Nedávno mě poněkud překvapilo, když se řada přispěvatelů facebookové stránky časopisu The Horse Magazine shodla, že rollkur je přetrvávajícím problémem soudobé drezury. Jsem si až příliš dobře vědom toho, že je Facebook magnetem pro nepříliš vzdělané komentátory, ale myslím, že nebude špatné podívat se na historii rollkuru a na to, jak byl nakonec víceméně ze světa drezury vykázán.

Moc dobře ale také vím, že rollkur úplně nezmizel a že je zde nová móda krátkých a vpředu držených koní, která je přinejmenším blízkým příbuzným rollkuru.

Poprvé jsme se o rollkuru dozvěděli, když na drezurní scénu vtrhli Anky van Grunsven a Sjef Janssen s Bonfirem, a všechny doslova převálcovali, zatímco se zároveň pečlivě organizovaná PR kampaň snažila legitimizovat Sjefovu techniku.

Anky a Bonfire vítězí ve Světovém poháru v roce 2000 před olympijskými hrami v Sydney.

 Jaká teorie tedy stála za rollkurem? V roce 1999 jsem se Sjefem dělal rozhovor:

Sjef se o koně a jezdectví začal zajímat víceméně náhodou, když koupil hříbě pro svou malou dcerku. Když pak zkrachovala místní jezdecká škola, koupil i ji a několik dalších let se intenzivně věnoval studiu jezdectví…

„V Belgii zrovna otevřeli školu klasického drezurního ježdění, byli to lidé, kteří studovali ve španělské jezdecké škole a u Nuno Oliveiry v Portugalsku. Měli asi třicet koní, kteří uměli pasáž, piafu, piruetu, všechny ty takzvané těžké věci. Rozhodl jsem se do té školy jít. Bylo to sedm hodin ježdění denně, dva roky po sobě – takže jsem za ty dva roky najezdil spoustu kilometrů. Ti lidé byli velmi klasičtí a to se mi moc líbilo. V té době jsem také musel pracovat ve vlastní stáji – pak jsem se rozhodl začít závodit v Holandsku.“

„Koupil jsem si belgického hannoverského koně, který byl téměř připravený do Grand Prix, a druhý kůň, Oran, kterého jsem koupil na začátku, už byl tříletý, takže jsem ho během pobytu ve škole obsedl.“

„Od lidí ze školy jsem se toho o drezuře hodně naučil, měli spoustu technických znalostí a nádherné koně, kteří vás nechali pocítit opravdu dobrou piafu, pasáž a piruety.“

Sjef a Edward Gal sledují závody v roce 2011…

 Jaká je vaše filozofie tréninku?

„Filozofie mé práce spočívá v tom, že zaprvé jsem pro klasickou drezuru, tak jak má vypadat podle pravidel FEI. Ale moje filozofie tréninku je jiná, přistupuji ke koním jako ke sportovcům, místo abych používal klasické tréninkové metody, protože si myslím, že v dnešní moderní době už nefungují. Koně jsou jiní, mají v sobě mnohem víc plnokrevníka, takže k nim musíte přistupovat jinak, i mentálně. Dříve byli koně takoví opravdu těžcí a nemuseli jste je moc trénovat v nižším rámci, protože se velmi těžko přistavovali a ohýbali.“

Opracování před finále Světového poháru v Los Angeles

 „Když koně předvádíte, tak ho dostanete dopředu před sebe a ukážete ho v plné kráse, na zádi, lehkého vepředu – ale myslím si, že když se budete snažit koně takto trénovat každý den, fyzicky to nevydrží. Bude ho to hodně bolet, bude mít velké bolesti hřbetu.“

 

„Mnoho lidí je proti našemu způsobu výcviku, protože si myslí, že koně příliš ohýbáme a že jim to poškodí krk a záda, ale dva profesoři provedli výzkum, brzy o tom vyjde článek. Dokázali, že jezdit koně stále v pozici nahoře je pro koně velmi nebezpečné a naopak jezdit ho v hloubce je velmi dobré, zejména pro jeho krk a ohebnost. Takže to, co jsme při výcviku dělali nevědomky, se nyní ukázalo jako velmi dobré pro pohodu koně.“

 

Tato série fotek Anky a Sjefa byla pořízena v SIEC před zahájením olympijských her v Sydney. Byli na očích ostatním závodníkům a stevardům a ani Sjef (ve fialovém v pozadí), ani Anky neměli námitky proti tomu, aby je fotil časopis The Horse Magazine. Byl jsem docela blízko místa, kde pracovali s Bonfirem.

Jízda koně v hloubce (deep) se velmi liší od způsobu, který vás učili velmi klasičtí instruktoři – jak vás napadlo dát koně do této polohy?

