Deniso, co by podle vás ve výcviku koní nikdy nemělo chybět nebo naopak přebývat?

Mám dojem, že velmi často je koním dáno málo času. Že se spěchá na obsednutí a koně se také velmi brzy specializují. Chov produkuje koně, kteří jsou velmi talentovaní a nadaní. Ve třech letech vypadají mnohem starší. To svádí k tomu brát si od nich více. Myslím si, že je dobré mít na paměti, že kůň se vyvíjí až do sedmi let věku a jako poslední se dotváří jeho páteř. Stejně tak se mladý koník musí naučit na jezdce soustředit, ze začátku nemá kapacitu se soustředit dlouhou dobu. Tedy čas pro tělo i mysl. Dát koni možnost, aby vše pochopil, a hlavně netrestat, když nechápe. Tak by mohl jezdec uhasit ochotu koně k interakci a zároveň vyvolat strach. Což nejsou zrovna dobré podmínky pro důvěru, uvolnění a dobrý vztah. Asi bych to nazvala jako empatii a laskavost. Mít na paměti, že pokud něco po koni chceme, musíme mu to sdělit tak, aby tomu rozuměl. Být spravedlivý, a hlavně kritický sám k sobě. Neměla by chybět vlídnost. Laskavost a vlídnost chybí i mezi lidmi a těmito atributy nešetřím ani u koní. Pokud bych měla na vybranou, abych pracovala pro otrokáře, který mě bude urážet, bít a jeho nástroj bude strach, nebo pro někoho, kdo bude mít důstojnost královny Alžběty a nebude šetřit pozitivní motivací…asi bych měla jasno. Respekt si nejde vynutit. Strach není respekt. Nepodporuji teorii dominance, člověk by se neměl profilovat jako alfa kůň ve stádě. Často se setkávám s postoji, že koně si mezi sebou ve stádě běžně ubližují a je potom legální se ke koním také chovat hrubě. Aby kůň věděl, kdo je ten vedoucí kůň. S tím nesouhlasím. Samozřejmě hranice být nastavené musejí, každopádně to lze i bez agrese a bití. Pokud se něco nedaří, tak je potřeba se v klidu zastavit a zamyslet, vrátit se klidně o krok zpět. Nevykládat si nepochopení nebo chybu jako zlou vůli. Naschvály koně dělat neumí, jejich mozek to neumí.

Abychom mohli s koněm dobře pracovat, není to jen o práci. Kůň musí mít v první řadě naplněny všechny fyziologické a sociální potřeby. Kůň je pastevní zvíře stvořené k pohybu a k tomu, aby žilo ve skupině. Na jednu stranu samozřejmě nelze srovnávat moderního koně s divokými koňmi. Ale v zásadě tyto věci jsou pořád stejné. Jejich trávicí trakt, pohybová soustava, dýchací soustava, potřeba sociálních vazeb. Velká část problémů ať se zdravím, nebo s chováním koně, souvisí právě s nenaplněnými základními potřebami. Kůň o samotě v padoku na dvě hodiny denně a hodinu pod sedlem na hale je vstupenka k frustraci a zdravotním potížím. Samozřejmě ne vždy to jde, nebavím se třeba o plemenných hřebcích, které asi nepustíme s ostatními. Jen tím chci říct, že hodnota koně nebo pohodlnost majitele by neměly být nadřazeny potřebám koní. Však i Carl Hester pouští některé své elitní koně ve dvojicích do výběhu. V dnešní době se rozmáhá také varianta venkovního ustájení, aktivního ustájení s velmi vysokou úrovní péče. A tomuto já fandím. Opravdu je rozdíl mezi koněm, který žije venku s ostatními koňmi nebo je s nimi alespoň celý den ve výběhu, a koněm co chodí na minimální dobu do výběhu, je sám a nezná nic než box a halu.  

V čem nejčastěji začínající jezdci chybují?

Co bych u začínajících jezdců ráda zdůraznila, je výběr toho, kdo je cestou koní povede. Trenér musí člověku sednout jako člověk, zároveň by měl mít odpovídající úroveň vzdělání. Měl by mít vědomosti, jak funguje učení u koní i u lidí, vědomosti ohledně fungování lidského i koňského těla, zkušenosti, být sám osobnostně zralý. To vidím jako důležité hlavně u dětí a dospívajících. Bohužel u nás se nedá nijak kontrolovat, kdo koho bude učit. Nicméně někdy jsem opravdu šokována přístupem k dětem, začínajícím ale i pokročilým jezdcům. Pokud začínající, ještě třeba malé dítě, během půl hodiny pětkrát z koně spadne, protože nemá ještě schopnosti samo vodit koně, kůň s ním každou chvíli uteče a trenér to tak nechá, je něco opravdu špatně. Ale je to jako ve všem. Dejme na svůj pocit. Ten nás spolehlivě nasměruje, co je pro nás dobré a co ne. Stejně tak pro našeho koně.

