Pan Michel Henriquet již není mezi námi, zemřel 8. prosince 2014 ve věku devadesáti let, přesto nám i dnes má co říci. Byl to člověk, který se dokázal přizpůsobit modernímu jezdeckému prostředí, aniž by opustil své zásady a metody práce s koňmi, a hipologický svět na něj vzpomíná jako na mimořádného jezdce, vynikajícího trenéra a autora mnoha mimořádně přínosných odborných publikací.

Rozhovor paní Kip Mistral s panem Michelem Henriquetem, „The Vanishing Point of Lightness“ ‒ Mizející bod lehkosti, byl poprvé zveřejněn v americkém časopise Equine Journal v říjnu 2005, a ihned si získal mimořádný čtenářský zájem, který, pro mnohé překvapivě, přetrvává až do současnosti.

Přestože tento rozhovor v některých aspektech koreluje s rokem, ve kterém vznikl, všechna slova, která obsahuje, jsou stále jasná a živá. Vypráví hluboký životní příběh a odkrývá to, co je v moderním pojetí jezdectví tak často skryté a pozapomenuté. Nezbytnost citlivosti, lehkosti a harmonie ve vztahu člověka a koně. Snad si něco krásného a magického z jeho přečtení odnesete, do svého jezdeckého světa i vy, čtenáři EQUICHANNELu.

„Vytrácí se,“ tiše říká Michel Henriquet a dívá se přes jídelní stůl s výrazem zrcadlícím smutek. Je konec dne, kdy jsme spolu mluvili o historii vysokého jezdeckého umění v Evropě. Bledé odpolední světlo je filtrováno starobylými okny Fief de la Panetiere, honosného domu ze 16. století, ve kterém bydlí se svou ženou, olympijskou a mezinárodní Grand Prix šampionkou, paní Catherine Durand.

Naše sešlost zůstala u jídelního stolu ještě dlouho poté, co skončil skvělý oběd, při němž Henriquet mluvil o tom, jak vnímá budoucnost jezdeckého umění.

Položili jsme otázku, která je v dnešní době pokládána stále častěji: „Je možné, aby klasické jezdectví bylo úspěšně kombinováno s moderní sportovní drezúrou?“

„Ne, mistr Nuno Oliveira se domníval, že je zcela nemožné spojit klasické jezdecké metody, tedy jezdecké umění školy ve Versailles, s moderní drezúrou,“ říká pan Henriquet stejně jasným a silným hlasem, jakým je zvyklý velet svým žákům na jízdárně. „A já si myslím totéž.“

„A také ano. Catherine a já se právě o toto spojení snažíme. Aby Catherine mohla úspěšně závodit, musí se chovat tak, jako by podle zásad légereté (lehkosti) nejezdila, přestože právě touto metodou se vzdělává jak ona, tak i její kůň. Catherine musí předstírat, že nepokračuje v tradici, kterou stvořili mistři klasického jezdectví, v tradici, která si lehkosti cenila jako symbolu nejvyšší možné jemnosti, která je ve vztahu koně a člověka možná. Ve svém jezdeckém projevu simuluje silný kontakt s koněm, který rozhodčí chtějí vidět a který očekávají.“

Tato dualita ukazuje, že se jedná o střet dvou protichůdných světů a tedy i o fascinující příběh. A protože všechny dobré příběhy si zaslouží dobrý začátek, začneme právě tam...

Oživení minulosti

Jezdecká akademie ve Versailles, k níž Henriquet často odkazuje, reprezentuje filozofii vysokého jezdectví, které vzniklo při Manége du Grande Ecurie du Chateau de Versailles (Velké stáje zámku Versailles, dokončeny 1683). Zde král Ludvík XIV. založil jezdeckou školu, pod níž spadaly i více než dvě desítky dalších jezdeckých akademií, které se nacházely v blízkosti Paříže a jejím okolí.

Jezdectví zde bylo vyučováno v duchu lehkosti a harmonie, věrné standardům, které nastavil Xenofón. Mistři školy ve Versailles dále rozvíjeli a vylepšovali ty nejlepší myšlenky a vyhledávali vše přínosné, co nabízelo evropské jezdectví 17. a 18. století. Versailles bylo v té době Mekkou lehkosti.

