Jde o kapinku jiný koncept než podstatně déle známý Paddock Paradise (PP) Jaime Jacksona. Filozofií PP vždy bylo napodobit život amerických zdivočelých koní v jejich přírodních lokalitách, putujících z velké většiny netravnatou (ve smyslu naší české šťavnaté píce) krajinou, většinu roku suchou, ve které stáda musí nachodit mnoho kilometrů denně za dostatečným objemem potravy a za vodou. Skalní vyznavači PP nemají zájem o zelené pastviny a trávu v jídelníčku koní vidí jen velmi neradi. Dle původní myšlenky je pobyt na zelených pastvinách zcela vypuštěn a nahrazuje ho pohyb na soustavě treků, propojujících křížem krážem pozemek tak, aby koně od vody k senu a k přístřešku co nejvíce chodili. Celoročně se krmí senem.

Cíl trekového ustájení není nutně vyhnout se zelené pastvě, hlavním benefitem treků je sám pohyb. Při doplnění systému základní výběh + pastvina ještě navíc trekem po obvodu travní centrální plochy se natolik výrazně navýší pohybová aktivita stáda, a zpestří život koní, že i přes zimu stádo nepozná nudu a postávání u balíku. Organismus zdravých koní si s přídělovou pastvou poradí bez nadváhy. Někdo v tomto systému pase jen přes den a na noc koně zavírá na základní výběh s trekem, jiní trek využívají pouze přes zimu nebo v mokrá období, kdy jsou zavřené pastviny. Hubnutí tlouštíků je v tomto řízeném managementu s regulovatelnou dobou pobytu v trávě podstatně snazší a etičtější než dieta na hliněném čtverečku výběhu.

Důležitá je v tomto stylu ustájení možnost korigovat délku pastvy a vyvážit ji na míru konkrétního koně – někteří se budou pást celý den, jiní třeba pouze hodinku ráno a hodinku odpoledne, zbytek doby si budou chodit na dohled pasoucích se koní po treku s porůznu rozmístěným senem.

Často se trek využívá v tzv. aktivních stájích, kde díky čipům na obojcích mají koně individuálně nastavenou dobu pobytu v trávě, kam je automatická branka pustí až od určité hodiny. Zpět k senu mohou kdykoli. Někde i měří nachozené kilometry každého z koní a údaje za 24 hodin i s mapkou pohybu mají majitelé denně k dispozici. Některé zahraniční stáje mají systém treků jen doplňkový k pastvinám, v jiných stájích (zaměřených na kopytní ozdravný management) nepasou rehabilitované koně vůbec, teprve po zaléčení jim, dovolí-li zdravotní stav, začnou pastvu řízeně dávkovat. Jde-li o komerční stáj, nabízející pobyt na stezkách širší klientele, budují provozovatelé toto ustájení ve stylu centrální velmi rozlehlé stodoly/haly, ze které vede širší cesta (trek) po obvodu centrální pastviny. Šířka obvodového treku se doporučuje minimálně pětimetrová, více koní na dráze mívá okruh většinou ještě velkoryseji pojatý – sedm i deset metrů. Soukromí majitelé s malým ustáleným stádečkem si doma své treky staví většinou výrazně užší.

Povrchy treku jsou v tomto ustájení zpevněné, střídají se místa s finálním povrchem pískovým, štěrkovým a betonovým (silniční betonové panely a betonové pražce). Pohled na jeden a ten samý trek v reálné rovině (horní foto) – a shora (dolní foto):

Jedna z majitelek trekového ustájení vyprávěla:

