Podívám-li se na otázky, které se mi v poslední době dostaly na stůl a které se objevily během lekcí, zdá se, že se zejména u mladších trenérů rozvíjí souboj mezi rytmem a shromážděním, přinejmenším ve sportovní drezuře. Možná by bylo dobré trenérům a rozhodčím připomenout, že i když je rytmus významná složka drezury, shromáždění je mu vždy nadřazeno. Vychází to z hierarchie, která nevznikla náhodně, ale je založena na nejméně 500 letech mistrovského studia.

„Umění se vyvíjí nejen díky jednotlivcům, ale také díky kumulativní síle, civilizaci, která nás předchází. Nejde dělat prostě cokoli. Nadaný umělec nemůže jen tak dělat, co se mu zlíbí. Kdyby pouze využíval své nadání, neexistoval by. Nejsme pány toho, co vytváříme. Je nám to vnuceno.“ – Henri Matisse

 Než se budeme zabývat tím, proč nemůže nikdy rytmus překonat shromáždění, mohlo by být přínosné projít si několik definic.

Shromážděná a aktivní piafa

Rytmus: 

Rytmus je výrazný opakující se vzorec pohybu nebo zvuku. Cirkusoví trenéři jsou často mistři prezentací spojujících rytmický pohyb a rytmický zvuk. Přišli na to, že když tyto dva prvky zkombinujete, může to u publika vyvolat podmanivou niternou reakci. Z tohoto důvodu neznám žádné cirkusové číslo, které by nebylo doprovázeno hudbou. Svádivou sílu rytmu nelze podceňovat. Ve slavné a oblíbené skladbě Bolero Maurice Ravela se dvoudobý rytmus opakuje 169krát během celých 15 minut. Je v něm „neměnný ostinátní rytmus udávaný bubnem“. Je zajímavé, že Ravel své vlastní dílo „Bolero“ okomentoval, „že v něm není žádná hudba“.

Shromáždění: 

Podle své nejjednodušší definice je shromáždění projevem podélné rovnováhy.  Shromáždění může působit elitářsky, protože abychom pochopili jeho důležitost v drezuře a byli součástí představení, vyžaduje to více práce než jen tleskání rukama, pokyvování hlavou nebo podupávání nohou. Shromáždění má v klasické drezuře velmi posvátné základní místo. Přinejmenším od roku 1500 existuje fascinace cviky nad zemí, skoky na zemi nebo nad zemí. V případě levády se tento cvik stal vrcholem manéžního nebo školního ježdění. Předváděly se na vystoupeních, v koňských baletech. I letmý pohled na historické malby, rytiny nebo sochy ukáže mnoho příkladů shromážděného koně.

Viz krásná kniha Waltera Liedtkeho „The Royal Horse and Rider, Painting, Sculpture and Horsemanship 1500–1800“ (1989, Meriden-Stinehour Press).

Tyto úžasné ukázky síly a rovnováhy nebylo možné provádět bezpečně bez předchozího výcviku jak koně, tak jezdce. Právě zde, při přípravě na tyto cviky nad zemí, se vyvinulo umění i věda, jak posadit koně na záď.

(…nebo s jezdcem v sedle, když jsou svaly koně dostatečně vyvinuté, aby unesly celou jeho váhu na zádi, zatímco zvedne přední část svého těla a složí přední nohy od karpů pod sebe. Tím, že se kůň naučí dělat piafu, začne být zřejmé, zda bude schopný naučit se provádět levádu nebo její obtížnější variantu mezair, při které se kůň pohybuje dopředu v pokračování levády, nebo zda by bylo proti jeho přirozenosti po něm chtít provádění tohoto nebo dokonce obtížnějšího cviku nad zemí.)

Jak kůň nese více váhy vzadu, jeho postoj se rozšíří, aby měl lepší oporu. Zde je příklad koně zcela vyváženého na zadních nohách.

(Foto: Španělská jezdecká škola, Mathilde Windisch-Graetz, A.S. Barnes and Company, NY 1956)

 Vévoda z Newcastlu v 17 století napsal: „Hlavním cílem školního koně je dostat ho na záď.“

Knihy od Grisoneho, Duarta, Guerinièra, La Broueho, Vévody z Newcastlu, Pluvinela, Lohneynsena, Steinbrechta, Decarpentryho a mnoha dalších zaznamenaly velký vývoj v tréninku shromáždění.