„V dobách revoluce,“ říká Henriquet, „byla jezdecká akademie ve Versailles zrušena. Královští úředníci a šlechta, v obavách před popravou gilotinou, uprchli z Francie a hledali uplatnění v ostatních evropských monarchiích, především pak ve Vídni a Německu (to je také důvodem, proč se Německo stalo centrem drezúrního ježdění). Později, za vlády Napoleona, který nebyl drezúrním jezdcem, v důsledku válečných konfliktů klasické jezdectví z Francie zcela zmizelo.

A tradice akademického klasického jezdectví se již neobnovila. Nezapomínejme, že Cadre Noir je vojenská jezdecká škola, a proto v Cadre Noir drezúra jako taková nikdy neexistovala. V současnosti tedy tradice klasického jezdectví ve Francii neexistuje a musíme ji hledat v Německu.“

Zajímavé je, že když Henriquet v padesátých letech začínal svou jezdeckou kariéru, zcela instinktivně se vydal hledat „ztracenou školu“ do Versailles a toto hledání „svatého grálu“ vysokého jezdectví se stalo vášní, která určovala celý jeho život.

„Zabýval jsem se studiem lehkosti v jezdectví tak, že jsem studoval staré obrazy a knihy. Uvědomil jsem si při pohledu na evropské obrazy ze 17. a 18. století (při těchto slovech Henriquet ukazuje na jezdecký výjev, obraz starého vlámského mistra umístěný na čestném místě na zdi), že lehkost a rovnováha (harmonie), kterou měli jezdci na koních té doby, je dnes zcela ztracena. V době, kdy jsem se studiem jezdectví zabýval, nebyly k dispozici žádné knihy o výcviku koní a jezdců, které by odkazovaly ke starým tradicím. Četl jsem tedy Xenofóna a začal jsem sbírat a studovat knihy sepsané v 16., 17. a 18. století, mistry: Salomon de la Broue, Antoine de Pluvinel a Françoisi Robichon de la Guérinière. Tehdy jsem si uvědomil, že ve všech královských stájích patřili ve své době k tomu nejlepšímu koně se španělskou krví. Jestliže tedy metody, které popisovaly staré knihy, byly hudbou, pak by koně byli hudebními nástroji, na něž se podle těchto zásad mělo hrát.

Rozhodl jsem se tedy najít svůj vlastní hudební nástroj a současně jsem začal hledat mistra jezdectví, který by věděl, jak tuto dokonalou „rovnováhu“ vytvořit.“

„Našel jsem královské iberské koně ve Španělsku a Portugalsku a bylo mi řečeno, že v Portugalsku najdu akademii, která ctí obdobné tradice, které byly k nalezení v zaniklém francouzském dvorním jezdectví. A proto jsem se rozhodl vyrazit právě tam. Těsně před odjezdem mě ale ve Francii zdržela nečekaná událost a místo sebe jsem do Portugalska poslal svého kamaráda. Když se po třech dnech vrátil, řekl mi, že našel mistra klasické drezúry a pozval ho na návštěvu. Den na to jsem popíjel šampaňské s Nuno Oliveirou.“

„Nuno studoval celý život pod vedením portugalských mistrů jezdectví, jejichž metody výcviku koní odkazují ke klasickému vysokému jezdeckému umění Francie. Než jsem se seznámil s Oliveirou, našel jsem prostřednictvím knih hudbu, techniky 18. století a také hudební nástroje, královské koně. V Nunovi jsem našel mistra, protože knihy k dokonalému poznání nestačily. Naštěstí byl Nuno v mém věku, a tak se z nás mohli stát nejlepší přátelé. Od tohoto dne až do doby, kdy asi o třicet let později Nuno zemřel, jsem nikdy neprožil více než dva měsíce, aniž bych Nuna v Portugalsku nenavštívil a nepracoval s ním či by Nuno nepřijel za mnou do Francie. Tak v podstatě Nuno Oliveira přinesl francouzské klasické jezdectví zpět do Francie.“

Definování klasického výcviku

Názory a úsudek Michela Henriqueta nejsou utvářeny srovnáváním klasického jezdectví s moderní německou jezdeckou školou, která dnes drží otěže sportovních drezúrních soutěží. Obě tyto školy jsou jiné, říká Henriquet.

