Tento legendární klasický drezúrní mistr, ale stojí – pro mne poněkud překvapivě – zcela mimo zájem širší české hipologicky orientované veřejnosti. A to přestože bychom se mohli dmout oprávněnou pýchou. Walter Zettl je totiž nejen mezinárodní hipologická celebrita, ale i celebrita, doslova a do písmene, „naše“. Své kořeny totiž má v bývalém Československu.

Z těchto důvodů si tedy ještě před tím, než se pustíme do překladu rozhovoru, který, k mé nevýslovné závisti, s panem Zettlem uskutečnila má přítelkyně, americká publicistka paní Kip Mistral, tohoto „strážného anděla koní“ blíže představíme.

Walter A. Zettl

Walter Zettl se narodil 21. března 1929 ve Staré Roli v Karlovarském kraji. Jako šestnáctiletý, v roce 1945, odešel studovat jízdu na koni k plukovníku Herbertu Austovi do německého Bad Kissingenu.

Zettlovo jezdecké vzdělávání probíhalo v době, kdy se v německém jezdectví setkávaly vlivy klasických drezúrních výcvikových postupů, metodika práce jízdní kavalerie i nově vznikajícího moderního drezurního sportu.

Zettl byl při svém vzdělávání zásadně ovlivněn především výjimečnou osobností klasického drezúrního mistra Gustava Steinbrechta a knihou Reitvorschrift H. Dv.12, aktualizovanou verzí knihy z roku 1882, která shromáždila poznatky o výcviku jízdy na koni od 18. století do období jejího vzniku (Reitvorschrift byla revidována několikrát, a to v letech 1912 a 1926, poslední její aktualizace pak proběhla v roce 1937 pro potřeby armády generálplukovníkem Wernerem Freiherr von Fritschem).

Zettlovo umění tedy úzce souvisí s klasickým germánským přístupem k tréninku drezúry, což se jasně odráží i v jeho publikační činnosti.

V roce 1950, ve svých jednadvaceti letech, obdržel jako (dodnes) nejmladší v historii prestižní zlatou medaili Německé jezdecké federace za zisk vítězství v drezúrním i skokovém ježdění na nejvyšší úrovni v jedné sportovní sezoně.

V roce 1952 byl nominován do německého drezúrního týmu na letní olympijské hry v Helsinkách, kterých se ale nemohl účastnit. V té době totiž již působil jako profesionální jezdec, což byla skutečnost, jež tehdy účast na OH znemožňovala.

O rok později byl Zettl vybrán jako nástupce Otta Loerka a Williho Schultheise (trenér v Gestuet Vornholz) a získal certifikát „Reitlehrer“, který mu zajistil po dosažení minimálního požadovaného věku profesní status učitele jízdy.

V roce 1955, ve věku 26 let, se stal prvním asistentem svého mentora, plukovníka Herberta Austa, a začal v Ludwigsbergu svoji mimořádně plodnou kariéru trenéra.

V letech 1957 až 1965 pracoval v pozici šéf trenéra v Mnichově. Jeho studenti byli úspěšní v mnoha šampionátech a on sám, rovněž úspěšně, soutěžil na Grand Prix úrovni.

V roce 1965 přesídlil do Reitclubu Heidelberg, kde v pozici hlavního trenéra zůstal více než deset let. Trénoval a na nejvyšší úrovni také soutěžil jak v drezúrním ježdění, tak v parkurech.

V roce 1984 přijal pozici výkonného ředitele kanadského IESSu a odstěhoval se do Kanady, kde žije dodnes. Jemu svěřený drezúrní tým získal nekonečný zástup ocenění a úspěchů a účastnil se letních OH v Los Angeles.

V roce 1998 vyšla první, mimořádně úspěšná kniha „Drezúra v harmonii“, která následně byla v roce 2003 přeložena do německého jazyka.

V roce 2002 pak byla produkována pětidílná DVD série s názvem „Věc důvěry“. Prodej těchto instruktážních videí zaznamenal nesmírný úspěch v produkci DVD obecně, bez ohledu na jejich zaměření. Tržba za jejich prodej dosáhla rekordní částky jednoho milionu dolarů.

Roku 2007 vychází druhá kniha Waltera Zettla, publikovaná pod názvem „Kruh důvěry“. Čtyři roky poté byl uveden do síně slávy Toronto CADORA Dressage Association a následně převzal mnohá další ocenění za celoživotní přínos.

Jeho zřejmě poslední kniha s názvem „Zeptej se Waltera“ vyšla v roce 2013.

