Witez II se narodil 1. dubna roku 1938 ve věhlasném hřebčíně Janów Podlaski, který vznikl již v roce 1817. Do vínku dostal to nejlepší, co bylo k dispozici. Otcem byl Ofir, jeden ze čtrnácti potomků narozených v Polsku po hřebci Kuhailan-Haifi z arabské pouště, matkou Federacja, která pocházela z v Polsku již dlouho etablované rodiny.

Kuhailan Haifi byl srdeční záležitostí Bogdana Zientarského, který byl vyslán společně s dalšími odborníky do arabských zemí, aby tam našel vhodné koně pro další chov. Procestovali Egypt, Bahrajn, Arabský poloostrov, aby nakonec vybrali 5 hřebců a čtyři klisny. Když poprvé uviděl Kuhailana Haifi, podklesly mu nohy a šly na něj mdloby. To byl „on", přesně ten typ koně, kterého hledali. Kuhailan Haifi bohužel měl pouze čtrnáct hříbat, jak bylo řečeno výše, ale jeho krev prostřednictvím nich přetrvala úspěšně dodnes; a z této linie byl z Polska prodán např. El Paso (nar. 1967) za milión dolarů!

Jméno Witez znamenalo rytíř, hrdina či náčelník. Taková jména se dávají jenom koním, u kterých se předpokládá, že jméno bude přiléhavé. Někdy je to jenom zbožné přání, v případě Witeze se ukázalo, že je pro něj přímo zrozený.

Witez II během druhé světové války

Witez se narodil do neklidných časů a když byl pouze roční, Polsko bylo přepadeno třetí říší a Sovětským svazem. Ano, tohle je také nepříliš prezentovaná část historie, pravdou je, že druhou světovou válku zahájili Němci s Rusy v rámci tajné dohody. Na konci války stál SSSR jako vítězný spojenec opačné strany a soudce Němců v Norimberku za válečné zločiny a koncentrační tábory, přičemž co se týče krutosti a táborů, si opravdu neměl co s Němci vyčítat. V každém případě se Poláci ocitli mezi Skyllou a Charybdou, a ani sebevíc heroičtější boj je neuchránil od drtivé porážky a následném rozdělení Polska mezi třetí říši, SSSR, Litvu a Slovensko. Hřebčín Janów Podlaski byl nuceně evakuován po kopytě během zuřícího konfliktu a bombardování, což samozřejmě přineslo velké ztráty. Koně se poté do hřebčína museli vrátit, protože nebylo doslova kam utéci, nepřítel byl všude. Jako první přišli Sověti.

Ofir byl společně s ostatními koňmi po kopytě (12 hřebců, 42 klisen) odehnán do tisíc mil vzdáleného Těrského hřebčína, zatímco jeho potomci zůstali v Polsku. Ofir nedal v Rusku koně takového kalibru jako Witez, Wielki Szlem či Witraz, ale zato s ním do Těrska odešla i jeho dcera Mammona, která sehrála v historii arabského chovu důležitou úlohu.

Co zůstalo v hřebčíně, to spadlo pod německou správu a nutno říci, že velmi dobře organizovanou. Vedoucím hřebčína se stal Hans Fellgiebel, major wehrmachtu. Měl s místními Poláky výborné vztahy, protože to byl především koňák a až v poslední řadě nacista.

Jeho bratrem byl generál Erich Fellgiebel, jeden z účastníků operace Valkýra, což byl neúspěšný pokus o atentát na říšského kancléře Adolfa Hitlera. Hned po nezdařeném Stauffenbergově atentátu byl Erich Fellgiebel zatčen a popraven, zatímco jeho bratr Hans, velitel hřebčína v Janówě, byl „jen" zatčen a až do konce války zůstal ve vězení. Po válce se si dál udržel postavení významného hipologa, ale s Janówem se jeho cesty již navždy rozešly. Pro nás bude zajímavé, že je to dědeček Moniky Theodorescu, trojnásobné členky vítězného německého OH týmu v drezúře.

Evakuace

Mezitím se Witez II dostal do dostihového tréninku, ale vzhledem k tomu, že dostihy byly v Polsku během války zakázány, nikdy neodběhl jediný dostih. V roce 1944 byl hřebčín evakuován do Sohlandu, neboť v pokročilé fázi války hrozilo znovu nebezpečí od rudé armády, která velmi rychle postupovala. Z Sohlandu se koně dostali do Drážďan. Bylo to historické a kulturní město bez významného průmyslu, kde se soustředilo obrovské množství zajatců, uprchlíků a dalších. Proto bylo vybráno jako „bezpečné". Bohužel všichni, kdo se domnívali, že je město bezpečné, se stali terčem jednoho z nejhorších náletů v dějinách letectví, kobercového bombardování, včetně nepotvrzeného užití látky později nazývané napalm... V následné ohnivé bouři zahynulo až 250 tisíc lidí (civilistů) a samozřejmě i část z evakuovaných arabských koní. Polobratři Witeze, Wielki Szlem a Witraz, naštěstí byli mezi přeživšími.

A kde byl samotný Witez II? Ten byl Gustavem Rau, říšským vedoucím chovu koní, vybrán jako jeden z několika koních určených k odvozu do Hostouně, nacházející se v Sudetech. Odjel zavčas přes evakuací samotného hřebčína Janów do Hostouně, kde koním byla poskytnuta vynikající péče, neboť hřebčín vedli uznávaní hipologové, kteří si byli vědomi toho, jak kvalitní zvířata mají u sebe. Obrovské hostouňské stádo čítalo přes 1 500 koní nejrůznějších plemen a Witez II byl jedním z později nejvěhlasnějších obyvatelů.

