Fotit chce asi každý z nás... měla byste nějaká doporučení pro začínajícího equifotografa? 

Určitě by se měl věnovat studiu koní samotných, aby věděl, co vlastně fotí, co je požadováno u konkrétního plemene či disciplíny. Neznám dobrého fotografa koní, který by zároveň nebyl obstojným koňákem. Slušnou fotku dnes uděláte i s některými typy mobilních telefonů, takže začít je dnes (i díky moři skvěle přístupných informací na internetu) snadnější než kdy jindy. Díky dostupnější technice se úchvatný fotografický svět stal otevřený prakticky pro všechny a každý, kdo občas něco cvakne, si hned do svého profilu na sociálních sítí hrdě píše, že je fotograf. Takoví fotografové často chrlí spousty fotek, které se většinou hodí spíš jen pro odpadkový koš. Můj asi první tip je nebát se vymazat špatné fotky, váš počítač a externí disky vám poděkují (a tím i vaše peněženka). Prezentujte jen svou nejlepší práci, tak nebudete balastem zaplevelovat už tak vizuálně přesycený svět. 

Říká se sice, že člověk se nejlépe učí napodobováním, ale kdo chce opravdu fotografovat, měl by si hledat vlastní cestu, kopírování někoho a prezentování výsledných fotek jako vlastního nápadu je přece pod úroveň! Instagram a Facebook je plný fotek, které jsou jako přes kopírák k uzoufání stejné, poplatné virálním trendům: koně (a psi) v oblacích barevného prášku ve stylu oslav indického svátku Hólí, nebo na černém pozadí s vánočním věncem kolem krku, případně s naplácanou zlatou fólií na hlavě a krku… 

Trpělivě studujte tvorbu fotografů, jejichž práci obdivujete, a trénujte si oko. Třeba pak nesednete na lep některým pořadatelům fotografických kursů, o nichž spíš platí pořekadlo „kdo neumí, učí“.

Důležité je hlavně prostě jít a začít fotit – jen předem vždy pečlivé zvažte možná bezpečnostní rizika, obzvlášť při focení koní ve volnosti. Zdraví koní a všech zúčastněných musí být na prvním místě, žádná fotka nestojí za to, aby kůň utekl a zranil sebe nebo jiné zvíře/člověka, případně způsobil škodu.

Jak se pozná, že fotografie je dobrá? Dnes v éře digitalizace máme často k dispozici desítky fotografií prakticky jednoho a téhož objektu, z nichž se těžko vybírá... já sama jsem nejednou úplně bezradná! Byla by rada?

Na to se samozřejmě nedá odpovědět jednoduše, je to hodně subjektivní. Je fajn fotky co nejdříve po focení protřídit a vysloveně nepoužitelné (špatně zaostřené, exponované, useknuté…) rovnou smazat, aby jich na budoucí procházení nebylo tolik. Pokud na fotky nespěcháte, chvilku počkejte, třeba pár dní – tak získáte větší odstup, a budete schopni střízlivěji posoudit, jestli za něco stojí, nebo jestli je ještě protřííte. Nicméně pokud nějaká fotka poutá vaši pozornost opakovaně a budete se k ní rádi vracet i v průběhu několika let, co záleží na tom, jestli ji někdo jiný označí za dobrou nebo za špatnou? Pro vás dobrá bude. 

Koně jsou náplní vaší tvorby, jsou ale i náplní vašeho života? 

O koně jsem se začala zajímat už ve školce, takže podstatně dříve než o fotografování. Když nepočítám cirkusové poníky, tak poprvé jsem na koni seděla v deseti letech, tehdy nebylo pro děti tak snadné se ke koním dostat. První mé opravdové seznámení s ježděním tak bylo na týdenním kurzu ve stáji v Košířích. Maminka je musela uprosit, aby mě vzali, protože brali až od třinácti let. Moc ráda vzpomínám na klisnu Komtesu, to byl naprosto ideální koníček pro začátečníka – byla hodná, spolehlivá, jemná a klidná.

Pak se chvíli nedařilo nic sehnat, až potom v osmé třídě jsem rok chodila na kursy do tehdy legendárního a dnes již neexistujícího drezurního oddílu TJ Jiskra Trója. Nejraději jsem tam jezdila valacha Triumfa, což byl drezurní matador pana Zdeňka Beneše, a který si v dobře známém seriálu Dobrá voda si zahrál klisnu Jasnou, když piafovala ve stáji. 