V jeho trenérské práci, tak jako i v publikační činnosti, je kladen důraz na význam hlubokého psychologického porozumění. Pojem harmonického vztahu mezi koněm a jeho jezdcem je ústřední tezí jeho teorie jízdy. Vždy striktně vystupoval a vystupuje proti násilí a propaguje myšlenku, že jediný způsob, jak úspěšně jezdit, spočívá v budování důvěry mezi koněm a jezdcem.

Walter Zettl prokázal, že dobré jezdectví je jen jedno a mysl musí zůstat otevřená. Přestože je klasicky školeným drezúrním trenérem a jezdcem, nemá problém ani ve vysokém věku otevřít mysl jiným podnětům, názorům a jezdeckým směrům, pokud je považuje za smysluplné. Jeho otevřenost dokládá i jeho letitá úzká spolupráce s Patem a Lindou Parelli.

 

Kip Mistral – Walter Zettl: Do nebe ... jazyk harmonie

(rozhovor byl poprvé publikován v časopise Equine Journal v červenci 2007)

„Teď... velmi jemně zkrátíme otěže,“ říká Walter Zettl tichým hlasem do mikrofonu.

„Koňská huba je nejcitlivější částí těla. Měkčeji... měkčeji.“

Před námi, na jedné z Zettlových zimních klinik v Tusconu v Arizoně, krokuje jezdec svého koně během jedné z mnoha pracovních přestávek, otěže drží za přezku. Všichni jsme zde spolubojovníky v útěku před spalujícím pouštním sluncem a ti z nás, kteří tu jsou v pozici diváků hledajících poučení, se připojili k Zettlovi sedícímu ve stínu pod baldachýnem.

Okouzlující, laskavý český rodák, Walter Zettl, je známým a respektovaným „advokátem koní“, zdá se ale, že není jen advokátem koní, nýbrž i obhájcem jezdců, které vyučuje. Jeho výcvikové metody nejsou pouhou instruktáží nebo jen povzbuzováním.

Na rozrušeného, nervózního jezdce mluví velmi tiše a konejšivě, tak, aby povzbudil jeho sebedůvěru a pomohl mu uvolnit se. Účinek jeho slov se přenáší dokonce i na diváky, kteří se v důsledku jeho slov hluboce nadechli a usadili hlouběji do svých židlí. S jedním z mladších jezdců, který se nezdá být ve své lekci dostatečně angažovaný, mluví Zettl důraznějším tónem a motivuje ho k vyšší aktivitě. „Usmívejte se, když jezdíte!“ připomíná všem a usmívá se. „Když se mračíte, zamračí se i celé vaše tělo, když se usmějete, uvolní se. Váš kůň se nemůže uvolnit, pokud vy sami nejste spokojení. Představte si, že v každé ruce držíte sklenku šampaňského a po vaší lekci si ji společně vypijeme. Jemně... jemně!“

Zettl uvolněně mluví o tom, jak nesmírně miluje výuku a také o hlubokém významu, který pro něj mají jeho koně a jeho studenti. „Už šedesát let učím koně a jezdce. Miluji všechny koně. Ať je to poník, nebo kůň, který zrovna kdoví jak úžasně nevypadá, je mi to jedno. Při setkání s jezdcem, který přichází na moji kliniku, kladu vždy sám sobě otázku: ´Kam s ním mám dojít?´ Musím ho vzít až na hranici jeho možností, protože se nic nenaučí, pokud k ní nedojde. Ale ne přes ni. Začátečník je stejně důležitý jako jezdec na úrovni Grand Prix. Chci jezdci ukázat, že může být se svým koněm spokojený, že mohou koexistovat v harmonii. Jezdectví by mělo být harmonickým partnerstvím, které se vytvoří mezi dvěma různými formami života.“

Mluvíme dál. Zettl se zdá být zmatený současnými trendy moderní drezury, které jsou, podle jeho názoru, s harmonií v opozici. V našem rozhovoru často připomíná svůj raný, klasický výcvik a hodnoty, které si osvojil jako šestnáctiletý adept jezdectví v jezdecké škole Bad Kissingen v německém Kronbergu.

„Můj rádce a učitel, plukovník Herbert Aust, byl tak nesmírně trpělivý a jemný! Za celých osm let, kdy jsem u něj jezdil, jsem ani jednou neviděl, že by zvýšil hlas nebo zvedl ruku na koně. Byl vždy tak laskavý, kůň nebyl nikdy vinen. Vždy používal pouze klasické výcvikové postupy. Při práci s ním byli koně klidní, soustředění a také hrdí, pyšní sami na sebe. V Bad Kissingenu bylo nemyslitelné, abyste koni působili napětí a vyvolávali v něm stres.“

Vzhledem k tomu, že dnes již zbývá jen málo formálních klasických jezdeckých akademií, zvědavě se vyptáváme na vzdělávací program, který jezdci v Bad Kissingenu absolvovali. A to, co slyším, je pro mne překvapením.

