Spousta lidí tenhle problém za celý svůj život vůbec nepozná, protože mnoho rekreačních koní, zejména plnokrevníků a westernových plemen s nevýrazným a plochým pohybem hřbetem téměř nehýbe. Pamatuji si velký šok, když si můj manžel, obstojný rekreační jezdec, zvyklý na mého starého plnokrevníka, jednou sedl na mého drezurního, dost nepohodlného valacha. Já jsem si vůbec neuvědomila, že by něco mohlo být špatně, koně na lonži jsem naklusala a muž byl druhým nebo třetím krokem katapultován na krk. Dalo mi velkou práci mu vysvětlit, že jsem mu vážně neusilovala o život :-) Pokud dlouho jezdíte na pohodlných nechodových koních a hodláte přesedlat na něco „nadupanějšího", buďte připraveni, že se možná budete muset naučit znovu sedět.

O přizpůsobivosti a potřebě kontroly

Čím je člověk starší, tím méně je přizpůsobivý duševně, ale i fyzicky. Zatímco pro dítě je poměrně snadné a přirozené se přizpůsobit pohybu koňského hřbetu, s věkem se tato schopnost vytrácí. A není to otázka jen fyzické pružnosti, kterou můžete udržovat cvičením, je to i o hlavě. Nemám teď na mysli strach - ten je sice překážkou uvolnění také, ale určitě ne jedinou. Několikrát se mi stalo, že jsem se snažila klienta přesvědčit, že se musí psychicky uvolnit a zbavit strachu a on mi oponoval „já ale vůbec nemám strach, tak proč mi to nejde?". Hodně nás totiž brzdí i potřeba kontroly - nad koněm, nad jeho pohybem i nad situací.

Malé dítě moc věcí pod kontrolou nemá, protože na to zkrátka nemá schopnosti. Samo se neprosadí, musí spoléhat na ochranu ostatních a umět se jim přizpůsobit je pro něj velmi důležité. Postupně, jak se vyvíjíme, máme pod kontrolou stále více věcí, své tělo, své dovednosti a postupně i mnoho věcí ve svém okolí. Jsme čím dál lenivější se přizpůsobovat a raději přizpůsobujeme své okolí sobě. Čím větší máme sklony k dominanci, tím více si odvykáme přizpůsobivosti.

Když potom sedneme na koně a cítíme se nepohodlně, automaticky saháme po své celoživotní strategii - nechceme přizpůsobovat sebe koni, protože to znamená námahu, nepohodlí a také riziko neúspěchu a mnohem radši „montujeme" koně do pohybu, který pro nás bude příjemný. Takhle napsáno to zní pro nás trochu nelichotivě, ale ne vždy to musí být špatně, pokud si uvědomujeme, co děláme (je nesmysl se za každou cenu snažit vysedět koně, který je ztuhlý a nenechá nás sedět). Problém je, že tohle je do jisté míry automatická a neuvědomovaná reakce a jako taková je špatná. Uvedu jednoduchý příklad. Asi nejhorší moment na vysezení je přechod ze cvalu do vysezeného klusu. Ten dokáže rozhodit každého méně rutinovaného jezdce. Učíme-li nezkušené dítě, zpravidla v tomhle momentě zahodí otěže, chytne se sedla a začne balancovat, aby nespadlo. Učíme-li dospělého (nebo zkušenější dítě, které už ví, že koně může ovládat otěžemi), jeho automatickou reakcí je spíš zatáhnout za otěže, aby kůň zastavil. Tedy ne přizpůsobit sebe koni, ale zarazit ten nepříjemný rozhazující pohyb. Prvním a nejdůležitějším krokem je tuto tendenci si uvědomit. Jen tak s ní můžeme něco udělat.

Jakmile víme, jaký problém hledáme, vidíme jeho důkazy všude. Především v tahání za otěže. Dalším problémem je křečovité tisknutí nohou, jako bychom chtěli koně rozštípnout. Zatínání svalů, od zatnutých zubů počínaje, koleny nebo patami zabořenými do koně konče. To všechno je kontraproduktivní a je to způsobeno podvědomou snahou bojovat namísto přizpůsobit se. První, co musíme udělat, je vědomě tento zvyk přepsat. Necítím se komfortně = uvolním se, přizpůsobím, nechám věci (a pohyb) plynout. S ničím kolem sebe nebojuji, jen vnímám a pluji. A dýchám. Také plynule, pravidelně a zhluboka.

Spousta lidí říká, že nepotřebují lonž, protože jejich kůň je hodný. Jenže víte, proč se máte učit správně sedět na lonži? Protože tam můžete skutečně a doopravdy vypnout. Ani vaše podvědomí nemusí hlídat, zda kůň nemění směr a rytmus pohybu, od toho je na zemi lonžér. Ideální je, je-li kůň vyvázaný - jednak je příjemnější na vysezení a lépe pruží, ale také se nemusíte zaobírat jeho rámcem. Zkrátka vůbec ničím, jen se uvolnit a poddat se pohybu.

