Narodil jsem se v roce 1972 a už v roce 1988 jsem si zvolil za svou ženu Karin. Poznali jsme se v 10. třídě gymnázia a od té doby jsem také jezdil do stájí a učil jsem se jak místovat, tak také "jezdit" - což znamená, že jsem poprvé seděl na opravdovém koni.

Ten kůň se jmenoval Princ, měl v kohoutku nejméně 170 cm a existuje dokonce fotka tohoto prvního jezdeckého pokusu - jestli ji někdy zveřejním, to opravdu nevím. Vystudoval jsem elektrotechniku a Karin chemii na univerzitě v Erlangenu. Během studíí jsme našli stáj, kde se koně půjčovali a kde jsem i já se svými skromnými jezdeckými schopnosti mohl jet na vyjížďku. To bylo konečně něco pro mě. Koně nebyli moc velcí, a ta malá černá klisna byla opravdu moc milá. To bylo na jaře 1997.

Temsa

Jezdili jsme tam častěji a pravidelně, dokonce jsme si pořídili skútr - na kolo to už bylo dost daleko a auto jsme ještě neměli.

Ježdění mě bavilo čím dál víc. Jednoho dne byla ta milá černá kobylka (jménem Temsa) na prodej - k překvapení všech (také k mému) jsem ji koupil... Cenu jsem si mohl dovolit, ježdění mě bavilo, Temsa byla můj typ a kvůli ustájení jsem si nemusel dělat starosti, protože jsem právě skončil se studiem a začal pracovat.

Kobyla měla překvapivě papíry a vyklubal se z ní kabardinský kůň. Z dokladů jsem se snažil zjistit, co je vlastně zač. Nalezení informací o této rase se ale ukázalo jako velmi složité. Po dlouhé době jsme našli knihu, ve které je o této rase zmínka - jen krátká, s fotkou - stále nic moc.

Dál jsem hledal na internetu, i přes diskuzní skupiny Newsgroups (především de.rec.tiere.pferde) a našel jsem jednu internetovou stránku v Americe, na které je o těchto koních zmínka a jsou tam představeni jako vzácné plemeno. Přes diskuzní skupinu jsem našel také jednu ženu u Severního moře, která měla hřebce a já začal přemýšlet, zda nechci odchovat hříbě - když je ta rasa tak vzácná?!

Karin se mezitím rozhodla, že chce také svého koně. Barokního - možná frízského. Zrovna v ten správný čas nám byla nabídnuta barokní klisna - pravděpodobně lipická, s výžehy, ale bez papírů, s výbornými chody a zdravá - až na doznívající bronchitidu.

Založení rodiny

Takže jsme měli dvě klisny a potřebovali jsme už jen dva vhodné hřebce - přece samotné jedno hříbě, to není ono.

Získal jsem kontakt na jednoho pána v Hesensku, který věděl o kabardinských koních víc. Poslal mi informace o svých dvou hřebcích (Edil-Ezopovi a Etalanovi) a telefonoval se mnou hodiny a hodiny. Po dlouhém domlouvání jsme se domluvili na termínu, kdy přivezeme naši klisnu. Aniž bychom kdy viděli tu stáj, hřebce (rozhodli jsme se pro Edila) nebo jejich majitele, odvezli jsme naši kobylku na dva týdny do Kasselu. Rozloučení se mi moc nelíbilo, ale o to víc se zjevně líbilo Temse. Při jedné návštěvě s námi skoro ani nemohla jít na procházku, protože pospíchala zpátky za "svým" hřebcem. Po dvou týdnech byla opět doma. Také Karinina klisna (která se jmenuje Estrela da Alvorada) byla poslána na krytí, a sice jedním překrásným andaluzanem - bez papírů, protože jsme tenkrát žádné neměli ani pro ni.

Elrond

Uprostřed května 1999 přišel na svět Elrond Elessedil - úplně bez naší pomoci a dva týdny po termínu. Hned první den bylo hezké počasí, tak mohl Elrond ven na jízdárnu a poznávat svět na teplém sluníčku. Temsa byla pyšná, ale také strašně unavená. Když si lehla, začal Elrond běhat kolem ní a musela zase vstát. .

A tak probíhaly další dny. Ráno jsem jel před prací do stáje, navštívil našeho malého, přinesl kousek chleba pro maminu, i pro Estrelu. Estrely hříbě ještě nemělo termín, takže jsme mohli spát zase konečně v klidu. Ale to jsme se zmýlili!.

