Magdaléna Straková: Jsem prostě soutěživý typ!

21. 5. 2023 Gabriela Rotová Autor fotek: Magdalena Straková
Magdalena Straková
Magdalena Straková

S fotografiemi Magdalény Strakové jste se tu či onde setkali asi všichni. Její tvorba ale rozhodně není jen ze světa koní!

Magdaléna nejenže získala titul Fotograf roku 2016, ale uspěla i v mnoha mezinárodních fotosoutěžích, jako například Travel Photographer of the Year, Bird Photographer of the Year, Humanity Photo Awards, Landscape Photographer of the Year, Garden Photographer of the Year, Travel Awards a mnoha dalších. A co víc? Úžasně se s ní i povídá! :)

Magdaléno, nikdy jsem vás nepovažovala za výhradně koňského fotografa. Pamatuji si sérii makrofotografií, se kterou jste už v roce 2001 získala v soutěži Czech Press Photo druhé místo v kategorii Příroda a životní prostředí. Jak se vnímáte vy sama? Cítíte se být koňským fotografem nebo spíše fotografem?

V první řadě jsem velmi mile překvapena, že si to někdo vůbec pamatuje!  Nemyslím si, že je nutné se nějak zásadně škatulkovat, jsem prostě fotografka, jejímž oblíbeným tématem jsou koně. A někdy zase jen koňařka, co ráda fotí! 

Co vaši tvorbu definuje? Jak a kde hledáte témata?

Ráda objevuji věci, co nejsou moc provařené. To platí jak u koňských, tak u cestovatelských témat. Zajímají mě třeba pozapomenuté tradice, okrajové jezdecké disciplíny, nebo málo známá plemena a netradiční zbarvení. Co se týče focení koní samotných, tak tam asi nepřekvapivě nejraději fotím expresivní, temperamentní koně ve volnosti na nějakém pěkném místě. Dokážu ocenit typické představitele každého plemene, ale nejvíc přece jen obdivuji klasiku – barokní koně s dlouhou hřívou. Takže jestli má někdo ze čtenářů fascinujícího dlouhohříváka, může se mi ozvat a vymyslíme nějakou spolupráci!

SportpintoCZ.JPG

Jak jste s fotografováním začínala? Studovala jste obor nebo jste samouk?

K fotografování mě před mnoha lety přivedli koně (a psi), chtěla jsem si uchovat vzpomínky na své oblíbence. Začínala jsem tehdy samozřejmě ještě na kinofilm a za fotky utrácela velkou část kapesného. Kompakt u zvířat nikdy moc dobrou službu nenadělal, takže když jsem šla na vysokou školu (na zemědělskou univerzitu, žádná fotografie…), koupila jsem si Praktiku z druhé ruky a začala s pokusy jako samouk. Zmiňovaná série makrofotek, umístěná v Czech Press Photo, vznikla v období, kdy jsem si k ní pořídila mezikroužky a pořád a pořád fotila nějaké makro.

Úplně první honorovanou publikovanou fotku jsem měla už v roce 1997 v časopise Jezdectví, bylo to z drezurních závodů v Karlových Varech. Postupně fotek v Jezdectví přibývalo, tehdejší šéfredaktor pan Plaček mě dokonce občas někam vysílal fotit – třeba na dostihy v Chuchli. 

Dnes je tehdejší způsob focení pro mnoho lidí obtížně představitelný – 36 políček kinofilmu s citlivostí 100, 200, maximálně 400 ISO. Za roličku filmu jste dali nemalé peníze, další za vyvolání fotek. Takže jste museli sakra přemýšlet, než jste zmáčkli spoušť, jestli vám to ta otištěná fotka či dvě zaplatí (zřídkakdy). Zrcadlovka i objektivy manuální, všechno jste museli ručně poštelovat a dopředu nevěděli, jestli jste zvolili optimální nastavení, nic nešlo zkontrolovat na displeji. Ostření také pouze manuální, museli jste vystihnout ten pravý okamžik ke zmáčknutí spouště, protože než jste převinuli kinofilm na další políčko, koně už cílem proběhli. Film jste odnesli k vyvolání a pak několik dnů napjatě čekali a modlili se, aby z toho něco bylo. Fotky jste si vyzvedli, naštvali se kvůli těm, co nevyšly, vyselektovali, pečlivě popsali a rychle odeslali do redakce. Není divu, že nás tehdy moc nebylo.

military.jpg

Měla jste vzor? Někoho, kdo váš pohled na fotografii významně ovlivnil?

