Troufám si říct, že před dvaceti lety bylo jedno, zda vyjedete do terénu v obnošených rajtkách, sepraných džínách, v bundě s provázkem namísto rozbitého zipu a s dírou na rukávu, kterou jste si trhli o trní při vyjížďce. Ale dnes? V době, kdy ladíme oční stíny k podsedlové dečce, dáváme třpytky na kopyta a za oblečení ke koním utrácíme tolik peněz, že by se z toho nakrmil menší stát? Upřímně pochybuji, že by někdo v takovém modelu měl odvahu vyrazit s odpadky do popelnice, natož pak do stáje. Pomíjím ty, kteří mají koně u domu, vylézají za tmy a spoléhají na to, že jediný tvor, který je v tom oslnivém modelu uvidí, bude jejich čtyřnohý kámoš. A ten jim to promine.

Nehodlám moralizovat a hodnotit, jaká útrata za jezdecké oblečení je úměrná. Každý má jiné priority a nepochybně také jiné finanční možnosti. Přesto ale, jako by se styling stával samostatnou disciplínou. A nabízí se otázka, je to dobře, nebo ne? Je jezdecký sport o schopnostech jezdit a trénovat koně, nebo o schopnostech obléci se podle posledních módních trendů? Je důležitější cit pro koně, a nebo cit pro oční stíny, které budou ladit s dekou? Vlastně, jak kde… Nemůžeme totiž opomenout fakt, že jsou jezdecké disciplíny, kde i tyto detaily hrají roli.

Ruku na srdce. Kdo z vás při pohledu na člověka – jezdce hned při prvním pohledu odhaduje, co asi dotyčný jezdí? A podle čeho? Samozřejmě podle oblečení. A co z toho plyne? Kromě povrchně zábavné hry „tak co, trefil jsem se“ z toho plynou předsudky. Samozřejmě nebývá těžké poznat, zda se dotyčný věnuje anglickému nebo westernovému stylu. Ale podle oblečení často poznáte daleko víc. Respektive – domníváte se, že poznáte daleko víc. A tady si myslím, že narážíme na dva extrémy. V jezdeckém sportu více než kde jinde. Nechci tvrdit, že je to pravidlo, ale přiznejme si, stává se to: Jste-li jezdec věnující se poctivě tréninku konkrétní disciplíny, docházíte do nájemní stáje, kde potkáváte řadu dalších jezdců se stejným zaměřením, tak nějak od sebe vědomě či nevědomě, více či méně okoukáváte. Dá se říci, že chodíte oblečení velmi podobně. Tím nemyslím značky, velikost, barvu, ale styl. Jde o to, že v zásadě na žádné velké hodnocení ani na hru „tak co, trefil jsem se“ nedochází. Protože zde panuje jakási jednota. Zatímco když v téže stáji narazíte na člověka oblečeného jinak, upoutá to vaši pozornost a žene k otázkám a posléze i ke kritickému smýšlení. Nemusí jít jednoznačně o negativní kritiku, kritika může být i pozitivní. Začnete si všímat maličkosti a co víc, začnete ho „škatulkovat“. Podle zažitých obecných „pravd“, které ale pravdou vůbec mít nemusí.

Následující výčet berte prosím s nadsázkou:

• Jezdíš Mercedesem nebo Audinou = máš hodně peněz = jezdíš parkur
• Máš o dvě čísla větší košili, boty od bláta, na nichž při každém kroku cinkají výstřední šporny a zmuchlaný klobouk = jezdíš do lesa ve westernovém sedle a myslíš, že jsi kovboj
• Veškeré vybavení se blýská a třpytí včetně kartáčů na čistění, na které máš další speciální kartáče, kterými jej čistíš = věnuješ se allroundovým disciplínám
• Máš desítky typů uzdění připomínající převodovku = jezdíš reining, cutting nebo rychlostky
• Vlastníš všechny typy dek na koně a některé máš víckrát = jezdíš drezuru
• Jezdíš v legínách a v bundě s dírou na rukávu = jsi vyjížďkový jezdec
• Koně myješ dvakrát denně a spotřeba koňského kondicionéru se počítá v hektolitrech za sezonu = věnuješ se show disciplínám
• Koně máš vyčištěného za třicet vteřin, za další dvě minuty už sedíš na koni a krokuješ kolem čehokoliv, co leží na zemi = jezdíš rychlostky
• Vypadáš, jako když jsi právě vyběhnul ze školní tělocvičny a zapomněl při tom vrátit houbu na mytí tabule = jezdíš vytrvalost

Věřím, že tento výčet nikoho neurazil, ale pobavil. I když, ty předsudky… K čemu měl ale hlavně navést? Je logické, že lidé se sdružují podle svých zájmů. Lidé – jezdci, se zrovna tak sdružují podle svého zaměření. Jednoduše, každý se cítí dobře „mezi svými“. To ale neznamená, že by se někde jinde měl cítit špatně, není-liž pravda?

