Jedním z nejrozšířenějších plemen evropských malých koní je alpský kůň hafling (v němčině der Haflinger), který je domovem v Jižním Tyrolsku a své jméno získal podle stejnojmenné obce ležící mezi Bolzanem a Meranem (severní Italie). Podle oficiální hippologické literatury vzniklo toto plemeno teprve v poslední čtvrtině devatenáctého století křížením malých norických klisen s arabskými hřebci. Zdá se však, že k jeho vzniku došlo daleko dříve a že haflinga lze odvodit od původních alpských koní, kteří dali na jedné straně základ norikovi a na straně druhé - následkem dlouhodobého vlivu arabských koní přiváděných sem při návratu z křížových výprav - menšímu a ušlechtilejšímu haflingovi. Podle jiných teorií je toto plemeno víceméně orientálního původu a má základ v koních, které přivedl do jižní Evropy germánský kmen Ostrogótů, vytlačený sem vpádem Hunů až od Černého moře. Germánská říše, založená v Italii v r. 550 n.l., byla o šedesát let později vyvrácena byzantským císařem Justiliánem a zbytky Ostrogótů našla útočiště v alpských údolích, kde na planinách mezi Sarntalem a Etchtalem je původní domov haflingů.

Na konečnou podobu plemene měl však v každém případě vliv arabský kůň, nepochybně i norik a snad i burgunský chladnokrevník, válečný kůň rytířských dob. Jako kulturní plemeno je chov haflinga datová od r. 1874, kdy se po arabském hřebci 133 El Bedawi XII narodil ze selské klisny hřebeček, pojmenovaný po svém majiteli Folie. Synové tohoto hřebce (249 Folie) se pak stali zakladateli otcovských linií, zatímco rodiny matek ovlivnila i krev dalších arabských hřebců (Dahoman VI, 217 Gidran, plnokrevný Tajar). Rozpad Rakouska - Uherska vážně ohrozil samotnou existenci plemene, protože hlavní oblast chovu Jižní Tyrolsko a s ní i většina klisen připadla Italii, kdežto plemenní hřebci zůstali v rakouském hřebčinci Stadlu. Rakouský chov byl proto doplněn 24 huculskými klisnami, které konec války zastihl v hřebčíně Waldhof, a mnoha dalšími malými klisnami různorodého původu; jejich vliv však byl z chovu postupně vyloučen. Zejména huculům bylo vytýkáno, že vnáší do chovu nežádoucí hnědou barvu a ohrožují poddajnou povahu haflinga huculskou tvrdohlavostí.

Hafling svým exteriérem připomíná zmenšeného chladnokrevníka; dojem umocňuje typická ryzá barva s bílou hřívou a častou širokou probíhající lysinou. Od chladnokrevníka se však hafling odlišuje nejen velikostí a hmotností, ale zejména malou ušlechtilou hlavou, získanou od arabských předků, bystrým výrazným okem, velkými nozdrami a typickými malými pohyblivými "myšími" oušky. Krk je dosti dlouhý, kohoutek sice méně výrazný, ale vždy dobře patrný, hřbet pevnější než u chladnokrevníka a ocas nasazen výše. Hrudník má hafling hlubší a plošší než norik (takže jeho trup není válcovitý jako u norika), lopatka je šikměji položena a končetiny suché s nepříliš vyvinutými rousy. Rohovina kopyt je tvrdá a chody prostorné. Hůlková výška v kohoutku se pohybuje kolem 140 cm a hmotnost od 400 do 500 kg (Večeřa; 1962). Koně mají vynikajíci charakter a všestrannou použitelnost, a to nikoliv pouze k tahu. V současné moderní formě je hafling velmi líbivý kůň a zejména po dalším překřížení arabem dává jedince jezdeckého typu, zatímco starší forma měla blíže k chladnokrevným koním.

Hafling je dnes chován především v německy mluvících zemích, a to nejen v hornatých oblastech Rakouska, Švýcarska a SRN, ale i v rovinatých krajích NDR, dále pak v Italii, importován byl i do USA, Indie atd. Obliba haflingů vzrostla zejména po vytlačení těžkých tažných koní mechanizací a v souvislosti s rozvojem rekreačního jezdeckého sportu. V r. 1980 byl světový stav odhadován na 720 chovných hřebců a 14 000 klisen, jen v NDR bylo v r. 1984 registrováno na 14 větších chovů, 1665 klisen a 60 hřebců. Od r. 1986 je chov haflinga řízen světovým chovatelským klubem. Za zmínku stojí i to, že hafling byl s úspěchem chován v čistokrevné plemenitbě i u nás a jednotliví koně tohoto plemene se podílely na vzniku tzv. malého horského koně, šlechtěného v padesátých a šedesátých letech na Muráni, ve Zlobinách a v Topoľčiankách a ovlivnili tak do jisté míry i současný typ horského (huculského) koně.