Při vystoupeních Cadre Noir v Saumuru ve Francii můžeme vidět příklady cviků nad zemí s terre-a-terre, což je stále shromážděnější cval, který mění rytmus. De La Guerinière ho s odkazem na vévodu z Newcastlu popsal jako „…dvoudobý cval na dvou stopách, mnohem kratší a shromážděnější než běžný cval s odlišnou pozicí nohou, kdy se přední a zadní nohy zvedají společně a společně dopadají na zem v pravidelném sledu.“

Tento velmi shromážděný cval, při kterém kůň poskakuje dopředu a zpět, připravoval extrémní dynamiku potřebnou například pro kapriolu.

Ve Španělské jezdecké škole ve Vídni byly k vidění příklady cviků nad zemí, které staví na stále více shromážděné piafě, jež nabírá na dynamice s neustálým zatěžováním zádi, která se snižuje a následně se snižuje i výška zadních nohou. Rytmus se zcela mění, až se zadní nohy úplně zastaví, aby vedly ke zdvihu jako při levádě nebo ke skoku jako při courbettě nebo kapriole.

V nejvyšších formách shromáždění se rytmus rozpadá, protože mechanicky musí. Rytmus není cílem, tou demonstrací je rovnováha, často znamenitá rovnováha. Může být tak baletní a probíhat tak hladce jako u mistrovského kouzelníka, u kterého i když vám řeknou, že se něco stane, nevidíte to. Jen žasnete nad tím, čeho jste svědky.

Jde o to, že i když jezdec nechce pokračovat ke cvikům nad zemí, znalost tohoto procesu mu pomůže rozlišit, které piruety jsou klasicky správnější, které piafy jsou klasicky správnější. Když přehnaně horliví trenéři trvají na vyšší akci zadních nohou v piafě, neúmyslně nutí koně, aby se vymanil z pravého shromáždění. Obvykle se začnou objevovat odchylky, člověk musí stát před a za koněm v piafě, aby viděl chyby, jako je rovnováha na předku nebo vzadu kladení nohou před sebe.

Při piafě je potřeba stát za koněm, abyste viděli odchylky. Zvedání zadních nohou obloukem bez nesení váhy.

(Foto: Dressage for the 21st Century, Paul Belasik, Trafalgar Square Publishing, Pomfret VT, 2002.)

Při pohledu zezadu se postoj často mírně rozšiřuje jako důkaz zatížení. Pokud se postoj zužuje nebo se kůň kymácí, znamená to, že nenese váhu.

 Při správné piafě se zadní končetiny posunují více pod tělo. Nejde o pouhé skrčení zadních nohou dolů nebo dřep, často s aktivními hlezny, ale přitom za kolmicí vedenou od bodu zádi směrem dolů. Kyčle a hřbet musí být silné a flexibilní, aby se zadní končetiny dostaly pod tělo a připravily se ke zdvihu. Při pohledu zezadu se postoj mírně rozšíří jako důkaz nesené zátěže. Pokud se postoj zúží nebo kolísá, nemůže nést váhu. Obvykle to převezme předek a objeví se odchylky předních končetin.

Při správné piafě se zadní končetiny pohybují více pod tělem. Nejde o pouhé krčení zadních nohou nebo dřep, často s aktivními hlezny, ale za svislicí vedenou od bodu hýždí dolů.

 

Piafa, při níž kůň udržuje stálý rytmus, ale neukazuje žádné shromáždění, nemůže být nikdy hodnocena jako piafa vysoké kvality nebo srovnatelná s piafou, která ukazuje shromáždění, ale má chyby v rytmu. Piafa je demonstrací podélné rovnováhy, ne rytmu. Rytmus nemůže přebít shromáždění.

 Těmto piafám chybí shromáždění. Někdy při pohledu ze strany udržují pěkný rytmus. Piafa, při níž kůň udržuje pravidelný rytmus, ale neukazuje žádné shromáždění, nemůže být nikdy hodnocena jako kvalitní piafa nebo srovnatelná s piafou, která ukazuje shromáždění, ale má chyby v rytmu. Piafa je demonstrací podélné rovnováhy, ne rytmu. Rytmus nemůže porazit shromáždění. Ve cvalu odhalují problémy se shromážděním piruety, které se rychle točí nebo jsou naopak příliš zpomalené.

Pokud to jezdci, trenéři a rozhodčí nepochopí, stanou se zastánci novodobé drezury místo toho, aby byla drezura neustále se vyvíjející se disciplínou postavenou na nejméně 500 letech doložených důkazů. Což je v pořádku, ale je potřeba si vysvětlit, na jaké straně se nacházíme.

Z fyzikálního hlediska má přednost shromáždění před rytmem, kvůli jednoduchým pravidlům biomechaniky, kinetické a potenciální energie. Filozoficky řečeno, shromáždění předčí rytmus, prostě proto, že je mnohem těžší ho získat.