Proč právě koně, proč jezdectví? Svět je plný všelijakých jiných lákadel.

Mezi lidmi údajně řádí virus, který způsobuje velkou příchylnost ke koním a ke všemu co s nimi souvisí. Prý se to nedá léčit a obvykle je to na celý život. Já si myslím, že jsem se s tímhle virem už narodila. Vždy jsme měli kočky a psa, ale koně pro mě byli láska od doby, co si sebe sama pamatuji. Byla to mánie až posedlost, opravdu jsem od mala neměla nic jiného v hlavě. Na vesnici tu chovali dva poníky, kteří byli asi první, na které jsem si mohla sáhnout a na kterých jsem poprvé seděla. Mohla jsem se o ně občas chodit starat, ale měli své jezdce a majitele a nebylo to proto tak často, jak bych si přála. A tímto nákaza oním virem mohutně zesílila a já začala naléhat na rodiče k pořízení koně vlastního. Nedalo mi to až takovou práci, protože moje maminka byla dlouholetý koňák. Tím jsem zřejmě znovu zažehla i její spící vášeň pro koně a když mi bylo jedenáct, rodiče pořídli našeho prvního koně – frískou klisnu Efinku. Pod dozorem jsem se učila všemu, co bylo okolo koní potřeba. Aby Efinka nebyla sama, přibyla druhá klisna. Tentokrát už pro mě i velikostně a odvezli jsme si je domů, do vlastního ustájení. S koňmi žiji prakticky celý život a byli a jsou to moji kamarádi. Odmala jsem také navštěvovala jezdecký klub. Byla to skvělá výchovná i jezdecká zkušenost. Tam také vznikly první závodní příležitosti. Vzhledem k oné posedlosti se tímto směrem ubíralo i celé moje studium na střední i vysoké škole a také vlastní vzdělávání se v jezdectví a všem okolo koní. Na jiná lákadla jsem neměla čas a vlastně ani pomyšlení.

Kůň jako srdcové eso? Je to Béďa, se kterým jste prošla drezurou od úrovně Z po Prix St Georges a získala bronzový výkonnostní odznak ČJF v drezuře?

Jak se říká, že každý máme svého osudového koně, tak pro mě je to jednoznačně Béďa (pravým jménem Sali). Na Béďu jsem před sedmnácti ety natrefila úplnou náhodou, když jsem byla na návštěvě u kamarádky a nedaleko jejich domu se ve výběhu pásl ON. Tenkrát byl pětiletý. Podle lidí, co ho znali, neměl pověst koně, kterého byste si chtěli koupit na ježdění. Jeho matka byla po hřebci Servator a kdo viděl navíc jeho dva chlupové víry na čele vedle sebe, pokřižoval se a doporučil mi ho rovnou prodat:). Přiznávám, že pro mě byl tak trochu i výzva. A okamžitě jsem si ho zamilovala. Béďa byl na ježdění opravdu velmi složitý a během práce s ním muselo padnout spousta dogmat, která jsem měla v souvislosti s ježděním na koni zažitá. Mnohokrát jsem z něj sesedala s tím, že opravdu nevím, zda ho zvládnu někdy jezdit tak, aby byl v klidu a uvolněný. Ze začátku totiž jen prchal a ve cvalu vyhazoval. Neustále jsem pátrala po příčinách a následcích, po důvodech určitého chování. On byl ten kůň, který mě přivedl k tomu, abych začala přemýšlet nad prací s koňmi jiným způsobem. Postupně se však stal klidnější a sebevědomější a povedlo se mi přijít na to, jak se s ním sladit. Myslím, že složití koně nás dokážou posunout. Ale vždy to byl hodný kůň na veškerou manipulaci. Jen měl svoje starosti.  Béďa je kůň, ze kterého se nepadá. Postupně se z něj stal profesor, na kterého šlo posadit dítě, ale zároveň s chutí pracoval a dělal těžké cviky. Někdy říkám, že anděl nemusí mít křídla, a myslím tím Béďu. Za měsíc mu bude dvaadvacet let a těší se stále dobrému zdraví a vitalitě. Musím říct, že každý kůň, který mi vstoupil do života, mi mnoho dal a na všechny s láskou vzpomínám. Ale Béďa je to srdcové eso.

Proč jste si vybrala právě drezuru? Jaká byla vaše cesta k ní a jaký je váš vztah k ní dnes?

