Kůň nás nerespektuje. Trvá hodinu než se nechá chytit - nebo nauzdit, vyčistit nohy, nasedlat, odčervit a tak dále, a tak dále... když ho neuvážete, odchází. A další a další a další malé i větší problémy.

Každý máme způsob, jak takové problémy řešit. Někdo si řekne - to musím přitvrdit, jiný to ignoruje. Další zvolní v tréninku a vrátí se o krok zpět. Někdo koně prodá zkušenějšímu a koupí vhodnějšího, jednoduššího. Někdo si nechá poradit od zkušenějšího, někdo to řeší metodou pokus - omyl...

Je plno způsobů. Některé jsou dobré, jiné příliš ne. Jen jedna cesta je ale vhodná, pokud chceme mít z koně spokojeného partnera pro společné chvíle. A toho jistě nedocílíme ostřejším užděním či tvrdším tréninkem. Je to cesta za pochopením našeho koně. Zjištění původu jeho reakcí a vyřešením problému, jak se říká, od základu. Jedině tak se dá docílit trvalejšího efektu.

Je pravda, že někdy se může zdát pochopení koňského chování, jako nemožné a hlavně běh na dlouhou trať - prostě není to žádná procházka růžovým sadem. Hodně lidí by rádo vše mělo co nejdřív, do tří dnů? Nejlépe ihned. Ale pokud chcete koni opravdu porozumět, nějaká zaklínadla, či manuální pomůcky, jako šporny, ostřejší uzdění, vyvazování - opravdu nepomohou. Možná na chvíli a Vám, ale ne ke spokojenosti Vašeho koně a zřejmě ani neprohloubí jeho důvěru ve vás . Kdo chce mít koně jako partnera a ne jako sportovní náčiní, jistě se už někdy nad touto otázkou zamyslel. Jak to udělat aby kůň se mnou trávil čas dobrovolně a splnil moje požadavky bez odporu a vztekání?

Pro Vás, kteří máte zájem, se svým koněm pracovat na zlepšení komunikace jsem připravila rozhovor s jedním z trenérů, kteří otázku spolupráce člověka a koně řeší dnes a denně. Se sympaťákem a věčným optimistou, který Vám dokáže zvednout náladu jen svou přítomností, aniž by ještě stačil cokoliv říct. Kolikrát mě napadlo, že by snad tomu koni stačilo ukázat fotku Jirky Strejce a hned by byl o sto procent lépe naladěn ke spolupráci. S člověkem, kterému prošlo rukama nemálo koní, kteří měli problémy s lidmi, i lidí, co měli problémy s koňmi. Ano, Jirka Strejc má jistě k tomuto tématu dost, co říct a jsem moc ráda, že si udělal čas na zodpovězení tolika otázek.

Třeba zrovna Vás přečtení tohoto rozhovoru „nakopne" k prvnímu kroku. A tím je zamyšlení nad Vaším přístupem ke koni a zhodnocení Vašeho svědomí, zda jste ke koni opravdu spravedliví a zda by to nemohlo být ještě o něco lepší. A jestli je u Vás a Vašeho koně vše, jak má být, pak Vám snad přečtení rozhovoru alespoň zlepší náladu a přejde na Vás trocha toho životního optimismu a pozitivní energie. To jsou totiž věci, které na chodníku nenajdete a v tom každodenním životním pachtění se určitě hodí.

Jméno: Jirka Strejc
Věk: 49
Působiště: Česká republika, Evropa
Kontakt: www.jiristrejc.wz.cz
jiristrejc@seznam.cz
+420 603 822 060

Jak a kdy jste se dostal ke koním?
Narodil jsem se ve Velké Chuchli. Teda, narodil jsem se v porodnici, ale tak za týden jsem už byl v Chuchli :o). Táta se kamarádil s „rajťákama" a bral nás s bratrem s sebou na závodiště, do stájí a na dostihy. No a tam to nějak začalo....

Jak dlouho se už věnujete tréninku koní?
Přímo trénování a výcviku koní asi tak 15 let.