„Na této škole byla drezúra vnímána jako základ pro všechny ostatní disciplíny,“ vzpomíná Zettl s nadšením. „Přesto jsme ale jezdili všechny koně ve všech disciplínách – jezdili jsme drezúru, parkury i všestrannost. Koně i jezdci byli připravováni velmi pečlivě a museli jsme se naučit základy všech disciplín, tudíž z nás nebyli odborníci jen v jedné z nich. Začátečníci se lonžovali na osedlaných koních bez třmenů. Museli také skákat na neosedlaných koních, aby získali dobrou rovnováhu. Jezdili i cross country, takže jezdec i kůň se naučili pohybovat různorodým terénem. Drezúra se trénovala dvakrát až třikrát v týdnu. Mimo jiné jsme museli jezdit v dámských sedlech a také v bočním sedu skákat, což tedy nebyla moje oblíbená disciplína, ale je to cenná práce. Dokonce jsem, v dámském sedle, cvičil koně až na úroveň Grand Prix. Bylo nám dovoleno sledovat lekce, kterých jsme se my sami neúčastnili. A tyto lekce nás naučily více sledovat reakce žáka na podněty učitele. Později nás plukovník Aust začal učit i vše ostatní. Bral nás do restaurací, kde jsme se učili základům etikety. Očekávalo se od nás, že budeme přátelští, nápomocní svým kolegům a nikdy nikoho nebudeme kritizovat. Plukovník Aust byl skutečný gentleman.“

„A naši koně, kteří prošli jako vojenští koně druhou světovou válkou, byli, díky klasickému výcviku a rozmanitosti jejich vzdělávání, tak krásní! Neměli jsme jinou možnost, než je cvičit klasickými metodami, oni by to jinak neuměli.“

„Moji koně nebyli rychlí, ale vyhrávali, protože dělali všechno, o co jsem je požádal. Ve skokové aréně jste s nimi mohli dělat opravdovou show. Mohli jste s nimi skočit a po doskoku přejít do pasáže. Nebo před skokem zastavit, zapiafovat a skočit. Nebo jste mohli skočit, udělat piruetu a znovu přejít skok, který jste právě překonali. Taková všestrannost a ochota k práci je dnes něco neslýchaného. A naši koně to milovali! Dělali svou práci rádi. Jejich výcvik byl precizní a pečlivý, takže svému jezdci plně důvěřovali. Moji koně mne poslouchali, protože mi věřili. Věděli, že je nikdy nepožádám o něco, co by udělat nemohli, a tak vždy udělali vše, o co jsem je požádal. Koně pod vedením plukovníka Austa nebyli nikdy ve stresu nebo tenzi. Nikdy se v průběhu závodu nepotili. Když dnes vidím koně, jak vstupují do kolbiště nebo drezurních oplůtků a kape z nich pot, vím, že je to strach. Kůň nás musí respektovat, ale nikdy by se nás neměl bát a jeho očekávaný výkon by nikdy neměl být nad jeho možnostmi.“

Zettl mluví stejně uvolněně, i když jsem ho požádala, aby se vyjádřil k aktuální a tolik kontroverzní otázce týkající se přehnaného silového přestavení krku drezurních koní.

„Od prvního okamžiku, kdy jsem to poprvé uviděl, jsem si říkal: ´Berou koním všechno. Dělají z koně stroj, otroka místo partnera.´ Kůň by nikdy neměl dělat to, co mu není přirozené. V přírodě kůň nechodí s nosem zaraženým do hrudníku, neviděl by ani, kam jde! Tímto silovým přístupem zabijí jezdci a trenéři všechnu nádheru přirozených chodů. Říkají: ´Kůň se musí naučit to dát.´ Mají plnou uzdu, otěžemi drží koně nízko a on je bezmocný. V mém věku je mi úplně jedno, co si o mě kdo myslí. Pokud říkají, že jsem blázen, když prosazuji klasický výcvik koní, jsem s tím smířený. Ten nejlepší jezdec, s kterým nyní pracuji, má klasickou, velmi citlivou a měkkou ruku a přesto se stále učí, jak zlepšit své pomůcky,“ říká Zettl.

