Fluktuace, alkoholismus, drogová závislost, nezodpovědnost, neodbornost, nespolehlivost, to jsou jen některé z věcí, na které si stěžují majitelé stájí ve spojitosti se zaměstnanci svých areálů. Konkrétně ošetřovateli koní, podkoní. Jsou to lidé, kteří se mají starat o blaho koní v komerčních areálech, ale taky v rodinných stájích. Je pravdou, že ve světě koní se pohybuje zvýšené procento různých podivínů, lidí s různými druhy mindráků, často asociálů a vůbec divných ptáků. Přemýšlel jsem často, proč tomu tak je. Koňské prostředí je nepochybně živnou půdou pro výskyt takových lidí. Je to tím, že tahle práce je tak specifická a laické veřejnosti dost nesrozumitelná? Umožňuje to lidem od koní vystavět si důležitost své osoby na „tajemnosti“ této práce? Je fakt, že dokážete ovládat několikametrákového tvora tím faktorem, který vás dělá zajímavějším, i když jste ve skutečnosti šedivý a nezajímavý? Myslím, že jo. Myslím, že to hraje roli.

Jaký je vlastně ideál skvělého ošetřovatele?

Určitě by to měl být naprostý odborník přes koně. Horseman, zaklínač a prakticky kentaur v jedné osobě. Musíme dodat, že jeho názory na výcvik a přístup ke koním by se měly shodovat s názory majitele stájí a majiteli ustájených koní. Což ale často tu odbornost vylučuje. Proto by měl být lehký schizofrenik, který dokáže měnit svoji názorovou podobu jako protřelý politik. Měl by to být skoro veterinář, který nejenže dokáže reagovat na vzniklé zdravotní problémy svěřených koní, ale taky dokáže minimalizovat vliv profesionálních veterinářů, kteří se mnohdy snaží pumpnout majitele o neskutečné prachy předepisováním různých chemikálií a přípravků a neodstraňují příčiny problémů, ale jejich následky. A příčiny jsou skoro vždycky nudně stereotypní: špatná životospráva a zacházení s koněm… Měl by to být kaskadér a člověk nevážící si života. Hlavně pokud jde o koně v režimech 24/7 box, koně rozmazlené anebo naopak lehce týrané. Což není úkaz vůbec zřídkavý. Když vedete sedm metráků lekajících se každé prkotiny nebo je máte vzít na procházku, musí vás neodbytně napadat myšlenka, jestli ta práce v kanceláři nebo ve fabrice, je skutečně až tak neskutečně stupidní. Měl by to být také automechanik a řidič různých vehiklů, které by často neprošly technickou kontrolou ani v Mongolsku. Proplétat se s nimi musí mezi zaparkovanými bouráky majitelů koní a modlit se, aby kus hnoje z vlečky, nedej bože kus korby, nepřistál na nablýskané metalíze.

Měl by to být psycholog a sociolog, protože se paralelně ocitá ve světě moderní společenské smetánky a minutu nato řeší problémy s kolegou z echt proletariátu. A často se nedá odlišit, kdo je tady větší šílenec. Měl by vycházet s dětičkami s růžovými dečkami na koně, které považují koně za obdobu té blbosti se světýlky, co stojí ve vestibulu supermarketů. Měl by vycházet i s jejich rodičem, co v nich vidí nového Opatrného nebo Pessou. Zároveň ale držet basu s kolegou, jehož svět se často smrskl na úroveň průměrného polního hraboše. Měl by to být taky učitel jezdectví, aby si mohl přivydělávat trénováním začátečníků, což je samo o sobě tématem na samostatný článek. Trénink v komerčních areálech nemá vychovávat lidi ke vztahu ke koním, dělat z nich někoho, kdo koně chápe a snaží se porozumět jeho podstatě a jedinečnosti. Ne. Má vytáhnout z lidí prachy, což bych až tak neodsuzoval. Je to základní princip tržní ekonomiky. Ale nevidím jediný důvod, proč by se z adeptů měla vychovávat monstra, která v podstatě koním absolutně nerozumí. Důraz je kladený na formu a obal. Všechno má ladit s katalogem agresivních prodejců jezdeckých doplňků. Jezdci jsou vedeni stereotypně formálně: bota sem, teď zatáhni, teď povol a cval, cval, cval. Cvoků mezi trenéry je snad ještě víc než mezi plebsem u koňské mrvy. A i těm nejznámějším často chybí odbornost. Ne odbornost jezdecká, ale pedagogická. Vezměte si fotbal. Maradona (pro laiky – to je takový argentinský bůh fotbalu, který se vtělil do poměrně malého týpka a zjevil se skrze něho) jako trenér absolutně selhal. Fotbalista to byl neskutečný, ale jako trenér a pedagog byl úplně k ničemu. Dobrý jezdec ještě nemusí být dobrým trenérem. Bohužel neplatí ani to, že slabý jezdec bude skvělý trenér. Jak říkám, problematika pedagogiky v komerčních areálech je zralá na samostatný článek. Nechme tedy toho a zpátky ke kydačům.