Děláte koně na plný úvazek?
V současné době ne. Mám velký smysl pro zodpovědnost k rodině a v tomto státě dělat koně na volné noze jako „Živnostník" je i na mě velké dobrodružství. A tak mám nyní stálé zaměstnání a koně dělám k tomu. Několik let jsem to zkoušel, ale nedopadlo to pro můj rozpočet dobře. Nemám podnikatelského ducha, a jak říká náš rodinný lékař: „Vy jste, pane Strejc, na podnikatele moc hodnej!" :-)
Také mi začalo vadit, když jsem se několikrát přistihl, že jedu někam ke koním jen kvůli výdělku.
Unavený, nervózní, bez radosti, jen prostě vydělat a honem domů. To se s mou prací a s filosofií života moc neslučuje.

Na základě čeho jste se rozhodl pro práci - nebo spíše poslání - trenéra aneb Proč to vlastně děláte?
To přišlo nějak samo, najednou, ani nevím jak. Na začátku to bylo hlavně, abych byl co nejvíc u koní. Pak jsem zjistil, že se na ně dívám nějak jinak... A oni na mne. Je fakt, že mám ty zvířata hodně rád a vždy mi vadil a vadí přístup některých lidí k nim. Stále jsem hledal cestu, jak to dělat jinak. Vlastně jí stále hledám...

Co rodina a přátelé, předpokládám, že jste koňmi hodně zaměstnán - nenadávají vám někdy trochu?
Ne, ne... Mám hodně tolerantní manželku, děti jsou už dospělé, vnouček zas ještě moc malý. Když byly děti malý, tak to občas zaskřípalo, byl jsem často pryč i několik dní a chyběl jim. Ale zase jsme si to vynahradili, když jsem doma byl. Snažím se svátky a dovolenou trávit doma. Být s rodinou opravdu pravidelně a na přání mé ženy daleko od koní... :o)) Jenže oni jsou všude! :o))
No a přátelé? Ty mám u koní.

Váš trénink se opírá hlavně o takzvané přirozené metody komunikace s koňmi. Jak byste popsal pro laiky, o co hlavně při takovémto tréninku a přístupu ke koním jde? V čem je jeho rozdílnost od běžně a častěji užívaných postupů?
To je na dlouhé povídání a psaní tak na knihu! Tak tedy velmi stručně:
Přirozená komunikace je trochu vyumělkovaný název něčeho, co jinak neumíme pojmenovat. Stejně tak anglický název Natural horsemanship.Není to jezdecké odvětví ani styl. Mohu tak žít se svým koněm po celou naši společnou cestu nebo využít tuto „metodu" k výcviku nebo k odstraňování problémů které nastávají mezi koňmi a lidmi. Je toto, že se snažím koni porozumět a dávám mu možnost, aby on rozuměl mně. Je to na úrovni přátelství, spolupráce při dodržování hierarchie, na kterou jsou koně zvyklí a která je jim vrozená. Nedělám z koně cvičební nářadí, zdroj vybíjení pro mé zraněné Ego, nezneužívám jeho schopnosti ke svému obohacení na úkor jeho zdraví a života, aby pak skončil na mém, nebo na talíři někoho jiného. Vše co děláme, děláme společně. Jen my se snažíme, abychom nenásilně určovali to, co se bude dělat. Například pojď koni, půjdeme tam tím směrem, pojď, budeme klusat, pojď, budeme cválat, přeskočíme tu překážku, zastavíme atak dále. Pro to abych to koni řekl, mám pro něj v zásobě informace jak to říct, čím více tím lépe.
Koně rozumí řeči těla, která se pak může natolik zjemnit, že přechází až v mentální působení, ale základ je v pohybech těla, když něco chci, musím to dát najevo. Kůň jde instinktivně proti tlaku. Aby mi důvěřoval, musím dokázat, aby tlaku, který na něj vyvinul, povolil a přitom se nesmí cítit ohrožený. Tlak je buď stálý anebo v rytmu.

Aby mi důvěřoval, musím dokázat, aby tlaku, který na něj vyvinul, povolil a přitom se nesmí cítit ohrožený. Tlak je buď stálý anebo v rytmu.

Musím začít jen myšlenkou pak se dotknout, pak přitlačit nebo víc a včas povolit když přijde správná reakce koně, to kůň odmění tím, že pochopí, co od něho chci. Když to přeženu, popudím ho anebo vyděsím, když to nedotáhnu, jsem nula, slaboch a ten je v hierarchii dole.
Pokud si počínám dobře, kůň po čase povolí jen na to nejjemnější tj. pohled, myšlenka na to, co chci udělat.