„Měl jsem velmi složitého koně, koně, kterého jsem koupil pro svou dceru – toho ročního hřebečka. Byl nesmírně obtížný, takže to pro mě byla velmi dobrá zkušenost. Musel jsem si spoustu věcí vymyslet, protože tradičním způsobem jsem ho nebyl schopný jezdit. Musel jsem hodně experimentovat a začal jsem ho jezdit hlouběji, víc přes hřbet, protože ho měl tendenci prohýbat a zkracovat krk – musel jsem ho zakulatit a jeho rámec se prodloužil. Tam to vlastně začalo a s tím koněm jsem pak měl velmi dobré výsledky. Tak se stalo, že mě nakonec vzali do holandského týmu.“

„Byla to jen otázka testování a experimentování. Nemohl jsem ho dostat na přilnutí, v hubě byl nesmírně obtížný, velmi citlivý, nemohli jste se ho ani dotknout, jinak by byl hřbet zase pryč. Opravdu jsem musel na stihle získat přilnutí, aby se protáhl. Trvalo to asi rok a půl, a pak jsme se konečně dohodli – dobře, dám tě opravdu hluboko a tam tě dostanu na přilnutí a pak tě můžu dostat do delšího rámce. Byl také velmi živý a velice citlivý na holeň. Byl to nesmírně složitý kůň, ale nakonec jsme to zvládli.“

Později toho dne jsem viděl Isabell Werth a Gigola, jak se procházejí po areálu olympijského sportoviště…

Byl to problém, když do týmu přišel kluk, který do svých 28 let nikdy nejezdil?

„Odpor proti mně byl velký, ale držel jsem se systému, který jsem si vytvořil. U každého koně ho musíte trochu změnit, ale základy jsou pro všechny koně stejné. Moje metody byly extrémně odlišné a oni mě dlouho nenáviděli, ale když se pořád vracíte a kůň se stále zlepšuje a vaši studenti se stávají národními šampiony, tak vás v určitém okamžiku musí přijmout, protože máte dobré výsledky.“

 

„Myslím si, že díky tomu, že se v našem systému koně hodně uvolní a jsou velmi obratní, a zdá se, že jsou v něm velmi šťastní, se nakonec stávají krásnější, opravdu se soustředí na to, co se s nimi snažíme dělat a přijímají to velmi ochotně. Pokud je kůň zdravý a spokojený, proč měnit to, co děláte?“

„Myslím, že pružnost chodů, kterou naši koně ukazují, je výsledkem tohoto tréninku. Vidím spoustu koní, kteří jsou trénováni „nahoře“ v pozici pro úlohy FEI a po letech práce jsou v pohybu strnulejší a nepravidelnější. Někdy to vypadá, jako by jim práce škodila a jejich chody se zhoršují. Výsledkem dobrého drezurního tréninku by ale mělo být, že se základní chody zlepší.“

„Při našem způsobu tréninku nikdy nevidíte naše koně za otěží, vždy jsou velmi pěkně vzpřímeni a na přilnutí. Mnoho koní, kteří jsou takzvaně klasicky trénovaní, vidím v obdélníku a velmi často mají krk příliš nízko. Takže kdo má pravdu? Myslím, že je to zcela zřejmé.“

 

Když jste rozvíjel svou filozofii hluboké práce s koněm, věděl jste o systému hluboké a kulaté (deep and round) práce, kterou Dr. Schulten-Baumer používal s Nicole Uphoff a Isabell Werth?

„To je úplně něco jiného. Mohu komentovat jen to, co vidím na závodech, ale absolutně to není náš systém. My pracujeme na tom, aby šli koně poctivě přes záda, a na otěži, zdá se, že oni to dělají trochu jinak, někdy není přilnutí a stabilita pozice vždy stejná. Někdy se zdá, že přilnutí není rovné a na obou otěžích, někdy se dostanou trochu moc hluboko a někdy trochu moc za otěž. Někdy trochu naklání hlavu ke straně. To je podle mě rozdíl od toho, co děláme my. Myslím, že používáme daleko víc velmi poctivé přilnutí.“

Jak říkal Sjef, musí vás přijmout, když máte dobré výsledky, a to rozhodně měli – Bonfire byl olympijskou hvězdou, získal týmové stříbro v Barceloně a Atlantě, kde získal i individuální stříbro, individuální zlato pak v Sydney, kde nizozemský tým získal stříbro. Bonfire zcela ovládl Světový pohár, když vyhrál finále v letech 1994, 1995, 1996, 1998 a 1999.

 

Když Bonfire ukončil kariéru, Sjef a Anky to dokázali znovu, tentokrát se Salinerem, který získal individuální zlato na dvou olympiádách, v letech 2004 a 2008, a pětkrát vyhrál Světový pohár: 2003, 2004, 2005, 2006 a 2008.

Příprava na zastavení před vstupem do kolbiště na ME ve Windsoru…

Najít dnes rozhodčího, který by přiznal, že se mu Salinero skutečně líbil, je trochu jako lovit jednorožce, máte pocit, jako by se to nikdy nestalo. Ale pravdou je, že Salinerovi rozhodčí stále dávali nejvyšší známky, a to za projev, který mi vždy připadal v napětí, jeho klus byl vepředu oslnivý, přední nohy mu vystřelovaly dopředu.  K tomuto téměř všeobecnému přijetí Sjefových metod a „senzační“ drezury výrazně přispěl nizozemský novinář Joep Bartels a jeho každoroční Global Dressage Forum.

