Co měli koně ve žlabu před tisíci lety?

17. 5. 2023 Michaela Burdová Autor fotek: Britishmuseum.com

Tehdy lidé neměli k dispozici laboratoře, nejnovější výzkumy, poznatky a hotové krmné směsi. Přesto je z různých zdrojů patrné, že v základním systému výživy koní se od moderních trendů příliš neodchylovali.

Píce je základ

Staří Řekové a Římané znali důležitost pastvy a její kvalitu. Ailiános Klaudios (2.–3. st. n. l.) zdůrazňoval, že pastviny by měly být dobře zavodněné a prostorné a že koně preferují rozlehlé, vlhké louky. Aristoteles ve 4. století př. n. l. tvrdí, že mladá, zelená tráva je dobrá na srst, ale vysoká, osinatá tráva není kvalitní, podobně se vyjadřoval i Columella, římský spisovatel a za císaře Tiberia vojenský tribun v Sýrii.

Další věc, které si dávní chovatelé koní všimli, byla výhodnost společné pastvy koní a skotu. Viděli, jak vypadá pastvina spásaná jen koňmi, kteří nespásají trávu kolem svých výkalů, kde pak bují různé vysoké plevele. Ovšem když se pasou společně s hovězím dobytkem, klidně vyžírají trávu kolem výkalů jiného druhu a stejně tak se chová skot. Dión z Prúsy (1.–2. st. n.l.) psal, že „často se mezi sebou mísí a pasou se v poklidu. Člověk vidí dva druhy zvířat, ale jedno stádo“. Nejspíš to chovatelé nedělali úmyslně. Dión si jen všiml, že tyto dva druhy zvířat mají tendenci být pospolu a podobně jako jiní zaznamenal, že pastvina po společném spásání vypadá lépe.

Další autoři jako Strabón (na přelomu letopočtu, napsal spis Geografika, nejrozsáhlejší zeměpisné dílo antiky) se zajímali o vojtěšku. Nazývala se Medic podle oblasti původu, což byl severozápadní Írán (Media), odkud přišla do Řecka během první perské invaze (490 př. n. l.). Strabón detailně popisuje způsob pěstování vojtěšky... seká se, když začne kvést, což může být i 4–6x do roka. Také tvrdí, že i když je to cizí druh, je tak „úžasná, že si zaslouží jmenovat ji mezi prvními“. Z kvality této plodiny těžil chov slavných koní Nisaean perské šlechty.

Jadrná krmiva

Ani v dávných dobách nebyl jídelníček koní nijak jednotvárný. Také se vědělo, že je třeba krmnou dávku přizpůsobit typu koně, věku a množství práce. Babrios ve 2. st. n. l. popisuje případ válečného koně, který byl během války krmen ječmenem a senem. Po válce skončily zvláštní vojenské příděly krmiva a kůň dostával jen nízkoenergetické krmivo v podobě slámy a plev. Naneštěstí pro tohoto koně musel důstojník opět na bojiště a kůň byl v tak špatné kondici, že se velmi rychle vyčerpal a uhynul. Z dnešního pohledu se dá pochopit, že v období, kdy kůň zřejmě neměl práci, bylo logické upravit mu krmnou dávku, a neznáme detaily celého příběhu (zda se pásl, zda nebyl nemocný, ...), nicméně úspěšní válečníci měli koně právě v dobách míru naopak dobře živené a připravené a opečované.

Také Xenofón (5.–4. st. př. n. l.) zmiňuje nezbytnost udržet dobrý krmný režim u válečných koní, protože pokud se kůň bez kondice ocitne v bitvě, nezvládne ani útok ani ústup. Xenofón preferoval podávání jádra ráno a večer a mezitím byli koně venku, aby se vrátili s dobrým apetitem. Ven znamenalo na pastvinu (nebo do práce), pravděpodobně se mohli pást i v noci. Používal se ječmen, v dávných dobách nejobvyklejší obilnina ve Středozemí a na Blízkém Východě. Ječmen pro koně zminuje i Kikkuliš (14. st. př. n. l.), Homér, Columella, i podle Polybia (2. st. př. n. l.) byl ječmen zásadní plodinou pro Římany. Oves v této oblasti nebyl tak rozšířený, Řekové se o něm nezmiňují. Tehdy rostl jen divoký oves a začal se kultivovat ve Středozemí až začátkem 1. st. n. l., kdy se začalo používat proso jako pícnina. Plinius oves považoval za degenerativní formu pšenice a ječmene. Na Blízkém Východě se začal oves kultivovat dříve.

