Cathrine a Bohemian…

Mladá drezurní superhvězda je opravdu ve formě. Pro Cathrine to byl to rychlý pokrok. Ačkoli byla úspěšná v juniorské úrovni, v seniorské kategorii se prosadila až na olympijských hrách v Riu v roce 2016, kde ve svých 25 letech obsadila 13. místo v soutěži jednotlivců. Během šesti let připravila další dva koně, kteří dosáhli úspěchů v mezinárodních Grand Prix. Na koni Bohemian získala na loňské olympiádě v Tokiu individuální a týmové čtvrté místo a s Vamos Amigos druhé místo v letošním finále Světového poháru.

 

A Vamos…

 Zastihla jsem ji po jejích dvou vítězstvích v Grand Prix v Cáchách.

 

Autorka Rebecca Ashton (vpravo) s Cathrine Laudrup-Dufour (vlevo)

Vím, že je to trochu standardní otázka, ale jak se cítíte?

Včera jsem se musela štípnout, protože jsem věděla, že Bohemian umí zajet skutečně výborně. Bylo skvělé s ním být ve středu zpět v obdélníku a byla to opravdu ta nejlehčí Grand Prix, kterou jsem s ním kdy absolvovala. Bylo to na pohodu. Chci tím říct, že to bylo trochu konzervativní, ale takový byl od začátku plán.

A včera s Vamosem, vyrovnat se s takovou atmosférou… Byl tady docela nastartovaný, ale včera se zdálo, že na tu atmosféru tak moc nereaguje. Prostě ji jen přijal. Myslím to tak, že když jedu Grand Prix na tomhle koni, můžu na něm dělat piafu celou věčnost. Je to úžasný pocit. Prostě jen pokračuje, aniž bych mu to musela říkat. Jen řekne „Jo! Kolik toho chceš?“ Takže mám samozřejmě ohromné štěstí. A pak s dánským týmem, je to čest být vepředu se svými týmovými kolegy. Takže, upřímně, jsem velmi šťastná.

 

Řekla byste, že se vám i ulevilo? Protože očividně tvrdě pracujete na svých cílech a ty, evidentně, jsou být tam nahoře.

Ano, pracuji skutečně tvrdě, ale není to jen proto, abych se dostala na vrchol. Opravdu ráda trénuji doma, miluji ten proces s koňmi a opravdu miluji mít u sebe ve stáji Nathalii a Kyru (Kyra Kyrklund a Nathalie zu Sayn-Wittgenstein-Berleburg - pozn. překladatele). Z toho jsem často víc nadšená než ze závodů. Je hezké být tady, je to super, ale jsem moc ráda doma. Takže jsem si oddechla, protože kluci byli opravdu skvělí a odvedli super práci.

A Vamos byl dlouhé roky, můžeme-li to tak nazvat, extrémní nervák?

Ano. Skutečně šíleně temperamentní a bál se jiných koní. Ale poslední půlrok jsem ho vzala na docela dost závodů a myslím, že z toho už opravdu vyrostl. Včera byl skvělý a byl tak v pohodě. Dokonce když jsem dojela úlohu, mohla jsem prostě pustit otěže a on to vzal jako profík, už žádné chození po špičkách nebo tak něco.

 

Je to jen proto, že s ním vyjíždíte často?

Je to také díky domácímu trénování důvěry a dělám s nimi spoustu dalších věcí a prostě jsem s nimi 24 hodin denně a oni mi stoprocentně důvěřují. To je to důležité.

Jaké další věci děláte?

Chodím s nimi na vyjížďky, beru je do koňských lázní, na trénink na vodním pásu, pracuji s nimi ze země, chodím s nimi přes plachtu a přes kavalety. Všechno možné. Hraji si s nimi. Každý den vidím, jak na tom jsou. Nejsou jen číslem.

Kolik koní teď máte doma?

Máme jich 22. Rasmine má tři skokany a máme tam koně holek ze stáje. Drezurních koní je asi 17 a mám jednu bereiterku. Jmenuje se Janni Dietz a je u mě už asi tři roky. Je opravdu skvělá jezdkyně a fantastická na základní práci. Trénovala roky s mým bývalým trenérem Rune Willumem, tak pocházíme tak trochu ze stejného systému a tvoříme skvělý tým.

 

Cassidy a Cathrine v Cáchách v roce 2017 

 Jak se má Cassidy teď?

Učí Janni nějaké kousky. Je ve skvělé formě. Pokaždé, když nakládáme koně, tak řehtá a pobíhá kolem. Je hrozné ho nechávat doma, protože on by tak rád jel s námi. Má smůlu, protože já už ho na závody brát nebudu, ale myslím, že Janni by mohla. Nedávno zajela Inter 2 a Cassy byl nadšený, tak šťastný a vypadalo to, že se mu ulevilo – „Konečně zase můžu zase jet úlohu!“ Je zdravý, a když ho vezmu na lonž, vypadá skvěle, plný energie a tak spokojený.