A závěrečné zastavení na konci úlohy…

Na fóru v roce 2005 dokonce označila světová drezurní rozhodčí číslo jedna Mariette Withagesová Salinera za nejšťastnějšího koně na světě! Německá drezurní jezdkyně Ulla Salzgeber však měla na věc jiný názor – „proč je Salinero nejšťastnějším koněm na světě, když jede drezurní úlohu? Protože ví, že Sjef s ním do obdélníku nemůže…“

Joep si také pozval řadu „odborníků“, aby podpořili nadřazenost toho, čemu se říkalo holandský drezurní systém, jak ho Joep vyzdvihl ve své knize Jezdit koně s vědomím a citem – Nový drezurní tréninkový systém od holandských olympioniků z Akademie Bartels (Ride Horses with Awareness and Feel – The New Dressage Training System from the Dutch Olympians at Academy Bartels)...

Vzpomínám si, jak jsem se ptal jednoho „vědce“, který tvrdil, že na rollkuru nevidí nic špatného, jestli někdy viděl rollkur v akci. „Ach, Anky a Sjef to ukazovali na mezinárodním fóru.“ Aha. Vypadal trochu zahanbeně, když jsem mu řekl, že pokud nikdy neviděl tuto praxi v akci na velkých závodech, pak ji vlastně neviděl vůbec a bylo by možná trochu nezodpovědné tuto techniku veřejně blahořečit…

Lingh ukončuje kariéru v Cáchách…

Tak co se stalo, jak se ukázalo, že tento nový nizozemský systém stojí na hliněných nohou?

Co zastavilo úspěch za úspěchem Sjefovy techniky?

 

Ve skutečnosti to byli sami koně. Stále více koní, kteří byli takto trénováni, bylo v takovém napětí, že vlastně nedokázali dokončit úlohu. Edward Gal byl nucen přestat závodit s Linghem, když začal na střední linii prchat, Gribaldi odmítl pokračovat v úloze, stejně jako Voice. Anky zjistila, že během úlohy nemůže Salinera zastavit, a valach byl tak nejezditelný, že na světových jezdeckých hrách v Cáchách při dekorování nekontrolovaně utekl z kolbiště a Anky tak byla nucena jet při předávání medailí na půjčeném koni.

 

Bylo by hezké napsat, že se mezinárodní drezurní rozhodčí zhostili své role strážců klasické drezury, ale bohužel to není pravda. Skutečný podnět ke změně přišel od dvojice mých odvážných kolegů, Gabriele Pochhammerové a Jana Tönjese z časopisu St Georg, kteří vystoupili proti tomu, co nazvali zvrácená drezura… Hned od začátku článku bylo zřejmé, že si nebrali servítky:

„Drezurní sport degeneruje. Mnoho koní je na této cestě ztraceno. Ti, kteří se dostanou do obdélníku, často vypadají přetrénovaní. Málokdo projevuje zájem o zásady klasického vzdělání. Vedle opracoviště a na internetu probíhá mnoho diskusí, rozhodčí se však dívají jinam a radši se soustředí na hlasování o zřejmě nejšťastnějšího sportovce. Když nic jiného nefunguje, musí to napravit veterinář.“

„Loď se v určitém okamžiku odchýlila od svého kurzu. Nikdo neví přesně kdy, ani námořníci, ani kapitán. Možná to ani nechtějí vědět, jejich heslo zní: Na potápějící se lodi je všechno pod kontrolou. Připomeňte mi, co že to bylo? Drezurní ježdění zahrnuje postupnou gymnastickou přípravu a důkladné vzdělávání koně s cílem plně rozvinout jeho přirozené schopnosti, zvýšit jeho schopnost dobrého výkonu, udržet jeho zdraví a v neposlední řadě dosáhnout harmonie mezi koněm a jeho jezdcem. Takto (přeloženo do češtiny) je to vytištěno na straně 9 německých směrnic pro jezdectví a jezdce II. A dále je řečeno, že si jezdec v žádném případě nesmí plést drezurní ježdění s učením koně nahodilým kouzelnickým trikům, místo aby koně s pochopením a správně trénoval. Můžeme to, co začíná na opracovišti a později získává známky, které se blíží ideálu, nazývat ještě harmonií? Nebo je tento scénář, opakující se týden co týden, spíše obrazem boje člověka proti zvířeti? Mnoho diváků je zklamáno tím, co vidí, když sledují jezdce připravující se na důležité závody. Je toto pravá tvář drezury na nejvyšší úrovni? Ten, kdo stojí dostatečně blízko opracoviště, brzy zaslechne úvahy o tom, jak asi vypadá trénink u jezdců doma, kdeje nesleduje veřejnost.“

Ačkoli se objevily snahy vykreslit článek jako německý pokus o sabotáž nizozemské drezury, je zřejmé, že autoři s chutí kritizovali německé i nizozemské jezdce…

V roce 2005 bylo opracoviště v Cáchách uzavřeno jak pro veřejnost, tak pro tisk. Tento snímek Anky při opracování Salinera byl pořízen ze schodiště na kraji tribuny...

