Divoce žijící stáda putovala rozlehlými plochami s rozličnou vegetací a rozmanitým podložím, ze kterého vyrůstal tu chuději, tu bohatěji prostřený stůl. Území, po kterých se tisíce let stáda divokých koní zcela volně pohybovala, se rozhodně neměřila na pár hektárků, byla jedním slovem obrovská. Pokud má dnes někdo pro koně desítku či dvě hektarů, cítí se jako král a jeho stádo je stádem šťastných koní. Z našeho dnešního pohledu. Příroda to ale s koňmi neměla vymyšlené tak, že budou popocházet po deseti dvaceti hektarech, a to ještě rozdělených na jednotlivé menší pastviny. Příroda pasoucím se stádům zamýšlela nabídnout opravdový obří samoobslužný bar, hojně zásobený bylinným i dřevitým potravním spektrem, ovšem nikoliv na jediném místě. Zvířata musela nachodit mnoho kilometrů, překonat nejrozličnější překážky, někdy i hodně nebezpečná stoupání a klesání, prohledat různá zákoutí a dostat se na ta pravá, často příkře vyvýšená místa, aby získala navíc to, o co v jídelníčku zrovna stála, co v jakém období potřebovala. Pokud kůň onemocněl, vyhledával specifické rostliny, kůry, řasy, jíly, horniny, esenciální sloučeniny obsažené v nabídce širokého území, které dobře znal. Ač se tomu část naší moderní civilizace zdráhá uvěřit, volně žijící stáda měla vysoce rozvinuté instinkty pro takzvanou samoléčbu. 

ZOOFARMAKOGNOSIE (Zoo = zvíře, Pharma = lék, Cognosy = vědění), běžně známá jako Self-Selection, je termín používaný pro tuto vrozenou schopnost zvířat rozpoznat, které léčivé rostliny právě potřebují.

Zakladatelem oboru je světově uznávaný výzkumný vědec prof. dr. Eloy Rodriguez – biochemik na Cornellově univerzitě New York (CUNY). Zasvětil svůj profesní život chemické biologii, medicinální chemii a toxikologii přírodních malých molekul a glykoproteinů z rostlin a členovců a jejich ekologickým a biologickým interakcím a vlivům na zdraví lidí a zvířat. Ve spolupráci s dr. Richardem Wranghamem na Harvardu založil obor zoofarmakognosie (samoléčba zvířat rostlinami) a s Davidem Rosanem z CUNY obor chemo-ornitologie (chemická ekologie interakcí ptáků-hmyzu-rostlin). Je tvůrcem vysokoškolského kurzu a výzkumného programu farmakognosie, také farmakologie a nutriční biochemie přírodních látek důležitých pro kontrolu diabetu typu 2 a rakoviny prsu a pankreatu v nedostatečně zastoupených komunitách v USA a Mexiku. 

Může samovýběr fungovat u domestikovaných koní?

Teorie praví, že receptory chuťových pohárků nemocných zvířat dokáží být vnímavější k chutím léčivých sloučenin, které jsou pro jejich problém přínosné. Pokud je tedy léčivá rostlina zvířeti prospěšná, podle zoofarmakognosie ji vnímá coby chuťově žádoucí. Stejná rostlina po vyléčení už vysoce chuťově atraktivní není – chtělo by se říct, že jde o podobný efekt, jako když se člověk přejí něčeho dobrého natolik, že už to nechce ani vidět. Ovšem přirovnání pokulhává, protože přejíst se je o nadměrném množství, kdežto samoléčba využívá byliny, podle pozorování, často jen v malých množstvích – v soustech, doušcích. 

Stejný princip má platit i pro nosní receptory – zvířata čichem nalézají vhodné éterické oleje, příjemné či nepříjemné v závislosti na  momentální náladě a zdravotním stavu. Pro usnadnění identifikace rostlin využívají podle zoofarmakognosie i Jacobsonův (též vomeronasální) orgán. Ten je přímo spojen s mozkem a vysílá signály k ovlivnění sympatického a parasympatického nervového systému, což má fyziologické účinky na tělo. Jacobsonův orgán je také spojen s limbickým systémem, což ovlivňuje emoční stav koně.

Zoofarmakognosii lze možná vnímat jako nový obor, ale ve skutečnosti patří k nejstarším existujícím terapiím. Vždyť jediným dostupným lékem bývalo to, co poskytovala příroda. A v té se zvířata uměla orientovat rozhodně lépe než lidé.