Je každý kůň tak trochu zrcadlem svého jezdce? Tedy platí přeneseně jaký pán, takový pes?

Zcela určitě! Myslím si, že to začíná už výběrem koně při koupi. Už pokud se podíváte na dvojici, bývá velmi často i vzhledově tak nějak sourodá. Například – štíhlá blondýnka a bílá arabská klisna, žena krev a mléko a její chladnokrevný valach, pohodář s kloboukem a jeho quarter horse a dalo by se pokračovat. Stejně tak je to i s povahovými vlastnosti koně a jeho majitele nebo majitelky. Buď si vybíráte to, co je vám vlastní a máte to rádi, nebo to čeho se vám až tak nedostává, nebo je to něco, co byste rádi projevili, ale z nějakého důvodu si to nedovolíte. Popřípadě vás přitahuje nějaká vlastnost na koni, která je pro vás důležité téma. Poměrně často se stává, že je to téma strachu. 

Potom si často člověk volí koně, který je nějak problematický a tak trochu je jistota, že se objeví situace, kde se člověk s tím svým tématem potká. V neposlední řadě je kůň velmi ovlivňován člověkem. Buď nějakou aktuální emocí, nebo dlouhodobě. Ať už vnitřním nastavením člověka jako je například nervozita a choleričnost, nebo prostou zkušeností jakou s člověkem kůň má. A tak se může stát, a stává se, že třeba kůň, který se bojí a je nervózní se vedle laskavého a klidného člověka uklidní a získá sebevědomí. Platí to samozřejmě obráceně, z koně se stane uzlíček nervů v případě, že má za partnera člověka, který má problém sám se sebou. Všichni asi znáte situace, kdy ten samý kůň v přítomnosti dvou různých lidí reaguje naprosto rozdílně. Koně nás velmi dobře zrcadlí a odhalí i to, co si sami před sebou nepřiznáte. Tato autentičnost, schopnost být tady a teď a citlivost vůči vnitřnímu ladění, je pro nás lidi velký dar a příležitost na sobě pracovat. Kůň je jako zvětšovací sklo. Předkládá svým chováním vaše postoje, reakce a témata jako na zlatém podnose.

Co považujete ve vztahu člověk&kůň za to nejdůležitější?

Myslím si, že především je potřeba si uvědomit, že kůň není člověk. Koně je třeba přijmout se všemi jeho instinkty loveného zvířete, uvědomit si, že ho člověk staví do situací, které se musí teprve naučit zvládat. Neměl by si myslet, že koně se narodili s tím, že ví, jak ve světě lidí fungovat.

I když už v něm nějakou dobu jsou, neznamená to, že pro ně některé věci nejsou stále výzva. Proto je velmi důležitá důvěra. Netvrdím, že jsem nikdy nešlápla vedle. Všichni moji koně mají batůžek mých přešlapů. Ale myslím si, že je potřeba, aby kůň naznal, že jste ten, kdo mu zajistí bezpečí v  případě, že ho bude chtít sežrat tygr (plastový pytlík) v křoví. Komu se kůň s důvěrou odevzdá a s kým na kontě důvěry bude mít o dost víc těch pozitivních zkušeností. Vztah na základě strachu pro mě nemá význam. Tak jako u každého vztahu, je potřeba na něm pracovat. Nepřijde to samo a hned. Ale vždycky to má smysl a nikdy není pozdě začít třeba znovu a jinak. Určitě je také potřeba vyjednat si rámec vztahu. Bezhraniční půltunové zvíře není ani bezpečné, ani spokojené, pokud nemá jasno. Opět jen zmíním, že respekt není to samé co strach.

Souhlasíte s názorem, že čím vyšší požadavky klade člověk na koně, tím vyšší požadavky by měl klást sám na sebe?

S tímto se rozhodně ztotožňuji. Koně nám nic nedluží a je na nás, abychom pracovali především na sobě. Myslím si, že je nutnost se neustále vzdělávat napříč obory. Můj názor je, že jezdec by měl znát funkční anatomii a principy biomechaniky. Koně považujeme za atleta, chceme po něm vysoké výkony. Je na nás, abychom na sobě pracovali, vzdělávali se, abychom byli sami fit. Tak, jak se v ideálním případě staráme o své koně, měli bychom se starat také o sebe. Nejde oddělit koně a jezdce. Jezdec, který je ztuhlý a křivý, bude mít s největší pravděpodobností křivého a ztuhlého koně. Myslím si, že i jezdec by měl být v dobré fyzické kondici. To je ta fyzická stránka, avšak nejde oddělit tělo od mysli. V zahraničí je běžné, že má jezdec svého mentálního kouče nebo sportovního psychologa. Naštěstí už i u nás na to jezdci a majitelé koní přicházejí víc a víc, a to je opravdu dobře. Nejen ve sportu, ale i při běžné práci a při běžném fungování. Co si budeme povídat, v jezdeckém sportu je poněkud více úrazů než třeba u šachistů. S tím se také pojí různé strachy a traumata. Tyto záležitosti se pak promítají do vztahu a práce s koněm a do ježdění obecně. Člověk si to vůbec nemusí uvědomovat a tyto potíže se někde odrážejí. Nemusí to být nutně viditelný strach a nějaké velké projevy, ale třeba „jen“ to, že kůň nechce chodit dopředu nebo se začne lekat. Skutečně je velmi prospěšné se zaměřit i na svoji psychiku. Nemusí to být pouze v rámci řešení potíží, ale třeba možnost se dál posunout a objevit něco nového.