Měl by to být člověk fyzicky abnormálně zdatný, který zvládá pracovat časově vysoce přes rámec právně deklarované pracovní doby. Nesmí ho ničit nepřízeň počasí, vysoká fyzická zátěž, ubíjející stereotyp. Nesmí ho vykolejit požadavky majitele na drobné doplňkové práce, které se časem stanou pravidlem. Měl by to být řemeslník, který opraví, co se dá, vyřeší problémy s napáječkou, ale i nízkonapěťovým vedením. Je to král šroubováků a elektrických udělátek. Takový hodinový manžel. Dvouhodinový. Čtyřhodinový. Měl by mít řidičák na traktor, přívěs, vysokozdvižný vozík a asi i na formuli 1. Měl by (samozřejmě) mít jezdeckou licenci, dokázat přijezdit mladé koně, odrodit hříbě. Měl by být komunikativní, pomáhat s hiporehabilitací, vycházet s vlastníky koní, vtipný, pořád skvěle naladěný, nadšený. Dochvilný, spolehlivý, pracovitý, zdravý a připravený zemřít za blaho majitele. Měl by žít ale osaměle, protože pro jeho partnera nebo rodinu nejsou v areálu vytvořeny podmínky. Měl by mít rád zvířata, ale žádné vlastní pokud možno nemít. Měl by milovat koně a jezdectví, ale žádného koně nemít, protože vzniká problém s jeho ustájením. Tak. Nároky porovnatelné s nároky na pracovníka vesmírného výzkumu v NASA.

Jste superman... a co dál?

Řekněme, že jste člověkem, který splňuje drtivou většinu nároků, které jsme popsali. Kromě třeba toho vysokozdvižného vozíku. Jste vystudovaný ošetřovatel, máte certifikát „Učitele jezdectví“, odskákaných několik desítek závodů, máte dokonce vysokoškolské vzdělání v oboru pedagogiky, dokážete psát a číst a zároveň si pokecat s týpkem od lopaty, jako i mafiánem nebo známou celebritou. Baví vás život u koní a máte inteligenci, která vám umožňuje, abyste platil příspěvky do Mensa klubu. Které ovšem neplatíte. Kde vzniká problém? Problém vzniká v osobě zaměstnavatele. Fluktuace a nedostatek kvalitních ošetřovatelů není jenom problémem v nedostatku schopných lidí, ale taky nedostatku soudných zaměstnavatelů. Stačí se chopit některých inzerátů. Narazíte na totální šílenosti. Platové rozmezí se pohybuje na úrovni doplňovačce regálů v obchodním řetězci. A často to je suma v hrubém, kdy zaměstnavatel negarantuje podporu v čase onemocnění nebo úrazu. Počet boxů, které má stájník na starosti, sahá až k číslu 40. Navíc často nejsou boxy v jedné budově a musíte pendlovat s hnojem a podestýlkou mezi jednotlivými stájemi absolvujíc slušnou vzdálenost.

