Mnohem lepší (a u dětí úplně nezbytné) než dlouhé vysvětlování je proto zapojení představivosti a použití příměrů a přirovnání. Pokud jako trenér dokážete v jezdci vyvolat „TEN" pocit třeba tím, že ho přirovnáte k něčemu, co už zná z úplně jiné oblasti, dostaví se aha-efekt, který si bude pamatovat mnohem lépe než sáhodlouhé vysvětlování.

Jako vosa na bonbonu

Nechme tedy vysvětlování a pojďme na příměry. Pokusím se tu uvést ty, které považuji za nejtrefnější a nějakým způsobem mi pomohly.

První, co se jezdec musí naučit, je dobře sedět. Přitom samozřejmě dělá spoustu věcí, které dělat nemá a za které ho trenér napomíná. Co třeba nemáte, je sedět, jako když spolknete pravítko... i když bývaly časy, kdy to trenéři vyžadovali, dnes už víme, že je to na úkor pružnosti a uvolnění a pružit musíte v první řadě. Také podle starých trenérů nemáte sedět „jako vosa na bonbónu", což je příměr, který mě provázel celé mé jezdecké mládí. Bohužel jsem ale nikdy nezjistila, co je tím myšleno - nevíte to prosím někdo?

Modernější trenéři vám vysvětlí, že máte sedět, jako byste vlastně neseděli, ale stáli. Paradoxní, že? Nicméně je to ideální popis stavu, kdy máte nohy pod sebou, chodidla rovnoběžně se zemí a dostatek váhy ve třmenech. Pokud i tak máte problém s vytahováním nohou nahoru nebo ztrácením třmenů, máme tu další poučku - představ si, že máš na každé noze stokilové závaží. To pak pěkně spadnou nohy do třmenů se sto kily navíc, že?

Vytahování nohou nahoru ale často způsobují ztuhlé nebo zatnuté svaly a jednou z možností, jak je uvolnit, je dýchání. Pokud jsme v tenzi, pomůže nám tak zvané břišní dýchání. Abyste byli schopni se skutečně zhluboka nadechnout do celého břicha, představte si, že máte místo břicha hrnec, který odspoda naplňujete vzduchem.

Zatnuté svaly také velice dobře uvolníte pomocí dýchání a představivosti - koneckonců, každý jogín ví, že tenzi je potřeba prodýchat. Vám pomůže k uvolnění, pokud si představíte, že při dýchání naplňujete vzduchem právě tu část, kde jste ztuhlí a kde zatínáte svaly. A tak se děje, že podle pokynů trenéra nebo fyzioterapeutky (od té mám totiž právě tento tip) najednou „dýcháte do nohou", nebo třeba do paží. Neptejte se mě proč, ale funguje to - mimo jiné k uvolnění rukou, pokud příliš taháte za otěže.

Ale když už jsme u toho hrnce. Nemusíte ho mít místo břicha, ale místo pánve. Kouzlo tohoto přirovnání jsem si uvědomila předevčírem, když jsem se snažila své dceři vysvětlit, jak sedět v rovnováze. Má totiž (podobně jako já) sklon se prohýbat v zádech, takže pokud si představíte, že takový jezdec má místo pánve hrnec s vodou, bude se mu ta voda zákonitě vylévat dopředu. Tenhle příměr dceři pomohl nejen k tomu, že si dokázala hlídat, aby seděla v rovnováze, ale cílené vyšplouchnutí vody z hrnce směrem dozadu jí ukázalo, jak správně zapůsobit sedem ve chvíli, kdy má kůň záď příliš za sebou a chci si ho „dostrčit" pod sebe.

Řadíte, nebo vyšíváte?

Od sedu se časem dostaneme k držení otěží a přilnutí. Jezdec by správně měl otěže držet pevně (a nenechat si je vyškubnout, pokud si kůň zamane), ale zároveň jemně, bez zbytečného mačkání. Pomůže představa, že v rukách držíte vajíčka, která sice nechcete upustit, ale ani rozmáčknout. Jeden z mých trenérů neříkal vajíčka, ale malé ptáčátko. A další, který se mě snažil naučit, abych nepokládala pěsti ani netahala na sebe, mi radil, abych držela otěže tak, jako bych před sebou nesla mísu s ovocem.

