Ať již jste členem jezdeckého klubu, berete si privátní výcvikové hodiny či jste majitelem koně vlastního, vždy byste měli mít dostatečně jasné povědomí o tom, jak má výcvik koně a jezdce probíhat.

Důležité je to nejen proto, abyste vy sami věděli, jak máte svoji práci s koněm koncipovat, na co se máte v dané chvíli zaměřit a co kontrolovat, ale i proto, abyste byli schopni strukturu hodiny naplánovat, "odhalit" její případné chyby, relevantně lekci zhodnotit. A také, pokud právě začínáte pod vedením cvičitele, abyste byli schopni lépe pochopit, co se ve vašich lekcích "odehrává" a proč.

Jestliže máte jasnou představu, jaká má být struktura výcvikové drezurní lekce, nejenže budete na hodinu připraveni a budete si moci lépe "představit" svůj výcvikový plán, ale třeba odhalíte, že lekce, které berete ve svém jezdeckém klubu, nejsou pro vás či vašeho koně to pravé ořechové. I to se totiž snadno může stát.

Ne všechny stáje, do kterých zabrousíte, totiž nutně musí splňovat parametry stáje po odborné stránce kvalitní. Čím více ale budete o daném tématu vědět, tím lepší kontrolu máte nejen nad svým koněm, sami nad sebou, ale i nad svým výcvikem či cvičitelem.

Nechci zde rozhodně nabádat k nedostatečnému respektu vůči vašemu učiteli jízdy, ovšem ruku na srdce, je to jako s každým "řemeslem", opravdu ne každý cvičitel je natolik korektní a fundovaný, aby své lekce vedl systematicky, smysluplně a byl svým svěřencům skutečným přínosem.

Praxe jasně ukazuje, že nejedna výcviková lekce postrádá strukturu a nejeden cvičitel tápe v tom, jak výcvikovou lekci "vystavět" tak, aby zohlednil úroveň jemu svěřených jezdců a koní. Zkrátka a dobře, je mnoho povolaných a málo vyvolených.

Pokud máte pochybnosti, nejste si jisti, že rozumíte tomu, co se na jízdárně odehrává, ať již v souvislosti s povely či svými vlastními pocity, nebo máte dojem, že se dostáváte do napětí, tenze a ztrácíte se "v překladu", měli byste na problém upozornit.

Ptejte se svého cvičitele! Případně své nejistoty konzultujte i s dalším odborníkem. Nikdy byste neměli mít obavy nebo zábrany se otevřeně ptát. Je jisté, že každý dobrý učitel nejen že pochopí, proč se ptáte, ale i ocení váš zájem. Pokud o svém ježdění přemýšlíte, jste na lepší cestě než kolega, který jen "slepě papouškuje", nepřemýšlí a bez invence opakuje, co kde pochytil nebo oč byl právě žádán.

Možná se trochu divíte, proč ve článku věnovanému struktuře drezúrní lekce tolik bazíruji na tématu "kontrola" práce cvičitele. Ale taková je moje zkušenost. Bohužel stále ještě v mnoha komerčních jízdárnách a v mnoha jezdeckých klubech můžeme být svědky nestandardních lekcí, při nichž jezdci prvoplánovitě krouží po obvodu jízdárny s koňmi, kteří připomínají znavené žirafy a do nekonečna opakují jeden či dva nepřesné nebo zcela chybně provedené jízdárenské cviky. Utrpení a nuda. To vše za doprovodu buď tichého kuňkání cvičitele či hurónského křiku, který je proložen ironií a ponížením.

Takto vedené lekce nejen, že nedají nic koním, ale nedají mnoho ani jejich jezdcům. Možná právě proto, že tolik drezurních lekcí na jízdárnách probíhá nevhodně, nesystematicky a ne v přátelském duchu, hledá mnohý adept jezdectví nakonec alternativy.

Jeden hledá odpověď na svoji neuspokojivou situaci ve snaze odkrýt "podstatu a smysl" v přirozené komunikaci, druhý se raději začne bezcílně a neambiciozně potulovat krajinou, jiný, z pocitu neschopnosti, frustrace a nenaplněnosti, končí s jezdectvím, nadobro. A přitom nic z toho není vhodná nebo nutná odpověď.

Trénink koně i jezdce je sice "běh na dlouhou trať", ale tento běh by neměl být utrpením, nýbrž cestou malých a velkých radostí. Cesta má být cíl! Pokud je cesta i naším cílem, pak nemusíme do cíle chvátat! Dost možná ho ani nemusíme mít.