 Zpět k článku St Georg… „Nikdo nepochybuje o tom, že vrcholový sport potřebuje individuální tréninkové koncepce. Dva jezdci a jejich trenéři byli v roce 2004 v Cáchách varováni, samozřejmě ne oficiálně – rozhodčí Christoph Hess mluvil s trenéry, že způsob, jakým Isabell Werth a Anky van Grunsven připravovaly své koně na závody, se setkal s negativní pozorností diváků i oficiálního stevarda.“

I Martin Schaudt se v předchozím roce dočkal kritiky…

 „Jak je známo, van Grunsven na Salinerovi o několik týdnů později vyhrála olympiádu v Aténách. Isabell Werth nyní dokáže jen někdy udržet kontrolu nad Satchmem a Schaudtův Weltall během volné sestavy na hudbu v Aténách zcela přestal spolupracovat s jezdcem. Nicméně později, během halové sezony, vstal jako Fénix z popela a získal světový rekord v Grand Prix Special. Každý Weltallův výjezd je sledován s napětím. Hovoří se o genialitě a šílenství, což platí téměř pro každého koně světové třídy, kromě pilného dříče Gigola. Na génia u Weltalla myslíme, když sledujeme jeho nohy při pasáži a piafě, jak se drží rytmu přesně jako hodinky; na šílenství, když se mu nepodaří dokončit úlohu bez základních chyb – chyb týkajících se samotných základů výcviku koně, jako je rytmus ve všech třech základních chodech. To je osud, který Weltall sdílí se Satchmem. Satchmo sice drží rytmus, ale není poslušný. Isabell Werth upustila od svých plánů startovat na německém šampionátu ve Verdenu poté, co její budoucí naděje – která se v té době zdála být na vzestupu – přestala na závodech v Balve spolupracovat. A také budoucí naděje Nadine Capellman, Elvis, kterému mnozí předpovídají velkou kariéru, se místo piafy rozběhl přes pracoviště – zřejmě kvůli skřípnutému sedacímu nervu, jak tvrdili několik dní po incidentu.“

Anky a Salinero – vítězové v Las Vegas

 Podtitulek v St Georg zněl – Místo činu opracoviště

„Bez debaty se neobejdou téměř žádné závody. Diváci si stěžují. Někteří protestovali proti tréninkovým metodám van Grunsven v Las Vegas a tlačili na stevarda, až nakonec k olympijské medailistce přistoupil. Pro Mariette Withagesovou, předsedkyni drezurní komise FEI, to byla jen malá poznámka na okraj – no, prostě jezdila Salinera hodně hluboko, takhle se to dneska dělá. A protože rozhodčí hodnotí jen to, co vidí během úlohy, získala dvojice rekordní známky ve volné sestavě na hudbu a dokonce známku 10,0 za choreografii od německého rozhodčího Uweho Mechlema. Později, když byl Mechlem telefonicky dotázán na incident na opracovišti, tvrdil, že o ničem neví: To se opravdu stalo? Zdá se, jako by se rozhodčí někdy podobali třem moudrým opicím: „Neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo“. Ozvat se by mohlo mít nemilé důsledky – přece jen se každý týden schází poměrně přátelská drezurní společnost a bylo by nepříjemné nezůstat s každým kamarád.“

Incident v Las Vegas – Anky během zahřívacího dne v Las Vegas na hlavním kolbišti držela Salinerovi hlavu dole, aby ho mohla kontrolovat. Na opačné straně arény bylo několik členů veřejnosti, kteří incident pozorovali – měli možnost koupit si vstupenky na Warm-Up day a byl tam značný dav. Salinero nechtěl pracovat v rohu, zejména poté, co se tam objevilo několik kamer (byl to prostor vyhrazený pro novináře) – možná proto, že fotografovali Anky, jak s ním pracuje velmi hluboko…. Sjef přišel a trval na tom, aby se novináři z této strany kolbiště přesunuli­…

Zpátky k St Georg: „Takhle se to dneska dělá“ – možná to je ten kámen úrazu. Postřehy z opracoviště během mistrovství světa mladých drezurních koní: Pětiletí a šestiletí koně, které jezdí nizozemští jezdci, se připravují na své velké výkony. Zdá se, že se koně koušou do vlastní hrudi. Jezdec si přitahuje otěže k břichu, a zatímco drží ruce extrémně daleko od sebe, hlava koně se komíhá ze strany na stranu. Pak se zastaví. Opakované tahání, rychlé kopnutí ostruhami, kůň nakluše. Ani ne po třech metrech se opět zastaví: Jezdec dá nohy od koně a vší silou se zakloní. Znovu přitáhne otěže vlevo a vpravo. Nos koně se blíží k úhlu 45° za kolmicí, krk je pevně zarolovaný. Ve stejném okamžiku se kůň zastaví, noha jezdce získává rychlost. Znovu ostruhy, znovu zastavení, znovu přitažení otěži vlevo a vpravo.“

„Podobné scény nejsou vzácné. A samozřejmě i němečtí jezdci jsou schopni jezdit na svých koních na stejně krátkém krku a stejně tak zarolovaném. Jen to metodické, striktní opakované kousání se do hrudi, není – zatím? – normou. Piafa se také provádí v této pozici – jak krátce před vjezdem do třídy mladých drezurních koní předvedl jeden z žáků van Grunsven.“

 

