Při vyslovení jména – František Slavík – vytane v mysli koňařské veřejnosti synonymum soutěží ve všestrannost. Řečeno sportovně-chovatelskou terminologií dosáhl František Slavík velmi dobré vlastní výkonnosti a výborné výkonnosti „potomstva“ (v tomto případě svěřenců), z nichž jeden dosáhl až k úspěšné účasti na olympijských hrách v Athénách.

Dárek k jubileu

Vybrat správný dárek k narozeninám nebývá jednoduché – snad bude vhodná velká bonboniéra, kniha nebo lístky do divadla… Nejlepší dárky však přináší život sám. Štěstí přeje připraveným – to znamená, že je přece jen potřeba cosi velmi dobře dělat a zbytek je o šťastné konstelaci hvězd. V případě Františka Slavíka se jednalo o svědomitý trénink militaristů, velkorysý projekt Marka Šebesťáka a obdivuhodný výkon Jaroslava Hatly.  Zrovna když F. Slavíkovi život připisoval šestý křížek, konaly se olympijské hry v Aténácha na nich se objevil jeho svěřenec Jaroslav Hatla, kterého mohl doprovázet. Slavit šedesátiny na řeckých OH a současně na Olympu trenérské kariéry, to si člověk ani nevysní… Byl to nejkrásnější dárek k narozeninám.  

(pozn. I letos měla Česká republika své jezdecké zástupce na OH v Paříži, ale jen ve všestrannosti (Miroslav Trunda a Miloslav Příhoda).

Z Moravy do Čech

Co vše stálo za těmito šťastnými dny, si připomene krátkou rekapitulací Františkova dosavadního života. Jak asi málokdo ví, pochází F. Slavík z obce Žopy u Holešova, který je na rozhraní Hané a Valašska. Školu navštěvoval společně se svými 2 sourozenci. Tatínka ztratili, když byl Františkovi právě jeden rok. Vychovávala je tedy maminka s prarodiči. U babičky objevil fotografie dědečka, jak sedí v uniformě na koni jako dragoun. To mu učarovalo a často se v mysli k tomuto obrázku vracel. Podporovaly to ještě cesty s maminkou za babičkou – to jezdili bryčkou se známými a on poslouchal ten nádherný klapot podkov…

V tvrdé realitě socialismu ho v padesátých letech ze snění o koních probudilo zamítnutí přihlášky do práce do jednotného zemědělského družstva. Tak najednou dostal od soudruhů jen dvě možnosti – buď se půjde učit horníkem nebo zedníkem. Maminka však podepsala přihlášku do družstva a František mohl jít do Vizovic na Odborné učiliště zemědělské, obor chovatel koní a jezdec.

V roce 1960 nastoupil do Hostouně, kdysi prestižního vojenského hřebčína u Domažlic. Ještě po dva roky stihl zažít dohasínající slávu významného chovatelského střediska. Potkal se tam s olympionikem kpt. Josefem Rabasem, jeho velkým životním vzorem (možná mu předal i semínko olympijské naděje). Kapitán Rabas ho zaučoval do tajů jezdeckého umění. Trénovali klasické drezurní i skokové ježdění a dostihy, hodně pozornosti věnovali sledování psychiky koně, jeho individualitě, nenásilnému využití jeho předností…

V roce 1962 byl jeden vlak koní poslán do Netolic a dva vlaky koní (cca 120 výborných jedinců) směřovaly na jatka. Když na to F. Slavík poukazoval, vysloužil si na schůzi jen velkou kritiku ze strany soudruhů. Představitelé naší socialistické země prostřednictvím svých podřízených snížili stavy koní z původních 600 tisíc po 2. sv. válce na 45 tisíc v roce 1985, v tomto směru jsme drželi první příčku v Evropě.

Z jihu na východ

Po roce služby na dvoru Schwarzenberg u Netolic nastoupil František na vojnu do Libějovic u Vodňan jako psovod v poddůstojnické škole. Po vojně se dostal v Netolicích do dostihové stáje ke Stanislavu Beránkovi a Františku Grasslovi. Se svou budoucí paní se potkali na Žitné - když slečna Vlasta studovala zemědělskou školu v Českých Budějovicích. Po ukončení školy pro ni nebylo místo, a tak se v roce 1966 vzali a přestěhovali do Heřmanova Městce.

Tou dobou šéfoval Výzkumné stanici chovu koní ve Slatiňanech MVDr. Lev Richter a H. Městec byl součástí stanice. Do roku 1978 zde F. Slavík pracoval jako remontní jezdec.

V letech 1982 – 1992 působil František Slavík jako četař a správce provozu v Mněticích. Spolupracoval s ing. Zdeňkem Müllerem, CSc., který právě uskutečnil první český přenos embrya. Z inseminace se zrovna narodili vynikající koně Garta, Tristan, Klas… Garta se s Jiřím Pecháčkem, mistrem sportu a dodnes jediným držitelem zlatého odznaku FEI ve skokových soutěžích,  zúčastnila v roce 1992 OH v Barceloně.

Od roku 1992 do roku 1997 pracoval František jako vedoucí výcvikového střediska v Heřmanově Městci, v roce 1997 byl tehdejším vedením NH  převelen do Kladrub a zpět do Heřmanova Městce se směl vrátit až po nástupu nového ředitele ing. M. Vítka počátkem roku 2003. 

