Achal-Teke: Koně jako andělé

24. 4. 1999 Pavel Čírtek

Informace o chovu dostihových závodních koní

V Chrastavě na Liberecku sídlí unikátní farma. Už deset let se tady manželé Jaroslava a Karel Havlíčkovi starají o záchranu koní plemene Achal-Teke, nejstaršího kulturního plemene na světě. Achaltekinci pocházejí z vyprahlých stepí a hor Turkmenistánu. Z dochovaných archeologických nálezů se stáří plemene odhaduje na pět tisíc let. Nyní se nachází na seznamu ohrožených zvířat UNESCO a je prohlášeno světovou kulturní památkou.

Proč se bývalá vychovatelka a bývalý garážmistr rozhodli zachraňovat plemeno koně, které už má na kahánku, je dost obtížné vysvětlit. Paní Havlíčková tvrdí, že ke koňařině je oba přivedl pocit, že se v paneláku na libereckém sídlišti nudí. Odtud jednak rozhodnutí prchnout na venkov a jednak koupit koně. Tehdy samozřejmě nešlo o koně speciální rasy, oba byli naprostými laiky. Lze se domnívat, že pod pojmem kůň představovali si jakékoliv zvíře, které unese jezdce v sedle. Paní Havlíčková tak poprvé ve svých jednadvaceti letech "usedla do sedla".

Podle statistiky, vedené v prvních čtyřech letech po koupi prvního koně, absolvovala 178 pádů. Což ji ovšem nijak nezviklalo v rozhodnutí věnovat se koním profesionálně.

Ten první oř se jmenoval Big Ben a paní Havlíčková na něm cválala ještě v šestém měsíci svého těhotenství a po narození druhého syna se záhy opět vyhoupla do sedla s miminem přivázaným na těle a starším synkem před sebou. Mezitím se na farmě rozrůstalo stádo prvních koní, většinou sportovních polokrevníků, ale Havlíčkovi toužili po plemeni, na které by se bylo možno opravdu soustředit. A pak jim v roce 1986 kdosi dal přečíst zprávičku o tom, že existuje vzácné plemeno koně Achal-Teke.

"Podívala jsem se na fotku a hned v tu chvíli jsem věděla, že toho koně chci mít. Problém byl ovšem v tom, jak se k achaltekincům dostat. Jediné chovy byly v tehdejším Sovětském svazu. Nakonec jsme to vyřešili tak, že manžel se oholil, aby vypadal mladě a přihlásili jsme se do Vlaku družby. To byla dost legrace, protože ty děti nám zpočátku tykaly, ale jak manželovi začal dorůstat šedý vous, začalv tušit, že něco není v pořádku.

Přijeli jsme do Moskvy a nastaly problémy, protože místo do mauzolea jsme vyrazili pátrat po koních. Nedaleko našeho hotelu byla socha koní. Tam jsme vytušili, že by mohla být nějaká koňská instituce. Opravdu to byla jízdárna a pak už to bylo jednodušší, protože koňáci se všichni domluví. Tehdy jsem ještě opravdu čistokrevného achaltekina nespatřila. Podařilo se to až v roce 1989 ve stájích moskevského zemědělského institutu.

Jmenoval se Lakmus, měl krásný orlí pohled a později se stal prvním hřebcem, kterého jsme z Ruska přivezli. Tehdy to ovšem ještě nebylo možné. Nabízeli jsme peníze, nabízeli jsme dokonce výměnu za náklaďák. Marně. Podařilo se to až v roce 1990. Koupili jsme prvního hřebce a dvě klisny. Padly na to všechny úspory, museli jsme prodat všechny koně a ještě se zadlužit.

Když je přivezli, ihned jsem Lakmuse osedlala a jela se projet. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Potom začala aklimatizace, protože Lakmus se poprvé ocitl venku. Nebyl zvyklý na velký prostor, většinou cvičil drezúru v jízdárně. V Rusku musel být veden velmi přísně, protože se ukázalo, že neměl ani zkušenosti s klisnou, takže dost dlouho trvalo, než jsme od něho měli první hříbě. Bylo mu tehdy čtnáct let a byl to nejkrásnější kůň, jakého jsem do té doby viděla."

Kůň pro vládce

Achaltekinský kůň se velmi liší od ostatních plemen. Má štíhlou hlavu, velmi dlouhý a vysoko posazený krk, delší trup, štíhlé nohy a srst všech barev se zlatavým, stříbřitým a kovovým leskem. Tím, jak se musel pohybovat v pouštních píscích, získal časem plavně našlapující krok, který vytváří jezdci pohodlí u jiných koní nezvyklé.

Především ale je kůň Achal-Teke psychicky zcela zvláštní. Od jiných plemen se totiž liší zcela specifickým vztahem k člověku. Jeho povaha se poněkud podobá psí. Miluje svého pána a v genech má skrytu i schopnost jej chránit. Kůň jakéhokoli jiného plemene, jakmile spatří stádo, pokusí se je následovat. Achaltekin to neudělá. Hřebec achaltekinského plemene dá přednost člověku před klisnou, což je znak příchylnosti u jiných plemen zcela vyloučený, ale na druhé straně se nenechá hladit od nikoho jiného než od svého pána.

Jeho kořeny sahají do období dvou až tří tisíc let před naším letopočtem. Pochází z Ferganské kotliny, na území mezi pohořími Ťan-šan a Pamírem, která svojí nepřístupností vytvořila ojedinělé podmínky pro dlouhodobý čistokrevný chov. Kolem roku 1000 před naším letopočtem se oblasti zmocnil staroturecký kmen Oguzů, který s isfámem přejal i nové jméno - Turkmeni. Zákony islámu pomáhaly k zachování čistoty chovu, ktery se nakonec rozšířil po celé Asii a achaltekinec je tak pravděpodobně předkem koně arabského a následně i anglických plnokrevníků, kteří část své krve převzali od arabů.