„Po pastevní sezóně v zimě jsme měli na výbězích opravdu hodně rozbahněnou půdu. Seno a voda byly na jednom prostoru v odstupu jen pár metrů. Koně stáli natěsno, nudili se nebo po sobě někdy i startovali a byli na sebe nepříjemní. Nebavilo mě to, hledala jsem jiné řešení, přesvědčená, že přece musí existovat způsob, jak mohou venkovní koně zimu po stažení z pastvin přečkat v harmonii. Díky komunitě na sociálních sítích jsem objevila nadstavbu v podobě centrálního treku kolem pastvin. Idea je odvozena od systému Jaime Jacksona, který pozoroval divoké koně v Nevadě při jejich putování a fascinovala ho jejich zdravá kopyta. Byl si jistý, že důvodem bezproblémového fungování kopyt byly životní podmínky koní – mezi které rozhodně nepatřilo postávání na malé bahnité ploše a příjem zelené bujné trávy. U nás teď máme zbudovaný dvoukilometrový zpevněný trek místo pouhého výběhu. Základem všeho je opravdu rozlehlá stodola a prostranství kolem ní – 2000 metrů čtverečních. Odtud jdou koně buď do pastvin, nebo na trek. V zimě si pastviny chráníme, plochy jsou ošetřené, odpočívají a regenerují se, koně tedy mají k dispozici „jen“ suchý dvoukilometrový trek. A je to neskutečný rozdíl jak v kondici zvířat, tak v kondici kopyt! S dřívějším stavem se náš současný systém nedá vůbec srovnat. Koně denně nachodí 8 až 14 kilometrů, toho jsme na zimním výběhu nikdy ani zdaleka nedosáhli.“

Velkorysé plochy stodol a přístřešků jsou základem harmonického fungování větších stád v nepříznivém počasí. Z této centrální zpevněné oblasti navazují vstupy na trek a vstupy do pastvin.

Ať už stavíte celoroční Paddock Paradise, s celou sítí cest a cestiček, nebo jen jediný zimní trek kolem centrální pastviny, nezapomínejte na dostatek prostoru nejen do délky, ale i šířky.

Nutit koně žít jen a pouze na úzkých trecích, vidět je často jen dvoumetrová šíře cest, by bylo proti zásadám dobrého welfare koňovitých!

Náklady na zbudování takto velkorysého, několikakilometrového zpevněného treku jsou obrovské.

Trek zpevněný = pohoda v každém počasí.

Trek nezpevněný = bahno v mokrém podzimu a zamrzlé krátery v zimě. Hloubka bahna se s mokrými dny postupně víc a víc prohlubuje. Přesto je toto řešení podstatně komfortnější a zdravější cestou, než koně držet jen na maličkém výběhu celou zimu. Horší je to s komfortem sběračů trusu. :)

Bahno

Bohužel problematika bláta se nevyhýbá ani nezpevněným trekům. Platí úplně to samé, co u budování základních výběhů: mají-li mít koně (a my při úklidu též!) na mokrá období komfortní, neblátivý povrch, musíme chtěj nechtěj zpevňovat. V opačném případě, budeme-li trek využívat opravdu celý podzim, zimu a jaro, den co den, bez ohledu na počasí, se budeme muset naučit žít s blátem – a klidně dost hlubokým (to se odvíjí od délky treku, počtu koní, temperamentu konkrétního stáda a hlavně typu podloží ve vaší lokalitě). Majitelé zpevňují treky převážně pískem nebo prosívkou, na opravdu perfektní řešení povrchu, se zbudovaným oddrenážovaným podložím s více frakcemi štěrku a horní finální vrstvou v podobě prosívky, lomového prachu nebo písku má finance málokdo, jde-li o úseky v řádech stovek metrů/několika kilometrů. Úplně obyčejný český majitel domácího treku pro dva tři koně, nevydělávající miliony, zpevňuje většinou vlastními silami, postupně (rozloženě do více let) a uspokojivého povrchu po celém obvodu dráhy dosáhne jen pomalu a postupně. Někdo to řeší tak, že část nezpevněnou na bahnitá období zavře a koně mají k výběhu navíc jen tolik z treku, kolik je zrovna hotovo. Nezpevněný zbytek se otevírá až umrzlý, nebo vyschlý.