Jednání cvičitele jízdy by v jezdcích a koních nikdy nemělo vyvolávat pocity frustrace či nepohody. Mělo by být obohacujícím, motivujícím a optimismus dodávajícím prvkem. Do lekcí by se zkrátka a dobře měli těšit koně, jezdci i cvičitelé! Pokud je výcvik prováděn systematicky, s nadhledem, erudicí a empatií, nemusí být drezurní lekce nudnou a nutnou součástí našeho jezdeckého života. Opravdu by to mělo být naopak.

Dobrý cvičitel by měl být schopen, a za všech okolností, zachovat důstojnost a rozvinout zvídavost svých žáků a jemu svěřených koní. Měl by, citlivě a jemně, docílit toho, aby jezdec poznal sám sebe a své tělo, byl schopen soustředěně naslouchat a učit se v sounáležitosti se svým koněm tak, aby ve výsledku dokázal pozorumět nejen svým potřebám, ale i potřebám svého koně.

Stáj, kde žák dostane instrukce, jak násilím získat nad koněm převahu, která jen vytváří iluzi spolupráce, aniž by byl informován, jak koni porozumět a postoupit  společně s ním o stupeň výš, je skutečně nejlepší opustit.

Hledejte jinde, přestěhujte sebe či svého koně o "dům dál". Najděte takové místo, kde lekce jsou celistvé a mají transparentní řád, kde panuje absolutní klid, kde je cítit pozitivní energie, kde nestojí v centru pozornosti ego jezdců či jejich cvičitelů, kde lze vidět na tvářích jezdců úsměv a v koních švih, zápal a energii.

Platí tedy: Nejen struktura lekce, ale i osobnost trenéra a cvičitele a náš úhel pohledu "na věc", se na výsledcích výcviku významnou měrou podílí. Tyto faktory dokážou udělat svět buď černobílý, anebo jasně, zářivě barevný.

Struktura jezdecké lekce

Každá lekce má (mít by měla) svoji strukturu. Přesto bychom ale nikdy neměli pracovat přesně podle určitého "harmonogramu". Žádná dogmata. S každým koněm, tak jako i s každým jezdcem, bychom měli pracovat individuálně. Možná to zní jako otřepané klišé, ale praxe opravdu až příliš často ukazuje nevídané věci, které s výše uvedeným stojí v přímém kontrastu.

• Uvolnění - krok na dlouhé otěži
• Fáze zahřívání koně a jezdce
• Fáze přivádění koně na pomůcky
• Hlavní obsah dané lekce
• Fáze uklidnění, závěrečné uvolnění - krok na dlouhé otěži

Uvolnění na dlouhé otěži

Ani zde nelze nabídnout konkrétní paradigma. Délka této fáze je odvislá od mnoha faktorů, promítá se do ní stájový management, množství práce v uplynulém časovém horizontu, aktuální kondice koně, místní podmínky i individualita koně a jeho jezdce (ano, i jezdce!).

Sledovat ručičku hodinek a počítat minuty do deseti není správná metoda. Místo sledování času bychom měli sledovat, co se děje "pod námi", měli bychom se soustředit na moment, kdy nám kůň "řekne", že fáze uvolnění na dlouhé otěži je "hotová". Jistě, chce to cvik, ale ten získáme jen tehdy, pokud budeme soustředěně naslouchat svému koni a nenecháme se ovlivňovat jinými faktory. Ideálně se tedy na jízdárně věnujte na 100 % koni a neřešte, co a kde lítá a co kdo kde povídá. Tato fáze tedy není něco, co "musíme přežít", ale co bychom měli hodnotně prožít.

Zahřívání koně

V návaznosti na stupeň výcviku konkrétního koně bychom měli v průběhu zahřívání docílit nejen uvolnění, ale i pravidelného rytmu a kontaktu. Mladé koně je vhodné zahřívat v pozici "dopředu a dolů" při zachovávání snahy udržet - získat - nabídnout - kontakt ruky jezdce s hubou koně (samozřejmě se ale nejedná o dogma, některé jezdecké školy pracují i s jinými metodami a nelze tvrdit, že to či ono je lepší nebo horší a ani to není náplní tohoto článku), od zkušenějších pak již vyžadujeme i odpovídající míru vzpřímení.