Velmi ráda také vzpomínám na prázdniny na farmě Borčice, kde jsem vyhrála táborovou drezurní jezdeckou soutěž a získala tehdy svoji první (a z jezdeckých soutěží asi i poslední) finanční výhru vy výši deseti dolarů. 

Prospěch na základní škole mě spíš předurčoval k tomu jít na gymnázium, já si ale k velké lítosti mé třídní učitelky zvolila Střední zemědělskou školu v Poděbradech. Bydlela jsem na internátě a odpoledne chodila ke koním na školní statek. Po zemědělce nebylo moc jiných voleb kam jít, takže to opět vyhrála zemědělka. Ke koním jsem pak začala jezdit přes celou Prahu do Ptic, kde jsem poznala Karolínu Fränkelovou, pozdější neúnavnou propagátorku jízdy v dámském sedle. Od té doby jsou naše koňské cesty hodně spojené – kdo by to byl řekl, že už je to déle než čtvrtstoletí! Prošly jsme spolu několik stájí, vzpomínám hlavně na Hostivice, nebo pak na krásná léta v Třebohosticích a Karolíny bývalého ČT plemeníka jménem 2557 Century nákelský, na kterém jsem složila ZZJV a poprvé seděla v dámském sedle. Kromě toho jsem asi rok chodila vypomáhat do jezdecké školy v Radonicích, kde jsem nějakou dobu také učila základům jízdy na koni. 

Nemohu nezmínit pobyty na jižní Moravě u pana Josefa Iše, éra stáje v Uhřicích byla naprosto legendární! A díky Uhřicím mi přišel do života Fabian van de Pluum, snad ten nejhodnější fríský hřebec pod sluncem. Pan Iš ho Karolíně doporučil pod dámské sedlo a když jsme Faboška vyzkoušely, bylo jasno. Nyní ho Karolína už osmnáct let vlastní a absolvovala s ním nespočet vystoupení a soutěží (nejen) v dámském sedle u nás i v zahraničí. Nedávno oslavil své dvaadvacáté narozeniny a já Káje nemůžu dost poděkovat za to, že mi jeho prostřednictvím plní můj dětský sen o ježdění na fríském koni. Obzvlášť, když to ještě k tomu bývalo na zámku – Karolína totiž šest let provozovala zámeckou stáj ve Veltrusech. Jezdit po tamním rozlehlém parku bylo opravdu speciální privilegium! Teď má Karolína své koně ve Lhotě u Staré Boleslavi, kde jsou také moc pěkné vyjížďky – ty mi už mnoho let ke štěstí stačí, nemám závodní ambice. I když nikdy neříkej nikdy, focení závodů working equitation pro CSWE mě totiž nadchlo pro tuhle disciplínu, tým kolem Lenky Šteklové touhle disciplínou žije a jejich nadšení je prostě nakažlivé!

A otázka poslední. Co vám fotografování dalo a co vzalo?

Otázka by spíš měla znít, co mi dali koně – díky nim jsem poznala mraky skvělých lidí a dostala spousty zajímavých příležitostí, přivedli mě i k focení. Bez koní bych nepoznala moje výborné kamarádky (a kamarády), jako jsou třeba Jolana Štefková, Andy Reinbergerová, Renáta Kolářová, Johana Spáčilová a mnohé další, kterým se předem omlouvám, že jsem je nejmenovala. Fotografování pak ty příležitosti ještě násobilo, když jsem například po několik let fotila pro Becherovku (a díky ní poznat světovou barmanskou elitu), Pilsner Urquell, nebo třeba magazín Esquire. Ve firmě Helma365 se mohu podílet na vydávání krásných kalendářů a jako průvodce s Czech Photo Travel zase na foto cestách pro fotografy. Těším se, co dalšího ještě budoucnost přinese! 

Jestliže si chcete přečíst první část rozhovoru, naleznete ho zde. Pokud vás tvorba Magdalény Strakové zajímá, sledujte ji na sociálních sítích.

Instagram 

Facebook

Webové stránky www.magdalenastrakova.com jsou v současnosti ve výstavbě.