Kontra, kontra, kontra, bože! Zase kontra! Kdo tuhle kulometnou palbu alespoň párkrát ve své minulosti neslyšel! :) Přestože je nacválání cvik jako každý jiný, je mezi námi mnoho těch, pro které byl dlouho synonymem pro orosené čelo a sebedůvěru beroucí obavy. Ne všichni totiž máme to štěstí, že jsme si ve svých začátcích mohli vychutnat „božskou manu“ zvanou spolehlivý školní kůň a získat tolik potřebnou jistotu v udílení korektních pomůcek. Někteří z nás začínali na buclaté huculce, která při nacválání sotva prodloužila svůj již tak unavený klus, jiní měli k dispozici raketu, která ihned po udělení pomůcky explodovala kamsi do výšin. Není proto divu, že pro mnohé i pokročilejší jezdce je nacválání zdrojem nejistoty, z které nakonec pramení snad i víc než polovina celého problému. Když totiž problémy očekáváme, obvykle se jich i dočkáme. 

Korektní nacválání

Nejistota, že kůň po udělení pomůcky nenacválá na správnou nohu, u mnoha začínajících jezdců vede k tomu, že svého koně náhle či prudce udělenou pomůckou překvapí anebo preventivně zapůsobí příliš velkým tlakem – uštědří kopanec nebo nadbytečný lupanec bičem. Což ke kýženému výsledku rozhodně nevede. Co šlo špatně, půjde brzy ještě hůř. Pěkné nacválání vyžaduje, aby jezdec zachoval klid, měl rutinní znalost pomůcky a byl schopen být uvolněný. Platí tedy – žádný stres, dýcháme a nemalujeme žádného čerta na zeď! Nic zásadního se totiž neděje! Soustředíme se více na sed a pozici holení než na své ruce, nevysíláme protichůdné pomůcky – pokud chceme nacválat, neměli bychom v ruce držet o moc víc než váhu otěží. Chceme cválat, a to dopředu – ruka proto nebrzdí a je spíše pasivní. Za nekorektním nacváláním může být ale ukryta nejen nervozita, ale i nedobré rady. V žádném případě neplatí, že jestliže chceme nacválat vpravo, máme přenést váhu vpravo či se dokonce máme kamsi vyklánět nebo předklánět. A moc nám nepomůže, ani když na dobrou radu přeneseme váhu pro změnu příliš ven. Slyšet je i doporučení, že když se nedaří, máme zvednout tam či onam ruku a úplně povolit otěže... toto sice může být pravda, ale jen v rámci korekce kategorie velmi křivých koní. To vše jsou rady vcelku běžné – ovšem pro korektní nacválání ne moc přínosné :)

Je to jinak. Jezdec musí vždy sedět v těžišti. Šup sem, šup tam nikdy nikomu nepomůže. Pokud budete pozorovat nacválání koně ve volnosti, uvidíte to, co musíme při nacválání v sedle plně akceptovat. Kůň, který před našimi zraky sám od sebe nacválá vlevo, podívá se sám od sebe vpravo – přirozeně tak odlehčí svou levou přední končetinu a plec, což mu nacválání na levou nohu usnadní – a tak udržuje rovnováhu. A právě to by v sedle měl udělat i jezdec. Proto korektní nacválání vyžaduje od jezdce excelentní přípravu a schopnost správného načasování, jen velmi dobře promyšlené přepadení banky totiž může lupičům projít bez ztráty kytičky! :) Pojďme si to tedy celé ještě jednou projít, v klidu, krok za krokem!

Mladý kůň a cval

Ano. Začátečník by se měl učit cvalu – tedy pobídce do cvalu – na koni, který umí spolehlivě zaskočit do cvalu jak z klusu, tak i z kroku a ze zastavení. A to ideálně na lonži. S mladým nezkušeným koněm by neměl pracovat nezkušený jezdec. Realita je ale taková, že se i takové dvojice setkávají a pro celistvost pohledu si proto alespoň stručně řekneme, jak a v jaké fázi začít na jízdárně cválat s mladým koněm.

Kůň, kterého chceme poprvé požádat o nacválání, by již měl být v dobré remontní rovnováze a měl by znát význam pomůcky holení dopředu a do strany. Umí tedy minimálně obrat okolo předku a ustupování na holeň. Pro klidné a uvolněné nacválání je dobré koně ještě dlouho před první uskutečněnou pobídkou do cvalu seznámit s působením vnější holeně více za podbřišníkem v obratech. Často je vidět, že mladý kůň v reakci na takto působící holeň sám nacválá, což je něco, co jezdec podporuje a chválí. Nikdy ne naopak! Chvalte a nechte koně cválat, když cval nabízí. Zpět ho berte jen velmi uměřeně.

