Moudrá literatura zásadně zdůrazňuje nutnost klidu při podávání krmení do žlabů. Zamysleli jste se někdy nad důvody, proč tomu tak je? A napadlo vás už podivit se, proč v současnosti tak výrazně stouply případy ucpání jícnu koní při krmení sypkých žlabových složek, oproti dobám minulým?

Španělsko – přikrmování do žlabů ve venkovním chovu (zachránění koně - zleva: 20, 39, 25 a 30 let).

V posledních desetiletích se navýšil podíl dříve netradičních krmiv ve výživě koní. Dnes už asi nenajdete koňáka, který by neslyšel o karobu, pohance, konopných granulích a konopných otrubách, zeleninových chipsech, hrachových a fazolových extrudovaných vločkách, sušené červené řepě, kustovnici, mochyni peruánské a dalších specialitkách v krmné dávce koní.

Oproti tomu jsou takové řepné řízky již ustálenou klasikou. Ale nebývalo tomu tak – dříve se odpadní suroviny z procesu výroby cukru využívaly především ve výživě dojnic, dnes jsou již naprosto běžně k vidění i v koňských stájích. Ať už jako náhrada sena bezzubým koním nebo v letech chudých na výnosy sen jako doplněk pro všechny kategorie koní bez rozdílu. I výživáři je pro výbornou stravitelnost rádi svým klientům do krmných dávek zařazují. Co to vlastně je, taková granulka cukrovarských řízků, kde se vzala?

Po navezení řepy do cukrovaru se bulvy operou v tzv. řepné pračce. Načež se odseparuje prací voda a cukrovka je řezána na kousky – na tzv. řízky (podobají se tenkým bramborovým hranolkům). Cukerná šťáva z nakrouhaniny se vytěží propracovaným technologickým postupem, kdy po prvotním nahřátí skrojků (řízků) ve spařovacím mísidle postupují tyto do difuzérů (válcových extraktorů), kde se tzv. vycukerňují – pomocí horké vody (cca 70 – 75 °C) se několik hodin louhují, přičemž je točivý šnek hrne proti proudu. Cukr se vylouhuje do této vody, načež je šťávním potrubím tzv. difuzní šťáva odvedena k odměření, posouzení kvality a dalšímu zpracování. Z nakrouhaných vylouhovaných řízků nám zbyla v této chvíli vodnatá světlešedá kaše (s typickým pachem) plná nadbytečné vody, která pokračuje dál do tzv. řízkolisů, kde je jim lisováním snížen obsah vody až na výslednou sušinu cca 8–20 % (záleží na nastavení v tom kterém konkrétním cukrovaru). Následně se musí tyto vylisované řízky ihned zpracovávat (buď odjíždí k silážování, nebo míří do sušáren), jinak se velice rychle kazí. V této fázi mají řízky udávanou max. trvanlivost 48 hodin a zbytkový cukr do 5 % v 1 kg sušiny. Vysokou trvanlivost jim dodá až horkovzdušné sušení (při kterém ztmavnou), načež se již mohou granulovat – a hurá, máme na světě pro koňáky dobře známé granulované cukrovarské řízky! (A nebojte se, v popsaném výrobním procesu se nepoužívá žádná chemická nebezpečná louhovací příměs, jak se občas traduje.)

Řízky obsahují zbytek rozpustných sacharidů a nerozpustnou celulózu, hemicelulózu, lignin a pektiny. Dusíkaté látky jsou tvořeny především bílkovinami (nebílkovinné N-látky a rozpustné aminokyseliny byly vyluhovány při získávání cukru). Mají nízký obsah tuku, stejně tak obsah minerálních látek. Zato mají relativně vysoký obsah mědi a manganu. Protože je minimálně zastoupen fosfor, je chutnost řízků nevýrazná. Řízky se vyznačují vysokou koncentrací pektinů, v průměru 209 g/kg sušiny. To je důvod, proč jsou tak prospěšné koňskému zažívání – je to jediný zdroj vlákniny, který kůň umí trávit částečně již v tenkém střevě. Pektiny se vyznačují schopností vázat vodu a vytvářet gel. Ten se coby film usazuje na povrchu střev a vytváří příznivé prostředí pro život potřebné střevní mikroflóry.