Výběhy, kam máte vodit koně, jsou někdy vzdálené až 500 metrů. Koně se mají vodit po jednom, kvůli bezpečnosti. Nejsem zrovna vítěz matematické olympiády, ale když těch koní máte odvést třeba 14, jakou vzdálenost denně absolvujete? Jdu s koněm 7 km. Zpátky bez koně 7 km. A to se někdy koně stahují na oběd kvůli krmení a znovu se pouští. To aby člověk začal spolupracovat s některými ruskými sportovními chodci skrzevá dopink. Pracovní doba? Velmi pružná. To fakticky znamená, že se od vás očekává, že rezignujete na veškerou volnočasovou aktivitu. Na veškerý zbylý život. Kdo to dokáže? Komunikativní tvořivý a kreativní člověk? Těžko… Ubytování je často nabízené s hrdostí. A je skutečně pěkné. Pěkné pro vašeho psa, kdybyste nějakého měli. Může bydlet pořádkumilovný čistotný člověk v nějaké kutici, která má parametry domečku pro uhlíře? Nebo v ubytovně se společnou kuchyňkou a sociálkami? Kde soukromí je podobné tomu ve skleněných výkladech na výpadovce do Německa?

Dělat ošetřovatele v komerční stáji často obnáší být neustále kontaktovaný majiteli koní, kteří po vás chtějí různé obměny krmení, nastýlání a režimu koně. Často to hraničí s takovým objemem dat, že uvažujete, jestli byste neměli s sebou nosit notebook se speciálním softwerem. A to nemluvím o povaze mnohých majitelů v pubertálním věku, s kterými vyjít je práce pro školeného psychologa a buddhistu. Máte mít vztah ke koním, rozumět jejich povaze a dokonce být odborníkem přes jezdectví, ale jaksi se nepočítá s tím, že váš progres je závislý na vlastním ježdění. Pomineme to, že po těžké fyzické práci máte chuť jezdit asi jako žena na milování dvě hodiny po porodu. Ale často je zaměstnavatelům nemilé, když taháte s sebou vlastního koně. Setkal jsem se s tím, že ustájení vlastního koně pro zaměstnance stálo víc než ustájení cizích koní. A to si ho musel sám kydat! Důvod? Předpokládalo se, že ošetřovatel bude svému koni přilepšovat. Takže nemáte jezdit, ale být super ošetřovatel a trenér. Nemáte mít svoji rodinu, ale být veselý a společenský a komunikativní. Máte bydlet jak poslední pes, ale chce se po vás pořádkumilovnost a čistotnost. Máte dřít do úmoru, ale zůstat pozitivní a v žádném případě nechlastat. Těch objektivních problémů je spousta a člověk se učí při výběru další štace číst mezi řádky inzerátu, co to vlastně obnáší. Ale to není to nejhorší. Největší průser je často samotná osoba zaměstnavatele.

Jestli je mezi ošetřovateli spousta podivínů, z majitelů stájí by se dalo sestavit stejně početné mužstvo. Často jsou to podnikatelé, kteří se díky svému pragmatismu prosadili na trhu moderní doby. V oblasti, která nesouvisí s koňmi. Čekali byste, že svůj areál a organizaci v něm budou řídit podobně. Omyl! Do hry vstupují nové faktory, tak těžko čitelné jako čínské rozsypané paličky. Nevím, jestli je to pozůstatek socialistického myšlení, ale jako kdyby se předpokládalo, že práce u koní je odlišná od principů, kterými se řídí fungování firem v jiných odvětvích. Jako kdyby se předpokládalo, že práce u koní je sama o sobě už dostatečnou odměnou. Zaměstnavatelem je často člověk, který sám není profesionálem v oboru. Předpokládá, že když umí vydělat prachy v obchodu, má všeobecný talent pro všechno. Včetně koní. Jenže koně nereagují jako průměrný spotřebitel, pracovníci u koní se nedají měřit měřítkem prodavačky v butiku nebo cesťáka. Je to specifický svět. Zažijete, že vaším zaměstnavatelem není de facto váš zaměstnavatel, ale jeho partnerka, které koupil areál na hraní. To je děsivé zjištění, protože takový ženský faktor je už absolutně nečitelný. Proti tomu jsou i čínské klikyháky primitivní holou větou. Do hry vstupuje ženská ješitnost, žárlivost, neschopnost organizace a subjektivní vlivy. Nic proti ženám, to v žádném případě, ale některá žena a funkce, to je často odjištěný granát v rukou opilého žongléra. Zažil jsem, že kůň šel na jatka, protože ho měla ráda ošetřovatelka, se kterou špásoval majitel. Zažil jsem požadavek, že v areálu smí pracovat jen chlapi nebo šeredné ženské. Ale zažil jsem i to, že majitel chtěl hezkou ošetřovatelku, aby s ním mohla jezdit po závodech. Asi, aby s ní po večerech probíral tréninkové plány. Slyšel jsem o mikrofonech v sedlovnách. Měl jsem klauzuli v pracovní smlouvě, že nesmím o areálu mluvit se sousedy. Neměl jsem často žádnou smlouvu.