V období mezi oběma válkami (a snad i dříve) importoval majitel velkostatku v Brumově (Brumov-Bylnice; okr. Zlín) Anton Dreher z Rakouska několik plemenných haflingských koní. Podle informací získaných od pamětníků (Alois Mišák, Bylnice, 1989) využíval velkostatek na 30 tažných koní, z toho 12 - 14 klisen, odkterých odchovával až 30 hříbat do věku 4 let na horské pastvině Petrostudna (v místním podání Petrovica). Vedle polních prací a práce v lese byli haflingové pro svůj elegantní klus, vytrvalost a temperament zapřaháni i do kočáru a to především plemenní hřebci, kteří zde byli zpravidla dva a podle potřeby byli obměňováni z Rakouska. Vynikající užitkové vlastnosti samozřejmě neušly pozornosti místních rolníků, majitel však přísně dbal, aby se plemeno mimo velkostatek nerozšířilo a ošetřovateli hřebců hrozila za připuštění klisny ztráta zaměstnání. Chov zanikl v r. 1945 v souvislosti s přechodem fronty a zbývající koně - většinou už jen hříbata - byli odsunutí sovětskou armádou.

Podle informace p. Frant. Mišíka, Bylnice, 2000, bylo na velkostaku asi 10 párů koní, vč. hřebců, kteří tahali v páru s valachem, z toho na dvoře Petrovica bylo 6 párů a až 13 hříbat. Jeden pár koní byly černé (!) klisny. Majitel velkostatku Dreher zemřel v období protektorátu při autohavarii a majitelka se provdala za důstojníka wermachtu Reinera von Harbach. V chovu pak působili nejméně dva další hřebci a sice s.l. (soukromě licentovaný) Salurn (nar. 1939 po Willi 401 z Birgl Fanni, zapsán v seznamu státních hřebců naposled v r. 1942) a s.l. Wackerle (nar. 1939 po Willi 40l z Burgel Fanni).

Na počátku dvacátých let soustředil také na Slovensku na lesním majetku v Medzilaborcích (okr. Humenné) velkostatkář Škoda celkem 8 haflingských klisen, protože neměl k dispozici vhodnějšího hřebce, připouštěl je arabským polokrevníkem Shagya (Veselý; 1925). Další informace o tomto chovu se nepodařilo získat.

Import haflingských koní však nebyl výhradní záležitostí soukromých chovatelů. Už na samém počátku chovu huculského koně u nás bylo nutno rozšířit jeho krevní základnu a pro nedostatek vhodných huculských hřebců bylo k tomuto účelu použito překřížení haflingem. Vycházelo se totiš z toho, že obě plemena vznila v podobných přírodních podmínkách a jsou do jisté míry i příbuzná, protože na vzniku obou se podíleli (i když v různé míře a na různém základě) noričtí i arabští předkové. V 30. letech byl proto k huculskému stádu v Turja Remete na tehdejší Podkarpatské Rusi přiřazen hřebec Campi, méně typický hafling, výhledově blízký spíše norikovi. Uvádí se, že se v chovu neosvědčil a nepřinesl ani očekávané zmohutnění huculského stáda; jeho vliv se však projevil až po II. světové válce a to vcelku kladně. Tak např. bylo huculské stádo topoĺčianského hřebčína doplněno po válce chovem hraběte Pálfyho z Březnice u Příbrami; vedle dalších šesti klisen to byla i 583 Dagmar po Campi (hnědka, nar. 1944 z 568 Antilopa). Do zemského chovu byli z této matky zařazeni dva hřebci po Javor a do stáda matek klisna 745 Goral VI-4; rodina se však v topoĺčianském stádě do současnosti nezachovala. V r. 1937 byl namísto Campiho přivezen další hafling 85 Herrmann, který měl podíl huculské krve z radoveckého chovu a svým typem lépe vyhovoval. Počáteční výsledky se zdály být nadějné, po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem v r. 1939 však nebylo možno jeho další vliv sledovat.

V r. 1949 byla ve Zlobinách (okr. Bánovce nad Bebravou) založena Výzkumná stanice pro chov horského koně s ředitelstvím v Horňanech. V základním stádu klisen byly i čtyři kříženky horského koně a malého chladnokrevníka, z nichž 862 Dagmar (ryzka neznámého původu, nar. 1944) je uváděna jako klisna v typu haflinga. Po zrušení stanice v r. 1961 byly vybrané klisny zařazeny do topoĺčianského stáda huculských koní, ve kterém je rodina 862 Dagmar zastoupena doposud. Rovněž v základním stádu hřebčína státních lesů na Muráni byly dvě klisny označované jako kříženky hafling x hucul, a to 51 Mega (nar. 1945, hnědka neznámého původu, podle některých pramenů však z Pálfyho klisny po hřebci 62 Hroby II) a 118 Irma (vranka, neznámého původu, jinde je však uváděn původ hřebci 380 Gurgul, nar. 1944, uhynula v r. 1977 a dala 16 hříbat - viz Duruttya, Jezdectví 2001/24 - z toho 2 po 30. roce věku!). Po všech uvedených kříženkách byli do zemského chovu zařazeni hřebci, z nich nejvýznamější 300 Muráň-Gutin (po 13 Muráň z 51 Mega) stál v hřebčíně na Muráni s určitými přestávkami od r. 1964 až do r. 1976. Klisna 118 Irma byla matkou hřebce 637 Gurgul Florian (po 290 Gurgul-31) a potomek 862 Dagmar hřebec 386 Goral-18 (po 310 Goral II) byl krátce zařazen jako kmenový hřebec Goral XI přímo v Topolčiankách. Linie těchto hřebců nenašly pokračovatele; po dcerách Goral XI však byli v zemském chovu dva hřebci ještě v r. 1988. Úvahy, zda jmenované klisny měly původ ma Škodově vekostatku, v turjaremetských hřebcích a nebo je, příp. jejich matky, přivedly na naše území válečné události, jsou ovšem bezpředmětné. Ostatně i jejich podobnost s haflingem můžeme dnes těžko posoudit.