K tomu, abyste netahali za otěže k sobě, ale naopak měli tendenci si ruce nést, slouží i další příměry. Například ten, že otěže jsou tyčky, které strkají hubu koně dopředu. Pro mě osobně je tahle rada poněkud obtížně představitelná, takže se míjí účinkem, ale jedna moje svěřenka si ji velmi pochvalovala. Poněkud lépe představitelné pro mě je, že mám ruce držet, jako bych před sebou tlačila nákupní vozík, pouze pěsti budou nastojato. Neumím říct, proč toto druhé přirovnání je mi blízké, zatímco to první mi dělá potíže, ale zřejmě každého osloví něco jiného.

Když už máme (doufejme) alespoň teoreticky jasno v tom, jak bychom měli držet otěže a kde mít ruku, otázkou je, co s ní máme dělat, pokud potřebujeme s koněm komunikovat. Poučky říkají, že ruka má být živá nebo hravá, když je potřeba. Ale co přesně si pod tím představit? A která část ruky má tuto hravost obstarávat? Zcela jistě ne celá paže, ale spíše prsty a zápěstí. O jaký pohyb jde, umí nejlépe popsat dva příměry od Jany Rosické. Ten první je asi už notoricky známý. Zkrátka prsty, eventuálně zápěstími zaždímáte houbu. Ten druhý je originálnější. Vzpomínám si na její opakovanou výtku „ty už zase řadíš dvojku". Kdo jste řidič, myslím, že přesně víte, o jaký pohyb jde. Když v autě řadíte, určitě si s řadicí pákou nehrajete prsty a zápěstím, prostě páku popadnete a zatažením vzad zařadíte dvojku. A tohle zatažení opravdu není to, co byste měli dělat koňské hubě. Jaký pohyb vybrat namísto „řazení dvojky"? Jana navrhuje vyšívání. Asi se tu najde méně čtenářů, kteří tak běžně vyšívají jako řídí auto, nicméně většina už určitě jehlu v ruce držela. A ten jemný pohyb prsty a zápěstím zdola nahoru a trochu ven je hodně podobný tomu, jak si pohrát s otěží.

Mimoto zejména u dětí používám ještě jednu věc, kterou jsem sama vymyslela (a tudíž na ni jsem i náležitě pyšná, protože mi velmi dobře funguje). Vedení koně na otěži považuji za velmi podobné tomu, když vedete za ruku dítě (nejlépe se zavřenýma očima). Pokud ho držíte jemně, ale pevně a citlivě ho směřujete, kam je potřeba, je to velmi podobné jako správné vedení koně. Naopak, pokud máte ruku „rozlítanou" a smýkáte ho ze strany na stranu, aniž by mělo šanci dopředu odhadnout, kam trhnete, bude to ekvivalent nekoordinovaného jezdce, který otěže střídavě prověšuje a střídavě za ně cuká. A stejně jako když chcete dítě se zavřenýma očima co nejcitlivěji provést labyrintem, se musíte soustředit, vnímat, perfektně koordinovat své pohyby a udržovat kontakt, musíte to samé dělat, i když vedete koně na otěži, pokud mu chcete nevadit. A tento příměr má jednu úžasnou výhodu: můžete si to i v praxi snadno vyzkoušet!