O nacválání můžeme mladého koně požádat ve chvíli, kdy aktivně, kmihuplně a živě kluše kupředu. Pokud budeme chtít od mladého koně nacválání z umíráčkového ploužení, výsledkem bude jen zrychlení klusu, který možná jednou přejde do cvalu. A to nechceme. Chceme, aby kůň na pomůcku reagoval ihned, ne aby se probral ze spánku, hodinu o daném tématu přemýšlel a u toho lážo plážo kamsi pospíchal.

U začínajících a nezkušených koní využijeme to, co vidíme při nacválání koní při volném pohybu. Při udělení pomůcky hlavu koni lehce přistavíme směrem ven – tedy na druhou stranu, než na kterou chceme, aby naskočil. Nesmíme se snažit přistavit hlavu dovnitř tak, jak to vidíme u školených pokročilých koní, protože ve výsledku by mladý kůň naskočil do kontracvalu. Koni musíme nacválání na správnou nohu usnadnit a nikoli znemožnit.

Přistavením hlavy směrem ven uvolníme/odlehčíme vnitřní přední končetinu a plec. Jezdec má lehký kontakt na obou dvou otěžích, ale nesnaží se o přilnutí, netahá hlavu na kolmici. Hubu necháváme při prvních nacváláních mimo, blokovala by žádoucí pohyb vpřed. Ruce máme nízko, po stranách kohoutku, ne příliš blízko u sebe. Při pomůcce do nacválání je nikam nezvedáme ani nevykláníme. Krk necháváme koni volný, aby pomocí něj mohl najít v prvních cvalových skocích rovnováhu.

Cílem je dosažení souladu mezi jezdcem a koněm – kůň by proto měl být jezdcem podporován v živé a aktivní reakci na holeň, opravdu by se neměl setkat s protichůdnými pomůckami – nepatřičná zádrž, nedostatečně uvolněný sed, který nepodpoří, ale naopak zadrží pohyb koně kupředu.

Pokud kůň na pomůcku nereaguje, koně uklidníme a celý proces vedoucí k nacválání zopakujeme, přičemž pomůckou zapůsobíme s mírně vyšší intenzitou. Zachováváme klid, v úvodu rozhodně není trest za chybu na místě. Přidat ale můžeme ke korektní pomůcce podporu bičíkem. Bič jezdcovu pomůcku posílí – učí koně pohotově reagovat na požadavky jezdce a předchází tak jeho otupení.

Nacválání z klusu zkušeného koně začínajícím jezdcem

Začátečník by měl být se cvalem a pomůckou pro něj seznámen na lonži tak, aby měl možnost si celý proces zautomatizovat. Jestliže je jezdec nucen cválat ještě před tím, než ovládá pomůcky a poloviční zádrž, nikdy nemůže být schopen kvalitně nacválat a cválat. Než tedy budeme samostatně cválat, měli bychom již mít jistou míru zkušenosti. Ale i tady se ideál a realita mnohdy rozejdou a nejeden začátečník se učí nacválání samostatně. Tak či onak – nezkušení jezdci by měli začínat s nacváláním z klusu a je dobré, aby se pokusili vyslat pomůcku ve chvíli, kdy je kůň ve fázi vznosu – tedy ve chvíli, kdy jsou všechny končetiny nad zemí. Pokud chceme nacválat vlevo, měla by pomůcka pro nacválání přijít v té fázi, kdy došlapuje pravá přední a levá zadní končetina v závislosti na diagonálním pohybu končetin v klusu.

Nutným požadavkem je zde schopnost docílit přilnutí. Kůň bez přilnutí se nemůže přistavit k ruce, a proto se může stát, že bude jezdci klus zrychlovat a zrychlovat, až následně nacválá právě na tu končetinu, na kterou mu to zrovna ideálně vychází. Pokud se sejde kombinace ne příliš zkušený jezdec a výrazně přirozeně doprava křivý/ohnutý kůň – nebude dvojice schopna nacválat vlevo ani za pomoci kouzelnických triků. Proto je tak důležité, aby dvojice před tím, než začne cválat, byla schopna jezdit v přilnutí. Kůň, který je výrazně ohnutý doprava, přetěžuje levou plec (rameno, lopatku). Než tedy začneme cválat, měli bychom pracovat na cvicích dovnitř plec a traverz a cvik dovnitř plec v případě potřeby využít jako cvik výchozí pro nacválání, v případě že máme s naskočením na správnou nohu opakující se problémy. Jezdec by měl být schopen ze sedla vycítit, že kůň naskočil do nežádoucího kontracvalu. V takovém případě provede jezdec klidný přechod – přes poloviční zádrž – do nižšího chodu – klusu a pomůcku do cvalu klidně, ale ihned zopakuje – pokusí se o lepší načasování a uplatní lehce vyšší míru tlaku, případně pomůcku vnitřní holení podpoří bičíkem na vnitřní pleci.