Jak koni nevadit

Co se stane, když vypnete a necháte věci plynout? Pravděpodobně se budete cítit přinejmenším zpočátku velmi nepříjemně, budete mít pocit ztráty kontroly nad situací a potřebu „nějak" se držet. To je v pořádku, je to nezvyk. Zapomeňte ale na držení se koleny. Ideální je nedržet se ničím, balancovat s vodorovnou pánví na sedacích kostech. Pokud se totiž držíte, napětí svalů se přenáší dál, z nohou se přenese i na bedra, z rukou do ramen a za chvíli budete ztuhlí a nebudete schopni dostatečně vypružit pohyb koně. Pokud balancujete na sedacích kostech, také zapojujete svaly, abyste zůstali v rovnováze, ale neustále měníte jejich napětí, nezůstáváte ztuhlí, takže můžete i pružit. Jestliže se ale cítíte příliš nepříjemně a máte pocit, že skutečně padáte, je lepší se přidržovat rukama než tisknout ke koni nohy. Ruka na madle nebo přední rozsoše vám dodá potřebnou jistotu, ale pamatujte - je tam jen pro jistotu, odložená, uvolněná. Chytnete se jen, pokud už vážně padáte, jinak platí to, co jsem o napětí svalů psala výše.

Mimochodem, víte, kde jsou sedací kosti, že? Měli byste je dobře cítit v sedle a hlavně si je dobře uvědomovat, protože když chcete balancovat, musíte do nich soustředit veškerou svou váhu horní části těla. Nemám tím na mysli, že byste se měli „rozkecnout" a sedací kosti zavrtat koni do hřbetu, můžete být narovnaní a odlehčení, pokud to zvládáte, pointa je v tom, kam má váha směřovat. Tedy přímo dolů, nikoli do strany, jste-li křiví, ani dozadu ani dopředu. Vezměte si oblíbené dívání se dolů - v tu chvíli váha vaší hlavy (a ta není zrovna lehká) nesměřuje dolů, ale převažuje vás dopředu a musíte to svaly vyrovnávat. Jestliže budete pomyslně koncentrovat váhu všech částí svého těla do sedacích kostí, budete sedět přesně v těžišti a mít pánev ve správné pozici. Se zavřenýma očima to ucítíte nejlépe.

Více toto rozebírám ve stařičkém článku, kde popisuji památný trénink kdysi dávno, kdy jsem objevila, že existuje něco jako sedací kosti a jak v sedle balancovat: http://www.equichannel.cz/proc-mi-kun-nerozumi-iv-mily-denicku (bohužel obrázky zmizely už v propadlišti serveru a dějin).

Pokud se vám podaří takto vyvážit horní část těla a udržet nohy volně spuštěné dolů, máte velkou šanci, že udržíte rovnováhu. Neřešte v tuhle chvíli, jestli máte perfektně rovná záda nebo zda máte přiložené holeně. Důležité je, že se poddáváte pohybu, že vám zadek neskáče v sedle a nic nezatínáte. Teprve když se naučíte být dostatečně povolení, abyste se přizpůsobili pohybu a dokázali „jít s koněm", můžete pokračovat dál. Vytáhnete se z pasu, zpevníte tělo, našlápnete si třmeny a můžete odlehčovat sed. V této fázi přechodu na třmeny čeká další úskalí - mnoho jezdců, když dostane třmeny, nedokáže udržet volně spuštěnou nohu, ale vytahuje ji. Je potřeba mít třmen lehce našlápnutý, tedy mít v něm skutečně oporu a lehce pružit v kotnících. Tím odlehčíte pánev, která pak v kyčlích dokáže lépe vypružit pohyb koně. Je nesmírně těžké přesvědčit tělo, že některé svaly mají pracovat a jiné zůstat uvolněné, protože svalové napětí se přenáší. Budete muset tedy nejprve natrénovat uvědomování si a koordinaci jednotlivých svalových partií.

Pak zřejmě narazíte na to, že máte příliš slabé svaly „jádra" těla - což jsou hluboké svaly trupu, které dokáží udržet podsunutou pánev a zpevněné tělo. Věnujete tolik energie a koordinace tomu, abyste udrželi pánev podsunutou, že se vám horní část začne bortit - nelekněte se toho a nezoufejte, je to normální součást jezdeckého vývoje. Postupně se vypracujete natolik, že udržíte tělo zpevněné a vytažené delší dobu. Dalším velkým oříškem je křivost jezdce. I když to o sobě nevíme, většina z nás není symetrických (koneckonců stejně jako koní) a to způsobuje, že na jednu ruku máme výrazně větší problém než na tu druhou. Křivosti se ale budeme věnovat později v samostatném článku.

Podrobně jsme se pozicí pánve a vývojem sedu jezdce zabývali ve článku o vývoji sedu.

