěšujeme na stromy, mám 5 oválných sítí s menšími oky. Koně si popochází od sítě k síti, seno pomalu vytahují, dají si s tím pěkně práci. Sítě jsou ideální pro dušné koně, protože nestrkají nozdry do sena a prachu. Měla jsem i velkou síť na celý kuláč, ale tento systém nám nevyhovuje, sice to krmení zpomalí, ale koně stojí celý den u balíku a jejich pohyb je minimální. Když dlouho a hodně prší, dáváme větší hromadu sena pod obě stříšky plus ještě rozmístíme sítě. Při velkých mrazech dáváme na noc kromě hromádek ještě seno do mobilní ohrádky pod stříšku.

7. Jak krmíš jádrem?

Jádro – obilniny - vůbec nedávám. Vycházím z potřeb jednotlivých koní. Naši koníci pracují pouze rekreačně, proto dostávají jednou denně trochu máčených řepných pelet, do kterých přimíchávám křemelinu, ostropestřec a lněný olej. Malý poníček dostává ještě hrstku konopných granulí kvůli srsti. Kobylka – bývalá klusačka – která si u nás užívá zasloužený důchod, dostává senior granule od Spillers. Každý má svůj kyblíček a krmíme u uvaziště, aby si v klidu spořádal každý svoji porci a my měli přehled o tom, kolik který koník sežere.

8. Jak a čím máš zpevněné povrchy kolem krmišť a před přístřešky?

Vyzkoušeli jsme větší štěrk – u vany s vodou. Bohužel náš poníček, který byl před léty dlouhodobě schvácený, měl problémy s chůzí na tomto povrchu, a tak jsme museli větší štěrk odstranit a posypat povrch drceným štěrkem. Tento krásně obrušuje kopýtka a svou zpevňovací funkci plní lépe. U přístřešku jsme začali se štěrkem a na něj jsme položili koberec. Ale ani toto nebylo vyhovující, po určité době se koberec začal vlnit a koně do něj brzy prošoupali díru. Navíc časem nasákl močovinou. Nyní plánujeme místa u vany a u stříšky, kde se koně přece jen zdržují více, zpevnit vyfrézovaným starým asfaltem. V lesíku nemáme žádné místo, které by potřebovalo zpevnit, stromy krásně vsakují vlhkost a bláto v pravém slova smyslu se nám tam vůbec netvoří.

9. Nastýláš koním? Kam?

Několikrát jsem zkusila koníkům nastlat slámou (pod stříšku, u stromů, nebo i na volném prostranství), ale byla jen pročůraná, lehat si stejně chodili dál na svá oblíbená místa porůznu po výbězích - nejraději do bláta. :-)

10. Používáš nějaké zpomalovače (sítě, rošty) při krmení senem?

Když hodně prší, nebo potřebuji někam odjet, používám oválné sítě s menšími oky (jak jsem již zmínila) a zavěšuji je na stromy. Mám s nimi dobré zkušenosti, koníci se zabaví, pěkně si s tím pohrají a sítě neustále střídají, takže nestojí na jednom místě delší dobu. Další plus vidím v tom, že při ručním naplňování sítí dokážeme odchytnout případné nepěkné kousky sena - a v neposlední řadě posilujeme svoje paže. :-)

11. Dekuješ v zimě, používáš masky a repelenty přes letní sezónu?

Nedekuji vůbec, na zimu se koně krásně připraví a nasrstí. Je zajímavé pozorovat, jak se svou srstí pracují například při silném větru nebo sněžení. Omezuji také čištění koní na nejnutnější péči před ježděním. Koně si tak na sobě vytvoří „film“, který je ochraňuje. Ostatně, když to přeženu s čištěním, sami mi to dají najevo tím, že se jdou vyválet (pokud možno do bahna :-)). Tím, že mají dostatek kvalitního sena, si sami pěkně topí a jelikož mezi nimi strávím hodně času i pouhým pozorováním, myslím, že jim je opravdu dobře.

V létě používám masky na oči a uši - koníci už mi sami chodí naproti a nechávají si je ochotně nandat. Masky obecně považuji opravdu za nezbytnou nutnost, každý, kdo se pohybuje okolo koní, vidí, jak hmyz v létě dokáže mučit... Naštěstí nemáme v blízkosti vodu ani bažiny, tak toho obtížného okřídleného trápení není zase tak moc. V létě, když se koník zpotí po vyjížďce, sám se jde rychle ochránit – vyválet v prachu nebo bahně. Repelent se snažím používat minimálně, ale používám, zejména před vyjížďkou, aplikuji ho hlavně na břicho, prsa a mezi zadní nohy. Snažila jsem se připravovat přírodní repelenty, abych minimalizovala chemii, ale zdá se mi, že ten bodavý a obtížný hmyz je čím dál tím víc na všechno rezistentní. Četla jsem o psychologické účinnosti zebřích pruhů, takže jsem letos zkoušela zebří masky - s výsledkem jsem bohužel moc spokojená nebyla...

