Bubáci našich luk: Prasetník kořenatý

Další kvetoucí rostlina, která pro naše koně představuje významné nebezpečí, je prasetník kořenatý. Prasetník kořenatý je vytrvalá, planě rostoucí, žlutě kvetoucí, téměř celosvětově rozšířená bylina. Roste poměrně hojně v nižších a středních polohách, ve vyšších nadmořských výškách se vyskytuje vzácněji a spíše jen přechodně.

Původními místy jeho výskytu byly světlé středomořské lesy, ale rozšířil se a vyskytuje se i na otevřených prostranstvích. Preferuje mírně vlhké, kyselé, hlinitopísčité půdy, ale dobře snáší i sucho. Roste hojně na loukách, pastvinách, na mezích, podél polních cest, ve světlých lesních lemech, v sadech, vinicích, lomech i na různých náspech, také jako plevel v okrasných trávnících.

Prasetník kořenatý

Vytrvalá bylina s přímou, nasivělou, v horní části rozvětvenou lodyhou vysokou od 20 do 60 cm. Lodyha bývá lysá nebo krátce chlupatá a pouze v dolní části porůstá několika drobnými, šupinovitými listy kopinatého tvaru. Obvykle několik lodyh vyrůstá z přízemní, k půdě přitlačené růžice, která je tvořena štětinatě chlupatými, bezřapíkatými listy dlouhými do 15 cm a širokými až 3 cm.

Jejich tmavě zelené čepele jsou podlouhle obkopinaté, celistvé nebo lyrovitě peřenolaločné a roztroušeně chlupaté.

Rostlina má tlustý vřetenovitý kořen s větvenou hlavou.Na koncích lodyh a větví vyrůstají 2 až 3 cm velké květní úbory, rostou jednotlivě a obvykle jich bývá tři až šest. Z lůžka s kopinatými, blanitými plevkami roste 50 až 100 jazykovitých, temně žlutých kvítků, majících někdy vnější stranu nafialovělou. Okrajové kvítky mají jazyk zubatý a výrazně delší než listeny zákrovu.

Z hojných kvetoucích hvězdnicovitých rostlin je možná záměna s máchelkou srstnatou (Leontodon sp.), která má poněkud chudší úbory, které v lůžku postrádají plevky, a listy růžice nemají přitisknuté k substrátu. Druh je možné zaměnit i s hojnou škardou dvouletou (Crepis biennis), která má pod úbory přítomen odstálý zákroveček a lodyhy pod úbory nemá ztlustlé.

Prasetník - invazivní nájezdník

Rostliny se na nová stanoviště rozšiřují semeny – zobánkovitými, oranžovohnědými, drsnými nažkami, které jsou schopny po uzrání ihned z povrchu půdy vyklíčit; zimu přežijí jako drobné listové růžice. Jedna rostlina ročně vyprodukuje okolo 2000 semen, která v půdě přežijí rok až dva. Rozptylována jsou především větrem. Rostliny se ovšem množí i rozrůstáním kořenů a tvorbou nových listových růžic. Pokud je rostlina před rozkvětem posečena nebo spasena a nevykvete, vytvoří se násobně více nových růžic.

Toxické látky

Toxická je celá rostlina, zejména listy, ale toxická látka není známa. Otrava se projevuje vznikem takzvaného kohoutího kroku (Australian stringhalt) a svalovou atrofií. Intoxikace se projeví u zvířat spásajících porost s vysokým obsahem prasetníku kořenatého. Otravy se mohou objevit v průběhu celé pastevní sezóny, většinou ale v pozdním létě. Vyšší frekvence otrav v pozdním létě a na podzim je dávána do souvislosti s nedostatkem travního porostu v důsledku nadměrné pastvy nebo sucha. Koně prasetník obvykle ignorují, ale při nedostatku pastvy se může stát atraktivním. Spekuluje se i o adiktivním efektu rostliny. Poté, co kůň prasetník pozře, začne ho aktivně vyhledávat.