Přirozená komunikace není rozmazlování koní. Koně jsou k sobě tvrdí, ale dokážou projevit lásku a náklonnost a oporu společenství (stáda) a to musíme umět i my, být milým, pevným, spravedlivým, nebojácným, rozhodným partnerem, který ví, co chce a který je ve stádě na vyšším stupínku. Kůň se nás nesmí bát, ale měl by si nás vážit a respektovat nás. Musíme mu dát dostatek lásky, ale i klidu, že vše co děláme je správné a že si za tím pevně stojíme a pak přijde klid a pohoda. Kůň své místo, zařazení, hledá. Když ho má, ví na čem je a je spokojený. Když ho nemá, je nejistý a začne vše řešit podle své povahy. Bojácný se bojí, flegmatický na všechno „peče", agresivnější začíná být zlý. Koně mají povahy, se kterými se rodí tak, jako my a záleží na prostředí a působení dalších jedinců jak se jeho povaha vyvine dál.

Koně mají povahy, se kterými se rodí tak, jako my a záleží na prostředí a působení dalších jedinců jak se jeho povaha vyvine dál.

Hříbě může být malý hajzlík, který vás kousne nebo kopne, jako dítě, co po vás hodí hračkou, nebo vás plácne, zkouší takové to - "Kde je moje místo"? Zrovna tak je to Ňuňánek, který za vámi běhá a chce hladit a jako mimino co se rádo chová a mazlí.
Koně se nerodí nezkažení a svatí, to je mýlka. Povaha se také dědí.
Nikdy nesmíme pouštět emoce ani na horu, ani dolu. Musíme být neustále v psychické rovnováze! Nevztekat se, nezuřit. Nebrečet a nelitovat se. V obou případech prohráváme! A kdo prohrává tímto způsobem, nemá u koně respekt, on se ho může bát, ale neváží si ho, zrovna tak si neváží toho, co mu podlézá, fňuká a kupuje si ho pamlskami. Kůň není kočka na polštáři, ani pes u vašich nohou.
Kůň je velké, silné, krásné zvíře, které má s lidmi neskutečnou trpělivost.
Kdyby koně chtěli, zabijí nás, někteří to i dělají. Věřím tomu, že koně nám poslal bůh, abychom se naučili díky nim chovat se i k sobě jako lidi lépe.

Pracujete s koňmi různých zaměření, nebo se specializujete na nějakou disciplínu?
Se všemi, od rodinných koní až po dostihové. Nejvíc mě ale, co se těch „disciplín" týče, přitahuje westernové ježdění. Je tam kus dobrodružství, volnosti pro jezdce a koně. I když teda, když vidím na opracovišti některé takzvané „Reinery", tak o tom dost pochybuju.

Snažím se teď hodně prosadit takzvaný „Primitivní ježdění" Ten název sem sice vymyslel, ale mám dojem, že nejsem první, že to už někdo řekl přede mnou. :o)

Zkráceně, s koněm buď jedu někam, nebo nikam, do prava, do leva, do zadu, do předu.

Zkráceně, s koněm buď jedu někam, nebo nikam, do prava, do leva, do zadu, do předu. Buď jdeme krokem, nebo klušeme, nebo cváláme, nebo stojíme. Nic víc k životu nepotřebujeme.

Jo ještě, někdy je to po rovině, někdy do kopce někdy s kopce! :o))

 

Kdo se Vám zdá chápavější při učení nových věcí - kůň nebo jezdec?
Kůň :o))

Máte někdy pocit marnosti, že „on" se to snad nikdy nenaučí?
Jako kůň myslíte? Marnosti ani ne, někteří hůř chápou, ale je se třeba radovat i z malého postupu kupředu. Každý má svou hranici a výš už to pak moc dře.

Pamatujete si na svého prvního koně v tréninku a můžete o něm něco bližšího říct?
ROHAN - Bývalý dostihový kůň. Byl pátý v Derby, pak běhal Steeple-chase, většinou neotočil točný bod, jak letěl :o). Zničili mu šlachu, já z něho dělal westernového koně a koně pro radost. Měl sem ho moc rád, i moje děti. Dodnes, když na něj myslím se mi svírá krk. Vyhrál se mnou Western pleasure a měl další menší úspěchy. Neměl to se mnou někdy lehké. Sehnal jsem mu přes kamarádku skvělého majitele, který se pak stal mým kamarádem.
Vlastně nás i sponzoroval. Pak už byli dál jen spolu, já se jen tak občas přijel podívat. Prožili spolu myslím spoustu hezkých chvil a Dan s ním zůstal až do jeho konce... uhuff... :-(