Rejstřík krmiv byl celkem pestrý. Marcus Porcius Cato (3.–2. st. př. n. l.) doporučuje jetel, vikev, řecké seno, dále listy různých stromů jako jilm, topol, dub, fíkovník. Vergilius (1. st. př. n. l.) preferuje listy vrby (kdo má vrby kolem výběhu, tak má určitě zkušenost s příchylností koní k jejím lístkům a větvičkám). Podle dalšího autora, Hylana, koně mají tak rádi topol a vrby, že oholí každý mladý strom v dosahu.

Homér tvrdil, že Achilles krmil své koně lekníny, Columella zmiňuje podávání hořké vikve hřebcům. Pelagonius (4. st. n. l.) popisuje směs s více ingredienty – pšenice (otrub), ječmen, bob koňský, cizrna, fazole, pískavice, vikev a příležitostně vrabčí vejce. Staří chovatelé zřejmě věděli, že musí specificky dbát na výživu chovných koní, podle Vergilia se má dávat hřebcům kvetoucí tráva a obilí, také Columella doporučuje krmit hřebce směsí vikve a ječmene. Co se týče klisen, všichni autoři se shodují, že se mají chovné klisny krmit kvalitně, ale nepřekrmovat. Právě tak byli v obraze ohledně hříbat, kdy zdůrazňovali, jak je důležité pro novorozené hříbě se dostatečně napít a pokud osiří, sehnat mu mléko od jiné klisny. Varro radí u 5měsíčních hříbat podávat směs rozemletého ječmene a otrub a cokoliv dalšího z plodů země, co jim bude chutnat. Ročkům se také dává ječmen a otruby.

Podle římského učence Marca Terentina Varra se koním ve třech letech na začátku výcviku podává specifiká směs, tzv. farrago. Farrago obsahuje různé obilniny a leguminózy sekané na zelené krmení. Působí jako laxativum, byla to v podstatě pročišťující kůra na 10 dní, kdy nedostávali nic jiného. Následují 4 dny, kdy dostávají ječmen, během těch 4 dnů se dávka navyšuje a ta poslední pak zůstává dalších deset dní. Jsou známé tři druhy farrago – ječmen, vikev a další leguminózy; divoká emmer pšenice a hořká vikev; bob a vikev.

Slavný Kikkulišův text také obsahuje informace o krmném režimu. Stanovil nejen základní denní krmnou dávku, ale také jak je třeba ji upravovat podle změny práce. Základní dávka obsahovala oves, ječmen a seno. Množství se měřilo na tzv. UPNU, ekvivalentem této jednotky je 0,84 l. Každý kůň dostal jednu upnu sena, dvě ovsa a jednu ječmene po ranní práci, tři sena, dvě ovsa a jednu ječmene po denní práci a 4/2/1 po večerní práci, v 101.–108. dni tréninku dostali ještě extra porci v noci (celkem 8/5/5). Koně měli přístup k senu i přes noc. Co se týče práce, připomeňme si stručně zátěž koní pod Kikkulišem:

Trénink trvá 7 měsíců (214 dní), pokud kůň z nějakého důvodu trénink jeden den vynechá, nevrací se, ale pokračuje podle plánu – důvodem byla jednak nutnost připravit velké množství koní najednou a program nebylo možno tříštit individuálními změnami, a také další prodlužování programu vracením se o dny a fáze zpět by trénink prodlužovalo, což by nemuselo být ku prospěchu koně. Vrcholem tréninku bylo až 150 km denně po několik po sobě jdoucích dní. Ovšem znal také dny volna, intervalový trénink a posloupnost tréninku, záležitosti platné dodnes.