Pektin – polysacharid řadící se mezi rozpustnou vlákninu. Je zjištěno, že snižuje obsah cholesterolu v krvi, také umí vyvázat ionty těžkých kovů. Pektin je dobře fermentovatelný a snadno štěpitelný již v přední části tlustého střeva.

Řepné řízky obsahují málo škrobu a dusíku, zato mnoho, jak jsme si již řekli, výborně stravitelné vlákniny. Výrobce udává nutnost máčení ve vodě před zkrmením min. 9 hodin v poměru 1:4 (tj. 1 litr řízků na 4 litry vody), jiný výrobce 10–12 hodin v poměru 1:5. Bohužel se stále najde mnoho těch, kteří buď z neznalosti, nebo pochybením způsobí touto krmnou surovinou svému koni závažné zdravotní komplikace v podobě obstrukce (ucpání) jícnu. Charakteristickým příznakem je výtok krmiva z nozder. Pektinová vláknina má totiž, krom všech přínosů a pozitiv, i jeden negativní rys: je vysoce bobtnavá, a to až do té míry, že může zapříčinit vlivem nárůstu objemu zneprůchodnění jícnu koně. Při ucpání jícnu je bohužel nejčastější vedlejší komplikací vdechnutí části neprůchozího krmiva, což může vést k aspirační pneumonii (zánět plic způsobený vdechnutím tekutin nebo částic).

Cituji MVDr. Barboru Bezděkovou, Ph.D.: „Intraluminální obstrukce jícnu jsou ze všech jícnových obstrukcí nejčastější a dochází k nim impakcí jícnového lumen krmivem (smotek sena, sousto krmných granulí apod.) nebo méně častěji kusem pevného krmiva. K tomuto typu obstrukce dochází často při hltavém příjmu krmiva, při výskytu abnormalit chrupu vedoucích k nedokonalému zpracování krmiva v dutině ústní a po sedaci či celkové anestezii. Predispozičním faktorem obstrukce jícnu je podání dehydratovaných krmiv (např. sušených řepných řízků) bez předchozího namočení, které po smíšení se slinami vede k nabobtnání sousta. Významnou roli v etiologii hraje rovněž spasmus jícnu. Důležitým opatřením u postižených koní je zamezení přístupu ke krmivu, neboť zejména mladí koně přijímají krmivo i přes neprůchodnost jícnu, dokud nedojde k vyplnění jeho proximální části po oblast hltanu.“

 → z textu i praxe jasně vyplývá, že krom úpravy krmiv hraje roli i další proměnná: hltavost.

Proč koně hltají?

Koně hltají nejčastěji vlivem stresu, pocitem, že ostatní koně (nebo i vedle stojící člověk) je o krmivo připraví. Klasicky pozvednutá noha u krmení, nebo dokonce hrabání nejen při čekání na dávku, ale i během konzumace krmiva, je příznakem zvýšených hladin stresu – a aby to nebylo tak jednoduché, nemusí jít jen o stres vlivem strachu z ujídání krmiva někým druhým, případně vyhnáním od krmení, ale klidně může jít o stres způsobený návalem radostného vzrušení, které způsobí nadměrný příliv endorfinů, které se u některých koní bohužel vyplavují jen velice postupně, takže jich mají „nastřádáno“ dost na celou dobu příjmu potravy.