A teď něco o tom nejzvláštnějším, nebo nejzajímavějším koni - případu v tréninku?
No těch bylo, je a asi bude hodně. Moc, moc...
Nemám snad žádného normálního, tuctového koně.
Pár mně jich chtělo i zlikvidovat :o))- Naposledy ňuňánek Pegas, který po mně na podzim přeběh. On nějak nechápal reiningový špornový výcvik u jedné trenérky a pak i když ho majitelka přivezla domů a nenechala ho tam. On s ní přesto nekomunikoval a nechtěl se vůbec od ní nechat chytit, natož na ní počkat. Už to bylo po mé spolupráci dobrý, ale v novém působišti po půl roce na velký pastvině ho zas vídala jen zdálky a tak sem ho uběhal, že na mne počkal, ale nechtělo se mu ven kolem cvakajícího ohradníku a když sem mu nedal šanci utéct(což před tím dvakrát udělal) Tak to vzal přeze mne :o))
Ale, co se nestalo - odběhl tak deset metrů a koukal na mne, tak sem se vyhekal a došel před něj. On natáhl hlavu já ho podrbal mezi očima. Nakonec jsme šli v klidu do kruhovky, kolem toho ohradníku. V klidu i pracoval, pak jsem ho vrátil do výběhu, hodil mu chleba a jel na chirurgii. Od té doby nemá problém přijít sám kdykoliv ve výběhu ke své majitelce, ke mně, jít něco dělat a zase mezi kamarády.
Ale jeden kůň byl opravdu ten zajímavý, kříženec Painta a plnokrevné kobyly. Měl z něho být westernový závodní kůň, ale on měl vrozenou vadu hlezna a s tím se špatně spinuje. Tak na něj přitlačili. Vždyť ty Američani se s tím taky nemažou, kůň musí fungovat a basta. Šporny páka a do něj! Když jsem ho poznal, tak kousal lidi, koně na jízdárně a také sebe. Při lonžování se vrhal na toho, kdo s ním pracoval.
Úplně šílel i ve výběhu lítal, kousal se, potil. Zabiják nebyl, jen mu přeskočilo. Nevhodné prostředí sportovní stáje, hala-box-hala malý výběh a jen občas. Naštěstí velice rozumní a laskaví majitelé dali na mou radu a poslali ho za mnou pryč. Pracovali jsme spolu více než rok, ze začátku to bylo dost těžké, ale dali jsme ho do stáda. Denně jsem byl u něho, pracoval s ním, chodili jsme pěšky na procházky do lesa a tak různě. Odložili jsme udidlo, šporny a začali vlastně znovu od začátku.

Denně jsem byl u něho, pracoval s ním, chodili jsme pěšky na procházky do lesa a tak různě. Odložili jsme udidlo, šporny a začali vlastně znovu od začátku.

Majitelé se ho pak rozhodli prodat, ale až poté co bude v klidu a bezpečný, což se nakonec podařilo. Velké díky jim za to, že mu ten rok dali. Teď pokud vím je v naprosté pohodě.

Jací koně se k Vám nejčastěji dostávají - koně s problémy nebo mladí koně, kteří potřebují takovou tu základní práci a obsednutí?
Koně s problémy. Někteří lidé to chtějí zkusit i s minimem zkušeností a pak, až když to zaskřípe, tak se diví a hledají, kdo by to napravil. Chybu však může udělat i zkušený trenér. A nemusí to být zrovna chyba. Stačí jen, že si s tím koněm prostě méně rozumíme. Jsme jen lidi a oni jsou jen koně. Je ale spousta lidí, kteří takříkajíc zachrání nějakého nešťastníka a chtějí poradit jak s ním dál. On totiž ten zachráněný nešťastník, za tu záchranu není vždy vděčný, jak bychom si představovali. Má už lidí plný zuby a nechápe, že to teď už může být jinak. A je z toho pak zklamání, modřiny, úrazy a slzy.

Co raději řešíte, mlaďocha „neposkvrněného" špatným přístupem, nebo ty, bohužel často běžné, koňské problémy?
No s „neposkvrněným mlaďochem" je fajn práce. Lidi se na něm zatím ještě moc nepodepsali, a pokud je to „normální" jedinec a ne žádný výkuk je to vlastně pro mě lehká práce. Ale problém je problém - je co řešit, je to těžké, musím víc přemýšlet a to mě víc baví. Hlavně od toho tu asi jsem.