Jednoho rána - dva týdny přes Estiným termínem - přijedu zase do stáje, podívám se na drobka, nesu Estrele chleba a chci jet zase pryč - když, jako by do mě udeřil blesk!

Preciosa

V Estrelině boxu leží hříbě - o 2 týdny dříve! Jako kdyby mě kousla tarantule, dívám se nejprve, zda je vše O.K., potom telefonem zvedám ošetřovatele z postele a rychle jedu pro Karin, které volám už po cestě. Malé dámě se daří dobře, i když my si děláme starosti, protože se narodila tak brzy. Ale je úplně normálně vyvinutá a živá, jak se rychle ukazuje i na jízdárně, kde se seznamuje s Elrondem, kterému už jsou nyní tři týdny.

Elrond se ke své malé "sestře" nechoval příliš jako gentleman - chtěl s ní "bojovat" a hrát si. Tak se Preciosa de Principé velmi rychle naučila kopat a jak se zbavit dotěrných obdivovatelů.
Oba byli úplně rozdílní, ale časem si velice dobře porozuměli. Elrond byl k lidem neuvěřitelně otevřený a přátelský - jednoduše mazel. Preciosa na sebe zpočátku nenechala sáhnout, ale viděla u Elronda, že to není tak špatné a nakonec si hlazení užívala také.

Začali jsme chodit ven - s hříbaty u nohou (nebo přinejmenším někde v křoví v okolí). To je jedna z nejhezčích věcí s hříbaty, když během vyjížďky pobíhají kolem, proskakují křovisky a poznávají okolí. A se dvěma to je ještě veselejší, mohou se navzájem provokovat.

Hříběcí štěstí

Preciosa byla Elrondem provokována opravdu hodně, byl přece jen starší a díky svým předkům sebejistý. Musela se ho snažit dohnat a to se jí také bravurně dařilo. Zpočátku si ještě mysleli, že na té široké cestě se přece dá mnohem lépe utíkat, ale brzy skákali divoce ze strání nahoru dolů a přes štěrk. Občas jsme museli otočit jinam, abychom se na hrozící nebezpečí nemuseli dívat.

Hříběcí čas a vyjížďky s nimi byly pro mě moc krásným obdobím, léto nám přineslo mnoho radosti. V říjnu jsme se začali jsme se o naše koně starat sami ve stáji jednoho známého, který dříve choval koně, ale zrovna žádné neměl. Přestěhovali jsem se tam se vším všudy.

Doklady

V této době začala i má aktivita v bavorském spolku chovatelů speciálních plemen. Nejprve ovšem pouze proto, že jsem chtěl zapsat svou klisnu a hříbě potřebovalo doklady.
Nakonec se to na jedné chovné přehlídce se to podařilo, i když mi to spolek chovatelů opravdu moc neulehčoval a chtěl jsem to dost často vzdát. Ale konečně byla Temsa zapsaná a Elrond dostal doklady o původu.

Došlo k tomu, že mi byl ke koupi nabídnut hřebec, u kterého byla Temsa na připouštění. Hodně jsme s Karin diskutovali, než jsme se rozhodli ho koupit. Nakonec bylo rozhodnutí na mě, Karin tomu nebránila, i když původně byla skeptická.

Když o tom dnes přemýšlím, bylo to úplně šílené. Koně jsme neviděli už dlouhou dobu, sotva jsme o něm něco věděli, už vůbec nic o jeho aktuální náladě. Navzdory odrazujícímu veterinárnímu vyjádření při kupní prohlídce jsme Edila koupili a v listopadu přišel k nám - když jsme ho uviděli, byli jsme zklamaní. Byl velice hubený, menší, než jak jsem si ho pamatoval a já jsem si pomyslel "Co jsem to vlastně koupil?"

Pro Edila jsme zřídili speciální výběh jako oblast nejvyššího zabezpečení. Následující období pro nás bylo dost tvrdé - jak už dnes vím - Edil je velice hodný, ale přeci jen hřebec.

Čas učení

Díky mé nezkušenosti jsem očekával mnoho a často jsem nesprávně reagoval. Nezřídka jsem byl blízko tomu ho znovu prodat - čím rychleji tím lépe. Ale pak mě najednou brzdila Karin, která ho stále více oceňovala jako velice dobrého koně na ježdění. Dobrá, tak dostával jednu poslední lhůtu za druhou, my jsme se učili a on se stále lepšil, mohl začít chodit ven s naším valachem Merlinem a měl z toho velkou radost.