12. Máš nějaké osobní vychytávky (např. větráky v přístřešcích pro tropické dny, drbadla, hračky pro koně, brouzdaliště,...), o které se podělíš se čtenáři?

Jelikož máme to štěstí a máme pro koně les, nemusíme se poohlížet po žádných drbacích vymoženostech ve farmářských potřebách - koníci si sami vybírají drbací větve z pestré přírodní nabídky. Les jim prostě slouží - nejen v péči o srst, nejen jako slunečník či větrolam, ale také jako zábavní park. :-) Zdá se mi, že tam koníci stále něco vymýšlí a vyvádí: vykoušou si nový bunkr, prorazí a vyšlapou novou cestu, překračují položené kmeny, hledají solné lizy, jejichž umístění často měním, okusují bylinky a chutné větvičky, obcházejí velké kameny - prostě je to takové jejich oblíbené hřiště. :-) Máme v plánu vyrobit menší přírodní brouzdaliště s kačírkem. Doufám, že se koním bude líbit, vycházím z toho, že při vyjížďce se zastavují u každé louže a nadšeně v nich hraboší.

13. Kolik času denně ti péče o koně a prostory zabere? Stíháš jezdit?

Kromě krmení nám zabere péče o koně a prostory zhruba hodinu až dvě denně, tím myslím vykydání prostor, doplnění vody, kontrola koní a obhlídka „panství“ :-). Můj muž věnuje hodně volného času úpravě prostoru, prořezávání křoví, kontrole stromů, opravám ohrady a podobně. Nedovedu si představit, jak bych to bez něj zvládala. A protože chodíme normálně do zaměstnání, na ježdění nám vyjdou tak dva dny v týdnu. Dáváme přednost vyjížďkám do okolí, protože u nás jsou terény opravdu nádherné a koně to také víc baví než třeba práce na jízdárně. Mezitím ale chodíme třeba jen na procházku na ruce nebo ve volnosti. Nebo trénujeme různé věci ze země v kruhovce – buď na vodítku, nebo ve volnosti. V létě chodíme hodně plavit. Snažím se jim to zpestřit, aby byla naše činnost různorodá a koně se tak na společné chvíle těšili. Je jasné, že bych chtěla mít času víc...

Poslední dobou k nám začaly občas docházet děti. U nás ale není žádná komerční jízdárna, proto děti učím vše o koních, povídám jim, jaká jsou to zvířata, jaké mají potřeby, jak mezi sebou komunikují. Že jsou to velmi empatická zvířata, že cítí smutek, radost, bolest... a že to samé vycítí i z nás, lidí... Vysvětluji jim, jak se správně chovat, když vstupují do stáda, aby nedošlo ke zranění, učím je, že je kolem koní spousta práce, že nejsou jen na ježdění. Ráda bych, aby pochopily, že vlastnit zvíře (a nemusí to být jen kůň) znamená obrovskou zodpovědnost. Samozřejmě, že jako bonus se učí i jezdit, ale pěkně postupně, nejprve v padu, aby se naučili správnému sedu a rovnováze, teprve potom v sedle.

Krom otázek směřujících k ustájení se musím konkrétně u tebe dotknout i bylinkářství: Leni, jsi taková "bába kořenářka" :-), jak se to vlastně stalo, kde jsi nasbírala vědomosti?

K bylinkám mě vedla od malička moje babička. Pamatuji si, jak jsme je chodily spolu sbírat, ona mě učila, která bylinka je na co dobrá a u ní doma jsme je pak sušily. Když jsem byla nemocná, dělávala mi pak voňavé čaje, které osladila včelím medem, nebo různé obklady a koupele. U koní se snažím bylinky také maximálně využívat. Už od jara musí mít člověk oči otevřené, protože příroda nám nabízí neskutečně obrovskou náruč pokladů. Pro koně hodně využívám kopřivy: poseču je, a jakmile trochu ovadnou, koníci si na nich pochutnají. Také sušené jsou v zimě skvělým pomocníkem, čaj z kopřiv (odolnou bylinku je lépe louhovat trochu déle) je naprosto univerzální opravář kdečeho. :-) Na jaře sbírám pampelišky a také větvičky mladých břízek – sladké pupeny jsou pro koníky velkou a zdravou pochoutkou. Letos jsme zvětšovali výběh o kus, kde byly právě desítky mladých bříz a koně s nimi během několika dnů pěkně zacvičili... Na lehké odřeniny stačí jitrocel – mimochodem jeho správný název je totiž původně ranocel – ale ne jako ráno (jitro), ale jakože celí (hojí) rány. Utrhnu ho, trochu ho prsty promnu a potřu s ním koni ranku. Používá se také samozřejmě na dýchací problémy. Výbornou bylinkou, kterou můžeme podávat čerstvou, je také svízel – zdroj křemíku. Dále hodně sbírám meduňku, mateřídoušku, ostropestřec, měsíček, diviznu, heřmánek, malinu a na podzim šípky.