„Je těžké pracovat s drezurním jezdcem, který si myslí, že koně lze vzdělávat prostřednictvím tvrdé ruky a ostruhy. Takový jezdec asi opravdu může říci: ´Tento kůň není citlivý, musíme ho tam dostat.´ Lidé si myslí, že musí být tvrdší a tvrdší, koně ale nikdo neposlouchá. Každá síla, kterou vůči koni použijeme, je špatná.“

„Jednou jsem zaslechl někoho, kdo říkal: ´Tento kůň bude dobře piafovat jen tehdy, pokud ho naštveš tak, že z tebe bude šílet.´ Co to je, tohle všechno? Vidím kolem sebe jezdce, kteří neustále otupují koně ostruhami, a vidím jejich koně, kteří švihají a točí ocasy z frustrace a stresu.“

Pak se ale Zettl zachechtá: „Musím vám vyprávět jeden příběh. Když jsem byl mladý student, měl jsem v práci koně, o kterém jsem si myslel, že je líný. Pracoval jsem tak tvrdě, abych ho rozpohyboval, až jsem se celý zpotil. V tu chvíli přišel plukovník Aust a ptá se: ´Co to děláš?!´. Odpověděl jsem: ´Ten kůň je líný!´. Plukovník mi na to odvětil: ´Vy jste ho zabil svými pomůckami! Tolik ho ovládáte a kontrolujete, že kůň dělá přesný opak toho, co od něj chcete! Teď se podívejte. Nechte ho jít na úplně volné otěži. Nedělejte nic! Jen chvíli klidně seďte. A teď velmi opatrně posbírejte otěže... huba je nejcitlivější část koně. Nejezděte tolik, prostě tolik nemluvte.´ Za dvacet minut ztratil kůň zábrany a já ho musel držet zpátky. Vůbec nebyl líný! Vším tím svým ježděním jsem koně učinil rezistentním, odolným vůči všem pomůckám. Silní koně nesnesou takový přístup jezdců. Viděl jsem koně, který si lehl, protože nemohl najít jiný způsob, jak sdělit a prosadit svůj názor. To jsou ti pyšní a hrdí, ti dobří.“

Je tedy zřejmé, že lehkost je opakem těžkopádnosti. Ptám se, jak lze dosáhnout lehkosti interakce mezi jezdcem a koněm? Zettl má pro mne další překvapivou odpověď.

„Někdy si lidé myslí, že lehkost je totéž jako nedělat nic. Ale příliš mnoho volnosti může být pro koně stejně nepříjemné jako příliš mnoho síly. Kůň nejprve příliš tahá a později příliš nabízí. V takovém případě ztrácí kontakt. Musíte se pokusit cítit jeho hubu a nesmíte ji přestat následovat. Pak bude mít kůň rád vaše ruce a s důvěrou přijme udidlo. Kůň, který je v napětí a tenzi, nebo dokonce couvá, vám říká, že nedůvěřuje vaší ruce, když je v kontaktu s otěží. To je také důvodem, proč musíme otěže sbírat velmi pomalu a klidně. Pamatuji si, jak plukovník Aust navrhl, abychom si vložili do úst tužku a požádali přítele, aby ji vzal do rukou a pomocí ní nás vedl. Kdybyste to udělali, pochopili byste, jak může být pro koně udidlo v hubě invazivní a děsivé. Někteří koně mohou trpět i klaustrofóbií, kterou jim působí tlak sedla a podbřišníku.“

Zettl ke mně přistoupil.

„Vezmi moji ruku a zavři pěst. Pomalu, ne tak rychle! Stiskni jen o trochu víc, pomalu, jemně. Nyní přemýšlej, jak zachovat takto jemný kontakt ruky s hubou koně. Je to příjemné, že?“

„Musíte si uvědomit, že koně jsou od přírody ´létající´ zvířata. Jestliže koni zavřete dveře, kterými mohl jít kupředu, tak, že ho dáte za kolmici, že mu tlakem udidla přitáhnete nos k hrudi, dovedete si představit, jak se takové letadlo musí cítit? Jak se cítí zvíře, kterému instinkt velí od problému uprchnout? Musí mít dojem, že jste mu sebrali duši!“

„Délka otěží je rovněž důležitá. Otěže musí odpovídat délce krku koně, tak abych mohl pracovat s rukama, aniž bych je musel přesunout a znepokojil tak koně víc, než je nutné. Příliš volná otěž je stejně špatná, jako otěž příliš těsná. Jestliže máte volnou otěž, musíte se otočit. Většina jezdců si myslí, že musí použít ruku, ne sed a váhu, a tak jdou do huby koně a koně vyděsí. Musíme být vždy konzistentní, nikdy nesmíme koně překvapit. Koneckonců, je to přece zdvořilé a ohleduplné.“

Nyní naše diskuse mění směr a tématem je současná popularita a význam „velkých chodů“, obzvláště pak „extravagantní klus“, o kterém se v poslední době tolik mluví. Proč lidé tuto přehnanou akci tak rádi vidí?