Existují problémoví koně? Je to o genetice, nebo především o lidech?

Pokud budu hovořit ze zkušenosti, tak naprostá většina problémových koní měla sama problém, který vyústil v nežádoucí chování. Proto pokud se ke mně dostane kůň, který vykazuje něco jako problémové chování, první co mě zajímá, je jeho management a zdravotní stav. Opravdu spoustu problémů vychází z nevyhovujícího managementu – omezený pohyb, spousta času stráveného v boxu, absence sociálních vazeb, nuda, nevhodné krmení – mnoho škrobu, málo vlákniny. U koní, kteří vykazují problematické chování pod sedlem, je potřeba hledat v první řadě bolest. Co se týče bolesti, kůň má obvykle snahu ji maskovat. V přírodě, pokud by šelma viděla jedince, který kulhá, vybere si ze stáda zcela jistě jeho. Tato frustrace z bolesti může vést (a často vede) ke zkratovitému chování, aniž by na koni bylo něco vidět. Kůň nemá jinou možnost, jak tyto věci ventilovat. Po důkladném pátrání se velmi často přijde na zdravotní problém, v poslední době například čím dál častější žaludeční vředy, kissing spines, PSSM a jiné svalové problémy. Možná výskyt není častější, jen se na tyto problémy častěji myslí a častěji se diagnostikují, což je dobře. Může se také stát, že kůň s minimálním nálezem je prakticky nejezditelný a kůň s vážným nálezem má mnohem mírnější projevy. Vždy je potřeba brát v potaz klinický projev koně. Avšak u vážných nálezů, i když je kůň třeba jen ztuhlý, je tento nález potřeba brát vážně. Co se týče vředů, úzce je spojuje stres, nevhodný management, nevhodné krmivo atd. Někdy koně s vředy nechtějí skákat, nechtějí se nechat nasedlat a dotáhnout podbřišník. Výskyt tohoto onemocnění je poměrně vysoký. Proto je potřeba myslet i na toto onemocnění, pokud kůň vykazuje problematické chování a nic se na něm nenašlo.

Problematického koně lze ale samozřejmě vyprodukovat i špatným zacházením, nevhodnou prací, způsobem práce, který nerespektuje potřeby koně, tvrdým ježděním, přetěžováním atd. Každý kůň se narodí s nějakým temperamentem a povahou. Potom je i na nás zhodnotit, jaký kůň se pro nás hodí a my pro něj. Zhodnotit, jak jsme sami založení, jak jsme jezdecky zdatní, zda budeme kompatibilní dvojice. Někdy si tomu jdou lidé tak trochu naproti výběrem nevhodného koně. Mladý nezkušený kůň v rukou nezkušeného jezdce není dobrá kombinace. Někdy to dopadne dobře, většinou ale ne. Další kapitolou je výstroj. Nepadnoucí sedlo způsobuje velký diskomfort a bolest a dokáže zničit koni hřbet a samozřejmě i ochotu k práci. V dnešní době jsou možnosti pasování sedel na vysoké úrovni, je z čeho vybírat a od koho si nechat kvalitně poradit a sedlo napasovat. Avšak poslední slovo, zda sedlo sedí, má vždycky kůň. Kromě padnoucího sedla je dobré nezapomínat i na padnoucí uzdečku a udidlo. I to dokáže koni působit nepohodlí takové, že proti tomu protestuje. Proto se snažme přijít na to, co kůň svým chováním říká. Možná existují koně, kteří se prostě narodí s tím, že s člověkem nechtějí mít nic společného. Dnešní chov ale produkuje velmi charakterní koně a za naprostou většinou problematického chování stojí existující problém.

Co byste si přála, kdybyste chytila pohádkovou zlatou rybku?

Asi bych si přála, aby mezi lidmi navzájem bylo více laskavosti a respektu. Myslím si, že by potom bylo více laskavosti a respektu i ve vztahu ke koním a všem bytostem.

První část rozhovoru naleznete zde.