Hlavním znakem klasického jezdectví je lehkost kontaktu mezi jezdcem a koněm. Klasicky vzdělaný kůň je schopen provádět cviky na volných či zcela zahozených otěžích a přitom se „sám nese“ a udržuje pravidelnou kadenci. Právě toto kultivované a harmonické úsilí je demonstrováno fotografií na titulní straně knihy Henriquet On Dressage, autor Michel Henriquet a Catherine Durand (Henriquet o drezúře, knihu lze objednat například zde), která vyobrazuje Catherine a jejího koňského partnera Orpheé.

Své myšlenky Henriquet výstižně formuluje ve svém článku, který byl zveřejněn v časopise Dressage Today (Drezúra dnes), kde uvádí:

„Nejvyšší výraz jezdeckého umění je kentaurovým monologem, projevem nepravděpodobného. V tomto slova smyslu je to nešťastné umění, protože jeho úspěch není založen jen na technické dokonalosti. Zde se totiž, tak jako v tanci, umění rodí z půvabu gesta, z harmonie, kterou nelze jasně formulovat. Každý kůň má svůj vlastní výraz a je úkolem jezdce, aby tento výraz odhalil. V „haute école“, v této škole lehkosti, není kůň trénován, ale instruován. Kůň musí mít dar. A to je to, co odlišuje jezdecké umění od „jednoduchého“ výcviku, pouhého seznamu výcvikových postupů, od sportu, kde hodnota je spíše ve výkonu nežli v estetice.“

Může jezdecké umění přežít?

Pokud klasické jezdecké umění nelze kombinovat s moderním sportovním jezdectvím, jak by mohlo přežít?

Henriquet tvrdí, že již téměř není možné nalézt klasické mistry, kteří znají staré postupy a umí „stvořit“ klasického jemného jezdce a koně, kteří spolupracují na principu lehkosti. A i kdyby toto tvrzení nebylo pravdivé, Henriquet říká, že jen velmi málo lidí má dnes čas se této velice dlouhodobé a náročné práci, jejíž mistrovské ovládnutí může trvat celý život, věnovat.

Lehkost je zde demonstrována nejen charakteristicky prověšenou otěží, která jasně dává najevo, že kůň se nese sám, ale i celkovou rovnováhou a pružností jak koně, tak i jezdce.

Ve své knize Henriquet on Dressage uvádí Henriquet stručnou definici tzv. „konečné, dokonalé rovnováhy jezdeckého (rytířského) koně“, která je ve francouzštině nazývána „rassembler“ a která by měla být konečným cílem klasického jezdectví.

„Rassembler lze docílit skrze podsazení zadních končetin (hlezna), které aktivně došlapují pod těžiště koně, díky čemuž dojde k odlehčení a vzpřímení předku. To poskytne energii potřebnou pro energickou a okamžitou reakci. Správná rovnováha umožňuje rozložení hmotnosti a síly mezi předními a zadními končetinami koně. Zkrácení kroku a přiblížení se zadních končetin k těžišti zaručuje maximální možnou míru hybnosti ve všech směrech, což následně umožní harmonické a plynulé přechody a posílí rychlost reakcí koně na pomůcky. To vše umožní koni získat lepší, brilantní vznos a flexibilitu.“

Dále Henriquet mluví o pozici hlavy, které se týká francouzský termín „ramener“. Henriquet k tomu uvádí:

„Ramener, který určuje polohu koňské hlavy, která má být co nejblíže svislici, tedy má být na kolmici, je pouze jedním z prvků rassembler (tedy dokonalé formy jezdeckého koně). Bez rassembler nemá ramener absolutně žádný smysl. Nesprávný princip snahy o docílení ramener (pozice hlavy) způsobuje mnohem více škody nežli užitku. Bohužel téměř všichni jezdečtí koně jsou učeni pouze samotnému ramener, aniž by byli dále školeni k celkovému rassembler.

Výsledkem je smutné tahání za otěže, při kterém je citlivá huba koně poškozována udidlem. Lze vidět to, co plukovník Alois Podhajský nazýval „falešný rassembler“, který vzniká tlakem, jež na koně působí odpředu dozadu.“

Je jasné, že Henriquet je velmi znepokojený účinky této „komprese“ na koně a dále pak konstatuje, že kůň se může pohybovat v pozici rassembler pouze tehdy, pokud ho jezdec, mající hluboký sed a stabilní těžiště, je schopen shromáždit tak, aby všechny části těla koně byly propojeny a byly schopny optimálního svalového napětí.