Většinu koní zahříváme klusovou prací. V závislosti na temperamentu, ale třeba i stavbě těla koně, může být pro některé jedince vhodnější práce cvalová. Proto bychom také měli koně, kterého jezdíme, dobře znát nebo by ho měl dobře znát cvičitel, který je lekci přítomen.

U zkušeného koně může fáze zahřívání být otázkou pěti, deseti minut, u začínající remonty či koně "juniora", může být ale tato fáze v podstatě i náplní celé dané lekce. Vždy by ale měl být, bez ohledu na úroveň, na které se kůň nachází, přítomen požadavek přilnutí a to alespoň náznakem. Tento požadavek by měl být absolutně nenásilný, přesto ale vždy přítomný.

Přivedení koně na pomůcky

V této fázi se jezdec snaží docílit toho, že kůň bude aktivněji, živěji a lépe reagovat na požadavky jezdcovy holeně, sedu a ruky, na jeho pomůcky. Tato fáze je stejně významná jak pro drezurního koně, tak pro koně jiných disciplín.

Každý kůň je jiný a nemůžeme tedy formulovat přesný návod, který by byl vhodný pro všechny a pro každého. I zde s tím má co do činění nejen stavba těla koně, ale i stavba těla jezdce a schopnost obou uvolnit se a vnímat, soustředit se nejen na sebe, ale i na "toho druhého". Je to o mnoha drobných, nedefinovatelných okamžicích, o momentech, v kterých se s koněm potkáváme. Je třeba otevřít mysl, být citlivým, empatickým a "schopným naslouchat".

Dost možná tato podmínka může působit nadneseně, ale v jezdectví, aby to celé fungovalo, se skutečně musí v jisté chvíli potkat "nebe se zemí", aby vše zapadlo tam, kam má.

Přestože není snadné dostat koně na pomůcky a potažmo i na otěž, je to věc nezbytná a základní. Neobejdeme se bez ní, pokud chceme na svůj "hudební nástroj" hrát s kvalitou vyhledávaného mistra, pokud chceme, aby těla čtyřnohého a dvounohého tanečníka splynula v harmonický, lehce působící celek.

Obecně vzato můžeme říci, že významnou podmínkou pro dosažení oboustranného, vyrovnaného přilnutí je přítomnost skutečně klidné, uvědomělé ruky jezdce, která je schopna nejen cítit, ale i koncentrovat a propouštět energii. Ruka, která vede, ale neomezuje. Teorie je ale jedna věc, praxe druhá.

Tak málo jezdců, které můžete pozorovat při práci, má svoji ruku skutečně pod kontrolou!

Jezdci buď, ve snaze dosáhnout rychlého efektu, příliš brzy sahají po fyzické síle či pomocných otěžích (ne, nepřeháním - i v jezdeckých školách, kde vzdělávají budoucí profesionální jezdce je to stále obvyklá praxe!) nebo, v obavách o jemnou hubu koně či v důsledku nejistoty, nemají kontakt žádný.

Když ho užuž mají, otěže "propustí" či nedokáží jemně a rychle "zkrátit" otěž tak, aby jim kůň z přilnutí "nevypadl" (kůň následně "chodí po předku" nebo balancuje ve "falešném kontaktu", kdy kůň pouze vytvoří iluzi, "figuru", ale nezapojí celé své tělo), nebo se prudké či zbrklé reakce jezdcovy ruky "nelekl".

To je ale věc praxe, bez ukončeného základního výcviku, bez korektního drezurního sedu nelze nejen koně dostat na pomůcky, ale ani ho kvalitně uvolnit.

Často mluvíme o tom, jak dlouho trvá výcvik jezdeckého koně, nesmíme ale zapomínat, že ani výcvik jezdce nelze uspíšit. Není to jen o času, který jezdectví věnujeme, ale i o intenzitě našeho nasazení a úsilí, které této věci věnujeme. Ne vždy tedy počet let, které jezdec strávil v sedle, musí korelovat s výsledkem.

Hlavní obsah lekce

Do této fáze jezdecké lekce plánujeme zavedení nových výcvikových prvků (cviků) či fixaci cviků ještě nezafixovaných. Podmínkou úspěchu je, že než započneme trénovat hlavní obsah lekce, skutečně úspěšně projdeme všechny předcházející fáze.

Pokud v předchozích fázích neuspějeme, nebudeme hlavní obsah lekce cvičit, nýbrž, podle konkrétní situace, zůstaneme u snahy přivést koně na pomůcky. Je dostatečný úspěch, když dokážeme koně dobře a rychle uvolnit a přivést na pomůcky. A u mladých koní to samozřejmě platí dvojnásob.