Začleňování nových koní do trekových ustájení

Ustajovatelé, kterým se koně opravdu „točí“ a každý měsíc jim ze stájí někteří odchází a jiní přichází, asi na šířkově průměrný trek (tedy 3–5metrový) pomýšlet nemohou. Pro nové koně může být v prvních týdnech situace značně třaskavá, podle sympatií a nálad stáda. Předem to nikdo neodhadne a tak, jak umí stádo překvapit nadšeným přijetím nového sympaťáka, umí i pravý opak – zatápět nováčkovi nad snesitelnou mez. Honit nového koně po dráze, jejíž šířka není dostatečná na vyhnutí se stádu koní, což nemusí být ani při šíři sedmi metrů, zavání pobořením oplocení, úrazy a obrovským stresem nového koně. Postupuje se proto opatrně a obezřetně: po prvotní oddělené seznamce, jejíž délku určuje zkušený personál (ne majitel nového koně!), se pustí nováček do základního výběhu se zavřenými vstupy na treky. Poprvé jde zkoumat nový neznámý systém uliček až po tom, co se zdá, že ve stádě panuje klid a nováčka nikdo nehoní – což může být nejen pár dní, ale občas i týdnů. Poté je s nejspřátelenějším koněm puštěn na trek, aby se v klidu s koňským průvodcem zorientoval. Zbylí koně se na trek přidávají, podle situace, až po nějaké době a postupně.

Pro bezproblémové začlenění do stáda je nutný širší prostor, než jaký nabízí šíře treků – a čas. Že to jednou dvakrát někomu vyjde „na divoko“ není relevantní argument. Představa, že vypustíme nové koně do stáda na uličku dva metry a ta zůstane stát, koně bez škrábnutí a do hoďky největší kamarádi, je naivní, nebezpečná a skrz naskrz laická. Ustajovatel vždy musí počítat a být nachystán na horší možnost. Kůň umí uskočit před jiným koněm natolik hekticky a bez rozmyslu, že šířka treku je rázem absolutně nedostatečná, a to nejen toho dvoumetrového. Většina rozumných ustajovatelů sice pouští na užší části treků koně až v momentě, kdy ve stádě panuje klid, jenže pokud každý měsíc někteří členové ubudou a jiní přibudou, klid nemají koně vlastně nikd…. V tak „průchozím“ početném ustájení je jen málo pravděpodobné, že ustajovatelé trek zvládnou bezpečně a bez nehod dlouhodoběji provozovat.

Aby spolu koně na dráze spokojeně a bez nehod prochodili a proběhali dny i noci, potřebují klid na dlouhodobější sžívání a fungování. Ukočírovat management treku v komerčním ustájení, kde je neustálý „fičák“ příchodů a odchodů, de facto nelze.

Nemáte-li zpevněné celé treky, umožněte koním alespoň u sena stát na zpevněném.

Seno na trecích

Seno majitelé netravnatých treků rozmísťují v určitých odstupech po celém obvodu stezky buď v sítích, nebo do vícero krmelců. Někteří majitelé hodně rozlehlých „běžeckých stezek“ mají i několik stinných míst v podobě třeba dvou dalších menších přístřešků nebo stromového porostu. Mnozí vysazují bylinkové záhony (kryté mříží, aby koně neokousali rostliny až na kořínky), budují drbadla a solné + (nejnověji) ochucené vodní samoobslužné bary. Extra službou pro majitele jsou individuální oddělené treky pro staré a bezzubé koně, kteří tak mají zajištěn větší klid a delší čas na speciální krmení. Obzvláště majitelé bezzubých koní ocení tento nadstandard (samozřejmě si ho i připlatí).

Myšleno je i na pestrost povrchů a profilů: koně se pohybují chvíli po louce, pak po betonu, štěrku, dlažebním kameni nebo zcela přírodními nezpevněnými úseky na hlíně. Místy je terén rovinatý, posléze kopcovitý, mnohde nechybí ani průchozí vodní prvky.

Průchody vodou budujte s ohledem na bezpečnost – materiály, které jsou po styku s vodou kluzké, na dno brouzdališť nepatří.