Když vědci pozorovali nejrůznější zvířecí druhy, jak požírají, válejí se, otírají se nebo vyplétají svá hnízda specifickými bylinnými druhy, narazili na prokazatelné antiparazitní, antimikrobiální, antibakteriální a jiné léčivé vlastnosti použitých materiálů. Jak o jejich léčivých účincích zvířata ví? Jak se naučila je využívat? Jde o instinkty? O učení se od matky a ostatních členů společenství? O obojí?

Pochyby odborníků

Myšlenka minerálního samoobslužného baru není zase tak nová, jak by se mohlo zdát. Osobně jsem už v mládí potkala chovatele, kteří nechávali koním volně přístupný sypký minerálně-vitaminový premix a tvrdili, že po počátečním často až příliš nadšeném příjmu se koně ustálili na rozumném sem-tam líznutí. Po zhodnocení v delším časovém horizontu byli tenkrát chovatelé s tímto systémem doplnění „minerálky“ velmi spokojeni. Tehdy ale nebyly dnešní běžné možnosti testování, cenově dostupné každému, aby se dalo ověřit, jak dostatečně/nedostatečně byly potřeby koní směsí vykryté a jaké deficity minerálů ve výsledku měli či neměli. Navíc tehdejší minerální směsi nedosahovaly kvalit dnešních produktů. Ať tak či onak, myšlenka se tehdy nerozšířila. Zato dnes je pro mnoho přírodně smýšlejících chovatelů velmi lákavá a sahá po ní čím dál více stájí.

Výživáři a veterináři se na samovýběr už tak nadšeně nedívají. Vědecky podložen je totiž při deficitu zatím pouze instinkt koní pro hledání soli. Hlavním argumentem proti je u většiny odborné obce tudíž nejen pochybnost o dovednosti domestikovaných koní samovýběr využívat, ale u části i pochyby o celém principu zoofarmakognosie. 

Bohužel je pravda, že velká většina koní je od narození držena na malých (pro skutečné putování a vyhledávání složek stravy) a nepestrých plochách. Opravdu je tedy velká otázka, zda lze spoléhat na vrozené instinkty, pokud nejsou po narození stádem a především matkou rozvíjeny. Je tento instinkt možné „nakopnout“ později během života koně? Řada odborníků tvrdí, že ano. Že schopnost intuitivního doplňování jídelníčku se dá rozvíjet po celý život koně a že je více než rozumné v této dovednosti zvířata podporovat. Ostatně začít se dá opatrně, nabízet jen pod dozorem pár bezpečných druhů nápojů (třeba s echinaceou, mátou, měsíčkem, jablečným octem, solí). Jde vlastně o princip hodně naředěných čajů, vzniklých jak horkou cestou (zalitím bylin vřelou vodou v hrnku a vlitím do kýblu pitné vody), tak studenou (louhováním bylin, měkkého ovoce a zeleniny nebo minerálů ve studené pitné vodě). Sledovat, jak se stádo k samovýběru postaví, které nápoje bude preferovat, jak které ochucené vody půjdou na odbyt a co si ten který jedinec bude v určitém období vybírat, může být velmi zajímavě trávený čas s našimi koňmi. Samozřejmostí, a to zdůrazňuji, je neomezený přístup k běžným napájecím nádobám, na které jsou dosud koně zvyklí (k obyčejné, čisté, neochucené vodě). Plus samozřejmě v případě bylin jejich střídání, obecně známá zásada je nepodávat žádnou dlouhodobě.

Stáje, které už několik let vodní bary koním nabízejí, hlásí velmi zajímavá pozorování ohledně preferencí příjmu jednotlivých složek v různá roční období. Viděla jsem i zveřejněné výsledky kontrolních rozborů krve koní, kteří jsou na systému solných, bylinných a vodních barů déle – a nic nenasvědčovalo problému. Zastánci samovýběru v koňských výbězích jsou velice spokojeni i s rychlostí, jakou se koně učí vybírat si, nestát jen u sena, ale chodit a hledat i jiné složky do jídelníčku. Samovýběr nemá primárně nahradit použití minerálních směsí do kyblíčkových krmiv, ale nabízí koním individuální možnosti doplnění si svých vlastních potřeb, které nejsou stejné u všech členů stáda, ačkoliv má třeba každý tu samou minerálku v kyblíčku s příkrmem. Navíc tento systém napodobuje vyhledávací aktivity volně žijících stád, kde koně propátrávají houští a hledají sousta nejen trav, ale i větviček, listů stromů, olizují skály, vyhrabávají zeminu v určitých lokalitách (jistě znáte sami situaci, kdy na procházce kůň zastaví na určitém místě v lese a začne požírat lesní hrabanku) – dá se říci, že nabídnout koním k samovýběru cokoliv od různých druhů sen až po třeba právě vodní bar rovná se poskytnutí větší pestrosti do mimopracovního života koní. A že mnoho koňáků nevidí důvod obohacovat koňský život neznamená, že to koně nevítají..