Pravdou je, že za některé předsudky si mohou lidé (jezdci) sami.

Před nějakou dobou jsem byla ve společnosti lidí – jezdců, kteří se věnovali stejné disciplíně. Nezáleží na tom, které. Měli stejné zapálení pro věc, trénovali, chtěli soutěžit. A co ještě chtěli? Chtěli přitom dobře vypadat. Zatímco jedna slečna oplývala šatníkem tak bohatým, že mohla vystřídat několik košil během závodního dne a k tomu střídat barevné chrániče od renomované značky, druhá vymýšlela kombinace kombinovatelných barev a chrániče nahradila bandážemi. Cenový rozdíl oproti značkovým, anatomicky upraveným a nárazuvzdorným chráničům je samozřejmě v řádu tisíců až desetitisíců korun. Ačkoliv od slečny A byla ke slečně B vyřčena dobře míněná rada, ať si postupně nakoupí barvičky a zatím ať kombinuje ony neutrální barvy, zazněla zde ještě jedna věta, která mi uvízla v hlavě: „Hlavně si nepořizuj ty… (záměrně neprozradím, o co šlo. Dosaďte, cokoliv chcete), protože to je taková laciná varianta, vypadá to hnusně.“ Touhle větou rozbila víc, než ji mohlo kdy napadnout. Nejenže celá diskuse na toto téma se rázem stala spíše smutnou než zábavnou a oplývající nadšením z toho, co děláte, ale stala se absurdní a jízlivou až urážlivou.

Nikdo, ani já, na to nahlas nic neřekl. Každý má přece jiné možnosti a každý s nimi pracuje, jak umí. Zrovna tak každý má jiný vkus a může se mu líbit něco jiného. Pro někoho jsou motací bandáže laciná náhražka neoprenových chráničů, ale někdo má jasný důvod, proč dá koni na nohy právě tohle. Někomu se líbí třpytivé kamínky, pro někoho je to kýč. Někdo rád jezdí barevný jak papoušek, jiný dá přednost nevýraznému a jednoduchému vybavení. Tohle všechno je v pořádku. Jedinou chybou je to, že barevný „papoušek“ si o „nevýrazném“ říká, že si na oblečení nedal vůbec záležet a ten nevýrazný o „papouškovi“ zase, že je bez vkusu a soudnosti. A proč? Není to přece úplně jedno? Není důležitější jezdit, bavit se, a užívat si dobrý pocit z ježdění, trénování, závodění, zkrátka z toho, že můžu dělat, co chci, co se mi líbí?

Pravdou je, že v jiných sportech a některých jezdeckých disciplínách, kde je jasně definované závodní oblečení, se vám tohle nestane. Určitě se ale najde něco jiného k hodnocení a kritice. Třeba jezdecký styl. Nebo spíš jezdecký styling? Za sebe říkám, že to není správně.

Ve stáji, na jízdárně nebo na vyjížďce do lesa ať si každý nosí, co chce. Ale závody jsou něco jiného. Každá disciplína má svůj standard a ten by se měl dodržovat. Nejde jen o dodržování pravidel. Vhodně oblečený a upravený závodící jezdec působí sebejistě a dává najevo, že respektuje pravidla, rozhodčího, svou disciplínu i jezdecký sport jako takový. Upravenost jezdců je kromě jejich jezdeckého umu to, co dává (nebo bere) úroveň dané disciplíny.