Travnaté treky

Ano, trekové systémy nevyznávají nutně přísně bezpastevní dietu. Proto potkáte i travnaté treky, na těch se často ani nekrmí senem, od toho je základní výběh – třeba já tak funguji už mnoho let. Koně mají na Okruh, jak našemu treku kolem jedné z pastvin říkám, přístup pouze v rozumném počasí, je-li bahna nad hlavu, musí si vystačit se základním zpevněným výběhem, který mám dost velký na náš počet koní a na to, aby na něm stádo v nejhorší období roku bez problémů fungovalo. Otevřu-li travnatý trek, mám jistotu, že se mi po něm koně nejen proběhnou, ale že budou především pomalu neustále popocházet za jednotlivými sousty. Při mrazech na něm mám jistotu rovného, nekráterovitého, bezpečného terénu. U nás koně navíc po chvíli běhání a pasení na Okruhu zamíří zpět na základní výběh k senu – a po chvíli zase hurá zpět na trek! Takto vydrží pendlovat sem tam celý den. A přesně to chci. Soustavný, neustálý, převážně klidný pohyb. Ne stání u jediného krmelce. (Proto u nás jeden krmelec na celý balík nenaleznete. Zato krmítek v počtu větším, než je počet koní, hromadu. Denně jsou zavážena senem a koně u nich nestojí v blátě.)

Travnatý trek navazující na základní výběh, tzv. Okruh. Léto koně tráví dávkovaně na pastvinách, Okruh chodí podle potřeby jen vypást.

Podzim na Okruhu – koně jsou již staženi z pastvin a před zimou si Okruh dávkovaně přepasou.

Zima na Okruhu – aneb hurá do základního výběhu k senu!

V průběhu let jsem pro vás na EQUICHANNELu, milí čtenáři, psala již o každé dotknuté problematice (drbadla, solné bary, terasování kopců – schody, štěrkové zátěžové trávníky, chodníky pro koně), přinesla jsem vám reportáže i z českých systémů PP – kdo prohledá náš equichannelácký archív, najde opravdu nepřeberně informací a fotografií, stačí zapátrat. Doporučuju věnovat hledání zde na EQCH nějaký ten čas…

Malé domácí treky

A co majitelé malých ustájení, kteří v žádném případě nemohou pomýšlet na zbudování kilometrů treků u domu? Musí se vzdát myšlenek na obohacení života svých koní? A co ti, co pást vůbec nemohou – musí mít koně „jen“ na výbězích, když jim chybí prostor na pár stovek metrů treku?

Jistěže ne!

I v malém měřítku, na ploše „u domu“, se dají koně rozpohybovat. Zde bude možná lepší využít namísto obvodového treku systém navzájem se prolínajících cestiček, koně tak donutíme nachodit mnohem více, než kdybychom prostor nechali jen jako ucelený výběh. Nezapomeňte na motivaci k pohybu, hlavně staří koně vám nebudou chodit „jen tak“ a mnozí raději zůstanou postávat u krmelce a přístřešku, obzvlášť jsou-li jen ve dvou a žádné mladé torpédo je nerozehřívá. :)

U hodně úzkých treků na maličkých prostorách myslete prosím na bezpečnost! Koně se musí dobře znát a být doopravdy sehraní, aby uzounké klikyháky neprocházeli vystresovaní, zda včas uhnou šikanátorovi. Podle jedné studie se má šířka treku pohybovat od 4, lépe 5 metrů výš, chceme-li předejít stísněným pocitům a stresu. U užších cest (nešlo-li jen o krátké průchody, zbytek v normální šířce) byly u koní naměřeny zvednuté hladiny stresových hormonů.

Další variantou malých ustájení u domu je rozčlenění prostoru ostrůvkem. Můžeme zvolit zvýšený záhon, který necháme rozkvést nejedovatými trvalkami a letničkami, nebo ho osadíme celoročně zelenými keři (tam je výběr nejedovatých druhů velký oříšek!), nebo (lépe!) keři nesoucími jedlé plody, kterým mohou koně okusovat konce přesahujících větviček. A nebo zvolíme centrální zelený plácek jako rodinný grilovací prostor (bude-li se vám chtít procházet s občerstvením přes ohradníky), zeleninovou zahrádku (tam pozor na perfektní bezchybné oplocení, ať vám koně nesežerou v potu tváře vypěstovanou úrodu!), a nebo ostrůvek jen tak nadivoko ponecháme přírodě…

Zelený rodinný plac coby rozčleňovací ostrůvek.

Keřové ostrůvky a živé ploty.