Mám vyzkoušené i některé přírodní repelenty. Jako první jsem zkoušela repelent z jablečného octa. Je účinný proti bodavému hmyzu i proti klíšťatům. Při jeho přípravě smíchám jeden díl jablečného octa a dva díly vody. Dále jsem vyzkoušela připravit repelent z rozmarýnu. Bylinka se vhodí do horké vody (nevaří se) a nechá se zchladnout. Oba tyto repelenty neměly valný účinek. Ne, že by úplně nefungovaly, ale na velké ovády je to slabota. Co se mi ale osvědčilo, je repelent z hřebíčku a skořice. Používám zhruba 30 hřebíčků a 2 celé skořice, přidávám trochu rozmarýnu a levandule. Naložím do dvou dcl čistého lihu a nechám louhovat jeden až dva dny. Potom přeliji do rozprašovače, nebo koně potírám. Střídavě mezi aplikováním repelentu koním mažu prsa, břicho, šourek a vemínko lékařskou vazelínou, do které přidám pár kapek esenciálního oleje z citronu. Nebo tato místa potírám olejem z indického buku, ten působí dle mého názoru lépe než vazelína. Když už koně mají tyto partie hodně poštípané, osvědčil se mi zelený jíl, aplikuje se mokrý, pěkně zaschne, chladí a koním udělá jakousi ochrannou vrstvu (podobnou masce z bahna, kterou si zvířata sama s oblibou dělají, mají-li možnost). Velkou výhodou je mít v blízkosti krmelce nebo přístřešku ořešák... ale takové možnosti asi každý nemá. Já dávám do strategických míst v okolí přístřešku několik květináčů s levandulí a mátou.

Vím, že jsi autorkou webového magazínu NaturEquiway, zaměřeného na tzv. "přirozený chov" koní a věci související. Můžeš čtenářům prozradit, jak jsi přišla k myšlence takovéhoto projektu? Jak sháníš autory článků? A co je na práci s neziskovým koňomagazínem nejnáročnější?

Mým cílem bylo soustředit na jedno místo co nejvíce informací, které by byly přínosem pro majitele nebo milovníky koní. Náš magazín se zaměřuje na skupinu těch koňáků, kteří se o svá zvířata zajímají méně z pohledu sportovního a více z pohledu welfare. Na ty, co vnímají koně spíše jako parťáky a průvodce životem, snaží se jim zajistit koňsky plnohodnotný domov, co nejpřirozenější podmínky a péči. Byla bych ráda, kdyby si i díky našemu magazínu lidé uvědomili, jaká jsou vlastně koně zvířata, jak přemýšlejí a žijí, jak mezi sebou komunikují. Co nezbytně potřebují ke spokojenému životu. Že ne vždy je potřeba sahat po klasické veterinární medicíně, že mohou stejně dobře pomoci bylinky, že bolavé kopyto neuzdravíme jedině přibitím podkovy, nebo že na neposlušného koně neplatí vždy hrubá síla a ostřejší výstroj...

Poznala jsem a oslovila spoustu úžasných lidí, kteří se celý život vzdělávají, pracují na sobě, mají zkušenosti, znalosti, dokáží vnímat a rozklíčovat různé problémy - a hlavně to všechno jsou ochotni předávat dál. Mnoho z nich do webového magazínu už jednou nebo několikrát přispělo, na druhou stranu je však i dost těch, kteří se nechtějí z určitého důvodu veřejně prezentovat, což samozřejmě respektuji. Tvořit takový web zabere hodně času. Nejvíc náročné byly asi aukce pro Koňskou Záchytku nebo pro Útulek Bianka, ale o to víc mě těší, že jsme těmto organizacím mohli alespoň trochu přispět. Doufám, že publikované informace pomohou najít lidem to, co hledají, nebo je dokáží alespoň nasměrovat. Momentálně pracuji na textu o pozitivním posilování a o správném napasování sedla.

Lenko, děkuji za rozhovor protkaný láskou k přírodě a ke koním, za čas, který jsi článku (a mně :-)) věnovala a za poskytnuté fotografie tvého splněného snu. Ať se ti v životě daří!

A na závěr Lenčina nabídka:

Můžeme přijmout 1-2 koníky na upastvení do malé rodinné farmy - Plzeň jih. 3 ha členitých pastvin se dvěma lesnatými pahorky. V okolí jen louky a lesy, žádná pole, tudíž žádné chemické postřiky. Vhodné pro dušné koně - čistota prostředí a 500 m n.m. Nádherné kopcovité terény. Přístřešek, kruhovka, jednoduchý skokový materiál. Kvalitní seno, min. lizy, stálý dohled. Dále mohu přijmout jednoho koníka po schvácení, nebo s chronickými problémy do paddock paradise (1,5 ha), osmdesát procent plochy tvoří les, různé cestičky, třikrát denně rozvážíme hromádky sena. Vše je vhodné pro ty, kteří upřednostní klid a překrásnou čistou přírodu. Více info do sz. Facebookové stránky Farmy u Filípka