Koně Františka Slavíka

Prvním jeho sportovním koněm se stala klisna Chocholka po Przedswit II, jel s ní nejenom první dostih v Tlumačově, ale vyhráli i drezúru a parkur při závěrečných zkouškách na učilišti. 

V Hostouni zažil pod sedlem vynikajícího trakéna Imiho. V Netolicích jezdil koně Kozáka po Furioso IX. Byl to jeho velký kamarád, který na zapískání přiběhl z pastvy a těšil se z Františkovy přítomnosti. Později byl prodán do Prahy a proslul pod jménem Oran s ing. Malinou (vyhráli MČR ve skákání).

U S. Beránka a F. Grassla jezdil několik let dostihy se Sakurou a v práci sedlal Fera (který byl později 2. v Čs. derby). Při dostihovém tréninku získal významné povědomí o tom, jak je důležitá kondička celé dvojice. To se mu později náramně hodilo při tréninku všestrannosti.

V Heřmanově Městci se věnoval sportování na starokladrubských koních, chodili parkury L – S. S plemeníkem Siglavi Pakra I se dostal do finále Zlaté podkovy do Humpolce.  Na „podkovách“ se objevoval s polokrevnou Norikou, Traviatou či Furiantem. Furiant (po Diadém, z matky po Furioso XVIII) mu přinesl mnoho umístění na významných závodech ve všestrannosti, včetně 3. místa na MČR v Bohdanči v roce 1977 a dvou 4. míst na MČSSR v K. Varech v letech 1978 a 1979.      

Nikdy určitě František Slavík nezapomene na Mária – s ním získal 1. místo na podzimních závodech v Albertovci a časem se s ním dostal do čs. reprezentace. Rád vzpomíná na závodiště v polské Jaroszowce, kde se v roce 1984 umístil z 50 jezdců na 12. místě. Bohužel na MČR v Úněšově chvilka nepozornosti přinesla pád s Máriem a cestu do nemocnice.

Za zmínku určitě ještě stojí klisna Dajána (po Biskaj A 1/1), se kterou byl na MČR na Albertovci 4. v 1980, či polokrevná Vendy ze Svobodných Dvorů.

Spásné zařehtání

S ježděním byl František nucen přestat v roce 1988, kdy ho náhle doma postihla mozková mrtvice. Zachránilo ho řehtání hřebců v mnětických stájích – ti ho probudili a on byl ještě schopen zavolat do nemocnice – pak už si na nic nevzpomíná. 

Když se navrátil, na ježdění už moc pomyšlení nezbývalo. Proto se začal připravovat na zkoušky a absolvoval kurz dostihového trenéra v Boskovicích. Kromě toho si udělal licence na trenéra, na rozhodčí, na stavitele parkuru a tratí. Hodně spolupracoval s majorem Milošem Svobodou a Erichem Režnarem – společně vedli soustředění pro militaristy.

Trenér reprezentantů

V roce 1990 vystřídal mjr. Miloše Svobodu ve vedení české reprezentace ve všestrannosti. V této funkci vydržel až do roku 2003, kdy pro rozdílné názory na systém přípravy a výběr mladých jezdců vystoupil z komise České jezdecké federace.

Během těchto let byl mnohokrát šéfem ekip, které vedl na významné mezinárodní závody. K velmi považovaným závodům patřilo CCIO či CCI v Achselschwangu (GER), v Bialym Boru (POL), v Bredě (NED), Luhmühlenu (GER), Římě – Pratori (ITA) a dalších místech. 

K jeho nejstarším svěřencům patřili či patří Jiří Cipra (více než 20 let), Jaroslav Hatla (od jeho 17 let), dále Tomáš Jarolím, Petr Bečka, Josef Málek, Petr Profant, Blanka Závodská, Jan Holec, juniorky Jana Vobořilová, Adéla Svobodová, Kateřina Janusová (účastnice ME v Římě), Lucie Seifertová ad. 

V průběhu 90. let se s ním setkávala celá česká militaristická reprezentace, takže by bylo možné jmenovat některé aktéry mezinárodních závodů – Jiřího Kornalíka sen., Ivo Kočíka, Zdeňka Duška, A. Krobotovou, K. Tumpachovou, S. Vrtka a řadu dalších.

Všechny své svěřence bral a bere František Slavík při tréninku jako svoje děti, jen snad nemnozí mívali dojem, že některé děti jsou vlastní a jiné „více“ vlastní.   

Když jsme však dospěli ke zprávám o dětech, tak se svojí ženou Vlastou vychoval dvě děti -syna Pavla a dceru Dagmaru. Pavel upřednostňuje judo a volejbal,  Dagmar je vyučená knihařkou, má malířské nadání a její syn Honza zdědil po Františkovi vztah ke koním.  

Rok splněných snů

Rok 2004 byl pro Františka Slavíka velmi významný. Kromě nádherné oslavy svého životního jubilea byl poctěn cenou nejvýznamnějšího internetového zpravodaje Equichannelu na výstavě v Lysé, Národní hřebčín ho opět jmenoval vedoucím střediska v Heřmanově Městci a on se s velkou vervou pustil do reorganizace přilehlé krásné Bažantnice a heřmanovských stájí, kde i nadále bude stěžejní výcvik starokladrubských vraníků, soutěže spřežení, ale i všestrannost zde bude mít dle možností zelenou. A jak potěšíte, milí čtenáři, Františka Slavíka nejvíce? Přece když se půjdete podívat na závody do Heřmanova Městce (viz termíny na www.nhkladruby.cz). 

Článek nebyl redakčně upraven.