Klid na území bývalého Československa však trval jen do jara roku 1945, kdy hrozilo, že stádo padne do rukou sovětské armády. Osud by byl pak pochybný, spíše záviselo na štěstí a uvědomělosti konkrétních sovětských důstojníků a jednotek, mezi kterými byly nebetyčné rozdíly, co se týče lidských kvalit. Sověti podobně jako Němci a Spojenci systematicky drancovali vše cenné, což bylo pochopitelné.

Německý vedoucí hřebčína Rudolfsky, tamní veterináři a zbytek místních pracovníků samozřejmě preferovali americkou správu a zajetí, než nevypočitatelné Sověty. Rudolfsky chtěl koně evakuovat do Německa, ale nepodařilo se to zorganizovat kvůli finální fázi války, kdy se vše ve třetí říši nacházelo již v kolapsovém stavu, ačkoliv Němci samozřejmě až do posledních chvil před bezpodmínečnou kapitulací byli schopní provozovat poštu a vydávání důchodů, ovšem bezpečný transport již nebyl možný.

O problému hostouňských koní věděl důstojník Luftwaffe Walter Holters, který se nechal zajmout americkými jednotkami, konkrétně americkým 2. jezdeckým plukem plukovníka Charlese H. Reeda a následně využil příležitosti, aby mu předestřel ožehavou situací koní a tamního personálu. Reed jakožto koňák se pro myšlenku evakuace a převedení koní pod americkou správu nadchnul, a protože to byl blízký přítel generála Pattona, nebylo problém zařídit schválení operace Kovboj.

A tak Witez II byl již potřetí ve svém krátkém životě znovu nuceně evakuován. Koně byli evakuováni z velké části po kopytě, část z nich nesla pochopitelně jezdce, zbytek byl hnán po skupinkách za pečlivého logistického zajištění cest Američany. Witez byl v části stáda, které bylo dopraveno takto do Kötzingu a následně do Mansbachu. Tam se údajně setkal znovu s Gustavem Rau, který jej vybral jako jednoho z nejcennějších určených k převozu do Hostouně, tehdy před dvěma lety v roce 1943.

Witez v USA

Americká armáda koně v Mansbachu nalodila na lodě a dopravila do USA. Cesta byla hodně špatná a vzhledem k neplánovanému zdržení kvůli bouřce došlo seno. Naštěstí přistání ve Virginii přišlo o dva dny později. Po vyložení celkem 152 koní nastala otázka „kam s nimi"? Koně vyšli v té době „z módy", americká armáda o ně nejevila zájem a po smrti hlavního patrona koní generála Pattona v prosinci 1945 už tu nebyl nikdo, kdo by za ně lobboval. Hrozil špatný konec, ale bylo rozhodnuto koně rozprodat. Koně byli převezeni na Kelloggův ranč v Kalifornii, kde byli užiti pro armádní chov. Jenže armádní chov pomalu zanikal a stanice měly svůj chov ukončit a koní se zbavit. Ne všechny potkal pěkný osud, např. jeden z cenných koní Lotnik pak několik let strádal, než se jeho životní osudy obrátily zase k lepšímu. Witez byl mezi koňmi převezenými do Oklahomy na aukci a tam se jeho cesta zkřížila s Hurlbuttsovými. Hurlbuttsovi se jej rozhodli koupit poté, co se jim po něm narodilo výborné hříbě jménem Zitez, který je naprosto uchvátil.

Jedenáctiletý Witez jimi byl zakoupen za 8100 dolarů ve Fort Reno a převezen do kalifornského městečka Calabasas. Hurlbutts svého cenného hřebce nikde předvádět nechtěl, protože měl za to, že hřebec svoje kvality již prokázal více než dostatečně. Ale nakonec ho přemluvili, aby ho ukázal aspoň na výstavě roku 1953, kde se stal šampiónem a jeho syn Nitez rezervním šampión plemeníkem. Později téhož roku obdržel titul Pacific Coast Champion Stallion, což byla jedna z nejprestižnějších cen v USA té doby. Poté působil již jen v chovu až do své smrti ve věku 27 let roku 1965. Působil hlavně v Calabasasu, kde také zemřel, ale majitelé jej půjčili mezi léty 1960 až 1964 na farmu Betts Circle 2 Ranch ve státě Colorado.

V té době zplodil celkem 223 hříbat, z nichž se 16 stalo vítězi show na národní úrovni, jeho syn Ofir (pojmenovaný stejně jako Witezův otec) vyhrál první arabský dostih v USA a byl držitelem rekordu na dvě míle, zatímco dcera Ronteza byla prvním arabským koněm, který vyhrál Open Reined Cow Horse Championship, přičemž nosila první ženskou vítězku této soutěže.

A slyšeli jste někdy o nejnáročnější vytrvalostní soutěži na světě - Tevis Cupu? Přečtěte si článek, pusťte si videa na youtube a uděláte si obrázek o extrémní náročnosti. Witez je dědem šestinásobného (!!!) vítěze Tevis Cupu Witezarifa, který tak vstoupil mezi legendy. Witezarif vyhrál šestkrát i jinou variantu Tevis Cupu, a to Virginia 100. Witezarif se dožil 35 let a plně znázorňuje to nejlepší z vitality, houževnatosti a odvahy arabských koní. A to mu předal hrdina našeho příběhu, Witez II. Witez II je také v rodokmenech vítězů Tevis Cupu jako Don Vanwit, El Karbaj, Prince Koslaif či HCC Zarlusko. Witez II se zkrátka stal neodmyslitelnou součástí historie i současnosti chovu arabských koní v USA.

Witez II žil dobrodružný život, ale vždy v těch nejlepších rukou. Jeho příběh inspiroval několik knih, mezi jinými „A miles to go" od Linell Nash Smithové a „The perfect horse" od Elisabeth Letts, kterou připravuje k vydání nakladatelství Arcaro.