V roli ostrůvku může být i kopec – malá plocha rozčleněná valem, který jde obejít, nebo projít skrz. Perfektní obohacení koňského života na výbězích!

Treky umožňují posílení kopyt, stačí vyskládat úseky plochým kamením a jiné zas vysypat štěrkem. Kopyta se časem krásně přizpůsobí. Osobně používám (na výbězích) štěrk všech zrnitostí, kámen, písek i prosívku.

Jeden z majitelů treků mi kdysi řekl:

„Mám dva staré důchodce, kteří potřebují zvýšenou péči. Jsou na očích u domu, ale dokud jsme výběh nerozčlenili cestičkami na jakousi pohybovou dráhu, stáli neustále u sítí se senem. Nevěřila jsem, že by rozčlenění prostoru mohlo tak výrazně navýšit pohyb, ale stalo se. Staršímu se vlivem častějšího popocházení dokonce zlepšila artróza a natékání nohou natolik, že jsme od té doby bez bandáží! U mých kluků nestačilo převést je z boxového režimu na venkovní, protože i na výběhu pořád jen postávali. Až cestičky přinesly kýžený pohyb a zlepšení – díky za ně!“

Přínos treků koním, lidem, přírodě:

- Vyšší porce pohybu koní, ale i lidí :) – při úklidu hodně nachodíte.

- Pošetření pastvin v mokrá období.

- Snadné zbudování různorodých povrchů a vodních přechodů, které koně neobejdou, ale musí přes, čímž se buduje zdravější kopyto, oproti celodennímu monotónnímu pobytu na trávě.

- Šance odložit podkovy i u koní, kteří do té doby nezvládali. Máte-li hodně kamenité terény v okolí stáje, těžko kůň žijící na trávě a hlíně uchodí vyjížďky po šutrech bosý. Aneb po čem se kůň pohybuje s jezdcem, po tom se musí pohybovat alespoň část dne i doma, aby se kopyto mělo šanci přizpůsobit.

- Snadnější hubnutí tlustých koní.

- Zpestření prostoru koním.

- Možnost experimentovat s prostorem, kreativci se vyřádí při obměňování vytyčených tras.

- Netravnaté treky = ulehčení pro majitele metabolicky nemocných koní.

- Vyšší rozmanitost pastvin: chození po pastvině jen pár hodin denně dovoluje přírodě být fit i na menších plochách, které by jinak koně vyšlapali. Především byliny nesnáší nadměrný sešlap a jako první mizí z pastevních ploch. Uvolněná místa v souvislém porostu nahrazují ihned plevele, často jedovaté. Treky pastvinám ulehčí od zátěže koňských kopyt, aniž by koně přišli o pohyb.

- Možnost osázet treky živými ploty pro zdravé zpestření krmivové základny koní. Zároveň tím poskytujete přírodní biotop pro živočišnou říši. Například jedlé trnité keře poskytují ptákům úkryt, hnízdiště i zdroj potravy. Keřovité trvalky i vysévané jednoleté kvetoucí rostliny lákají motýly a přináší pyl včelstvu z okolí.

- Předěly prostoru z mrtvého dřeva (Benjes ploty), kamenné zídky (článek), pařezoviště a staré kmeny pro brouky poskytují domov až 1 400 druhům brouků, kteří nakrmí ježky, obojživelníky, ptáky a drobné savce.

- Cílená výsadba keřů a stromů podél treků udržuje lepší mikroklima, neboť ochlazuje a zvlhčuje své okolí. Drobí větry (větrolamy) filtruje prach, vyrábí kyslík, váže oxid uhličitý.

- Pošetřená půda pastvin není zhutněna tolik, jako to vidíme ve vypasených, vydupaných travních plochách, nadměrně koňmi využívaných. Z čehož těží půdní edafon, který zajišťuje dobré podmínky pro růst kořenů a transport vody do hloubky. Z toho těží zase traviny, které jsou silnější, zdravější a bohatší, takže eroze nemá šanci.

Trek nemusí být zpevněný celý, koně v bahnitá období ochotně využívají „chodníky“.

Tak ať se vám budování daří!