Jsou také koně, kteří vysledovaně „nervují“ v závislosti na množství krmiva (málo naplněný kyblíček – vyšší stres). Proto někdy „tikají“ i koně, kteří mají možnost konzumovat svoji porci v klidu, ale jsou náhle krmeni jen neobvykle malým množstvím – tzv. pocukrované dno kýble –, kdy kůň (ať už na dietě z jakéhokoli důvodu) dostává krmnou směs jen „v hrstce“ na zamíchání minerálního doplňku nebo léků. V takovém případě (při kombinaci kůň nervózní z malého množství, přitom ale na dietě) doporučuji objem nezávadně nastavit → přidat ke krmné směsi řezanku, v případě vředařů nikoli kupovanou (často ostrou), ale „domácí“ – tedy normální měkkostébelnaté hezké luční seno i s lístečky, nastříhané na menší kousky, zamíchané do žlabu/kyblíčku.Případně nastavit trochu objem krmiva v kyblíku mrkví, nebo třeba čerstvě natrhanými pampeliškovými listy (klidně překrájenými na menší dílky). Fantazii se meze nekladou.

Jedno je totiž jisté: podaří-li se nám u nervních koní nastolit stav „zklidnění se“ při příjmu potravy, výrazně snížíme pravděpodobnost přicpání. A pozor! Jsou i koně, kteří jsou nervóznější při odvedení mimo stádo a dají přednost krmení se s kolegy, nikoli bokem.

Vysledovat spouštěcí faktor stresu při krmení je nezbytný základ nápravy a zavedení potřebných opatření. Nastolení pohody konkrétního koně při krmení ve stádě nemusí být úkol úplně jednoduchý – musíme si uvědomit, že v přírodě mají koně krmivo všude kolem sebe a po celý den, i když za ním putují a roste zrovna řídce. Neexistuje, že se dvakrát denně snesou z nebe kyblíčky v přesném množství podle počtu koní, kdy urychlené nenalezení volného znamená, že o tolik hodnotnou pochoutku, stokrát lepší než proschlá tráva okolo, dotyčný zpomalený kliďas přijde. Je již prokázáno, že nervozita při příjmu „kyblíčkového“ (dříve se používal pouze výraz žlabového) krmiva je faktorem velmi silně nahrávajícím ucpání. Myslete na to!

Jak tedy nakrmit ve stádě tak, aby koně neřešili sousedy nadměrně, aby slabší jedince nevyháněli od jejich porcí, aby nevznikal zmatek a ve chvíli, kdy se do kolotoče kolem kyblíků vloží člověk, nenastal zmatek a stres na druhou?

Podíváme se na nejrůznější systémy, které dotyčným chovatelům dobře a v klidu fungují.

Nejužívanějším současným systémem krmení koní na pastvinách je roznošení kyblíčků k hrazení výběhů a podělení všech koní ze stáda bez úvazu ve volnosti (většinou stejným krmivem ve stejném množství) v takových rozestupech, jaké konkrétnímu koni vyhovují. Jako první si samozřejmě k prvně postavenému kyblíčku stoupne šéf, po něm druhý v pořadí, třetí... – a takto se postupně koně seřadí u jednotlivých kyblíků a v ideálním případě se celkem v klidu nažerou. První kůň, který spořádá svoji porci, jde samozřejmě vyhodit od kyblíku nejbližšího souseda, u kterého ví, že mu to projde. V případě stejných dávek ale má většina koní již stejně téměř dožráno, takže to lidé neřeší a nechají na koních, jak si s naprostými zbytky na dně kýblů poradí. Většinou se závěrečný kolotoč odehrává v poklidu, koně obejdou pár již téměř prázdných kyblíků, dolíznou poslední zrnka sousedovy porce a jdou si spokojeně po svém...