Byl nějaký kůň, u kterého jste měl pochybnosti, zda s ním trénink zvládnete a jak to dopadlo?

To víte, že ano, nejsem všeuměl. Ale je potřeba si věřit, jinak se do toho nemá cenu pouštět. Ne vždy to dopadne skvěle. Je potřeba se radovat z každého i malého úspěchu. Za to, to přece stojí. Důležitá je trpělivost i ze strany majitele koně, se kterým pracuju. Ne vždy to jde hned a pak, když už je to lepší, je potřeba neustat ve stylu práce, kterou jsem započal. Problém se může vrátit. Někdy v menší reakci, někdy silnější. Je to někdy opravdu těžké. Pot, nervy, únava... Ale chce to se vždy nadechnut-vydechnout, uklidnit se, vrátit se zpátky. Třeba o čtyři kroky! Abych mohl pak udělat jeden malinkatý krůček kupředu. A i z toho je potřeba se radovat! A hodně. Být pozitivní! Nijak to neprožívat.

Jaké odvětví koňského sportu je Vám nejbližší a proč?
Jo to už sem říkal. Western. Dostihy mě taky pořád nějak drží, ani nevím proč. Je to pro koně a i lidi velice nebezpečné! Ale na druhou stranu dostihy jsou hlavně o koních! Vyhrává kůň, hodnocený je kůň. Kůň se dává na přední pozici na startovní listině ve výsledkové listině. A ve westernových nebo i jiných soutěžích? Jezdec... a pak teprve kůň. To mě docela mrzí.

Jak velkou část by měla zabrat práce s koněm ze země, dá se to vůbec nějak zobecnit? Například že práce ze země by měla být 40% doby strávené tréninkem?
Nejsem moc přítel škatulkování co, jak, kolik. Někteří koně potřebují více přípravy ze země a pak i následně jakési připomínání, nebo i uklidňování touto prací. Nebo i speciální cviky na uvolnění a posílení některých partií. To je dost široký pojem. Hlavně vše dělat uvolněně a v klidu.

Byl jste na začátku své „koňské kariery" také sám na nějakých kurzech, „na zkušené" u nějakých trenérů v Čechách či zahraničí?
Samozřejmě, v zahraničí i u nás. Ale i teď stále čerpám ze zkušeností dalších trenérů (cvičitelů) atak dále.

Konzultujete někdy konkrétní případy i s jinými trenéry?
Pokud je příležitost tak ano. A nejenom s trenéry, ale i s přáteli a lidmi kolem koní.

Většina koňáků jistě ví, o těch nejznámějších světových horsemanech, jako jsou P. Parelli, M.Robberts, R.Hunt a další. Snažíte se k některému z nich svými postupy přiblížit, nebo jste si vytvořil svůj postup, případně čerpáte od každého něco?
Čerpám ze zkušenosti všech, během mé praxe jsem si vytvořil tak trochu svůj vlastní postup. Při rozsahu mého působení to ani jinak nejde. Ale nejblíže mám k Pattu Parellimu.

Máte nějaký vzor mezi trenéry - horsemany (českými nebo zahraničními) a je nějaké motto nebo zásadní věc, kterou se snažíte aplikovat i ve svých postupech?
Asi toho dříve jmenovaného Patta. Ale motto? To zní moc teoreticky. :o)
Spokojený kůň, v rámci našich civilizačních požadavků na něho...

Máte svého (své) koně a jak jste s ním (nimi) v tréninku daleko?
Nemám, to by byl chudák! Neměl bych na něj čas. Až někdy časem...

Užíváte si také vyjížďky přírodou, a jak často se dostanete ven, nebo především „makáte" na jízdárně a pomáháte ostatním s jejich koňmi?
Samozřejmě. I když jsou to hlavně pracovní vyjížďky.
Často se domluvím s přáteli a jedu si jen tak ven. Ale i na jízdárně si užívám, vždyť mě to hlavně baví! :o)

Jaká je Vaše první reakce, když se koník při nějakém vašem pokynu ze sedla začne vztekat - mrská ocasem, zvedá hlavu a podobně?
„Tak copak je špatně chlapče...?" „Nerozumíš mi....? Bolí tě něco? Nebo si vymýšlíš....?"