Klinické příznaky, průběh intoxikace

V poslední době se videa koní intoxikovaných prasetníkem objevují poměrně často a není to příjemná podívaná. Onemocnění má akutní nástup a variabilní průběh. Typický pro otravu prasetníkem je náhlý nástup oboustranně symetrického kohoutího kroku – hyperflexe pánevních končetin. Dále dochází ke svalové atrofii pánevních nebo i hrudních končetin, v některých případech může být diagnostikována i levostranná obrna svalů hrtanu (hemiplegie laryngu). Svalová atrofie nastává v důsledku axonální degenerace periferních nervů.

Při zjištění intoxikace je nutné ihned zamezit další pastvě na plochách, kde je prasetník kořenatý přítomný. Ke spontánnímu uzdravení dochází u koní během několika týdnů až roku, dle závažnosti.

Jak již bylo zmíněno - ne všichni koně tuto rostlinu spásají. To vysvětluje, proč nejsou postiženi všichni koně, kteří se pasou v dané lokalitě.

Jaké jsou možnosti prevence?

Vyhněte se nadměrné pastvě (snížení počtu koní na hektar) a prodloužete dobu odpočinku pasených ploch.
Omezte pastvu v období sucha nebo případně přidávejte koním seno.
Posekejte nedopasky, abyste podpořili lepší opětovný růst žádoucích druhů a zamezili šíření plevelných rostlin.
Nastavte rotační pastvu, abyste podpořili rovnoměrný růst trávy.
Zaveďte smíšenou pastvu s dalšími býložravými druhy (ovce, skot atd.). Koně jsou selektivní spásači a proto je vhodné využívat doplňkovou pastvu jinými druhy zvířat. Prasetník je problémem jen pro koně. Je velmi výživný a nutričně srovnatelný s jetelem a má vysoký obsah bílkovin a vápníku. Na pastvě mu krávy a ovce dávají přednost, stejně tak je oblíbeným krmivem prasat.

Zakořeněný prasetník lze díky jeho vyvinutému kořenovému systému jen velmi obtížně likvidovat ručně. Jeho kořen je tak dobře ukotven v zemi, že je téměř nemožné rostlinu vytrhnout tahem za bázi růžice listů. V ruce nakonec zůstanou jen listy a stonky, ale rostlina není významněji poškozena a znovu doroste. K použití chemických postřiků bychom ale měli přistoupit až když je výskyt prasetníku skutečně vysoký. Aplikaci herbicidů je nejvhodnější provádět cíleným lokálním postřikem. Tím omezíme použití přípravků na hubení plevele pouze na plochy s výskytem prasetníku. Ošetření systémem „rostlina po rostlině“ je nejšetrnější technikou.

csm_plante-toxique-porcelle-enracinee-dans-sol-sec_dbeacbf1d9.jpg

Nejčastější otravy koní rostlinami na území České republiky. Projekt IVA VETUNI 2021. MVDr. Tereza Novotná; Prof. MVDr. Zdeňka Svobodová, DrSc.; MVDr. Petr Jahn, Csc.

COLLET M. (2009). Caractérisation métabolique de l’intoxication liée à l’ingestion d’Hypochaeris radicata chez le cheval. Thèse pour obtenir le grade de docteur vétérinaire, directeur de thèse : Dr N. PRIYMENKO, Université Paul-Sabatier, Toulouse, 116 pages.

COLLIGNON G. (2007). Contribution à l’étude épidémiologique de l’enzootie de harper australien en France depuis 2003 chez le cheval. Thèse pour obtenir le grade de docteur vétérinaire, directeur de thèse : Dr N. PRIYMENKO, Université Paul-Sabatier, Toulouse, 82 pages.

DELORME M. et COUDERT P. (2017). Intoxications des chevaux par les plantes. Actualités Pharmaceutiques, 56(563), pages 49-51.