V říjnu 2014 tomu bylo devadesát let, kdy bylo do Pardubic převeleno z Hodonína vojenské „Učiliště pro jezdectvo". Nejdříve je třeba si v historii najít logiku této události. Nejprve ale vzpomeňme hrdinnou historku pana Ješka z Pardubic, který z bitvy u Milána roku 1158 přivezl do městského znaku Pardubic polovinu bílého koně.

V době rakouské monarchie byly Pardubice dlouho sídlem vojenské jezdecké posádky. V roce 1776 bylo zrušeno pardubické opevnění, valy byly rozvezeny a na místě dnešního nám. Republiky město Pardubice vystavělo jezdecká kasárna. Sídlili zde husaři 9. pluku, ve 30. letech 19. století pod velením Mathiase Kuklety, jehož v roce 1837 vystřídal plukovník František kníže Liechtenstein, který zde velel ještě za prusko-rakouské války v roce 1866. Vojenský hřebčín v Nemošicích byl založen již v roce 1815.

Od roku 1885 byl posádkou v Pardubicích 8. dragounský pluk, který nesl jméno hraběte z Montecuccoli, tento pluk byl do Pardubic převelen z Prahy. V únoru válečného roku 1866 zničil obrovský požár stáje koní pardubické husarské posádky. Spolu s opakovanými povodněmi se to stalo důvodem výstavby nových kasáren, která v letech 1894-1895 postavilo město v místech dnešního supermarketu Tesco. Velitelská budova byla postavena stavitelem Kašparem již v roce 1880 a před armádou sloužila jako Drtinova škola. Zbytek kasáren byl dostavěn v roce 1895 podle projektu architekta Nekvasila z Prahy a stavěl je stavitel Krudenc. Stará kasárna před Zelenou branou byla definitivně stržena téhož roku.

Na přelomu 19. a 20. století vystřídali dragouny huláni 11. pluku, avšak velitelství pluku a náhradní eskadrona v Pardubicích zůstaly. V roce 1912 došlo ke vzpouře záložníků 8. jezdeckého pluku, kteří odmítli odjet na frontu do války na Balkáně. Sedmnáct organizátorů vzpoury dostalo u soudu exemplární tresty. Byly vyneseny dokonce dva rozsudky smrti, které byly později změněny na trest osmiletého vězení. Všichni poddůstojníci byli degradováni. Dne 2. srpna 1914 se s dragouny, odjíždějícími na bojiště 1. světové války, pardubičtí občané rozloučili.

Po vzniku republiky Československé byl v roce 1918 do Pardubic dislokován 8. jezdecký pluk, který později, přesně od 18. 9. 1925, přijal jméno „pluk knížete Václava svatého". Pluk v roce 1924 přešel do nových kasáren v Dašicích, do Lázní Bohdaneč, Přelouče a Staré Boleslavi. V Pardubicích zbyly tři eskadrony, vozatajská, cyklistická a náhradní. Za mobilizace v roce 1938 byla do Pardubic povolána 4. jezdecká brigáda pod velením plk. Jaroslava Macase a tři dragounské pluky 4., 8. a 9. Po demobilizaci byla od 1. 9. 1939 v bývalém jezdeckém učilišti otevřena Státní mlynářská a pekařská škola a po 2. světové válce v r. 1947 byla budova kasáren adaptována znovu na Drtinovu měšťanskou školu. Celý objekt bývalých jezdeckých kasáren byl v šedesátých letech 20. století zbourán.

Ale to jsme malinko předběhli čas. Vraťme se do doby vzniku první republiky, do doby vzniku českého vojenského školství. Již 20. ledna 1919 byla v Pardubicích založena „Ústřední ekvitační škola jízdy" s velitelem mjr. Bártou. Škola byla po roce nahrazena „Ústředním jezdeckým ústavem" v Hranicích na Moravě. Současně byla v Hodoníně založena „Čs. Učitelská škola ústředního jezdeckého ústavu". Byli zde školeni a vychováváni nejen důstojníci jezdectva, ale i dělostřelectva. V roce 1921 rozsáhlý požár zcela zničil ústav v Hranicích a obě školy byly sloučeny v jednu - „Učiliště pro jezdectvo" v Hodoníně. Velitelem i instruktory zde byli francouzští důstojníci, zástupcem velitele byl mjr. Strohschneider. Jako učitelé působili i další čs. důstojníci.

Do Pardubic bylo učiliště převeleno v roce 1924. V říjnu přešla nejprve rotmistrovská škola a od 1. 1. 1925 se přestěhoval celý ústav. Po skončení francouzské mise v ČSR se stal dnem 1. září 1926 velitelem učiliště pplk. Gen. Štábu Jaroslav Eminger, jeho zástupcem pplk. Julius Fišera, ředitelem výcviku byl jmenován škpt. Jindřich Ott, pod kterým sloužili jako učitelé mnozí výteční závodníci v jezdeckých disciplínách. Z počátku m.j. Otto Schoeniger, Josef Charouz, Alois Zapletal, a olympijský vítěz František Ventura. Později k nim postupně během 1. republiky přibyli výborní důstojníci - jezdci Rudolf Popler, Josef Dobeš, Václav Procházka, Julius Čoček, František Statečný, Hynek Býček, Josef Klement, Otomar Bureš, Jaroslav Hanf, František Lechner, Josef Šín, František Aubrecht, Václav Schantin, Jan Pitlík, Josef Seyfried, Otakar Janda, František Oves a další jezdci, dělostřelci a vozatajové.

Veliká většina z nich byla velice úspěšná ne jenom na domácích závodištích, ale i na mezinárodních kolbištích, jak ve skokových soutěžích, drezuře, military nebo v překážkových dostizích. Byla založena tradice jezdecké školy s elementárním výcvikem a vyšším výcvikem důstojníka. Výcvik nebyl omezen jen na práci na jízdárně, velký význam byl kladen na ježdění koně v terénu. Snahou bylo, aby každý frekventant učiliště jel překážkový dostih - steeplechase. Metodika jízdy byla převzata ze školy francouzské a vídeňské a modernizována podle školy italské. Do těchto předních evropských jezdeckých škol byli také důstojníci pardubického učiliště vysíláni na studijní pobyty.

V Pardubicích byla i škola pro záložní důstojníky a škola pro veterináře se specializací na koně a jezdectví. Ve zvláštních kurzech byli školeni také podkováři. Všichni záložníci se pak uplatnili v civilních jezdeckých oddílech a klubech. Od roku 1929 zněl oficiální název školy: Vojenské jezdecké učiliště a mělo statut vysoké vojenské školy. Jeho veliteli byli od roku 1930 plk. Vladimír Hobza a od roku 1935 do okupace v r. 1939 plk. Jindřich Ott. Po 2. světové válce mnozí z důstojníků Vojenského jezdeckého učiliště působili jako trenéři v různých státech Evropy a též na ostatních kontinentech, kde učili jezdectví a většina z těchto zemí jsou ve sportovním ježdění daleko před námi. Naopak u nás, přestože je zde řada odborníků, neumíme a zřejmě ani nechceme na tuto tradici navázat.