Pokud tedy máte z vývoje lekce dobrý pocit, nebojte se a pro daný den hoďte hlavní obsah lekce klidně za hlavu.

Hlavním obsahem lekce může být vše "nové", a to s ohledem na úroveň, stupeň vzdělání jezdce nebo koně. Práce na kvalitě shromáždění, skoková kombinace, nový drezurní cvik, ale i pouhé rychlé a dobré uvolnění.

Jestliže vše, co v předcházející hlavní fázi lekce proběhne tak jak má, zjistíte, že hlavní obsah lekce, novinka ve vzdělání, může být "pochopena" během krátké chvíle. Pokud je kůň skutečně fyzicky a psychicky uvolněný a je přivedený na pomůcky, nový cvik často "vyfikne" až překvapivě bezbolestně, v podstatě téměř sám.

Závěrečné uvolnění - "ochlazení" koně

Tato často podceňovaná část lekce má mimořádný význam z hlediska fyziologie tréninku. Při zvýšené tělesné zátěži dochází v organismu vlivem stimulace sympatoadrenálního systému k funkčním změnám.

V kardiovaskulárním systému dochází k zvýšení srdeční frekvence, síly kontrakcí myokardu, zvýšení minutového srdečního výdeje a k vzestupu tlaku krve. V dýchacím systému se zvyšuje celková ventilace jako důsledek zrychlení dechové frekvence a prohloubeného dýchání. Vlivem adrenalinu se dýchací cesty rozšiřují (bronchodilatace), což usnadňuje dýchání (nižší odpor dýchacích cest).

Tyto funkční změny mají jediný cíl. A tím je adekvátní přísun kyslíku do tkání a odvod CO2, přičemž transportním médiem je krev. Na začátku práce dochází v organismu k prudkému vzestupu požadavků pracujících svalů na dodávku energie (ATP) a kyslíku.

Organismus na tuto změnu reaguje stimulací sympatiku a vyplavením stresových hormonů tzv. katecholaminů (adrenalin, noradrenalin), které jsou produkovány dření nadledvinek. Působení těchto katecholaminů vyvolá stav, kdy se cévy v tzv. splanchnické oblasti (trávicí trakt, ledviny, játra, slezina) zúží (vazokonstrikce), což vede ke snížení průtoku krve, zatímco cévy v pracujících svalech se rozšíří (vazodilatizace).

Při zahájení tělesné aktivity dochází tedy k organismu k významným změnám (anabolické pochody jsou, vlivem hormonů, jako je adrenalin, kortizol, tyroxin, glukagon, utlumeny a nahrazeny ději katabolickými).

Procesy, které se v organismu odehrávají, jsou velmi komplikované a není třeba se jim zde podrobněji věnovat. Stačí si uvědomit, že po ukončení zátěže musí nastat fáze uklidnění organismu, tak aby v organismu koně začaly znovu dominovat anabolické procesy řízené anabolickými hormony (inzulin, testosteron, somatotropin).

Pokud nedovolíme, aby kůň "vychladl" a jeho organismus se postupným ochlazováním přivedl zpět do klidové fáze, zásadním způsobem ohrožujeme jeho zdraví.

Ochlazení koně opět musí probíhat individuálně, s ohledem na míru zatížení koně v lekci a jeho aktuální stav. Obvykle přecházíme do klusu, tak, aby kůň mohl pozvolně snižovat svoji dechovou a tepovou frekvenci. Ale pozor! V případě, že nám kůň "dal" mimořádný moment, můžeme - dokonce bychom měli - lekci ihned ukončit.

Maximální pochvala za takový okamžik a následné sesednutí může být dobrý závěr lekce. Nesmíme ale zapomenout, že za takové situace musíme fázi ochlazování (vyklusávání dopředu a dolů, lehký sed atd.) nahradit dostatečně dlouhým krokováním na ruce. Fantazii se meze nekladou, můžeme vzít koně na ruce či pod sedlem do terénu, zařadit volnou drezúru či pár cirkusových lekcí.

Rozhodně nikdy nesmíme jen tak seskočit a zavést koně do boxu či ho "hodit" do výběhu. Kůň se sám nemusí být schopen adekvátně "ochladit", vykrokovat a další dobrá lekce by snadno mohla zůstat v nedohlednu.