Pomůcka krok za krokem

Kůň je na přilnutí. Na přechod do cvalu upozorníme koně poloviční zádrží – dbáme na to, aby kůň před přechodem ožil, zpozorněl a byl na pomůckách. Pokud není jezdec schopen mít koně na přilnutí, nemůže používat poloviční zádrž a bez ní nelze docílit kulatého nacválání a vznosu, kůň bude vždy jen "skákat" dopředu. Otěže musí mít s hubou koně kontakt, nesmí se prověšovat! Ruka jezdce by měla být živá, hravá, vnímavá a elastická. 

Pomůcka: body 1 až 5 musí proběhnout souběžně. Ideální je, jestliže si jezdec dokáže pomůcku vizualizovat ještě před tím, než se ji pokusí realizovat v přímé praxi.

1. Obě otěže mají rovnoměrný kontakt s udidlem. Lokty jsou u kyčlí, spíše i o něco více vzadu. Tak je zajištěno, že lopatky jezdce budou u sebe a dopředná – zcela nezbytná – pobídka sedem bude účinná. Pěsti by neměly ležet příliš blízko u sebe. Ideální je, aby každá pěst byla asi deset centimetrů od krku koně. Vždy je lepší širší držení pěstí než držení pěstí těsně u sebe. Ruka zůstává na jí příslušející straně, neměla by cestovat nahoru nad krk a už vůbec ne přes krk nad kohoutek koně, takové držení otěže vytváří tlak na vnitřní koutek koně, což může vyvolat disbalanci, kterou kůň vyřeší tak, že ustoupí zádí ven nebo přeskočí, aby se s působením ruky vyrovnal.

2. Zpevníme střed těla – mírně „zatuhneme“ v kříži – doposud uvolněná, pohyb koně volně následující a podporující bederní část páteře se zpevní. Jezdec při nacválání a následně ve cvalu sedí rovně a nepřenáší svou váhu mimo těžiště, obzvláště ne pak směrem před koně. Nebortí se v bocích.

3. Lehce zatížíme vnější sedací kost – vnější kyčel jezdce.

4. Jezdec se podívá směrem, kterým chce cválat, což vede k tomu, že se jeho vnější rameno mírně posune vzad a podpoří se tak i přenesení váhy na pravou sedací kost. Těžiště se díky tomu přesune blíže k vnější zadní končetině, která v momentě naskočení do cvalu ponese celou hmotnost koně i jezdce – kůň má odlehčenu vnitřní plec a vnitřní přední končetinu.

5. Vnitřní holen aktivně, ale ne překvapivě, pobídne na podbřišníku a vnější holeň se přesune za podbřišník, kde lehce přiložena bude připravena přiměřeně korigovat případné vypadnutí zádě ven – důležitá je nejen poloha holeně, ale i poloha kolene. Při cvalu by vnitřní koleno jezdce mělo působit o něco více vpředu než koleno vnější. Tato informace by vzdělanému koni měla téměř postačovat. Pomůcku holení není nutné příliš přehánět. Vnější holeň by měla ležet jen asi deset centimetrů za podbřišníkem, ne o mnoho více vzadu. Holeň je přiložená a klidná. Žádné bušení ani šťourání patou! Tak si jezdec „přímo za pochodu“ ničí sed a kůň drahocennou citlivost na pomůcky.

Velmi důležité je opakování, a to platí nejen u cvalu, ale v každé fázi výcviku koně. Dobré nacválání tedy spočívá v dobrém fixování cviku, v jeho opakování. Je nezbytné často jezdit přechody a současně i upevňovat všechny předchozí lekce. Jen tak zbavíme koně při nacválání strachu/nejistoty plynoucího z očekávaného, který si může brzy vytvořit. 