Během svého jezdeckého vývoje jsem si vyzkoušela kromě drezury také parkurové skákání a všestrannost.  Několik let jsem strávila ve stáji, kde se všestrannost jezdila a dalo mi to opravdu hodně. Z tamního přístupu a pojetí výcviku čerpám dodnes. I dnes stále tíhnu k militaristům a s nadšením sleduji terénní jízdy. Ale pro mě bylo v závodu příliš adrenalinu. Ještě jako dítě jsem závodila v pony kategorii v parkuru i drezuře až na MČR. Když jsem si v osmnácti letech koupila Béďu, jezdila jsem ho několik let jen ve smyslu uvolnění a nalezení rovnováhy. Prakticky jsme se museli vrátit na úplný začátek a přepracovat potíže, které měl. Hlavní priorita byla snížit jeho extrémní reaktivitu, kterou měl opravdu hodně pod kůží. Vyřešit jeho potíže se hřbetem, který měl vždy dlouhý a měkký a posílit ho. Až potom se mohlo začít dít něco dalšího. Nicméně po tom, co se tyto věci povedly vyřešit, jsme se začali posouvat poměrně rychle dál a dál. Nabralo to takový samospád. Stal se z něj opravdu příjemný a silný kůň, který měl chuť pracovat a měl dobrý charakter a temperament. Navzdory tomu, co se o něm říkalo. A možná i to byl ten impuls, zkusit se s ním uplatnit ve sportu. Ukázat, že i kůň za padesát tisíc, nad kterým všichni zlomili hůl, může uspět. Že i sport se dá dělat tak, že máme koně jako parťáka. Béďa měl svoje slabé stránky, neměl nějak oslnivý pohyb. Měl průměrný klus, dobrý krok a dobrý cval. Nikdy se nevyrovnal koním s drezurním původem a velkým pohybem. Na závodech mu však vždy vzrostlo sebevědomí a často se mě lidé ptali, zda je hřebec. Jeho hrdý projev, kdykoliv vystoupil z přepravníku, byl opravdu nepřehlédnutelný. Také se to odrazilo v jeho projevu pod sedlem. Byl to prostě šoumen a v úloze jsem si to s ním užívala. Drezura mi ale dává smysl hlavně v tom, že máme nástroje k tomu, aby se kůň mohl pohybovat s jezdcem zdravě, stát se silnějším, pružnějším, rovnějším. Podle mě má drezura sloužit pro rozvoj těla i mysli koně a jeho zdraví. To by mělo být její poselství. Každý kůň může být pohybován a ježděn tak, aby mohl nosit jezdce zdravě a je jedno jakého plemene. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla toto poselství předávat dál, chtěla jsem se i ve vlastní výkonnosti dostat co nejdál. Myslím si, že člověk může vést ostatní jen tam, kde sám byl. Jsem vděčná za zkušenost, že jsem mohla projít se svým koněm od Z po Prix St Georges. Udělala jsem také spoustu chyb, ale chyby jsou to, co vás dokáže posunout, pokud se z nich poučíte. Béďa byl připravený do T (IM/I), ale nestartoval v něm. V době, kdy šel poslední závod, mu bylo devatenáct let.

Během své nějaké vnitřní cesty jsem naznala, že závody nejsou něco, co by mi bylo vlastní. Čím dál jsem se dostávala, tím více diskomfortu koní jsem kolem sebe sledovala. Přestalo mi to dávat smysl. Tím nechci říct, že celý sport a všechno kolem něj je špatně. Nejsem člověk, který by v tomto ohledu viděl věci černobíle, protože černobílé nejsou. Jsou dvojice, na které je radost se dívat. Jsou rozhodčí, kteří hodnotí ve prospěch harmonie dvojice. Nicméně si myslím, že vše je propojené a že situace ohledně welfare v jezdeckém sportu je tak trochu další odraz situace ve společnosti obecně.  

Jak vnímáte aktuální dění na světové drezurní scéně v souvislosti s welfare?  