„To je to, co já nazývám ´show klus´,“ říká Zettl smutně. „Koně se rodí s krásnými, přirozenými chody, jejich přední a zadní končetiny jsou propojeny v úžasné rovnováze. Ale to, co lidé chtějí vidět, není přirozenost, ale velkolepý, dramatický pohyb, při němž se přední končetina natahuje daleko, až na úroveň hlavy koně. To způsobuje, že zadní nohy musí ´zůstat´, kde jsou, protože jinak by kůň ´padl na hubu´. Tomu já neříkám klus, ale ´pohyb nohou´. Takového koně nelze shromáždit, protože jeho záda nemohou vytvořit most, který spojí přední a zadní končetiny koně. Někteří lidé opravdu mají rádi tato divadelní gesta, tento velkolepý pohyb, ale já dávám přednost tomu, aby se kůň stal velkolepým jako ´kompletní sbírka´, aby byl velkolepý v jednotném celku.“

Zettl pokračuje ve své práci v rámci dnešní kliniky, pracuje s širokou škálou jezdců a koní, ale pozorovatel si záhy uvědomí, že vše se opakuje. Slyšíme znovu a znovu, že jezdec musí být zodpovědný, rozvážný a zaměřený na svého koně.

„Umění je těžké,“ konstatuje Zettl vážně a lehce potřese hlavou. „Nejtěžší věcí na světě je schopnost ovládnout sebe sama. Všechny zkratky podvádí oko a podvádí koně. A ve výsledku podvádíme sami sebe.“

Při vedení lekcí je Zettl velmi přátelský, klade povzbuzující otázky, vysvětluje a v teorii často odkazuje na svou vynikající knihu. Má osobitý, hravý smysl pro humor.

„Je to dobrá kniha!“ tvrdí s vážnou tváří, „trvalo mi deset let, než jsem ji napsal!“

V lekci je právě atletický fríský valach. Jeho jezdec říká, že má potíže se změnami tempa a letmými přeskoky.

„Mysli na světlo!“ vyzývá ho Zettl. „Představ si, že jedeš do nebe a koně bereš s sebou.“ Jezdec pracuje, za tichého koučování Zettla, na lepším shromáždění, zpřesnění pomůcek i přístupu ke koni a diváci ihned vidí změnu. Valach má lepší akci, větší impuls, stává se pomalejším a pomalejším a zároveň lehčím a lehčím, především na předku. Jakmile se zlepší shromáždění, je valach schopen dělat krásné přechody. Zdá se, jako by byl překvapený sám sebou a nesmírně dobře se bavil. Zettl se vzrušeně obrací ke všem členům týmu, plný nadšení. Je zřejmé, že tito dva, kůň a jezdec, začali nacházet harmonii, kterou Zettl pro své studenty hledá.

Jak jezdec cválá, v paprscích světla barvy třešní, zdá se, jako by měl srdce v celé své tváři. Kůň se odevzdal jeho ruce. Zettl volá: „Do nebe! Vezmi si svého koně do nebe a jdi s ním! Do nebe!“

 

Přestože Walter Zettl letos oslavil osmdesátédeváté narozeniny, stále aktivně trénuje, komunikuje se svými studenty a je otevřený světu. A to, ač je to neuvěřitelné, i prostřednictvím svých facebookových stránek: Walter Zettl Classic Dressage, což jen dokládá, jak živá, nestárnoucí je jeho duše.

 

Publikační činnost:

• Dressage in harmony: from basic to Grand Prix Boonsboro, MD: Half Halt Press 1998 
• Dressur in Harmonie: von der Basis bis zum Grand Prix (translated from English by Simone Engels) Warendorf: FN-Verlag der Deutschen Reiterlichen Vereinigung 2003
• The Circle of Trust (with Paul Schopf and Jane Seigler) Boonsboro MD: Half Halt Press 2008

Tyto publikace můžete zakoupit například: zde

Knihu "Ask Walter": zde

Další informace získáte také na webové stránce: Walter Zettl

 

Poděkování za možnost zveřejnit překlad tohoto rozhovoru patří jeho autorce a mé přítelkyni, paní Kip Mistral. V brzké době budou následovat překlady některých jejích dalších článků. Doufám, že se z nich budete těšit stejně, jako se z nich těším já! :)

Webové stránky paní Kip Mistral najdete zde www.kipmistral.com, vydala také knihu Horse Training In-Hand: A Modern Guide to Working from the Ground

Rozhovor si v originále můžete přečíst: zde