 

Mistrovství světa je za rohem. Kterého koně vezmete? Bohemiana nebo Vamose? 

Ještě nevím. Včerejšek mi to příliš neusnadnil!

Vím, že jsem vás neviděla jet naživo už několik let, ale mám pocit, že jezdíte, já nevím jak to říct, ne jinak, ale víc zenově nebo tak nějak.

Rozhodně. Ale když přijedou Nathalie a Kyra do stáje, tak se pokaždé něco naučím. Samozřejmě s Cassidym jsem moc úloh Grand Prix nejela, byl to můj první Grand Prix kůň. V seniorském sportu se pohybuji už několik let, ale jen s jedním koněm, který odjel možná tak čtyři soutěže ročně. Teď už jsem se v tom mnohem víc usadila a tak trochu sama sobě dokazuji, že jsem dobrá. To, že jsem dostala třetího koně do Grand Prix, mi dává velkou jistotu, že opravdu můžu jezdit pěkné úlohy Grand Prix. Tak to vnímám. Je to hezké, protože se teď cítím úžasně v pohodě. Při opracování nemusím tlačit ani sebe ani koně přes limit. Můžeme jen v klidu dělat to, co doma. Nic neměníme. Jen si hrajeme.

I to však vyžaduje disciplínu. Stále můžete vidět jezdce, kteří jsou pod tlakem a dřou čím dál tím víc. Nevím, jestli to necítíte, nebo jste se z toho tlaku tréninkem dostala?

Mám opravdu dobrého mentálního kouče Rasmuse Baggera. Nepamatuji si, jaké to bylo bez něj, protože mě trénuje od mých 12 let. Věřím, že trénink mozku je stejně důležitý jako trénink cviků, protože všichni ti jezdci zde jsou mimořádně zkušení, vypadají skvěle a umí zajet super Grand Prix. Ale jak říkáte, pod tlakem se věci mění. Takže je důležité měnit toho co nejméně oproti tomu, co děláte doma. Myslím, že o tom je celá mentální perspektiva ježdění Grand Prix na této úrovni.

Mám spíše postřeh než otázku, ale velmi dobří jezdci, zvlášť vy, prostě koni při jízdě nepřekáží. Mám pocit, že hodně jezdců koni dostatečně nenaslouchá, jen mu pořád něco přikazují, ale vy koni víc nasloucháte, než abyste mu říkala, co má dělat.

Myslím, že to byla moje identita po celá léta. Stále se to zlepšuje, ale tak to dělají i Nathalie a Kyra. Tak také dokážu koně udržet opravdu elektrického a přitom stále uvolněného, když pustím otěže. Dobře, tak možná doma toho po nich chcete víc, ale pořád co nejméně, protože oni vědí, že když řeknu „jdi doprava“, tak jdou prostě doprava, doprava, doprava a já se pak můžu jen uvolnit a říct „ok a teď doleva“. Nebo mi řeknou „tohle je těžké“ a já řeknu „ok, udělej to trochu míň“. Je to spolupráce. Ty dvě Grand Prix, co jsem zajela tady, to jsem cítila s koňmi skoro telepatii. Mohla jsem na něco jen pomyslet a oni to udělali. Bylo to vážně skvělé, protože se to nestává často. Měla jsem to takhle hodně s Cassidym, protože jsem ho jezdila celou věčnost, ale teď to začíná fungovat i s těmito dvěma. Jen na něco pomyslím a oni to cítí z mého těla, aniž bych skoro cokoli udělala. Pokud se podíváte na ostruhy, které používám na Vamosovi, jsou to opravdu ty nejmenší, které můžete najít. Je to opravdu jen z řeči těla.

Jací jsou jako osobnosti?

Jsou opravdu odlišní. U Bohemiana je nejlepší, když si na věc přijde sám. S Vamosem je spíš takové to, já mu řeknu „jdi doprava“, on na to „ok, jdu doprava“. Je víc jako Cassidy. Může být nabuzený atmosférou, ale neleká se. Bohemian je více lekavý, ale neřeší atmosféru. Vamos je opravdu komunikativní v boxe a Bohemian chce mít svůj klid. Je přátelský, když ho vezmete ven, ale box je rozhodně jeho prostor. Takže jsou opravdu úplně odlišní. Myslím, že Vamos je Bohemianův největší fanoušek. Je pořád takový „Páni! Ty jsi dneska vyhrál?!“ A Bobi zase „Ano, vyhrál, to se tobě nikdy nepovede.“ Je tak arogantní!