Velmi mě šokují kauzy, které odhalují hrubé zacházení až týrání koní za účelem zvýšení výkonnosti a vynucení pohybu. Viz kauzy Caesara Parra. Jde jednak hrubé zacházení, a za další o metody jako je přivazování nohou k obřišníku, vyvazování nakrátko a hluboko za kolmici, kdy se kůň v jeho výcviku těžce zranil, protože naboural hlavou do zdi. Tohle je opravdu děsivé a podle mě zvrácené. Říkám si, co člověka vede k tomu, aby takto zacházel se zvířaty? Nejsem člověk, co by podporoval hon na čarodějnice a hodnotil jezdce z jedné fotky. Vím, jak je někdy snadné, aby byl zachycen moment, který není zrovna jako z učebnice. Nicméně je k dispozici stále více studií, které potvrzují, že se v soutěžích prokazatelně hodnotí lépe koně za kolmicí, nebo podle kterých rozhodčí neberou v potaz projevy diskomfortu. Studie a materiály, které dokazují, co se vlastně děje při tom, když je kůň ježděn za kolmicí, kdy má staženou hlavu rukou zpět, existují také. Všechny dokládají, že tyto metody koně fyzicky i psychicky poškozují a jsou v rozporu s biomechanikou a dobrou pohodou koně. Utažené nánosníky způsobují diskomfort až bolest, frustraci koně, blokaci temporomandibulárního kloubu, který je součástí rovnovážného ústrojí. A přesto je toto vše stále hojně vidět nejen na závodech, ale i běžně na jízdárnách. Trochu se obávám, že to, co se dostává na veřejnost, je jen špička ledovce. Co se bude kladně hodnotit, to se bude pro úspěch dělat. Mám také zkušenost, že u spousty koní, kteří se účastní vyšších drezurních úloh, chybí korektní základ. Kam patří právě to, že jezdíte koně uvolněného, odzadu dopředu do měkkého kontaktu s rukou, který sám vyhledává a vytváří tak, aby se sám mohl nést. Potom není nutné koni zavírat hubu nánosníkem a rukou maskovat nerovnováhu a chybějící přilnutí. Vím, hezky se to říká a hůře dělá. Na závodech pak může být všechno jinak. Nechci být kritik, jen se zamýšlím nad cestou.

Stejně tak chov moderního drezurního koně. Tito koně mají obrovský pohyb, jsou hypermobilní a velmi reaktivní. Setkala jsem se s názorem, že se vlastně tento typ koní už jinak než za kolmicí a s krátkým krkem jezdit nedá vzhledem k jejich reaktivitě, že jejich pohyb není pravidelný, protože vzhledem ke stavbě být pravidelný ani nemůže. Potom mě napadá otázka, kam směřuje chov moderního drezurního koně, který je extrémně reaktivní, a i elitní jezdec má co dělat, aby ho korektně ujezdil? A je to opravdu záležitost stavby jejich těla? Jejich měkkost a poddajnost svádí k tomu brát si víc a jezdit je na hraně. S hypermobilním koněm se skutečně pracuje trochu jinak a má své slabiny, ale princip by měl být pořád stejný.

Když jsem se účastnila školení stewardů, probíralo se, kde hledat v kamaších ostré hroty, přešití pásků, tak aby koni působili bolest při dotyku s barierou nebo jak kontrolovat nánosník, zda v něm není něco, co by koně zraňovalo. Jedna věc je, že jsme každý někde na cestě, učíme se a děláme chyby. Ty chyby je pak důležité rozpoznat a jako chyby je pojmenovat. Chybám se nedá vyhnout, jsou přirozenou součástí života. Druhá věc je ale vědomě působit bolest ve jménu úspěchu. A to by se opravdu stávat nemělo. Bohužel mám dojem, že si jezdecký sport kope hrob nejen díky kauzám lidí jako je Caesar Parra a záběrům ze stáje Helgstrand. Shazují se názory laiků, kteří poukazují na toto násilí, jenže laik je schopen vidět tyto věci bez příkras a bez provozní slepoty.

Přála bych si, aby přišla doba, kdy se dá koním slovo a kdy bude viděn a brán vážně projev jejich diskomfortu během soutěží. Že bude kladen důraz na biomechanicky správné ježdění a jízdy, kdy je kůň zkrácený rukou zpět a za kolmicí, s projevy napětí ve hřbetu a nepravidelným pohybem budou podle zásad biomechaniky hodnoceny. Drezura by měla být o harmonii mezi koněm a jezdcem. Přeji si, aby se o tom jen nemluvilo a nenadávalo se na internetu, kde to tím také skončí, ale věci se opravdu změnily. Všichni bychom měli začít sami u sebe.  Vzdělávat se, neakceptovat hrubost a místo medailí mít na prvním místě blaho koně.