Velmi starý Bonfire si užívá teplé zimy ve své stáji…

Článek v St Georgu pokračoval: „Nizozemský národní trenér Sjef Janssen byl mnohokrát dotazován v souvislosti se svými tréninkovými metodami. V rozhovorech opakovaně zdůrazňoval, že to, co nazývá dlouhým a nízkým (long and low), je pro koně přínosné a že podle jeho názoru klasický výcvik koním škodí. Jeho nejlepším argumentem je Bonfire, vítěz olympiády 2000, který je stále fit jako mladík, ačkoli je mu 23 let. A jak je vidět na webových stránkách Anky van Grunsven, právě Bonfira Sjef čas od času vyvede ze stáje, aby si s ním trochu zapiafoval. Samozřejmě s extrémně hlubokým nesením hlavy. Vypadá to jako neblaze proslulý rollkur, zdiskreditovaný ST.GEORGEM, metoda, kterou Nicole Uphoff a Isabell Werth dovedly k dokonalosti na základě tréninku u Dr. Uweho Schulten-Baumera. Janssen však nesouhlasí. Australskému časopisu The Horse Magazine řekl, že jeho metoda tréninku koní s tím nemá nic společného. Podle jeho názoru má rollkur za následek problémy se stálým kontaktem.“

Sjef a Salinero při veterinární kontrole na hrách v Pekingu.

 Šťastný sportovec

„Dlouhovlasý Holanďan byl vždy enfant terrible; jeho fanoušci poukazují na to, že odmítání jeho tréninkových metod může být prostě důsledkem toho, že se prostě liší od elegantních dam s perlovými náhrdelníky a pánů s hedvábnými kapesníky vykukujícími z kapes.“

„Můžete hodnotit pouze to, co se děje během úlohy, vysvětluje Withagesová v rozhovoru pro ST.GEORG po olympijských hrách, aby odstranila všechny předsudky vůči metodám opracování. Za dohled jsou zodpovědní stevardi: Když soudcuji, jen zřídka stojím u opracoviště. Cítím, že v tu chvíli nemám právo tam být. Připouští však, že některé tréninkové metody jsou případem pro veterináře. Krátce po zveřejnění článku ST.GEORG obdržel e-mail od Sjefa Janssena. Ten tuto větu okamžitě pochopil jako kritiku své tréninkové metody. Zlatá olympijská medailistka Anky v rozhovoru, který vyšel v aktuálním čísle časopisu Magazin Horse International (distribuovaném nizozemskou sportovní marketingovou agenturou BCM) uvedla, že ji debata o jejích metodách – které úspěšně používá i její hvězdný žák Edward Gal – už nezajímá. Její studenti jsou přece úspěšní. Bonfire byl v 17 letech na vrcholu své výkonnosti a její koně jsou šťastní a zdraví. Mají skvělý život a nikdo je netýrá ostruhami ani nemají modré jazyky.“

„Hlasy, které v Las Vegas zesílily, komentoval Janssen v nizozemském časopise In de Strengen. Jeho odpověď zní: „Ignorance. Zároveň se zastává autora volné sestavy na hudbu Joepa Bartelse, během jehož Global Dressage Forum byl Salinero zvolen nejšťastnějším sportovcem. Letos má být proveden veterinární důkaz, že jeho trénink není škodlivý, což je opak toho, co tvrdí většina veterinářů. Pravidlo šťastného sportovce přilákalo do diskuse francouzského plukovníka Christiana Carde. Ten na internetových stránkách http://www.allege-ideal.com píše, jak nešťastný mu připadá nově formulovaný článek 401 FEI, kterým byl do předpisů mezinárodní federace jezdeckého sportu zaveden pojem šťastný sportovec. Vyjádřil se také k obrázkům z dlouhého a nízkého (long and low) tréninku. Klade otázku „Proč se příznivci této tréninkové metody zřejmě snaží zabránit zveřejnění fotografií a diskusi o něčem, co považují za ideální? Pokud se jedná pouze o nepochopení tréninkové metody, proč nepodají věrohodné vysvětlení?“ Carde požaduje nejen otevřenou diskusi, ale také vytvoření skupiny odborníků složené z trenérů, veterinářů a etologů (behavioristů). Zároveň se ptá, zda by takový panel projevil dostatek odvahy, aby spustil tsunami námitek, které by následovaly.“

„Jeden drezurní odborník kroutí hlavou, druhý vášnivě vyjadřuje podporu klasickému způsobu ježdění. Je unaven tím, čeho je často svědkem na opracovišti, a otevřeně se ptá, zda by nedávalo smysl dávat známky za opracování před úlohou. Poněkud novátorský přístup, kterému se mnozí smějí. Ale co kdyby takový systém známkování platil na nizozemském šampionátu v Nijmegenu, během něhož van Grunsven otevřeně snila o výsledku na hranici 90%? Nepřímo taková schémata známkování existují a výsledky jsou tristní, jak ukázaly snímky z této akce, které obletěly svět. Jedna švédská drezurní jezdkyně se k nim dostala a zveřejnila je na svých webových stránkách Drezura pro 3. tisíciletí. Je vidět, že jsou všichni koně daleko za kolmicí, i když to je ještě příliš mírné označení. ST.GEORG má tyto snímky také. V Nizozemsku pak začal zběsilý hon na čarodějnice, aby se zjistilo, kdo je rozšířil.“