Tento systém je zcela bezproblémový u dvou koní /tam se dá hezky ohlídat různé složení krmné dávky jednotlivých porcí/. Není vůbec špatný ani u menších sžitých klidných stád s jasně pořešenými vztahy a hierarchií, která jsou přikrmována tím samým ve stejné dávce. U velkého stáda už musí být „roznašeči“ kyblíčků dva nebo tři, aby nedocházelo k větším časovým prodlevám mezi prvním koněm u kyblíku a koněm krmeným nakonec, jinak se onen poslední v řadě moc nenažere, protože kolegové od prvních kyblíků mu s jeho porcí přijdou pomoci příliš brzy... Mnoho chovatelů takto řeší jedno denní krmení. Nadstavbu, kdy někteří koně potřebují příkrm navíc, nebo mají léky či naordinované krmné doplňky (každý kůň jiné) si následně majitelé (či ošetřovatel) pořeší v průběhu dne jednotlivě. Nebo, pokud jde jen o jednoho dva koně ze stáda se speciálními potřebami, dá se i v tomto systému jedinec uhlídat v rámci ohrady, nebo se prostě vytáhne sólo mimo pastvinu.

Nevýhody:

Než si na tento režim koně zvyknou, může chvíli trvat nervóznější období, kdy někteří experti odchází od svého kyblíku a prohlíží kyblíčky jiné, jestli se tam náhodou nenachází něco lepšího... Mnoho chovatelů stojí mezi koňmi a hlídá, někteří zvládají vysvětlit „chytrolínům“ velmi bystře pravidla (tedy že od svého kyblíku „ani krok!“), jiným výchova moc nejde a výsledek jejich zásahů je pouze nervnější a nervnější stádo plus překocené kyblíky a zašlapané krmení...

Koumesové z řad majitelů/ustajovatelů vymýšlí na koně různé finty, jak prodloužit u „spěchačů“ příjem dávky – například přidáním nastříhaného sena a mrkve do kyblíků těch koní, co žerou rychle, aby pomalejší kousači měli více času na svoji porci, než začne závěrečný „kolotoč“ chození a prozkoumávání vyjezených kbelíků. Ti, co nekrmí ze země (protože někdo sype například oves jen tak na zem do hromádek sena nebo do trávy), ale zavěšují kýble na ohradu, krom krmiva v kyblíčcích pohodí ještě nějakou tu mrkev na zem pod kýble, aby po dožrání jádra kůň ihned neodcházel, ale ještě se chvíli na svém místě pozdržel...

Koním, kteří mají sklony vyhazovat krmení mimo kyblíky, se dříve doporučovalo vkládat dovnitř do žlabu pár větších kamenů, aby se vyhazování krmiva ztížilo. Některé koně ale kameny v porci tak „vytáčí“, že se snaží vyhazovat přes hranu obsah kýble o to více, navíc podstatně více u takového krmení stresují – musíte vysledovat, jak je na tom ten který kůň individuálně. Jiní koně jsou hračičkové: víc je zajímá, jak si s kyblíky pohrát, než jak z nich vyžrat obsah. Jak na ty? Doporučuji pořídit napevno umístěné žlaby. Osobně mám na výbězích kameninové těžké žlaby zanořené v zemi u všech vyvýšených okrajů základního výběhu. Dohromady 10 žlabů a všechny skvěle bez úhony (každá vada je z doby před tímto „zákopovým“ systémem) slouží už mnoho let. Koryta jsou hluboká dost na to, aby se dala zakopat dostatečně – takže ani kůň „hraboš“ s nimi nehne – navíc NEhrabání do žlabů podporuje fakt, že jsou umístěny v blízkosti elektrického ohradníku, ne natěsno, ale dost na to, aby koně neměli zájem strkat do této zóny kopyta. I mladé hračičky velmi rychle přestalo bavit hraní si s něčím, co se nehýbe, nepřekotí, jen tak snadno nerozbije, navíc je příliš blízko elektriky (ale ne natolik blízko, aby se koně báli u krmení pohodit hlavou).