Můžete tedy shrnout principy, na kterých stavíte svou práci s koňmi?

Každý kůň je individualita a není jeden mustr na práci se všemi koňmi. Jak se říká, ne jen jedna cesta vede do Říma. Ale biomechanika a funkční anatomie je jen jedna a snažím se držet jejich zásad. Kůň se nenarodil s jezdcem na hřbetě a je potřeba ho na tento úkol připravit. Velký důraz přikládám emočnímu nastavení koně. Chci, aby byl kůň během práce uvolněný. Uvolnění se netýká pouze těla, ale také mysli. Vše je propojené. Aby se kůň mohl uvolnit, je potřeba, aby se cítil bezpečně. Tyto věci se proto snažím ukotvovat v každodenní interakci. Také uvolnění se dá naučit a trénovat. Uvolněný kůň neznamená ospalý anebo líný. Uvolněný kůň může pracovat s pružnými svaly a klidnou myslí, a pokud se dostane do stresu, dokáže se z něj zase rychle dostat. Stres nelze vymýtit, je to běžný stav v každodenním životě. Nesmí ho však být mnoho a neměl by převládat během hodiny. V základu potom pracuji tak, aby kůň nejprve mohl najít svoji přirozenou horizontální rovnováhu. Je jedno, zda se jedná o mladého koně nebo koně, kterému je více let a pod sedlem už nějakou dobu pracuje. Někdy se stane, že kůň svoji přirozenou rovnováhu nemohl najít, a tak se vracím k tomuto kroku i s koňmi staršími. Nechám koně, aby našel svoje přirozené tempo a rytmus, aby se mohl vytáhnout z báze krku s nosem dopředu a dolů, s otevřeným úhlem v týlu. Kůň by se měl naučit přijímat pomůcky jezdce, s impulsem se odrážet od zadních nohou a skrze uvolněný hřbet směrem dopředu a zdvihnout hrudník. V této fázi je velmi důležitá také rovnováha jezdce a jeho schopnost co nejméně rušit pohyb koně.  Jezdec by měl nechat energii projít skrze jeho tělo a svými pomůckami energii nezarazit, ale recyklovat. S tím, jak kůň sílí, začíná se zvyšovat energie odrazu od zádě. Tato jakoby nadbytečná energie se projeví jako ochota koně přijít do kontaktu s rukou a na přilnutí. Tato fáze se někdy přeskakuje nebo zkracuje a na této fázi si dávám opravdu záležet.  Pokud si jezdec prostě sáhne po otěži a zkrátí koni krk, nastaví ho do nějaké pozice a koně v ní drží, tak si prostě vzal něco, co tam není. V důsledku toho koni zablokuje hřbet, zkrátí akci zadních nohou, znemožní, aby kůň zvednul hřbet a hrudník a energie odzadu se zarazí. Hlava a krk dole ještě neznamenají hřbet nahoře. Naopak ježdění koně za kolmicí způsobuje nadměrné napnutí hřbetu, krční páteře a úponů k lebce.  

Tato fáze ovšem nějakou dobu trvá. Během ní je velmi důležitá a prospěšná práce v terénu ve všech chodech, práce na kavaletách a potom nižší skoky. Tuto práci považuji za důležitou u všech koní, pokud jim to zdravotní stav dovoluje. Jak se zvyšuje fyzická síla a impuls od zadních nohou, koně se začínají shromažďovat a jsou schopni se lépe a lépe nést. Každý cvik má nějaký význam a je nástrojem pro rozvoj koně a také k rehabilitaci a managementu určitých potíží. Snažím se zařazovat do práce pozitivní motivaci, dobrou náladu a hravost a koně nepřetěžovat, pracovat po malých krocích, které na sebe navazují. Na jízdárně obvykle také pracuji kratší dobu než jednu hodinu, zhruba 30–40 minut, u remont často ještě méně. Neustále dávám pozor, co se mi kůň snaží říci a nebagatelizuji ani jemné projevy diskomfortu. Orientuji se hlavně tím, co konkrétní kůň potřebuje a co pro něj bude prospěšné. Vždy však v souladu s korektní prací. U každého koně chci, aby ho práce bavila a aby byl v pohodě.

Pokračování rozhovoru naleznete zde.