Jak nepřestat rajtovat

Nicméně jezdit máme víc zadkem než rukama, takže vzhůru k sedovým pomůckám. Nemusím (a nemám) na koni dřít, ale musím mu svým sedem „potvrzovat", co po něm chci. Nemůžu najet do cviku nebo chodu a čekat, že budu jen pasivně sedět a kůň ho bude dělat sám, stejně jako ho nemám tlačit každý krok. Je to přiložená holeň a zadek, který „rajtuje" a říká mu tak „pokračuj". Asi nejmarkantnější je to při zádržích, kdy chceme, aby se kůň shromáždil, zkrátil, ale zároveň zůstal v daném chodu a rytmu a pořád stejně aktivně šlapal. Ideální testík je kontracval nebo jednoduchá změna cvalu, kdy koně musíme připravit na přechod do kroku, ale zároveň nesmí dřív vypadnout do klusu. A tady jsem před pár týdny dostala geniální tip od své trenérky Daniely. „Mysli si, že dribluješ míčem o zem - tvůj zadek rytmicky odráží míč a pokud ten rytmus změníš, naruší se rytmus a míč upadne." Geniálně jednoduché a perfektně funkční... zejména když máte poníka s ne moc prostorným cvalovým skokem, cval opravdu připomíná driblování míče.

Což mi připomíná... jednou z nejtěžších věcí na ježdění je, že většinou nemůžeme dát pomůcku, držet ji a čekat, až se „to" stane, ať už chceme cokoli. Přimáčkneme-li holeň a necháme ji tam, jediné, co se časem stane, že na ni kůň přestane reagovat, protože si zkrátka zvykne. Pokud tohle provedeme rukou, nejprve se bude bránit a potom otupí. Pomůcky je potřeba používat v součinnosti, v každém okamžiku vnímat koně a reagovat na něj. Tyto reakce musí být sice přesné, ale velmi krátké. To je náročné na koordinaci a rychlost reakcí, každý má sklon vypadávat z rytmu a zapomínat se. Pokud bych měla uvést příměr, který opravdu hodně ovlivnil můj jezdecký um, je to ten, který se týká právě toho. Už jednou Equichannelem proběhl a to v seriálu Tváře české drezury. Dovolím si citovat jeho autorku Janu Rosickou: „Představuji si, že pomůcka je ping-pongový míček. Pořád musí běhat tam a zpátky, nesmí se zastavit. Když hraju ping-pong, taky ten míček nezůstane přilepený na pálce a nečeká, až já si vzpomenu a někam ho pošlu. A přesně stejné je to i s pomůckou. Pošlu si ji z kyčle do ruky, ale tam nesmí zůstat, musím ji hned poslat jinam. Jakmile to bude takto běhat, takto kolovat, tak se mi kůň uvolní. Prostě nesmí zůstat nikde viset, což je ale nesmírně náročné na koordinaci."

Poslední téma, kterého se dotknu, budou poloviční zádrže. Všichni trenéři o nich mluví, ale jen hodně málo z nich jezdci umí srozumitelně popsat, co má dělat, takže mnoho jezdců si pod tímto termínem představí jen protažení v hubě ve stylu „pravá - levá". Těžké na tom je opět to, že je potřeba zkoordinovat pomůcku sedem a rukou, přičemž zejména ta sedová se velmi obtížně vysvětluje. Nejlepší popis, co máte dělat při poloviční zádrži, jsem slyšela na semináři centred riding. Už tu v reportáži také zazněl, ale ocituji ho i zde: „Víte, jaký děláte pohyb, když si chcete vsedě povytáhnout kalhoty? Chytíte se rukama za lem kalhot, stáhnete hýždě a lehce se „sklouznete" dopředu a dolů. A to je přesně ten pohyb, který má vaše pánev udělat při poloviční zádrži." Pokud náhodou vám tato metafora není úplně blízká a z nějakého důvodu si to neumíte představit, zkuste klokánka: „Představte si, že jste klokánek a máte vzadu ocásek. Představujete? Tak teď zkuste svůj ocásek chytit mezi nohy." :-) Centered riding vůbec staví právě na přirovnáních,
takže pokud se vám používání přirovnání zalíbilo a pomáhají vám, nemáte-li vynalézavého trenéra, vyražte na seminář centered riding.

A které trenérské perličky změnily jezdecký život vám? Budeme rádi, když se o ně s námi podělíte pod článkem.

P.S.: Za použité příměry a metafory děkuji Janě Rosické, Daniele Křemenové, Dáše Molíkové, Angelice Engberg (centered riding) a dalším.