Svou tvorbou mě okouzlil Robert Vavra, první koňský fotograf s velkým F. Nejenže fotil ty nejkrásnější koňské aristokraty v neuvěřitelných prostředích, ale to vše bez dnes tak běžných retuší. Tedy žádné ohlávky, uzdečky, vodítka a ohrady, které se dají odstranit nebo rovnou vyměnit celé pozadí. Ne, hezky pustit ty nejúchvatnější iberské hřebce volně do makového pole, arabské zas do písečných dun. Výsledek bral dech, zvlášť jeho snové kompozity, vyráběné pěkně postaru přiložením dvou diapozitivů na sebe. To jsou nadčasová umělecká díla, se kterými se žádná moderní upravená fotografie nemůže rovnat.

Před několika lety jsem ho kontaktovala s žádostí o osobní rozhovor, protože jsem navštívila Španělsko, kde také žije. Bohužel už ve svém věku o návštěvy nestál. Ale alespoň mám v knihovně všechny jeho koňské knihy – což mi připomíná, že bych si je zas někdy měla prolistovat!

Marwari-voda.JPG

Vaše série fotografií věnovaná unikátní belgické tradici lovu krevet s pomocí koní aktuálně vyhrála kategorii Cultures v největší světové cestovatelské fotosoutěži Travel Photographer of the Year 2022. Mohla byste nám prozradit něco ze zákulisí jejich vzniku? 

O tom, že v Belgii loví krevety na koních, jsem slyšela před dlouhou řadou let a vždycky jsem si přála to vidět na vlastní oči. Až loni k tomu nastaly vhodné podmínky: odložená Equitana se kvůli covidu konala v pozdějším jarním termínu, a protože z německého Essenu už to není zas tak daleko do Holandska, mohlo konečně dojít rovnou i na návštěvu rozkvetlého květinového parku v Keukenhofu, ten na mém seznamu figuroval už také dlouho.  

A protože jsem jela s podobně „postiženou“ dlouholetou kamarádkou Martinou Fáberovou, nebylo těžké ji přesvědčit, že z Holandska je to jen kousek do Belgie, a pokud zrovna budou mít krevetáři ukázku (což není zas tak často), tak bychom ji měly rozhodně vidět!

Cestou k Oostduinkerke (malému letovisku, na jehož plážích ukázky lovu krevet probíhají), jsme měly trochu smůlu a na pláž jsme se kvůli dopravní zácpě dostaly o něco později, než jsme plánovaly,  když už koně odcházeli do vody. Tak honem nafotit, co se dá, příležitost už se nebude opakovat. Počasí na focení žádná hitparáda, bylo zataženo, vítr, zima. Shromážděné davy mi napřed trochu vadily – jak tady udělám dobrou fotku? Člověk se ale vždycky musí přizpůsobit a pracovat s tím, co má, tak jsem lidi do fotek naopak zahrnula a použila širokoúhlý objektiv, který jinak u koní nebývá nejlepší volba. Takhle se mi podařilo zachytit dění okolo, něco, co vás do fotky vtáhne. Myslela jsem, že se rybáři vypraví do moře vícekrát, ale oni jen rychle přebrali skromný úlovek a odešli, celá ukázka tak trvala jen pár minut. Než jsme se nadály, bylo po všem. Možná o to víc mě překvapilo, když jeden z komentářů od porotců fotografické soutěže byl, jaký z fotek dýchá klid... 

Belgie.jpg

Zúčastnila jste se ale mnoha a mnoha dalších fotografických soutěží. Kterých ocenění si vážíte nejvíce?

Jsem prostě soutěživý typ! Mám několik poměrně prestižních ocenění z řady mezinárodních soutěží v mnoha různých oblastech, kategorii jsem vyhrála třeba také v největší světové soutěži fotografů ptáků Bird Photographer of the Year, nebo v Comedy Pet Photography Awards, kde soutěží humorné snímky domácích malíčků. Čestná uznání mám z mezinárodních soutěží Landscape Photographer of the Year (krajiny), Garden Photographer of the Year (zahrady) a dalších. 

Na české podmínky pak bylo pěkným úspěchem získat titul Fotograf roku 2016 (celoroční soutěž pořádaná časopisem FotoVideo). Každý měsíc je nové téma a na závěr se sčítají body za nejlepší umístění v jednotlivých kolech, vítěz tedy musí ukázat opravdovou všestrannost. 