Co sypat/přilévat do vody?

Koně v našich výbězích z velké většiny nemají přístup k bylinám, k velkému výběru keřů a stromů, k přírodním tůňkám s nejrůznějším sedimentem. Ale stále mají mnoho vrozených schopností, o kterých člověk nemá ani tušení. Mají i vrozené potřeby hledání a uspokojování nejrozličnějších chutí, vůní, okusu. Často žalostně nenaplněných.. O jejich uspokojování budou vědět vždy víc než úplně jiný živočišný druh – lidé. Proto kromě vybalancované krmné dávky zkuste poskytnout svým koním i něco navíc – právě onu kouzelnou možnost vybírat si. Různé druhy sena, různé netoxické, nutričně bezpečné větve stromů a keřů k okusu, poskytněte sem tam i výběr alespoň pár sezónních bylin (které se nepodávají dlouhodobě a obměňují se, platí samozřejmě stejné zásady, jako při užívání bylinkových čajů a doplňků – znovu tuto zásadu raději zdůrazňuji). Právě u bylin je jednou z možností jejich podávání vodní bar.

Vodní bar je do ČR teprve přicházející novinka, plošně zatím dost neznámá, tudíž často s nedůvěrou sledovaná a na sociálních sítích občas dost kritizovaná. Pokouším se vám ji představit, nikoliv ji komukoliv vnucovat – musíte sami studovat, zjišťovat a rozhodovat se informovaně, ale to platí úplně o všem. 

Vodní bar obecně sází právě na principy zoofarmakognosie. Podávány jsou ve volném výběru rozmíchané ve vodě například:

• sůl
• různé druhy jílů
• dolomit
• kurkuma s pepřem (pepř kvůli vstřebatelnosti kurkuminu)
• křemelina
• zeolit
• moučka z mořských řas
• léčivé byliny (často vede máta)
• prášek ze zeleného ječmenu
• jablečný ocet
• síra (většinou v podobě MSM)
• soda bikarbona

Rady pramenící z vlastních pozorování uživatelů

Množství bývá doporučováno zkoumat podle konkrétních koní, ale pohybuje se v dávkách ne úplně konkrétních, spíše typu hrstka čerstvých či sušených bylin na veliké vědro vody, hrnek uvařeného zeleného čaje do vědra vody, panák-dva jablečného octa do velkého kýble vody, u kurkumy a jiných sypkých složek jsem viděla praxí ověřená doporučení dvě dvacetigramové odměrky s tím, že se nic neděje, pokud dáte trochu víc či míň, že při větších koncentracích mají majitelé vysledováno, že koně upíjejí menší doušky, u zředěnějších roztoků popíjejí naopak víc.

Stáje, které mají s vodními bary již letitou zkušenost, jako základ zdůrazňují umístění kyblíků s ochucenými vodami vedle napáječky/koryta s čistou, neochucenou vodou. Tedy tak, aby se nestalo, že žíznivý kůň bude mít ochucenou vodu blíž, než čistou a bude ji tudíž přijímat z pohodlnosti. Opravdu je NUTNÉ mít vodní bar jako součást klasického napájecího místa (tedy kyblíky poblíž napáječky), nebo, pokud ho chceme umístit pro podporu pohybu na opačný konec pozemku, než kde se koně běžně napájejí, přidat mezi ochucené kbelíky vody i velké kýble s vodou obyčejnou v množství podstatně větším, než kolik je vody ochucené. Aneb ochucené vody dojít mohou, ale čistá ne! 

Pokud máte na pastvině věčně žíznivé koně a prázdné napájecí nádoby, není vodní bar nic pro vás!