V hřebčíně státních lesů na Muráni bylo v chovu koní pro lesní hospodářství použito m.j. i haflingských hřebců. V r. 1958 byli z Rakouska importováni hřebci 635 Norton, typický hafling, a 634 Mikado, který měl ve svém rodokmenu huculské předky. Mikado byl do dvou let pro podezření na vozhřivku utracen a nahrazen importem hřebce 638 Starost(a). Hřebci působili na Muráni do r. 1968, kdy byli (spolu s hřebcem 4039 Norton-13) přeřazeni do zemského chovu. Zanechali zde téměř 130 potomků a podíleli se tak ve velké míře na vzniku tzv. malého horského koně. Ačkoliv má v současné době většina muráňských matek původ v norických klisnách nakoupených na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na Moravě a v Čechách, zbytky krve haflingských hřebců jsou zde pravděpodobně zastoupeny dodnes.

Našim chovatelům je dnes hafling znám bohužel pouze z fotografií a literatury; jediným u nás žijícím haflingem je klisna Lady, přivezená jako březí soukromým chovatelem p. Trojanem, která je t.č. ve vlastnictví ČSSS Benešov u Prahy (farma Pecínov). Narozený hřebeček Lump (po originálním arabovi) s úspěchem absolvoval pod zátězí 82 kg jako dvouletý jeden úsek trasy PONYEXPRESu a byl hodnocen lépe než polokrevník, který jej doprovázel. (Poznámka redakce: Byl-li takto zatížen dvouletý kůň, svědčí to nejen o odolnosti rasy, ale i o lidské surovosti.) Návrh na jeho zařazení do chovu se nesetkal s pochopením a hřebeček byl jako kříženec odmítnut. (Do chovu zařazen až v r. 1993 jako 457 Lump s.v., hafling, smíš.bělouš, nar. 1985 po Zytrus ox z K 305 Lady). Skutečností však zůstává, že arabizovaní haflingové jsou velmi oblíbeným typem malého jezdeckého koně, který v našem chovu citelně chybí. V dohledné době má být tento typ zastoupen tzv. malým sportovním koněm, šlechtěným pod pracovním názvem "Čs. jezdecký pony" Vysokou školou polnohospodárskou v Nitre na SS Nová Baňa, farma Veĺké Pole (okr. Žiar nad Hronom) na podkladě malých arabských a lipických klisen překřížením hřebci welsch-pony jezdeckého typu (sekce B). V ČSR spolupracuje s tímto chovem JZD Přestavlky (okr. Rychnov nad Kněžnou) a JZD Jankov (okr. Benešov). Nelze však vyloučit, že budou vyhledáváni i malí koně tažného typu zejména pro využití v lesním hospodářství. Na vzdálená pracoviště je totiš nutno koně převážet a velké chladnokrevné koně je možno převážet v přívěsu za osobním, příp. terenním automobilem nebo v upraveném dodávkovém automobilu jen se značnými obtížemi. Prozatím je při výběru koní pro práci v lese upřednostňována namísto pohyblivosti velká tělesná hmotnost, ačkoliv už koně dávno nesoustředují nejobjemnější kmeny, ale především slabé dříví. Pro tuto práci se jako ideální kůň nabízí právě hafling.

Dostupná literatura:
Koubek, Karel: Chov koní na Podkarpatské Rusi, Ministerstvo zemědělství republiky Československé, Praha 1937
Schwark, H.J. - Petzold, P.: Das Haflinger Pferd, Die Neue Brehm - Bücherei; A.Ziemsen Verlang, Wittenberg Lutherstadt 1986
Večeřa, Prokop: Malý horský kůň haflingský - univerzální hospodářský kůň současné doby. Chov koní a výkonnostní zkoušky, roč. 1962, č. 4, str. 14
Veselý, J.: Náš teplokrevník - dějiny chovu koní na Slovensku. Nakl. A. Neuberta, Praha 1925