Nacválání z kroku

S nacváláním z kroku bychom neměli začínat, pokud jezdec ještě není schopen koně shromáždit. Když chceme nacválávat ze zastavení, přistupuje k požadavku shromáždění i požadavek na schopnost jezdce přivést koně do korektního zastavení – před udělením pomůcky musí kůň stát na všech čtyřech končetinách a jezdec to musí vědět – korektně může nacválat ze zastavení jen kůň, který žádnou ze zadních nohou neuvolňuje a nestojí v příliš otevřeném postoji – což je častý důsledek příliš důrazného působení nedostatečně citlivé ruky při zastavení.

1. Při nacválání z kroku bychom měli vědět, v jaké fázi se kůň aktuálně nachází. Vhodný okamžik pro naskočení do cvalu je ten moment, kdy je vnitřní přední noha připravená ke zdvihu – při pohledu ze sedla je vnitřní plec zcela vzadu a vnitřní kyčel jezdce poklesne na vnitřní straně o trochu dolů – pozor, jezdec musí fázi koně „cítit“, nikoli se naklánět a dívat se, co se děje. Proto je tak důležité, aby jezdec byl žádán již při nácviku zastavení, pobídky v kroku, vysedání v klusu o znalost aktuálního stavu svého koně, tak, aby bez vizuálního kontaktu rozeznal, jak kůň stojí, kterou nohu má zakročenu, kterou končetinu a kdy svou holení pobízí a na kterou končetinu vysedá.

2. V tuto chvíli umístí jezdec klidně a důrazně svou vnitřní holeň na podbřišník a vnější pak o dlaň či mírně více za podbřišník.

3. Souběžně oběma holeněmi pobídne, přičemž vnitřní holeň bude působit více aktivně a stane se jasným a později dobře srozumitelným signálem pro nacválání. Zde platí, že vnitřní koleno jezdce mělo působit také, a to o něco více vpředu než koleno vnější.

4. Součástí pobídky je rovněž zatížení vnější sedací kosti – vnější kyčle jezdce a skutečnost, že se jezdec podívá směrem, kterým bude cválat – víme, kam jedeme – což vede k tomu, že se vnější rameno mírně posune vzad a podpoří tak přenesení hmotnosti jezdce na pravou sedací kost – toto jednání jezdce vede k tomu, že koni je umožněno odlehčit vnější laterální pár končetin.

Pilujeme k dokonalosti – jednoduchá změna cvalu

Aby se kvalita cvalu a nacválání zvyšovala a byl vidět jasný progres, je třeba často měnit ruku, ruch a střídat cval a aktivní, živý krok. Příliš dlouhé pasáže cvalu na jednu nohu nejsou přínosné. Velmi brzy tedy do výcviku zavádíme jednoduchou změnu cvalu.

S nácvikem jednoduché změny cvalu začínáme obvykle na diagonále – cvik diagonálou změnit směr. Ve cvalu vjedeme na diagonálu, před projetím střední čáry uplatníme poloviční zádrž – začneme více pobízet sedem (žaludek proti ruce), ruka nepůsobí tahem zpět, pouze přestane kopírovat pohyb huby koně. Docílíme tak lepšího podsazení před požadovaným přechodem do klusu, který přijde krátce po projetí střední linie, necháme koně udělat několik živých a aktivních klusových kroků a opět upozorníme na další přechod za pomoci poloviční zádrže. Následně znovu uplatníme pomůcku pro nacválání, tentokrát na druhou nohu a aktivně procváláme roh a krátkou stěnu.

Pokud dosáhneme toho, že kůň provádí jednoduchou změnu – přes klus – klidně a v rovnováze, můžeme začít trénovat jednoduchou změnu cvalu přes krok – cváláme po diagonále, následuje poloviční zádrž, přechod do shromážděného klusu – snaha o podsazení, koně nenecháváme přenést příliš mnoho váhy na předek, další poloviční zádrž, přechod do kroku a následuje pomůcka pro cval na druhou nohu. Počet kroků mezi opětovným nacváláním postupně snižujeme, až kůň získá tolik rovnováhy a jistoty, že dokáže mezi změnou cvalu udělat jen jeden krok v kroku a je schopen znovu naskočit tentokrát na druhou nohu. Pomůcka do cvalu zůstává stále stejná, jezdec se ale nezapomíná vždy dívat tam, kam jede. Dolů se budeme dívat, až když vyrazíme do terénu na houby! :)

Ne bezdůvodně je v knihách o výcviku koní cval až daleko za ovládnutím přilnutí a ježdění obratů... buďte tedy k sobě i ke svému koni spravedliví, tolerujte chyby, zachovejte optimismus a klid. Nikdo učený z nebe nespadl a to je dobré si stále znovu a znovu připomínat! :)