Máte před jízdou nějaký rituál?

 

To je Gerd Dörich!

Ne, nemám, ale musím s sebou brát pokaždé svého maskota Gerda Döricha, ale jinak je to normální rutina. Nic neměníme. Chci, aby atmosféra byla tak jednoduchá a uvolněná, jak to jen jde, a to je pro mě to nejdůležitější. Nepotřebuji žádné další napětí. Nepotřebuji se nabudit. Já jsem připravená. Kluci jsou připravení. Jde jen o to potvrdit, co vím, že umím.

Jak zabráníte, abyste toho dělala příliš mnoho?

To je jako posledně s Bohemianem. Někteří členové mého týmu navrhovali, že bychom mohli trochu přidat, že bych mohla trochu přitvrdit. Ale já na to: „Jo, ale proč? Vyhráli jsme o čtyři, pět procent.“ Jezdci chtějí být pořád na vrcholu, ale to je nemožné. Nemožné pro jezdce i pro koně, aby dosáhli vrcholu třeba třikrát do roka. Myslím, že pokud zajedete jednu nebo dvě perfektní jízdy ročně, pak jste zatraceně dobří. Snažím se si říkat, že taky nemusím jít na maximum. Tohle je jen další krok k Mistrovství světa, a pokud se nám podaří dostat mezi špičku, tak to zatím stačí.

Abych byla fér, mohla jsem toho udělat ještě méně, a přesto bych odvedla dobrou práci. Ani jsem na ně netlačila. Odjeli dvě velmi jednoduché pěkné Grand Prix, jen jsem cítila, co mi nabízejí, nemusela jsem je do ničeho nutit. Bylo to spíš jako by tyhle dvě úlohy věnovali mně a já jim říkala děkuji.

Váš celý management… vás a vašich koní; fyzická i mentální stránka. Je to kompletní systém se smyslem pro detail, nic vám v něm nechybí.

To je základ. Je to opravdu důležité, protože všichni tihle jezdci umí zajet zatraceně dobrou Grand Prix a všichni jsou velmi zkušení. Ale takové maličkosti, jako že tu máme fyzioterapeutku kluků Gitte Søby. Ta je v mém týmu už 10 let a je úžasná. Zná je tak dobře, ví, jak pracují doma, ví, jak se jejich tělo mění, když jedou na závody, protože jsou přece jen trochu nervóznější, takže spolupracuje s naším domácím veterinářem, mými dvěma trenéry, mou ošetřovatelkou. To je opravdu téměř dokonalý tým, protože všichni známe ty koně ze všech možných úhlů a na základě toho můžeme sestavit ten nejlepší tréninkový plán, nejlepší závodní plán. Takže ano, management je zásadní, to určitě ano.

Zdá se, že zkoušíte různé věci, jak jsme o tom mluvily včera, pokud to funguje, zůstat u toho, pokud ne, tak to zahodit. Ale pořád testujete a zkoušíte a srovnáváte a měníte a vyvíjíte se. Kde k tomu berete inspiraci?

 

Kyra a Nathalie. Jsou to ti nejzvídavější trenéři, se kterými jsem kdy spolupracovala. I Kyra, promiň Kyro, i když už není nejmladší, je pořád tak zatraceně zvídavá. Pokaždé, když přijede ke mně do stáje, má něco nového nebo nějaký nový nápad. Mluvíme spolu skoro denně a ona mi řekne, zkusila jsem takovou legrační věc, můžeš to doma na někom vyzkoušet? Jsou tak zkušené, s Nathaliinými zkušenostmi ze sportu je to opravdu inspirující a to mě udržuje motivovanou, neustále mě zaměstnávají.

Třeba první den tady jsme měli jen zaklusat a nedělat nic, ale pak jsme se úplně zasekli s něčím v kroku. Jen taková drobnost. Pak jsme krokovali asi půl hodiny a po koni jsme vlastně nic nechtěly, jen trénovali krok, jako magoři. To je to, co na nich miluji. Nikdy nejsou jako „ach, musíme něco trénovat“. Dneska prostě kluky jen krokujeme. Vamos dnes možná ani nepůjde pod sedlo. Všechny cviky už znají, tak je jen musíme udržet spokojené.

Čtete hodně pro inspiraci?

Ne z technických důvodů, ale čtu hodně knížek, abych našla nápady: od různých podnikatelů z celého světa, různých sportovců, abych se dostala do jejich mysli a zjistila, jak si udrželi motivaci a směřování k novým cílům, když už těch původních dosáhli. Takže je to spíš o mentální perspektivě, ale nikdy ne o technickém tréninku. To nechávám na Nathalii a Kyře.