Nejvíc si však necením nějakého vítězství, ale možná trochu překvapivě jen čestného uznání v dnes již neexistující soutěži Humanity Photo Awards. Byla to Čínou sponzorovaná soutěž zaštítěná společností UNESCO, zaměřená na světový folklor a zachycování tradic celého světa. Všechny oceněné pozvali organizátoři na týdenní foto výlet po čínské oblasti Jün-nan, kde jsme se zúčastnili například i bombastického ceremoniálu vyhlašování vítězů, kde před tisícovkami diváků vystoupily stovky tanečníků a dalších účinkujících, včetně živých pávů a slonů. Nejlepší na tom všem ale byla ta exkluzivní parta podobně zaměřených fotografů z celého světa a navázaná přátelství.

Indie.JPG 

V paměti mi uvízla fotografie Drbny, s níž jste zabodovala v rámci světové fotografické soutěže Comedy Pet Photography Awards. Kde a jak tato fotografie vznikla?

Fotografie vznikla už před lety a byl to náhodný okamžik, u koní se obecně nedá moc plánovat. Šlo o focení Gastona, valacha Honzy Bláhy, pro mou rubriku Koňská abeceda v časopisu Jezdectví. Nikdy nefotím jen to, co je třeba, ale i spoustu věcí okolo. Bylo sice předjaří a ideální podmínky moc nepanovaly, ale člověk nikdy neví, co se povede a na co se fotka může hodit… A tak je to prostě jedna z momentek okolo Gastonova focení. Název snímku Gossip Girls (Drbny) by nemusel dávat smysl, když zobrazené koně znáte a víte, že jsou to všechno kluci. Je to totiž taková hříčka, odkazující na televizní seriál Gossip Girl (Super drbna). Lidi mají sklony zvířata personifikovat a tady se to přímo nabízelo – snad každému se při pohledu na tuhle fotku a název rozjedou v hlavě asociace, o čem tak mohou koňské drbny drbat. Vtipně zvolený název může soutěžní fotce hodně pomoci, tenhle snímek pak vyhrál koňskou kategorii ve zmíněné soutěži.

Drbny.JPG

Soutěž a realita života obvykle nejsou jedno a to samé. Pokud byste vy sama měla vybrat tři své nejlepší fotografie, které by to byly?

Co je nejlepší, je pro každého samozřejmě hodně subjektivní. Pro mě v tom hodně hraje roli například to, jak bylo náročné ke snímku dospět a významně se do toho promítají emoce a vzpomínky s danou fotkou spojené. Ale vybrat jen tři? Asi budu muset losovat!

Pokud se budeme bavit jen o koňských fotkách, tak na prvním místě vyberu snímek arabského valacha jménem Monsoon ze Seychel. (Děkuji jeho tehdejší paničce Báře Panovské, která stádo arabů na Seychelách zachránila z tragických podmínek a pozvala mě na návštěvu. Tím umožnila, aby se díky našemu přátelství stalo ještě spousta dalších skvělých věcí). Do téhle fotky nezasahoval absolutně žádný Photoshop, zachycená je čistá a úchvatná realita – arabský kůň volně na liduprázdné pláži, za ním se tříští gigantická vlna a on ji jen zvědavě pozoruje. Tu fotku mi závidí i známá a renomovaná koňská fotografka Christiane Slawik. Byla hlavním důvodem, proč právě tam chtěla Christiane jet fotit. Protože je kamarádka a profesionálka a ví, že lokace se jen tak nekradou, nabídla mi jet s ní na foto cestu na koňský ostrov Juist. Obě jsme byly spokojené – já objevila nové místo, a Christiane pak byla několikrát na Seychelách a nafotila tam spousty krásných snímků. Nicméně žádnou takovou, jaká ji tam přivedla.