Kdo nechce investovat do žlabů a trvá na kyblíčkách, ať se poohlédne po materiálech, kterým výrobci garantují vyšší životnost: například krmné mísy ze speciální gumopryže. Vždy si všímejte zdravotní nezávadnosti. Materiály, které mají atest coby vhodné k použití pro krmivo, by pečlivým majitelům mohly zaručit klidné spaní. :-) Na rovinu si ale řekněme, že neexistuje kyblík, který by přežil ve výběhu s koňmi, pokud se po krmení nesebere a neodnese. Kdo chce na place nechávat to, z čeho krmí, má jen málo zaručeně nerozbitných možností. Pokud si stádo vezme do parády i „stoprocentně nezničitelné“ mísy nebo žlaby Kanguro, stejně podlehnou. Sice ne tak bystře, jako ostatní materiály, ale chovatelé i u těchto „držáků“ hlásí exoty, kteří si s nimi poradili.

V sousedním Německu je velmi rozšířené zavěšování kyblíčků na hlavy koní – naučeni na tuto specialitku jsou prý koně velmi rychle a nebývají, až na výjimky, žádné problémy. Velké množství venkochovatelů si tento systém nesmírně pochvaluje, protože umožňuje krmení i velkého stáda různorodým individuálně nastaveným krmivem, aniž by si koně navzájem užírali. Pro jistotu zdůrazňuji: na tuto variantu se musí každý jednotlivý kůň nejprve naučit, důležitý je moment, kdy zvíře zvedne hlavu a kyblíček nezůstává na zemi... :-) Zde může přijít ke slovu panika. Proto všechny, komu se takovéto krmení zamlouvá, prosím o poctivou práci na výuce, obzvláště u lekavých koní – nepodceňovat vznětlivé jedince a krevnatá plemena!

Další skupina venkokrmičů řeší příkrmy klasickým uvazováním koní – mají-li k čemu...Tento systém je skvělý hned ze dvou pohledů: koně neodchází od svojí přesně na míru připravené porce a opravdu ji celou sežerou sami, zadruhé se učí v klidu stát na úvaze a spojují si přivázání s něčím příjemným, nač je pádný důvod se těšit, takže po čase nedělá takto menežovaným zvířatům žádný problém postát na vazáku i delší dobu, přestože jinak žijí 24 hodin venku. Doporučuji systém proměnlivé doby uvázání – tedy nenaučit si koně, že ihned, jakmile poslední dožere, ošetřovatel přijde a odvazuje. Pokud jsou zvířata naučena postát na vazáku ještě i chvíli po vyžrání všech žlabů/kyblíků a doba se velmi poznenáhlu prodlužuje, nebývají nervózní po vylízání kýble – odpadá „už už mám sežráno, honem honem pustit, prosím!!“, ale zvyknou si ještě chvíli v pohodě uvolněně postát a nemají tak úvaz spojený jen a pouze se samotným krmením. Dá se po dožrání koně ještě obejít a třeba jim vybrat z kopyt, překontrolovat případné oděrky, než jsou odepnuti a vypuštěni.

Jak uvázat?

Vždy na vázací (tedy stájovou) ohlávku. Na provázkové (Parelliho) ohlávky jedině s pojistkou v podobě sisálkového očka – viz níž (tedy ne na pevný úvaz). I tak zdaleka ne každý (většinou podle délky let u koní a odžitých zkušeností) je ochoten uvazovat koně, především ty nespolehlivé (ale on i kliďas může ve venkovním prostoru nemile překvapit), na pevno. Dobrá volba je mezikus mezi pevný kroužek ve dřevě/ve stěně a mezi karabinu → obyčejné poutko z nadvakrát přeloženého sisálku nebo tenčího koženého řemínku, který sice nepovolí ihned při prvním zkusmém potáhnutí, ale zaručeně koně pustí při panice.

Na panik karabiny se spoléhat nedá, zklamaly mnohokrát mnoho lidí, kteří věřili, že při nehodě „pustí“ – některé jsou totiž primárně určeny na snadné rozepnutí majitelem v případě průšvihu, kdy je vazák našponován zmítajícím se nebo zaklíněným koněm a není šance vyháknout obyčejnou karabinu, kterou je nutné přitáhnout ke kroužku a povolit tedy trochu vazák – což s šesti metráky šponujícími ho nadoraz nebývá snadné... :-) Málokterá panik-karabina je koncipována na samovolné rozepnutí se a ty, které to deklarují, tak fungují v případě trhnutí, ne pomalu a plynule se navyšujícího tahu vzad (někteří koně se do úvazu pomalu, leč jistě, pokládají a pokládají... – až táhnou naplno).