Díky Instagramu tak nějak víme, jak vypadá váš běžný den, ale jak je váš den vyvážený?

Obvykle vstávám v 6:00 a od 6:30 jsem ve stáji. Ráno se věnuji trochu papírování. Víte, mít vlastní firmu vyžaduje taky trochu papírování. Nejsem v tom moc dobrá, takže mi to každý den zabere určitý čas, abych měla všechno v pořádku. Začínám jezdit zhruba od 7:00/7:30 do oběda, pak si dám malou přestávku a potom odjezdím ještě dva nebo tři další koně. Takže s ježděním skončím kolem 15:00 a pak začínám trénovat a mám spoustu lekcí, s Annabellou Pidgley z Anglie a ještě mám studenty doma, takže končím kolem 19:00. Pak jdu do tělocvičny, cvičím hodinu až dvě, potom domů, najíst, spát a začít znovu.

Co děláte pro svou kondici? Hlavně kardio?

Ne, je to obojí. Kardio a silový trénink a když se blíží závody, tak je to spíš kardio, abych se nezranila při těžkém posilování. Je to dobrý mix.

Jak jste se připravovala na Tokio?

Trénovali jsme na vedro, takže jsem cvičila v tělocvičně a měla na sobě sakra hodně oblečení. Bylo zábavné vidět ten mechanismus. Řekli nám, že bude trvat asi sedm až deset dní, než si na to tělo začne zvykat. Byla to vážně pravda. Ze začátku jsem se potila jako blázen, byla jsem promočená a za sedm, osm dní jsem se už nepotila vůbec, ani s tím vším oblečením. Bylo zajímavé to sledovat a díky tomu jsem pochopila, jak se mohou cítit koně a jak si na to mohou zvykat.

Myslím, že i pro kondiční práci je důležité vědět, jak se při těžké fyzické práci cítí kůň.

Velmi důležité. Dalo mi to jinou perspektivu. Jezdcům můžete říct, aby nezapomněli dát koním pauzu a oni si řeknou „no jasně“. Ale jakmile začnete sami opravdu tvrdě trénovat, zjistíte, že bez ohledu na to, jak moc vás trenér prohání a tlačí, abyste udělali ještě jeden zdvih, pokud už vaše svaly ten jeden zdvih nezvládnou, pak prostě nemůžete. Ani kdyby vám někdo vyhrožoval, že vás zabije. Skončili jste. Ale pak máte třicetisekundovou, minutovou přestávku a zase můžete pokračovat. Tedy věděla jsem to už dřív, ale díky cvičení mi to opravdu došlo a dávalo smysl.

Jak si udržujete motivaci vstát z postele za studených a tmavých zimních rán…?

O tom jsem vlastně mluvila se svým mentálním koučem, protože s koňmi je to samozřejmě občas nahoru-dolů. Ale myslím, že vás motivuje vášeň, protože mě nepohánějí mé výsledky. Hracím motorem je pro mě můj každodenní život. Miluji svůj život a svůj trénink. Závody, to je něco, co mě může vlastně o motivaci připravit, protože si myslím, že je zatraceně těžké být mimo domov.

Pro mě to může znamena t„hele, teď se přihlásíš a teď pojedeš na tyhle závody“. Samozřejmě to může být někdy těžké, ale já svoji práci prostě miluji. Spíš pro mě může být trochu náročnější motivovat se do toho papírování! Mám doma Rasmine a jsme v tom společně a pomáháme si navzájem, když máme těžké období. A taky mám Nathalii a Kyru a Rasmuse. Máme pár dní volna na dobití baterií a vrátíme se s větší energií. Jinak je to prostě o tom, že miluji, co dělám.

Vím, že musíte brát svou práci opravdu vážně a skutečně se na ni soustředit, ale zároveň se jí bavit. Jste uvolněná. Nenutíte se do toho.

Dříve jsem byla přísnější, ale uvědomila jsem si, že se tím zabíjím. Když jsem byla mladší, tak jsem si říkala, jak to sakra Isabell (Werth) dělala celý život? To přece není možné. Ale teď už vím, že je to pravděpodobně proto, že miluje závodění, baví se tím. A samozřejmě je to striktní a musíte hodně trénovat, ale také si někdy musíte vzít prášek na uklidnění a jít prostě s proudem a uvědomit si, že se věci dějí z určitého důvodu. Samozřejmě musíte být super seriózní, přísní a disciplinovaní, ale to je v mé DNA. Tahle část je pro mě jednodušší. Vlastně jsem se musela naučit odpočívat a přijít na to, že když jeden den nebudu trénovat, nezničí to celý rok trénování. Ale naučila jsem se to, když jsem byla mladší. Takže ano, stačí se řídit svým pocitem.