1-Seychely.jpg

Druhou vybranou fotkou by asi díky technické náročnosti byla noční fotka odpočívajícího koně v Kyrgyzstánu, nad nímž září myriády hvězd a Mléčná dráha. Jen dostat se na místo, které leželo ve výšce asi 3700 metrů, nebylo nic jednoduchého – jeli jsme tam horskou divočinou Ťan-šanu na koni tři dny a přespávali ve stanech, co jsme si vezli s sebou. Přestože bylo léto, teploty v noci padaly k bodu mrazu a po ránu byla na trávě jinovatka. Takže i jen se v mrazivé noci vysoukat ze spacáku a jít do té zimy fotit, aby se pak člověk vrátil celý promrzlý a urousaný od mokré trávy, chtělo určité odhodlání. Neměla jsem s sebou ani stativ, ani blesk, nebo kabelovou spoušť – na trek si prostě nemůžete vzít všechno. Takže když jsem viděla jednoho z našich koní odpočívat vleže pod hvězdnou oblohou, musela jsem rychle vyřešit, jak fotoaparát kvůli dlouhé expozici zafixovat bez stativu, a jak koně nasvítit, když byla všude černočerná tma. Na fixaci posloužil jediný vhodný kámen v okolí, a foťák jsem do optimální pozice musela ještě podkládat dalšími kamínky. K nasvícení koně jsem použila svoji čelovku a techniku lightpaintingu. Pořádně zaostřit se za takových podmínek rovná loterii, a pokud se kůň pohne, máte po fotce. Než mi foťák z nestabilního uhnízdění spadl do mokré trávy, stačila jsem exponovat asi tři čtyři pokusy, a protože ryzák už měl ležení v mokru dost a vstal, muselo mi to stačit. Má svoje mouchy, ale ukažte mi jinou takovou fotku, na níž se nepodílel Photoshop!

Kyrgyzstan.JPG

Jako třetí vyberu fotku z českých luhů a hájů. Mám moc ráda snímek běžícího stáda kladrubských klisen, za nimiž jsou zachyceny dominanty hřebčína v Kladrubech nad Labem, kostel svatého Václava a Leopolda a kladrubský zámek. Té práce celého kladrubského týmu, jen aby se focení mohlo zrealizovat! Kdo někdy čistil bílého koně, tak má základní představu. Navíc se celému stádu musely sundat ohlávky a po focení zase nandat, koně se museli roztřídit, což je ve stádě stejnobarevných koní úkol pro experty. Koně se předpřipraveným koridorem přivedli na vybrané místo, na signál spustit ohradníkovou pásku a rozběhnout klisny mým směrem. Což se samozřejmě napoprvé nepovedlo podle představ, ale to je život! Všude dokola byli rozestavěni hlídači, aby stádo běželo správným směrem, klisny se po nádvoří párkrát zatočily dokola a focení bylo úspěšně ukončeno bez ztráty kytičky – žádný kůň neutekl a nikdo se nezranil. Zmiňovaná fotka patří už několik let k nejvýraznějším snímkům propagujícím hřebčín, najdete ji na nejrůznějších reklamních předmětech, v publikacích, na internetových stránkách a podobně.

Kladruby.jpg

To jsem se ale pořád ještě nedostala k fotkám z Indie, kde jsem měla to štěstí několikrát fotit úchvatné koně plemene marwari u mých přátel Ute a Virendry z Udajpuru, kde vzniklo několik pro mě velmi speciálních (a nebála bych se říct až ikonických) fotek. Na marwari a kathiawari koních jsem absolvovala i několik jezdeckých safari přírodou Rádžastánu a byly to jedny z nejkrásnějších chvil, co jsem u koní zažila. Kdo má rád ohnivé, rychlé, vytrvalé, ale přesto dobře ovladatelné koně, tady si přijde na své. (Mimochodem, pokud by měl někdo zájem o takové jezdecké putování nebo focení, dejte mi vědět, můžeme udělat českou výpravu!)

Indie-safari.jpg

Jaké má Magdaléna tipy pro začínající fotografy a jaká byla její cesta ke koním se dozvíte v pokračování rozhovoru, který zveřejníme v pondělí 29. května. Nenechte si ho ujít! :)

Pokud vás tvorba Magdalény Strakové zajímá, sledujte ji na sociálních sítích.

Instagram 

Facebook

Webové stránky www.magdalenastrakova.com jsou v současnosti ve výstavbě.

Podobné články
Magdalena Straková

V první části rozhovoru jsme si s Magdalénou Strakovou povídali o fotografování nejen koní. Co by poradila začínajícím fotografům a jak se sama ke…

Adam Florian

Slušný, milý, skromný a nenápadný. Přesně takový je Adam Florian. Čtyřiadvacetiletý žokej, který letos jezdí s obrovským přehledem a chutí.…