Podrobnější zhodnocení různých jízdárenských povrchů nabízí článek Optimální povrch jízdárny. Jeho informace platí naprosto stejně jak pro jízdárny, i pro přírodní terén. K tomu je ale třeba přidat další skutečnosti:

• v přírodě se většinou charakter i kvalita terénu mění po krátkých úsecích, často po pár metrech (či metrech čtverečných): kousek bláto, pak štěrk a najednou pružná tráva;
• v přírodě je terén často členitý a nerovný, i ta nejkrásnější travnatá polní cesta je lehce zvlněná či má aspoň naznačené vyjeté koleje;
• v přírodě se kvalita povrchu mění den ze dne podle počasí; kde je v pondělí pružná hlína, v úterý může být bláto nebo „beton".

Je dobré, když jezdec už své okolí zná a má vytipována místa, kde se dobře jezdí za mokra, kde za sucha, kde rovná cesta končí svahem nahoru nebo naopak dolů, kde je nějaká překážka odpovídající kavaletě, kde se třeba střídá více různých povrchů (čehož lze výborně využít, jak si hned řekneme) nebo kde naopak bývá spolehlivá větší plocha vhodná k projíždění jízdárenských figur. Podle počasí si pak může volit různé „okruhy" či přecházet na jiná vhodná místa, pokud původně zvolená se ukážou být aktuálně nepoužitelná.

Kde jezdit a kde ne

Cesty vysypané sutí, hrubým štěrkem či posázené harampádím jsou k ježdění naprosto nevhodné. Lze je rychle přejít, pokud není možnost je obejít, především bosí koně na nich mohou mít velké problémy i v kroku.

Povláčená, zoraná pole jsou také naprosto nevhodná k ježdění, protože jsou příliš hluboká a nerovná. Raději je obejděte úplně po okraji opatrným krokem.

Hodně uježděné polní cesty, ať už hliněné či jinak zpevněné, asfaltové cesty, betonové panely, poměrně rovné dlaždice a podobné povrchy jsou vhodné pouze ke krokové práci, protože způsobují při došlápnutí velké otřesy a následně poškození tkání končetin, mohou také podkluzovat, především koním okovaným. Lze na nich pracovat na dvou stopách, ohýbat koně či provádět přechody krok - zastavení - couvání. Někdy se stane, že v horkém a suchém létě nemá jezdec možnost jiného povrchu. Naopak v období mokra a bláta či vysoké sněhové nadílky nebo ledu jsou tyto cesty často požehnáním, protože se na nich dá ASPOŇ NĚCO dělat.

Vysoký sníh, hluboká voda, příliš vysoká hustá tráva, úseky s hustě naházeným chvojím a větvemi či obklopené trním (např. ostružiny) mohou být přímo nesjízdné; pokud sjízdné jsou, představují reálné nebezpečí zachycení končetiny koně nebo podkovy, poškrábání koně, ale i nadměrné svalové námahy či hrozí možností ukrytých jam a jiných nebezpečných nerovností. Takovým místům byste se měli vyhnout, pokud jimi musíte projít, pak jen ve vší opatrnosti a příště si zvolte jinou trasu :-). Podobné platí pro vodu s bahnitým či neznámým dnem.

Lesní cesty prorostlé kořeny stromů či s řidčeji naházenými větvemi lze využít pro opatrné projíždění v kroku a zlepšování koordinace pohybu koně. Můžete je využít také k podpoře vytažení koně dopředu a dolů, protože ho to nutí pořádně „se dívat pod nohy".

Lesní cesty lemované stromy s příliš nízkými větvemi dokážou znepříjemnit život především jezdci. Podle situace (výška a hustota větví) po nich lze jet ve všech chodech a podporují schopnost jezdce měnit drezurní sed za sed hluboce předkloněný a zpět. Přimlouvám se však, aby se větvovím sahajícím k očím koně jezdec prodíral pouze opatrně krokem.

Lesní pěšiny mezi stromy představují reálné nebezpečí, že kůň neodhadne šířku a natlačí koleno jezdce přímo proti kmenu stromu. Logicky - s tím, že jezdec ční i do stran, kůň skutečně nepočítá. Tyto pěšinky jsou ale dobré pro nácvik velmi precizního vedení koně, pro zdokonalení jeho poslušnosti a posléze i pro úpravu jeho odhadu do stran.

Polní cesty s vyjetými kolejemi hrozí nebezpečím především zvrtnutí končetiny koně. Pokud jsou však koleje širší a mělčí, s rovným dnem, či je uprostřed spolehlivý pruh země (trávy), lze na nich pracovat na přechodech i na nácviku jemné ovladatelnosti koni.