Potom k nim přibyla i hříbata po odstavení - trochu jsme z toho měli obavy, ale on se vžil do své role otce a také hříbata byla šťastná - ani stopy pro traumatu z odstavení, měla nového ochránce. Jen Merlina přestal potom tolerovat, takže jsme ho dali zpět ke kobylám. Otcovská role fungovala velice dobře, vychovával hříbata a hrál si s nimi. Večer, když byla tma, přivedl je ke stáji, kde byla "zaparkována", zatímco on hlídal. Nesměla se potom ani hnout z místa - byl to neuvěřitelný pohled.

Potom ale Preciosa v 11 měsících dostala první říji a Elrond ji začal připouštět (Edil naštěstí ne), tak jsme zase museli přeskupovat. Temsa šla spolu s Elrondem k přeš»astnému Edilovi, Presiosa se vrátila ke své matce a Merlinovi.

To, že jsme se o koně starali sami, fungovalo výborně, i když to znamenalo dost práce. Každé ráno před odjezdem do práce jsme museli koně nakrmit a pustit je do výběhu. Stáj byla skvělá, cítili jsme se dobře , mohli jsme si všechno dělat, jak jsme chtěli.

Práce ve spolku

V současné době jsem tiskový mluvčí Spolku chovatelů speciálních plemen v Bavorsku (Verband der Spezialpferderassen in Bayern), delegát Spolku chovatelů malých koní a speciálních plemen (Verband der Kleinpferde- und Spezialpferderassenzüchter in Bayern), stejně tak v IG Karabagh a provozuji internetové stránky www.kabardiner.de. Bydlíme na statku a naše koně máme plně ve vlastní režii - 30 m od naší ložnice.

Když půjde vše dobře, mělo by se do Německa importovat více dalších koní. Také němečtí majitelé se pomalu nechávají přesvědčit ke spolupráci. Tak skvělé plemeno přece nesmí zůstávat na samém okraji spektra plemen koní.

Shrnutí

V distančním ježdění se o kabardincích hodně mluví a mnozí získali v kabardinském koni nového přítele. Je mnoho hříbat, která ještě čekají na nové majitele a mnoho, mnoho zájemců o nové importy.

Jsem zvědavý, co přinese budoucnost, zda konečně založíme IG, nebo přinejmenším volný okruh přátel, kteří cíleně potáhnou za jeden provaz - dopomoci kabardincům ke statutu, který jim OPRAVDU náleží.

V každém případě se dívám do budoucnosti s důvěrou, těším se z každého, kdo chce kabardincům pomoci a chce se angažovat. Těším se na každou aktivitu a informaci, kterou mohu sdělit. Rád bych získal kontakty i na chovatele a majitele jednotlivých koní v ostatních zemích, i v České a Slovenské republice.

Shrnuto a podtrženo, mám z toho všeho radost a má práce mě baví, i když někdy je to stresující a jsou i slabší chvíle. Konečně - poznal jsem i mnoho milých lidí a nových přátel - už jen to stálo za to.

Takže kdo chce vědět ještě více a aktuální informace, ozvěte se mi, nebo se podívejte na stránky www.kabardiner.de. Těším se na vaše dopisy, dotazy, poznámky, kritiky a pod.

Kontakt
Tobias Knoll, Talweg 5
D-92331 Parsberg-Rudenshofen
0049-9492-905668
Tobias.Knoll@gmx.de
Fotografie
© Ramona Dünisch
Více informací o plemeni

Informace o chovu dostihových závodních koní

Podobné články

Most pro oranžovo – bílé, Manoamano dosáhl na hattrick

11. 6. 2024 Tisková informace, Ferdinand Minařík

O uplynulém víkendu se u nás běhalo na dvou dostihových drahách. Sobotní Most měl vrchol v tradiční sprinterské Ceně jezdectví, v neděli ve…

Informace o chovu dostihových závodních koní

Martina Růžičková-Jelínková: Pořád mi voní stáj a líbí se mi vše, co se kolem koní točí

19. 10. 2023 Jana Šejnohová

Když jsem byla malá, byla mým vzorem číslo jedna. Žena, které nechybí odvaha a která navzdory předsudkům jde za svým snem. Tomu pak neváhá hodně…

Kdo je kdo