Nemylte se při koupi a zjistěte si princip konkrétní karabiny! Rozhodně doporučuji mít vždy alespoň jednu složku výstroje „bezpečnostní“ – buď cíleně slabší místo na ohlávce, nebo v podobě zmíněného mezikusu v místě uvázání, nebo v použité slabší karabině.

Kdo váže na uzel, není od věci umět bezpečnostní, který majitel rozváže i v případě koně visícího plnou vahou v úvaze.

Kam uvázat?

K přístřešku (pozor na stabilitu, mnoho chatrnějších staveb cuknutí koně na vazáku, nedej bože panikařícího napevno uvázaného koně, nezvládá – opravdu velikou rozvahu a odhad důkladnosti ukotvení stavby, přátelé! Viděla jsem již cihlovou zídku strženou uvázaným koněm – a proběhlo to takovým mžikem, že zareagovat neměli dotyční šanci!) nebo k pevnému hrazení pastviny (opět otázka, zda není dřevo ztrouchnivělé vlivem času + klima a kůň nám náhle neodtryská s kusem klády bimbající se mu mezi předníma nohama), ke stromům v ohradách, k úvazištím.

NIKDY ne k lavičkám a stolům, odpadkovým košům a jiným nedostatečně uzemněným předmětům. Kůň sedající si na zadek nebo prudce naplno uskakující dozadu dokáže převrátit i těžkou tříkolku, je-li k ní napevno přivázán, jak nás všechny koňáky v minulosti fatální (a velmi medializovaný) úraz nešťastné mladé majitelky přesvědčil...

Pokud chcete uvazovat a opravdu není k čemu (nebo sice je, ale není to stoprocentně bezpečně ukotvené), zkuste si postavit speciál krmicí přístřešek stojící „jako statný dub v zemi“. :-) Na obrázku vidíte moc pěkně pořešené vázání nad hlavu koně (bezpečnější varianta než úvaz v úrovni plece, kam může kůň hodit přes vazák nohu) a rozdělení prostoru na jednotlivé stání starým dobrým štrajcpánem. Pro koně, vyžadujícího u krmení větší odstup od souseda, se dá nechat jedno stání volné (z druhé strany stěna), tedy takového vázat vždy samozřejmě na kraj – ale málokdy to bývá nutné, velká většina koní si rychle a dobře zvykne, použijeme-li mezistěny u hlav.

 

Stabilita krmných nádob – často řešené téma

Nikdo samozřejmě nestojí o překocené a rozsypané kyblíčky, za ucho popadnuté a do dálky vesele (i s obsahem) odhozené krmné mísy, případně hlavou odspodu podebraná závěsná vědra, vyklopená naprosto rutinní rychlostí... Všichni nakupujeme drahé krmné doplňky, případné léky také nejsou za pusu, a koneckonců i obyčejný samotný oves něco stojí, takže každý řeší, aby krmivo, které připraví, kůň opravdu sežral (a ne zašlapal).

Jak si lidé z venkovních chovů poradili v tomto směru? Někteří se porozhlédli na zahraničním trhu a zakoupili stabilní velké krmné nádoby se širší základnou a těžištěm nízko u země. Ty překotit už není tak úplně snadné. Vyrábí se jak na jadrná krmiva, tak i ve velikosti na seno (i se zpomalovací mřížkou nahoře). U nás v ČR se dají koupit stabilní krmné mísy v zelené barvě o objemu 15 litrů.

Stabilitu obyčejného kyblíku pomůže výrazně zvýšit jeho vložení do pneumatiky podobného průměru. Mnoho koní tak díky obyčejné pneu velice spořádaně, bez postrkování kýble, žere. Jiní ale bohužel dokážou „vyloupnout“ i takto zajištěný kyblíček – takže vyzkoušejte, co na toho vašeho šikulu platí...