Celá tato diskuse poukazuje na bezpodmínečnou nutnost rovnováhy a pružnosti na straně jezdce.

„Je nemožné jezdit v duchu lehkosti a uvolnění, pokud student nemá záda a pánev zcela pružné, flexibilní, když není pohyb jezdce v dokonalé harmonii s pohybem koně. Ruka musí být dokonale stabilní. Pokud spodní část těla jezdce není schopná absorbovat pohyb koně, ruka stabilní nebude. Jestliže má jezdec mít tuto schopnost, potřebuje absolvovat nejméně tři roky intenzivní práce na koni každý den.

Ve Španělské dvorní jízdárně ve Vídni je první ročník studentů denně lonžován 1,5 hodiny, druhý ročník pak každý den 45 minut. Dva roky stráví jezdci pouze na lonži. Teprve ve třetím ročníku začínají s gymnastikou a cvičením. Dnešní způsob života nám běžně toto neumožňuje.“

Henriquet podotýká: „Je to příliš náročné, proto je dnes téměř nemožné sladit klasické jezdectví s moderní sportovní drezurou.“

Na druhou stranu ale Henriquet tvrdí, že on a Catherine mohou úspěšně soutěžit a zároveň využívat principy výcviku podle klasických zásad.

„Ve skutečnosti“, uvádí Henriquet, „neděláme nic zvláštního. Vychováváme koně podle principů lehkosti nezávisle na tom, zda se jedná o klasické jezdectví nebo moderní drezúru, trénink koně je stejný. Rozdíl spočívá v tom, že v akademické drezúře je kontakt s hubou koně mnohem lehčí, než jaký jsme zvyklí vidět v moderní sportovní drezúře. Rozhodčí nechápou, že jezdec může být na velmi vysoké soutěžní úrovni i s prověšenou otěží. FEI požaduje, aby jezdec byl prostřednictvím otěže v kontaktu s hubou koně. Pro rozhodčí je ideální kontakt 5‒10 kg. Pro Nuna a mě je tento kontakt měřen v gramech.“

Navzdory těmto pravidlům se ale před téměř 20 lety dostala francouzská akademická drezúra do světa mezinárodního drezúrního sportu. A to prostřednictvím Catherine a jejího iberského koně Orphée.

„Rozhodli jsme se, že Catherine začne soutěžit. V prvním roce se stala vicemistryní Francie, další rok získala titul Mistr Francie, v dalším roce již byla členkou francouzského olympijského drezúrního týmu v Barceloně. Od té doby úspěšně soutěží na mezinárodní sportovní scéně.

Catherine předstírá, že má velký kontakt s hubou svého koně, aby si rozhodčí nemysleli, že jezdí na prověšené otěži, což je dle současných pravidel nepřijatelné. Ale nebylo by mnohem krásnější sledovat koně, který je ježděn na volné otěži než na napjaté?“ ptá se Henriquet.

„Jestliže existuje svoboda (otěže), můžeme vidět koně, který cvik předvést chce a neprovádí cvik jen proto, že někdo tahá za otěže jako blázen.“

Při sledování Catherine, která jezdí svého Grand Prix koně (Carinho des Noes, vysoký, mohutný, tmavě čokoládový andalusko/lusitánský hřebec), je člověk ohromen mimořádnou pružností koně a jezdce školeného dle klasických zásad.

Hřebec se pod Catherine pohybuje s kočičí elasticitou a silou, v plné důvěře, s dokonalou kadencí a meditativním výrazem v očích. Člověk nezaznamená žádný pohyb Catherininých rukou nebo nohou, když hřebce vede ve všech chodech, které mění bezchybnými přechody.

I přesto otevírá Henriquet okno, aby Catherine řekl: „O trochu více lehkosti, prosím!“. S pousmáním a porozuměním zvedne Catherine Carinha do cvalové piruety, ve které se nese jako pírko, a následují letmé přeskoky jedna jedna. Na závěr hřebce přivede vznosným, pro toto plemeno typickým klusem ke galerii, kde předvedou piafu. Zvuk kopyt zní jako tlukot srdce, jako metronom, pravidelně a čistě, protože kůň pracuje v dokonalém souladu se svým jezdcem.