„Veterinář Dr. Gerd Heuschmann, který před několika lety uspořádal přednášky o funkční anatomii a rozpoutal tím debatu o současných tréninkových postupech, nemá slov. Heuschmann, který předtím, než se stal veterinářem, působil jako poradce pro vzdělávání v Německé federaci jezdeckého sportu (FN), poukazuje na brožuru německého spolkového ministerstva zemědělství Welfare zvířat v jezdeckém sportu. Bolest a poškození vyvolané nadměrným ohýbáním je přestupkem proti welfare zvířat. A samozřejmě existuje německý zákon na ochranu zvířat, paragraf 3, 1b: Je zakázáno používat na zvířeti, ať už při tréninku nebo při závodě, metody, které jsou spojeny s bolestí, utrpením a poškozením a které mohou ovlivnit jeho potenciál pro dosažení úspěchu.“

Boule na krku

„Dilema: Doteď neexistuje mezinárodní nebo alespoň celoevropský zákon o welfare zvířat. A FEI zůstává ve svém kodexu chování, kterým by se jezdci během závodů měli řídit, ohledně welfare koní poměrně vágní: Welfare koně musí být prioritou, to se týká například i metod tréninku. Když už jsme u toho – v Holandsku je poměrně běžný trénink s podkovami, které se původně používaly v zápřeži u plemen fríský kůň, hackney a tuiq paarden. Opotřebení koně u této metody, s níž byste mohli i z krávy udělat piafující a pasážující superzvíře, je jisté.“

„Ale i bez manipulací se špatné ježdění dostalo nejen do vrcholového sportu. Ve veterinárních ordinacích se Heuschmann den co den u koní setkává se škodlivými změnami v těle způsobenými ježděním v neustálém extrémním zarolování. Celá tzv. horní linie (krční, hrudní a bederní páteř až k iliosakrálnímu kloubu) včetně zádi jsou těžce postiženy. Vzniká zánět, který může později vést ke kalcifikaci. Vznikají skutečné boule, někdy dokonce velké jako dětská pěst. To vše je bolestivé a může vést u koně k trvalé ztrátě použitelnosti. Takových klinických obrazů v poslední době přibývá. Heuschmann kontruje zastáncům teze, kteří se domnívají, že pokud jsou koně ježděni výrazně zarolováni (což zřejmě přece jen připomíná určitou formu protahování), stávají se poddajnějšími, že se zatím ještě nezabývali hlouběji skupinou svalů, které skutečně nesou váhu jezdce. Jedná se především o břišní svaly než o dlouhé svaly hřbetu.“

„Odborník ST.GEORG Dr. Karl Bobel poukazuje na nedostatečné znalosti drezurních jezdců, pokud jde o fyziologické důsledky tréninku. Drezura je v současnosti nejproblematičtějším sportem, pokud jde o zdraví koně, protože koně se často nepouští do výběhu. Ze strachu ze zranění se kůň po hodinách stání na místě vyvede ze stáje na trénink a okamžitě je omezován. Blobel připomíná, že nejen všechny svaly, vazy a šlachy, ale i trávicí systém potřebuje určitou zátěž. To jde při většině tréninkových metod zaměřených na podřízenou spolupráci stranou. A co když je na všechno ostatní pozdě? Při zánětu vazů v krku jistě pomůže veterinář. Jednoduše vyjme ty části, které způsobují potíže. Po roce je prý možné koně opět používat…“

 

Doktor Blobel krčí rameny: Klinická diagnostika v kraniální oblasti páteře je obtížná, i odborníci docházejí při interpretaci rentgenových snímků k naprosto odlišným závěrům. Také přesně nevíme, do jaké míry anatomické adaptace skutečně ovlivňují výkonnost koně. Dalším aspektem, který hraje významnou roli, jsou ambice veterináře: Každý veterinář, každá ordinace jsou samozřejmě v pokušení zkoušet nové formy terapie nových problémů, které se stále objevují. Z mého pohledu však většina nových terapií nevedla k úspěchu. Blobel si stojí za svým názorem: Drezurní jezdci se musí převychovat, musí svým koním umožnit pohyb bez omezení, a pak zůstanou zdraví. Jezdci se musí zajímat o to, co se děje v jejich koních a kolem nich během tréninku. Musí poznat tréninkovou psychologii svého koně.“

„Heuschmann zdůrazňuje druhý výchozí bod: Zpět ke kořenům. Právě přetížení tří- až čtyřletých koní, jejich průmyslová komercializace, otevírá dveře předčasnému opotřebení. O shromáždění se pokouší příliš brzy. Pouze kůň, který byl dostatečně dlouho trénován v pozici dopředu a dolů (long and low), má šanci dostatečně zesílit. Nejcitlivějším měřítkem je zlepšení a udržení přirozených základních chodů. Mnoho čtyřletých a pětiletých koní vykazuje zhoršený došlap v kroku a klusu.“