Nešťastní majitelé neúnavných hračičkářů, kteří dnes a denně vymýšlí fůry nápadů, jak bezpečně uchytit na pastvině kyblík, mají leckdy zajímavé vychytávky – viděla jsem v zemi nepohnutelně zapuštěné pařezy o průměru o něco větším než používaný kýbl, na nich přitlučené pneumatiky (takže se opravdu nedají při krmení hlavou shodit dolů), do kterých se teprve až na samotné krmení vkládají kyblíčky. Díky použití vyšších pneu se kýbl fakt celý zanoří a nehne se. Paní si vynález pochvalovala, koně do výše položeného kyblíku neměli tendence hrabat nohou a hlavou ho z pařezu neshodili ani omylem.

A když chtějí chovatelé kyblíky a žlábky jednoduše zavěšovat? Inu, potom si mnozí staví v rámci elektrických ohrad alespoň jednu stěnu pevnou, uzpůsobenou tak, aby se na ni daly kbelíky pohodlně zavěsit. Majitelé malých počtů koní k tomuto účelu využijí i přístřešek nebo krmelec.

Někdo krmicí nádoby neodnáší a má stálé krmné místo na výběhu napevno pořešené například domácí výrobou dlouhého žlabu z koupených či podomácku posvařovaných komponent, který se dá využít nejen na vsypání jadrného krmiva, ale po jeho dožrání i na seno.

Některé stáje volí jako zcela vyhovující variantu krmné ohrádky, na výrobu kterých někomu poslouží obyčejný elektrický ohradník (kterým se vymezí malé čtverce, ve kterých se koně s kyblíčkem zavírají a vypouští se až po dožrání), jiní se pustí do mnohem sofistikovanějších staveb... U ohrádek doporučuji použít plastové nevodivé ručky, aby se daly vchody otvírat a zavírat i pod proudem, bez neustálého myšlení na vypínání/zapínání ohradníku. Majitelé naučených koní, respektujících ohradníky i bez elektriky, často v krmných ohrádkách po čase proud ani nezapínají a nechávají je nenapojené na „kopací“ zbytek ohrad.

A protože jsem zmínila stavby propracované více do detailu než jen páskové ohrádky, koukneme se na některé ve fotografiích – třeba se inspirujete.

U krmných ohrádek většina chovů využívá zadní zavírání, ale některé stáje po čase koně už ani zezadu za zadkem nezavírají, poněvadž krmení probíhá natolik klidně a ukázněně, doslova rutinně, že v určitých stádech prostě není zadní „pojistka soukromí“ po návyku třeba...

A ještě postřeh pro ty, co disponují financemi: v USA se ve volných venkovních chovech s přístupem na obrovskou halu (coby přístřešek) staví v rámci této kryté stavby i boxy, ovšem nikoli prostorné s využitím klasickým, ale zúžené a podstatně menší, sloužící pouze k individuálnímu nakrmení koní, nikoli k jejich delšímu pobytu (pravé „pobytové“ boxy jsou ve stájích mimo halu a pastviny).

A na závěr si ještě jako kuriozitku (bez záruky kvality!) ukážeme pár tipů na domácí výrobu nevšedních krmných nádob a žlabů…

Zavěšený vyříznutý barel na sypká krmiva

Krmné koryto z odpadní kanalizační roury, konce dodělány z barelu. Malý
tip: na českém trhu zakoupíte kvalitní odpadní roury "Ultra rib" s vysokou
trvanlivostí, ke kterým přikoupíte i přímo originál pasující zátky (snadněji
použitelné na konce než odřezaná dna a vršky sudů).

Odřízlá dna plastových barelů použitá jako krmné mísy

Dlouhý žlab na pastvině z plastovych barelů

Pěkně vymyšlené připevnění krmné nádoby coby zajištění proti posunu a překocení pro dva nerozlučné koníky