Tento hřebec je zcela fit, dokonale soustředěný, očividně se radující z budování své fyzické síly ... vypadá, jako by v piafě mohl zůstat navždy. Jen je třeba pamatovat, že méně je někdy více. Jemnost, svůdně prověšená otěž a půvab tohoto výjevu jsou až hypnotizující.

Dokážu si představit, jak sleduji tuto výukovou lekci v jedné z královských akademií v 18. století, v době, kdy čas nebyl tak podstatný, jako je dnes, kdy nebylo třeba využívat zkratky, „rychlé záplaty“, kdy nebylo třeba soutěžit ... jen koně a studium jezdeckého umění.

A nakonec

Ke konci dne jsme pochopili, že život, který je prožíván s cílem ovládnout jezdecké umění bude, pravděpodobně, životem jen sám pro sebe. Mohou lidé žijící mimo Francii vidět toto nádherné jezdectví ve znamení lehkosti?

„Neznám nikoho ve Francii, kdo takto jezdí,“ říká Michel Henriquet melancholicky.

„Možná že jsou v Portugalsku dva nebo tři jezdci, protože Nuno Oliveira v roce 1989 zemřel. Celý život jsem se snažil prosazovat jezdectví podle zásad, které mi předal Nuno Oliveira, ale nedělám to pro peníze, protože v tom peníze nejsou. Považuji se za amatérského trenéra a nikdy jsem se svými koňmi nic nevyhrál. Na svých koních jsem jezdil po nocích, protože 12 hodin denně jsem pracoval jako obchodní ředitel pařížských mlýnů. Žiju ze svého starobního důchodu, příjmy z lekcí, které dávám zde ve stáji, sotva stačí na pokrytí nákladů. Z tohoto výcvikového střediska nemáme ani dolar zisku. Nejlepší mladí koně stojí stovky tisíc dolarů a my si je nemůžeme dovolit koupit, což samozřejmě ovlivňuje Catherininu možnost soutěžit na nejvyšší úrovni a demonstrovat tak výsledky klasických výcvikových metod ve sportu. Catherine pracuje s obrovským nasazením a soustředěním, každé ráno odjezdí pět koní a odpoledne pracuje jako lékař dermatolog ve své ordinaci a navštěvuje pacienty. Dnes po svých ranních lekcích s koňmi a po vynechání svého vlastního vynikajícího oběda odjela na místní závody soutěžit s hannoverskou klisnou Farahim.“

Farahim je velká klisna, o které Henriquet říká, že ji není snadné jezdit, přesto ale ve chvíli, kdy se shromáždí, vypadá jako nádherný iberský kůň.

Přestože je Henriquet známý svou láskou k iberským koním, věnuje se i koním německým, na kterých dokazuje, že „škola lehkosti“ může být využita při výcviku všech plemen koní. Není to jen disciplína, o které se píše v knihách. V roce 2005 Catherine v drezúře vyhrála Coupe de France (Pohár Francie) a mnoho dalších Grand Prix soutěží s Carinhem a taktéž s Farahim.

Nechce se nám, ale musíme uvěřit, že Henriquet má pravdu. Jsme svědky mizení lehkosti v jezdeckém umění v té formě, v jaké byla po staletí známa. A to navzdory jeho neúnavné práci.

Přesto Henriquet zakončil náš den povzbudivou poznámkou: „Každý kůň může být ježděn s lehkostí. Temperament a tělesná konstituce jsou důležité, ale nejdůležitější je osoba, která sedí na koni. Jezdit je více, než vyhrávat. Xenofón před tisíci lety, když hledal spojení s božstvím, napsal, že akt jízdy musí být něco víc, než jen styl. Musí to být filozofie, stav mysli, odevzdání se plnému uvolnění ... lehkosti samotné.“

 

Poděkování za možnost zveřejnit překlad tohoto rozhovoru patří jeho autorce a mé přítelkyni, paní Kip Mistral. V brzké době budou následovat překlady některých jejích dalších článků. Doufám, že se z nich budete těšit stejně, jako se z nich těším já! :)

Webové stránky paní Kip Mistral najdete zde www.kipmistral.com, vydala také knihu Horse Training In-Hand: A Modern Guide to Working from the Ground