Cesty vedoucí po vrstevnici s mírným sklonem do strany lze využívat k ježdění v pomalejším tempu, pokud má kůň dobrou koordinaci a zvládá různorodý terén. Samozřejmě sklon by neměl být velký. Jinak hrozí poškození především kolaterálních vazů na dolních kloubech končetin koně.

Travnaté či písčité cesty, měkké lesní cesty, rovné louky, travnaté rovné meze, břehy řek či okraje polí jsou výborným místem pro drezurní ježdění, protože jsou pružné a nekloužou. Bohužel za mokra je kůň rychle rozšlape a udělá z nich doslova tankodrom. Doporučuji je používat především v období sucha, někdy i v období delšího sucha/mrazu, kdy si stále zachovávají určitou měkkost a pružnost. Některé lesní cesty jsou velmi dobře přirozeně drénované a zachovávají si nejen měkkost během suchých letních měsíců, ale i pevnost během období mokra. Přesto je třeba je šetřit!

Sníh, vyšší tráva, mělčí voda, hladce povláčené pole (pouze po svolení majitelem!) či vzácněji písek - to jsou povrchy ideální pro „posilování". Kůň se více boří a musí vyvinout větší úsilí, aby nohy vytáhl nahoru. Je třeba myslet na to, že takový povrch ho rychle unaví (běhali jste někdy pískem po pláži?).

Kopce a svahy jsou výborným místem pro gymnastickou průpravu koně i pro posilování či zlepšování koordinace. Sem patří nejen řádné svahy nahoru či dolů, ale i různé strouhy, škarpy, prolákliny, přírodní schody apod. Více si o tom řekneme kousek dál.

Samozřejmě k drezuře lze použít i některých míst s napadanými kmeny, poslouží jako kavalety či menší gymnastické skoky.

Pojďme si nyní říct pár tipů, jak využít přírodních nerovností a různorodého terénu ke zlepšení poslušnosti koně, jeho přiježděnosti i gymnastické zdatnosti.

Různorodý terén a zlepšení koordinace pohybu koně

Začněme střídáním různých povrchů. Tím, že kůň došlapuje na různě pevný, profilovaný či skloněný povrch, musí neustále upravovat vzájemné poměry napětí všech svalů na těle (nikoli pouze na končetinách) a tím se učí kvalitně a rychle reagovat na nenadálé situace (třeba to, že při cvalu šlápne na rovné louce do hraboší díry nebo mu nevyjde doskok na parkuru). Kvalitu povrchu, na který došlápl, se učí vyhodnotit hmatem (ano, i okovaný kůň, pokud se jeho střel a patky dotknou země, protože právě tam se nacházejí hmatové receptory), otřesy, prošlápnutím šlach, ohnutím kloubu apod. a následně podvědomě upraví napětí i vzájemnou koordinaci všech svalů těla.

To ho učí samotný pohyb v terénu (vyjížďky) a neměl by proto chybět v týdenním rozvrhu žádnému sportovního koně (samozřejmě ani rekreačního). Přesto tomu můžete ještě trochu pomoci, například tím, že budete cíleně procházet místy, kde se různé povrchy střídají po kratších úsecích, cca po 4 metrech. Pojedete po suché cestě a vjedete do blátivé části, pak zase půjdete po suchém úseku. Otočit se a znovu. Podobně můžete chodit přes kaluže, sněhové závěje, vysokou trávu, padlý kmínek nebo roští, ale i přes potůčky, náspy, prohlubně, „schody" či naopak napříč přes asfaltové cesty.

Můžete jezdit na dlouhé otěži a podpořit koně, aby vytáhl krk a jiný povrch si prohlédl, později pak otěže zkrátíte a po koni budete chtít co nejstejnoměrnější přilnutí bez ohledu na terén. Pokud to situace dovolí, můžete různé terény projíždět i v pomalém (shromážděném) klusu, výjimečně cvalu (např. mělké kaluže na jinak rovné pružné cestě).

Přírodní optické hranice

Odlišných povrchů či terénních nerovností a překážek můžete ale využít i jako optické hranice pro projíždění přechodů. Například po pevné půdě klušete, před blátem (kaluží, asfaltem apod.) provedete korektní přechod do kroku, obtížný terén přejdete krokem a na následující pevné půdě opět naklušete. Odtud už není daleko k procválání různých míst (například klušete k potoku, na bezpečném místě jím procváláte a znovu pokračujete v klusu) nebo přeskakování nenáročných překážek či terénních nerovností. I to je pro drezurní účely dobré provádět z klusu či dokonce kroku, protože právě tehdy kůň musí výrazně použít záď a rozvíjí si kmih a sílu potřebných svalů.