Propojení jezdec – kůň – ošetřovatel by mělo fungovat na bázi profesionality. Takto vytvořený tým, když je plně funkční, může konkurovat i týmům, které jsou na tom finančně mnohem líp. Někdo, kdo nemá prostředky na hotové špičkové koně, může konkurovat jiným, když jezdec má dostatečnou inteligenci a snahu se neustále zlepšovat a jeho podpůrný tým v podobě ošetřovatele dokáže vytvořit zázemí, které vymačká z koňské psychiky a fyzických schopností maximum. Tato rovnice funguje v jiných sportech a v jezdectví to nebude jiné. Dobrý ošetřovatel vám ušetří peníze. Předchází zraněním koní, dbá o jejich socializaci, takže to není banda mustangů schopná zabít kdekoho. Ušetří peníze za zbytečné nákupy cajků, když se stará o ty, co máte. Optimalizuje krmení, takže pak nemusíte vrážet do koní různé chemikálie, aby vůbec žili. Jestli taky dobře trénuje, lidi se k němu budou rádi vracet a skutečně se z nich stanou když ne jezdci, tak aspoň nadšení a objektivní fanoušci jezdectví. Ale, do psí nohy, jako zaměstnavatel musíte taky něco nabídnout a dát si záležet na výběru správného koňáka. Papír a minulost nic nezaručuje. Ti nejneschopnější mají často nejlépe zvládnutou formu sebeprezentace, ale po nějakém čase majitel zjistí, že šlápl při výběru do... no minimálně kaluže. Mnoho z majitelů stájí by zkrátka mělo být soudných a uvádět v inzerci reálné požadavky. Proto by měly některé inzeráty, kterými se hledá ošetřovatel, začínat slovy: Hledáme asociála, který nepotřebuje peníze a žít ho už nebaví... Totální amatér hledá pracovníka na vybírání hovínek a zametání cestiček… Hledáme člověka, co si neumí spočítat ani prsty na ruce… Hledáme masochistu, co se v dohledné době chystá umřít...

Hlavně nepište, že chcete ošetřovatele koní, protože vy ho nechcete. Po tom všem chci sám publikovat inzerát: Hledám majitele stáje bez mindráků, který miluje koně a ne jen o tom mluví, pohodového, který se nebere smrtelně vážně, který tuší, co obnáší tvrdá řehole ošetřovatelů a stájníků, co přistupuje ke svým koním pragmaticky, ale s láskou. Majitele, pro kterého budu moct odvádět špičkovou práci a který to ocení a bude mi vytvářet motivaci, abych profesionálně nerezignoval. Takového, který mě bude považovat za parťáka a člena svého týmu a já ho nebudu nenávidět a pohrdat jím. Takového, který chápe, že i já jsem člověk, který má potřeby, jako každý. Jestli existujete a hledáte zaměstnance, můžeme si dát kafe a pokecat si o tom.