A jak rozeznáte která z těchto možností to je?
To se nedá jednoznačně napsat, to musím hlavně vycítit. Záleží na situaci, ve které se s koněm nacházím...

Jezdíte ještě na westernové soutěže?
Koukat se ano. Ale momentálně nemám pro sebe koně, se kterým bych mohl soutěžit. Soutěží moji svěřenci, i ti bývalí, co si jdou už svou vlastní cestou. Z toho mám radost.

Když jste začínal s účastí na westernových soutěžích, vzpomenete si ještě na své pocity, případně nejčastější chyby se kterými jste se potýkal?
Na začátku radost i tréma zároveň. A chyby? Drobných bylo a je vždy dost! :o)

Proč si myslíte, že hodně sportovních jezdců jezdí jen s ostruhami i v tréninku až nám všem připadá, že to je vlastně úplně normální a že bez nich to vlastně ani nejde? A jde to vlastně vůbec bez nich?
Nic proti ostruhám nemám, sám je taky používám. Je ale si třeba uvědomit, že ostruhy jsou od toho, aby se zjemnila a scitlivěla reakce koně. Nejsou na parádu a už vůbec ne na projevy tvrdosti. Kdo je používá měl by vědět na co je má. Což mnoho lidí neví.

Je ale si třeba uvědomit, že ostruhy jsou od toho, aby se zjemnila a scitlivěla reakce koně. Nejsou na parádu a už vůbec ne na projevy tvrdosti. Kdo je používá měl by vědět na co je má. Což mnoho lidí neví.

Všechno jde, když se chce a jde to samozřejmě i bez ostruh. Jsou ale situace ve výcviku koně kdy je pobídka ostruhou na místě a při dobrém zacházení může pomoci. Jsou koně natolik tvrdí, že jim to pomůže v dalším postupu.
Mnoho jezdců si neví rady jak dál tak zesílí pomůcky, jak ostruhami, tak ostřejším užděním a zastírají tím svou neschopnost a lenost.
Neuvědomují si však, že věčně zostřovat nejde, když se včas nepovolí, pak je ten efekt opačný. Kůň otupí, nebo jde proti a je průšvih.
Hodně jezdců, teď myslím hlavně westernové jezdce, je nosí hlavně pro parádu. Když cinkají při chůzi, připadají si něco víc, než „ti obyčejní" :o)
A o té tvrdosti už vůbec nemluvě! Když vidíte například na opracovišti při westernových závodech u některých jezdců, to neustálé dloubání a cvakání, držení koně v nejistotě a strachu co přijde, aby si náhodou nedovil nadechnout jinak než si panstvo přeje - to není dobře.
Juniorům bych je vůbec zakázal.

Vaše největší úspěchy - nejen ty pracovní , ale i životní, čeho si nejvíce ceníte?
Já se nechci vytahovat! :o)) Jsem jen obyčejný kluk, který má rád koně.
Úspěch je každá radost, když se něco povede i ta nejmenší.
Mám radost ze své rodiny, že stále držíme pohromadě. Pro mě je úspěch a radost, že vůbec můžu dělat to co dělám.

Budete pořádat letos nějaké kursy pro lidi s koňmi a případně kde se dozvíme více informací, nebo jezdíte pouze na individuální pozvání?
Já osobně nepořádám, na to nemám kapacitu. Ale letos už kurzy byly a budou. Ty veřejné dáváme na www.stránky a na Equichannel do sekce kalendář akcí.

Vaše internetové stránky mi už nějakou dobu nefungují. Jak je to možné?
Máte bl.... horší počítač. jak tvrdí můj syn, co se mi o stránky a vůbec počítač stará. :o)) Já tomu moc nerozumím. Jsem na „wz" a tak to ne každému funguje, hlavně to zlobí na prohlížeči Explorer. V „Opeře" a „Mozzilla Firefox" by to mělo být dobré. V poslední době nějak nepotřebuju reklamu, protože i tak nevím, kam dřív skočit. V budoucnu to ale řešit chci a stránky trochu probudíme a nebudou asi na webu zdarma.

Jakou otázku byste rád dostal? A můžete na ní rovnou i odpovědět.
Jestli můj vnouček Víteček bude po mně?
Jasně že bude!!! Jeho první slovo bylo „kuku" to je v překladu KŮŇ!!! :o)