Ať už si přeberete myšlenku volně dostupné minerální stanice v rámci výběhů a pastvin (ať už vodní, či ve formě nejrůzněji dochucených solných lizů) jakkoliv, vždy počítejte při rozhodování s tím, že využití jednotlivých složek minerálního baru je také ovlivněno individuálními chutěmi koní. Může se stát nejen to, že kůň bude nevšímavě chodit kolem, ale i druhý extrém – že se samovýběru neuvyklý kůň nekontrolovaně vrhne na jeden pro něj chutný minerál/bylinu a bude ho preferovat nadměrně, tedy v konečném důsledku škodlivě. Neříkejte si „to se stát nemůže, koně jsou chytří!“ – důvěřujte, ale prověřujte! Mějte prostě oči na stopkách a pro začátek nenechávejte koním, kteří jsou z novinky příliš nadšeni, ochucené nápoje k dispozici bez dozoru stále. Teprve, když vás stádo přesvědčí, že novinka už není atraktivní právě pro svoji novost a neobvyklost, že je přijímána jako standardní součást napájecího místa, můžete přecházet na systém neustále doplňovaných kbelíků. 

Další rada je zřejmá – vyrobte si na kbelíky ochucené vody stojany a jiná bezpečná uchycení, aby vám je koně nevylévali. Myslete na šetrnost v zacházení s vodou a nezvyšujte spotřebu jen proto, že si s ní koně hrají a desetkrát za den vám kbelíky převrhnou.

Sama za sebe znovu zdůrazním, že vám systém vodního baru pro koně představuji, nikoliv doporučuji. Osobní zkušenost mám totiž minimální, protože naši koně, ač mají zelený jíl, jablečný ocet, mátový a kopřivový čaj, sůl ve vodě od jara (kdy jsem věděla, že budu článek psát) ve volném výběru k dispozici, tak těmito novinkami zcela pohrdají a odmítají se na předloženém samovýběru jakkoliv podílet:). Což samozřejmě neznamená, že názor jednoho dne nezmění, ale pravděpodobnější je, že mě přestane bavit plýtvat surovinami – protože je samozřejmě nutné nespotřebované vody po pár dnech vylít, kbelík umýt a začít znovu od začátku. V případě, že koně například vodu se zeleným jílem pijí dobře, nechává se usazenina na dně a doplňuje se jen upitá voda tak dlouho, dokud nezačnete mít pochyby o kvalitě. Ve vedrech se, i přes pravidelné upíjení a doplňování, vše kazí rychleji – hlídat! A ještě jedna osobní poznámka – všechny druhy jílů vyvazují z KD minerály. Některé víc, jiné méně, ale vyvazují. Proto je výživáři doporučují při podávání nikdy nedávat do jedné dávky s doplňky a minerálkou, odstup má být minimálně dvanáct hodin. Takže osobně bych například různé jíly, pokud by mi jejich roztok mizel, nabízela jen po velmi omezenou dobu, například při jarním rozpásání koní, kdy se zelený jíl doporučuje coby prevence schvácení (neberte to doslova, jedinou prevencí jarního schvácení je kontrolované postupné rozpásání zdravých zvířat, což nemůže nahradit žádný doplněk stravy).

Světově uznávaná odbornice na výživu koní, doktorka Eleanor Kellon radí: 

Kůň, který dostává 2 % své tělesné hmotnosti v trávě nebo seně každý den, dostane až čtyřnásobek základní denní potřeby draslíku, takže ten není prvkem, který byste museli doplňovat, pokud kůň nepracuje tak, že se nadměrně potí. Krmivo je také zdrojem chloridů, i když se jejich hladiny značně liší. Jako nejproblematičtější se jeví sodík, protože jak seno, tak všechny ostatní složky stravy koně, jako jsou zrna, otruby atd., jsou v sodíku velmi nízká, nedostatková. Řešení je obyčejná sůl – chlorid sodný.  

Průměrně velký kůň potřebuje 30g čisté soli (bez jódu) denně, což jsou dvě polévkové lžíce. To by mělo být základem vašeho elektrolytového programu po celý rok.

Můžete také nabídnout slanou vodu, až 8 lžic/4 litry, ale pouze v případě, že kůň má k dispozici také neomezenou zásobu sladké vody.

Ať už vás vodní bar zaujal, nebo si klepete na čelo a přemýšlíte, kde lidé berou čas na hraní si s vodou a kbelíky, jedno je jisté: ublížit se dá i v dobré víře. Proto studujte, přemýšlejte a než něco koním nabídnete, ověřte si, že je surovina bezpečná. Neriskujte, vybírejte s rozmyslem, obzvlášť, pokud máte koně na malých hliněných plochách, kde jsou nudící se zvířata často ochotna sežrat téměř cokoliv..