Hříbě achaltekince bylo klisnám odebíráno velmi brzy a žilo v jurtě se svým pánem. Krmili je ječnými plackami, trochou vody. O přípravě bojových koní se dokonce uvádí, že hříbě bylo umístěno do jámy, odkud nebylo úniku. Tam je chodil napájet a krmit z ruky jeho pán. Nikdo jiný nesměl, naopak. Každý, kdo šel kolem, musel koně udeřit, něco po něm hodit, křičet... Kůň tak získal naprostou oddanost ke svému pánovi a nikdo jiný se ho nesměl dotknout nebo ho nakrmit či napojit. Vztah ke koni koneckonců vyjadřuje i turkmenské rčení - když ráno vstaneš, prvně se zeptej na koně a potom pozdrav otce.

V roce 1935 uskutečnili achaltekinští koně jízdu z Ašchábádu do Moskvy, což je trať 4300 kilometrů. Překonali ji za 84 dnů. Což představuje výkon přes jednapadesát kilometrů denně, pňčemž část jízdy se uskutečnila v pouštích bez vody. Paní Havlíčková navíc zdůrazňuje, že achaltekinský kůň je chytrý, citlivý a dokonce že má smysl pro humor. "Proti nim jsou čeští koně hloupí a dětinští, všeho se lekají, vyběhne myš a oni už se plaší, utíkají za stádem, jsou svéhlaví. To achaltekin neudělá."

Vlastnit achaltekinského koně patřilo od nepaměti k vnějším znakům bohatství a moci. Jeho kouzlu propadli muží, jako byl Alexandr Veliký, Čingischán, Dáreus či Marco Polo. Byl nazýván božským, nebeským, zlatým nebo slunečným. Slavnostní přehlídce k vítězství Rudé armády nad fašistickým Německem v Moskvě na Rudém náměstí v květnu 1945 velel maršál Žukov v sedle achaltekinského hřebce.

Prvním ohrožením existence plemene Achal-Teke byl Nikita Chruščov. Ten se nechal slyšet, že jako jezdecký kůň nemá Achal-Teke praktický význam. Jako takový představuje buržoazní přežitek a pro toto zvíře je škoda krmení. Stavy stád začaly jít prudce dolů.

Po rozpadu Sovětského svazu začaly pro chovy achaltekinských koní těžké časy. Prostředky na chovy nebyly a na mnoha místech koně doslova snědli, protože jiný zdroj potravy nebyl. Farma v Chrastavě je dnes jedna ze tří na světě, která se pokouší o záchranu achaltekinců.

Noci ve stáji

Noc před naším příjezdem na chrastavskou farmu strávila paní Havlíčková ve stáji. Ta noc na kupce sena pod dekou nebyla ani první, ani poslední. Někdy jsou i tři po sobě, kdy se čeká na narození hříběte.

Únava ze samotné práce kolem koní jí ovšem nevadí. Mnohem větší starosti jí přináší osud farmy samotné. Banky, které poskytly, respektive měly poskytnout úvěry, nesplnily své sliby. Farma je před dokončením, ale nejsou peníze. I to však, jak tvrdí paní Havlíčková, lze přežít. Ona i personál sice žijí velmi skromně, ale jejich práce a její smysl jim za to stojí.

Horší je, že manžel paní Havlíčkové těžce onemocněl. Na farmu je tedy prakticky sama. Ačkoliv tvrdila, že všechno zvládá bez větších problémů, nemohl jsem si nevšimnout stop značné únavy v jejích tvářích.

Koneckonců, sama přiznává, že jsou chvíle zoufalství. V loňském roce se jim podařilo sklidit kvůli počasí jen deset procent předpokládané úrody obilí a sena. Již tak napjatou finanční situaci farmy zatížily další nákupy krmení. K tomu neustálé problémy s financemi, obava o koně poté, kdy jí otrávili jednu klisnu, těžce nemocný muž...

Její subtilní konstituce nakonec nevydržela stálé vypětí a fyzickou dřinu. Na podzim to odnesla zápalem plic.

"Už jsem si myslela, že umřu. Ale za tři dny po návratu z nemocnice už jsem zase jezdila. Když je mi nejhůř, sednu na Lakmuse a jedeme ven. Já si s ním povídám, stěžuji si mu na to, co mě štve, on mi odpovídá, abych si z toho nic nedělala, pak si zazpívám staré balady, pěkně nahlas a je mi jedno, jestli mě lidi kolem považujou za blázna. Navíc mi Lakmus dává pocit, že mám ochránce.

Když je léto, blbneme spolu na louce, já ležím v trávě, on se nade mnou vzpíná předními kopyty, jako by mě chtěl rozdupat... je to herec. Chrání mě, i když na něm sedím, kdyby se někdo příblížil, odstrčí ho, nebo v jízdárně dokonce vezme toho, kdo se mu nelíbí, za kabát a odtáhne ho. Lakmus hodně mluví, pořehtává, je rád, když jsem u něj a povídáme si - to je štěstí.°

Zdali však bude štastný i další osud farmy, je stále ještě na vážkách. Paní Havlíčková přesto doufá, že nalezne investora, ktery by jí pomohl záměr dokončit...

S laskavým svolením redakce pro web zpracoval Equichannel.cz.

Informace o chovu dostihových závodních koní

Podobné články