Hrozba e-mailem

„Po emotivních debatách na internetu kolem fotografií pořízených na nizozemském šampionátu obdržela vydavatelka webových stránek Drezura pro 3. tisíciletí e-mail od Sjefa Janssena. Vyhrožoval, že podnikne právní kroky, protože byla porušena práva na ochranu osobnosti Anky van Grunsven. Dále vyslovil názor, že vydavatelka webu nemá ponětí, o čem mluví. Jeho principy ježdění byly pro budování koňských svalů dobré. Zveřejnění obrázků z opracování bylo nečestné a manipulativní. Naši koně pro nás rádi pracují. Dále by prý měla sledovat skokany při jejich tréninku – je tam mnoho podobností. Pak pohrozil, že zapojí svého právníka. Tolik snahy – na to, že Janssen se neunavuje propagovat svou metodu jako šetrnou ke koni. Proč tedy, když jsou koně tak šťastní, nesmí zveřejňovat její fotografie? Takových e-mailů poslal Sjef Janssen několik. Američanka Kyra Beth Houstonová obdržela elektronický dopis v listopadu 2004. Tentokrát kvůli videozáznamům, které pořídila v Cáchách. Od roku 2001 má smlouvu s Aachen-Laurensbergerv Rennverein (ALRV). V USA, Jižní Africe, na Novém Zélandu, zkrátka u všech drezurních nadšenců mimo Evropu, jsou videa oblíbená. Ukazují úlohy z pohledu hlavního rozhodčího v C, včetně udělených známek. Zpětná vazba je skvělá, říká Beth Houstonová: Jak vypadá devítka? Lidé dostanou odpovědi na své otázky a milují to, zejména semináře pro rozhodčí. A samozřejmě je vidět, že i například kůň, který při úvodním zastavení sotva vteřinu stojí na místě, může přesto dostat vysoké známky. To bylo potřeba zastavit. Kyra Beth se dozvěděla, že porušuje osobnostní práva Anky van Grunsven a nesmí žádné video šířit. Američanka se obrátila na ALRV, která dlouho nereagovala. Po půl roce jí poslali novou smlouvu s požadavkem, aby jim ukázala písemný souhlas každého natočeného jezdce. Osobnostní práva vrcholových sportovců jsou však při veřejných vystoupeních omezena zákonem. Podle mediálního právníka Dr. Rainera Stellinga je to jasné: Ačkoli každá osoba musí dát svůj souhlas před zveřejněním snímku, existuje výjimka: Pokud někdo je, a již delší dobu, předmětem veřejného zájmu, tento souhlas není potřeba. To platí i pro vrcholové sportovce, zejména pokud se účastní závodů, které zvýší zájem veřejnosti o jejich osobu. To neplatí pro komerční využití. To se nyní dostalo i k organizátorům CHIO, kteří si van Grunsven a Salinera vybrali jako své hvězdné hosty na víkend před CHIO.“

„Pořadatel závodů Frank Kempermann na dotaz ST.GEORG odpověděl: V pozvánce je napsáno, že my jako pořadatel akce máme veškerá filmová a video práva a smíme je prodávat dál. Jezdci s tím musí při přihlášení do soutěže souhlasit. Proto Kyra Beth Houstonová nemusí shánět souhlasy a zákaz natáčení se pro rok 2005 už nezmiňuje. Ve skutečnosti má smlouvu na dva roky. Záznamy z opracoviště se nepočítají, ale každý divák má jistě právo se tam jít podívat. A neměl by dovolit, aby mu toto právo někdo bral.“

St Georg poukázal na další problém: Hodnocení celebrit

„Problém surových tréninkových metod v drezuře je problémem i v hodnocení. Kde jsou rozhodčí, kteří jsou schopni (nebo by chtěli být schopni) rozlišit mezi správně trénovaným koněm a koněm trénovaným k předvádění spektakulárních pohybů pomocí nejrůznějších pochybných pomůcek? Mnozí rozhodčí mají potíže poznat, zda kůň správně pruží odzadu, nebo zda jen vepředu efektně zvedá nohy, aniž by tomu vzadu něco odpovídalo, vysvětluje jeden z Grand Prix rozhodčích pro ST.GEORG. Pomoci má nová příručka, v níž je přesně vysvětleno, jakou známku za jaké splnění požadovaného úkolu udělit. Rozhodčím, kteří třeba jen jednou za rok posuzují velké závody, tak stačí jen nahlédnout do seznamu nebo případně na velkou výsledkovou tabuli, na které jsou známky za každý jednotlivý cvik uvedeny již během úlohy. Pro diváky je to v pořádku, ale když rozhodčí vidí, že se jejich známky výrazně liší od známek jejich kolegů, přizpůsobí tomu své známky pro další cvik, vysvětluje ST.GEORG již zmíněný Grand Prix rozhodčí. A to rozhodně nebylo záměrem. Ve velkých areálech, jako jsou Cáchy, jsou elektrické bodovací tabule umístěny tak, aby na ně rozhodčí neviděli.“

„Rozhodování drezurních soutěží je nevděčná práce: spokojený je obvykle jen vítěz. A protože protokoly obsahují do značné míry subjektivní hodnocení, mohou být diskuse o výsledcích po závodech nekonečné. To se ještě zhoršilo se zavedením volné sestavy na hudbu. Známky za složky, jako je pěkná choreografie nebo vhodná hudba, dělají konečné hodnocení nutně ještě subjektivnějším.“