Může se stát, především zpočátku, že kůň nechce na nejisté místo vstoupit; klasickým příkladem mohou být kaluže. Projetí takovou „překážkou" pak může sloužit jako výborný cvik pro upevnění nejen poslušnosti, ale i korektních pomůcek. Pouze správně používané otěže a holeně udrží koně v daném tempu a přímém směru, popřípadě mu zabrání uhnout do strany.

Hluboký terén

Projíždění hlubokým terénem v odpovídajícím chodu a tempu zase klade zvýšené nároky na svalovou sílu koně. Ten musí výrazně zvedat končetiny a ohýbat klouby a využít většího kmihu pro každý krok dopředu. Příkladem může být projíždění hlubokým sněhem (vyhněte se ale sněhu s ledovou krustou na povrchu), vysokou trávou, chvojím, vodou, ale i přes napadané kmínky stromů.

Pro protažení celého těla koně je dobré projíždět tímto terénem krokem, přičemž kůň bude na lehkém přilnutí vytažený dopředu a dolů. Nesmí spěchat, má dělat pomalé, ale dlouhé kroky. Pokud situace dovolí, lze takový terén projíždět i v klusu, opět v dobrém vytažení a pracovním tempu. Tímto způsobem se mohou i koně, kteří drobí své chody, naučit více prostornosti.

Na bezpečných místech lze pro rozvoj dobrého kmihu ze zádě takovým terénem i procválat; zcela na pomůckách!

Pro pokročilé dvojice může být zajímavé projíždět hlubokým terénem v menším či větším shromáždění.

Do kopce a z kopce

Samotné projíždění svahů, ať už nahoru či dolů, má pro drezuru velký gymnastický efekt. Stačí krátký svah nízkého náspu, který budete vycházet krokem nahoru a dolů, klidně několikrát za sebou. Ono ostatně cestou nahoru do jakéhokoli strmějšího svahu si kůň dobře protáhne horní linii těla a aktivně použije zadní končetiny, cestou dolů, pokud půjde pomalu, ale pravidelně, se podpoří schopnost jeho zádě se podsadit. Rozvoje kmihu a posílení zádě dosáhnete i cvalem do prudkého kopce; byť krátkého, jen na pár cvalových skoků.

Do prudkého kopce se má jezdit vždy přímo kolmo nahoru a pouze v kroku nebo cvalu, tedy ne šikmo a ne klusem.

Pamatujte, že do prudkého kopce se má jezdit vždy přímo kolmo nahoru a pouze v kroku nebo cvalu, tedy ne šikmo a ne klusem.

Pozvolnější, ale delší kopce lze kromě uklidnění nadměrné bujnosti mladých nebo odpočatých koní využít i pro oživení klusu či cvalu, prodloužení klusových a cvalových kroků. Výbušnost ze zádě zlepšíte i přechody prováděnými do mírného svahu, především „ob jeden či dva chody" (zastavení-klus, krok-cval, zastavení-cval).

Pro zlepšení podsazení slouží scházení prudšího svahu na pomůckách, popřípadě přímo couvání do svahu. Je to však už „extrémní" cvik a je třeba ho přenechat koním na vyšším stupni výcviku. Toto couvání je třeba provádět skutečně pečlivě krok za krokem, na korektním přilnutí a s korektním držením těla. Zpočátku se couvá jen pár kroků.

Klidné stání

Možná vám to připadá divné, ale naučit koně klidně stát patří mezi těžké úkoly. Přesto by to měl každý kůň ovládat, ať už je sám nebo mezi jinými koňmi. Nácvik klidného stání začíná už při procvičování přechodů. Vždy, když zastavíte, nechejte koně chvilku stát a znovu se rozejděte. Postupně budete dobu stání prodlužovat a za velkého chválení se vám podaří takto stát i delší dobu.

Dobré je začít s tímto nácvikem na místě, kde se kůň chová klidně, nikam nespěchá, nevzrušuje se. Až umí stát na svých „oblíbených" místech, můžete po něm tuto činnost chtít i tam, kde mu to je méně příjemné. Toto klidné stání je dobré provázet povolením otěží, což pro koně bude znamenat přestávku v práci, na kterou se bude i těšit.

Příště si prozradíme pár tipů, jak přiježďovat v terénu ve skupinkách a zmíníme se také trochu o tom, co je dobré mít na sobě či na koni a co naopak terénní drezurku ztíží.

Přiložená videa ukazují pár jednoduchých drezurních cviků v přírodních podmínkách.