Následující řádky se možná někomu nebudou líbit, avšak myslím, že stojí za úvahu. Pojďme si letmo porovnat naprosto odlišná jezdecká odvětví na té nejvyšší závodní úrovni u nás. Anglie – western, konkrétně parkur či drezura oproti rodeu, reiningu, cuttingu a rychlostním disciplínám. Záměrně vynechávám allaroundové a show disciplíny, kde je, jak jsem již zmínila, upravenost a vzhled samostatnou záležitostí a nebylo by úplně fér to srovnávat. Nicméně, v parkuru i drezuře je jasně definované závodní oblečení, a to včetně barvy. Co se týče kreativity výběru oděvu, moc se nevyřádíte. Ve zmíněných westernových disciplínách jsou definované dlouhé kalhoty případně chapsy, košile, klobouk a jezdecké boty. Barvičky můžete ladit dle libosti a klidně ze sebe udělat onoho papouška. Jak se říká, proti gustu…

Ale nebudeme si nic nalhávat, angličtí jezdci při závodech vypadají tak nějak uhlazeněji, důstojněji, nemyslíte? Čím to je? Svoje samozřejmě udělá ona jednotnost oblečení. Ve westernu je přece jen větší volnost a benevolence, pokud jde o oděv. Přesto by se benevolence neměla zaměňovat s ledabylostí. Zmuchlaný klobouk, špinavé boty, košile vystrčená z kalhot… to opravdu nevypadá pěkně nikdy, natož pak při závodech. A to jsou jen některé nešvary, které se v poslední době na závodních arénách vyskytly.

Kalhoty, které při chůzi možná mají ideální délku, rozhodně ale nemají ideální délku v okamžiku dosednutí do sedla. Když vám kalhoty vylezou tak, že je vidět půlka boty, navíc ještě špinavé, výrazně to kazí vzhled. Stejně jako roztrhané a záplatované džíny. Co je moderní v „civilním“ světě, nemusí být vhodné v tom koňském – závodním. Byť rodeo a ostatní disciplíny vychází z rančovní práce, není cílem při tom vypadat jako vidlák. Pořád je to závod a ten by měl mít patřičnou úroveň.

Říkáte si, že to odporuje tomu, co jsme zmiňovali na začátku? Že by přece mělo jít o jezdecké schopnosti a ne o vzhled? O cit pro koně a ne o cit pro módní trendy? Věřte, že si tyto věci neodporují. Naopak by mohly jít ruku v ruce. Pokud jedete do lesa, klidně si oblečte starou roztrhanou bundu nebo značkové tričko z poslední kolekce, jestliže vám to udělá radost. Je to jedno. Váš kůň se zlobit nebude a v klidu vám odpustí, i když vynecháte řasenku a oční stíny, stejně jako když přijdete v novém a totálně neslušivém účesu. Ale pokud jedete na závody, dejte si záležet. Závody dělají jezdci, ale jeho součásti jsou i diváci. Přiznejme si, každý závodník, a může to být ten největší introvert, je pořád i tak trochu exhibicionista. Chce se přece předvést, chce předvést svého koně a to, co spolu nacvičili. Nekazte si tedy prezentaci sebe sama tím, že odbydete svůj vzhled a upravenost.

Nehledě na to, že pokud jako jezdci chceme, aby jezdecký sport měl pozornost, jakou si podle nás všech zaslouží, měli bychom mu dát onu důstojnost, důležitost a slušnost. Tak, jak nikdo nechce na arénách a kolbištích vidět nevhodné až agresivní chování ke koni, tak se nikdo nechce dívat ani na neupraveného jezdce ve špinavých ošuntělých botách, který svým vzezřením dává spíše najevo, že je povznesen nad tento sport a nestojí mu ani za to se na něj vhodně upravit. A tady vznikají ony předsudky. Pokud takových jezdců bude přibývat a rozhodčí to budou tolerovat, posune to standard oné disciplíny a její úroveň to chtě nechtě sníží. To chceme?

A došlo vám, že momentálně vůbec není řeč o značkách, trendech, barvách ani finančních položkách? Ony totiž i drahé značkové boty se umažou, chrániče obalí pískem, podsedlovka zapotí, uzdečka i sedlo potřebují občas umýt a namazat, ať už jsou obsypané kamínky nebo ne.

Co z toho všeho plyne? Věřím, že alespoň většina z vás pochopila, že ježdění je pořád o ježdění, o radosti, o motivaci a překonávání sebe sama. Že jezdectví je sport s velmi širokou škálou vybavení, které nám dává obrovské možnosti a rozlet. Je na každém, aby si našel vlastní způsob a přístup, který ho uspokojí a těší. Bylo by fajn, kdyby ti ve značkovém tričku nebo s drahými chrániči vynechali kritický pohled na ty, kteří takové vybavení nemají, a zrovna tak ti, kteří jej nemají, nemusí mít za zlé, že někdo značkami a trendy prostě žije. Pořád platí jedno a to se nikdy nezmění, našim koním je to úplně jedno!