Kikkuliš prověřuje před zahájením potenciál koní – vstupní test (culling test) ukáže, zda má kůň dostatečný potenciál pro trénink. Jedná se o čtyřdenní test, a jestliže se během něj vyskytne jakýkoliv zdravotní problém, je vysoce pravděpodobné, že se objeví v průběhu sedmiměsíčního tréninku a veškerá práce by tak přišla vniveč a kůň je z tréninku vyřazen. Vyřazené koně většinou prodali jako válečné koně Mykénům a ti je využívali do bitev jako transportní koně. 

Culling test:

  • den
  • cca 12 km klus, cval (kentr) 440 m – pauza – částečné zklidnění – cval (kentr) 600 m
  • večer 6 km klus, 440 m cval
  • den
  • ranní klus 18 km, 440 m kentr – pauza – 600 m kentr
  • večerní klus 6 km
  • den
  • ranní klus 12 km
  • večerní klus 6 km
  • den
  • ranní klus 12 km, kentr 4800 m, pauza, kentr 7200 m

Experiment dle Kikkuliše prováděla na arabských koních Dr. A. Nyland. Rozhodla se aplikovat tuto metodu v praxi ve spolupráci s veterinární fakultou Univerzity v Sydney. Své poznatky sepsala v knize "The Kikkuli Method of Horse Training" (2008).

Římané se také drželi ječmene, základní dávka pro dospělé koně byla 2 kg, což bylo míněno pro lehkou práci, při těžké práci až 4,5 kg (kurýrní služba – důležité poselství, které muselo být doručeno co nejrychleji).

Mmch. i tehdy se někteří VIP koně těšili takové přízni svých bohatých a mocných majitelů, že se jim dostávalo speciálních pochoutek – římský císař Caligula dopřával svému oblíbenému koni (Incitatus, foto vlevo) do pozlaceného žlabu rozinky, mandle a med.

Logistika

Stovky a tisíce koní jedné armády, to vyžaduje brilantní logistiku zásobování, zvláště při vojenských taženích. Je těžké si vůbec představit množství krmiva a píce, které spotřeboval např. hřebčín Tritantaechmes v Babylóně, který podle Hérodota (5. st. př. n. l.) měl kromě válečných koní 800 hřebců a asi 16 tisíc chovných klisen, což čítá v průměru 4,5 tisíce tun krmiva na měsíc. Přesto to bylo jednodušší – jedno místo, zavedený fungující systém, než na válečných taženích. Geniálním, ale ne vždy bezchybným stratégem zásobovací logistiky byl Alexandr Veliký. To už je ale námět na některý z příštích článků.

Co z víceméně stručného pohledu na krmení koní za starověku vyplývá?

Naši předkové měli systém, krmili podle práce, pokud byli koně v normální zátěži. Denní dávky jádra rozdělené na ranní a večerní porci podle dostupných zdrojů vesměs nepřekračovaly únosnou hranici kolem 2 kg pro jednorázový příjem jádra. V rámci daných možností bylo pro život koně v antice limitující spíš bojiště než hrubé dietní chyby ve žlabu.

Poskočíme-li o dva tisíce let dopředu, narazíme na rok 1834, kdy byl uveden na trh první doplněk pro koně v Anglii od firmy Thomas Day, of Day & Sons, nesl název Black drink a stál 10 šilinků. V roce 1906 nositel Nobelovy ceny, biochemik Frederick Hopkins popsal vitamíny v lidském těle, což mělo dopad na humánní i veterinární lékařství a výživu. O rok později máme probiotika (imunolog Elie Metschnikov) – ale koně si na svůj doplněk museli počkat až do roku 1983 (Yea-Sacc1026, firma Alltech), na MSM do roku 1998. A výzkumy pokračují a nové a nové směsi pro koně v útrobách kamionů cestují od výrobců až do žlabů ke spokojenosti koní i jejich majitelů. 

 

Zdroje:

Podobné články

Dostatek tekutin v těle významně ovlivňuje výkonnost. Jak významně se v horkých letních dnech může množství vody v organismu měnit a co vše se na…

Starček přímětník (Senecio jacobaea)

Po většinu roku si této v posledních dekádách expanzivně se šířící rostliny ani nevšimnete. Že existuje, obvykle zaznamenáte, až když rostliny…