„Pořadatel, který zve rozhodčí, je nejšťastnější, když vyhraje jedna z jezdeckých celebrit, kterou se mu podařilo na svou akci přilákat a využil ji k propagaci. Je tak pravděpodobnější, že se vítěz příští rok vrátí. Oproti tomu rozhodčí jsou snadno nahraditelní, pokud učiní příliš mnoho nepopulárních rozhodnutí, jednoduše už je příště nepozvou a nezáleží na tom, zda ta rozhodnutí byla správná nebo špatná. Většina rozhodčích si to uvědomuje, ať už to otevřeně přiznávají, nebo ne. Existují tři druhy hodnocení: kolektivní hodnocení, oddělené hodnocení a hodnocení celebrit, takže se o tom moc nemluví – zvláště když v sedle sedí VIP jezdci, kteří předvádějí své úžasné výkony. Jak své koně trénovali? Je lepší se neptat.“

Článek vyvolal okamžitý rozruch a Sjef Gabriele osobně zažaloval, ale džin už byl vypuštěn z láhve. Drezurní veřejnost si řekla dost a pustila se do sledování drezurní scény sama s pomocí mobilních telefonů, schovávat se na pracovišti už nepřipadalo v úvahu.

 

Překvapivé vítězství týmu Velké Británie v Rotterdamu v roce 2011, změna pro Nizozemce na domácí půdě – Carl Hester, Emile Faurie a Charlotte Dujardin vítězí a Carl nechává Charlotte být mluvčí

 

Carl si nevěřícně drbe hlavu nad svým výsledkem

 

Carl a Uthopia ukazují nizozemskému publiku jiný obrázek

 

Začátek vzestupu Charlotte a Valegra

 

Carl si při vystoupení své chráněnky musel utírat slzy…

 A opět to byli koně, kteří celou situaci změnili. Na mistrovství Evropy 2011 dvojice mimořádně talentovaných a citlivých jezdců Carl Hester a Charlotte Dujardin předvedla, jak krásná může být drezura v souladu s koněm, a byla za to rozhodčími náležitě oceněna. S Charlotte a Carlem se karta obrátila, což se přesvědčivě ukázalo na hrách v Londýně.

Nyní v roce 2022 se k nim přidali další vnímaví a harmoničtí jezdci – jako jsou Kristine Bröring-Sprehe, Helen Langehanenberg, Cathrine Dufour, Maria Caetano, Jessica von Bredow-Werndl, Juliette Ramel, Rodrigo Torres a Adrienne Lyle, kteří vyhrávají všechny důležité závody.

Je zajímavé, že to, co se stalo, přesně předpověděl už v roce 1936 Gustav Rau, který zachránil jezdecký sport v Německu:

Do své knihy Die Reitkunst der Welt an den Olympischen Spielen 1936 Rau zařadil kapitolu Návrhy na moderní jezdeckou výuku vycházející z klasické německé tradice. Je těžké uvěřit, že jeho rady byly napsány před 80 lety, Rau by mohl psát o současné drezurní scéně…

 

Mohl varovat před módou rollkuru, když důrazně tvrdil, že jezdecká budoucnost by měla vycházet z minulosti, z „konstruktivní práce mnoha jezdeckých generací“, a varoval před „spekulativní destruktivitou“.

„Je třeba zabránit otřesu německého jezdectví spekulativní destruktivitou.“

Rau své čtenáře ujišťoval, že jakýkoli odklon od osvědčené německé cesty bude jen dočasný – podobně jako byl nakonec zdiskreditován a odmítnut rollkur:

„K dočasnému odklonu dochází vždy po přehánění toho, co bylo předáváno, neboť spočívá v držení koní přílišným ovlivňováním rukou, potlačováním přirozených chodů, přeháněním umělé rovnováhy. Reakce proti tradičnímu má podobu přehánění v opačném směru.“

„Od postupného vývoje drezury až po zvyšující se gymnastiku koně podle různých požadavků, k nimž má být kůň využíván, jde o logickou strukturu, systém, který přetrvá, dokud budou Němci jezdci. Systém, který vždy dokáže vyhovět všem požadavkům a obsahuje zárodky pro přípravu koně k jakémukoli využití – pro výcvik koně pro speciální účely, jako je ježdění krosu, skoky a drezurní zkoušky na všech úrovních. Nejsou nutné žádné speciální systémy, jejichž jednostranné naplnění vyžaduje zvláštní okliky výcviku, ale celkový systém poskytuje ve svých různých stupních stupeň „průchodnosti“ a jeho upevnění pro koně pro každý účel. Systém tradičního německého jezdectví tvoří ve svém postupném gymnastickém výcviku koně základy pro budoucí specializované dovednosti.“

Těmto dvěma odvážným novinářům ze St Georg patří náš dík a Charlottě a Carlovi vděčíme za to, že nám ukázali, jak úžasná drezura může být…

 2012 na hrách v Londýně

Carl Hester, Charlotte Dujardin a Laura Bechtolsheimer – zlato

Charlotte Dujardin a Valegro

Carl a Uthopia

 Bronz pro Nizozemce – Anky, Edward Gal a Adelinde Cornelissen – německý tým získal stříbro.

 A Salinero – z medailového ceremoniálu ho museli odvést dva vodiči…

 Článek byl publikován na webu The Horse Magazine 22. května 2022.