Další věcí, která vám pomůže, je rytmus. Už jsme psali (zde), jaký vliv má rytmus na uvolnění koně a to samé platí i pro jezdce. Pokud kůň kluše v pravidelném rytmu, vaše tělo se přizpůsobí mnohem snáz a lépe najdete rovnováhu. I proto je důležitá lonž a zkušený lonžér, který pravidelný rytmus dokáže zajistit. Jakmile jste schopni uvolněně sedět v pravidelném rytmu, stupňujte nároky. Zrychlujte a zpomalujte a stále se přizpůsobujte pohybu koně. Potřebujete se naučit, že když vás cokoli rozhodí, nesmíte reagovat ztuhnutím zad a zatažením za otěže, ale zůstat uvolnění a pokračovat s pohybem koně.

Srážka s fyzickými limity aneb „těžký kůň"

Když se naučíte mentálně uvolnit a uvolnit a zároveň zpevnit své tělo, dokážete „nevadit" většině koní, v závislosti na svých fyzických dispozicích (každý jsme jinak pružný). Existují ale i koně, kteří jsou jen pro extrémně pružné jezdce. Zkrátka rozsah jejich pohybu je tak velký, že pokud nejsou shromáždění, rozsah pružnosti vašich beder to prostě nedá. Jedna moje trenérka kdysi prohlásila, že to jsou koně, kde se v prodlouženém klusu „potkávají játra s ledvinami." Jejich jezdce poznáte třeba podle toho, že zásadně nechodí jezdit po obědě :-) To se týká především drezurních specialistů. Anebo tolik drncají, že tak rychle pružit nestíháte. To zase bývá problém ztuhlých, bolavých, opotřebených koní s chody typu „šicí stroj". Pak, pokud dosáhnete na své fyzické hranice a přesto nejste schopni pohyb zvládnout vypružit (nebo pouze krátkodobě, protože vás to vyčerpává a zdravotně poškozuje), vám nezbývá, než hledat, co změnit. Najít nějaký „fígl", který vám umožní nezauzlovat si páteř, nevyhodit čtyři plotýnky a přesto koni nevadit. Jak na to?

Hlavním „fíglem" je právě výše popsané odlečení sedu a nalezení větší opory ve třmenech. Pozor, nesmí to být předklon, zůstáváte narovnaní. Usadíte se na sedacích kostech, vytáhnete se z pasu nahoru krásně napřímení a zpevnění a lehce se opřete o třmeny. Máte celé tělo zpevněné, koně si přidržujete mezi nohama, ale jinak ho pod sebou necháte volně proplouvat. Je to pocit, jako když spíš stojíte, než sedíte, ale s úplně volnými bedry. Tím, že koni nesedíte hluboko ve hřbetě, nemusí vaše tělo absorbovat tolik pohybu, část ho propustíte dopředu a i pro něj je toto uvolnění hřbetu mnohem příjemnější a pohybuje se uvolněněji a prostorněji. Když se dobře podíváte na jezdce drezurních „holanďanů" a mladých koní, zjistíte, že takto „nesedí" většina z nich, takže to zjevně funguje.

Často je vidět u drezurních jezdců záklon, zejména v prodlouženém klusu. Je to trochu pohodlnější, než sedět kolmo, protože vám pánev lépe „zapadne do sedla" a můžete koně postrčit sedem, ale fyzioterapeutka Zuzana Suzan před ním varuje: „Dojde tak k velkému napětí zádových a břišních svalů. Tím si jezdec uměle vytvoří určitou formu zpevnění trupu. Tím, že je větší zatížení na sedacích kostech pánve, noha ztrácí opěrnou funkci ve třmenu. Svaly nohy začnou táhnout k pevnému bodu na pánvi. Svaly přední strany stehna mají tendenci táhnout koleno nahoru kvůli zaklánějícímu se trupu. To samé se děje se svaly na zadní straně stehna, které zase ohýbají nohu v koleni směrem k zadku, kde je váha těla, a tím vzniká fenomén paty nahoru a ztráty třmenu. Jezdec se přidržuje stehny a blokuje pohyb pánve. Kvůli napětí břišního svalstva jezdec dýchá nahoru do hrudníku a zvyšuje napětí šíje, hlava má tendenci k předsunutému držení, což krční páteři taky nepomůže.

 Dalším fenoménem takto zvolené pozice je ruka jezdce, ta při záklonu tvoří hlavní stabilizační funkci a pevný bod si najde v koňské hubě. Záklon na jedoucím koni je velmi nestabilní poloha a proto, aby se do něj mohl jezdec položit a uvolnit, použije otěže jako vlečné lano - jako vodní lyžař. Vysedět na koni pracovní klus v záklonu bez toho, abychom měli v ruce otěže a přidržovali se tahem za ně, je prakticky nemožné, klidně si to na lonži vyzkoušejte :-) Nadměrné zatížení sedacích kostí taktéž blokuje pohyb zad koně, nadměrně tlačí hřbet směrem dolů, blokuje pohyb hřbetu do stran a kůň se brání vyklenutí, tuhne a utíká dopředu. Jezdec vnímá tuhost a napětí jak své, tak koně, a těžce se mu dýchá."

Další doporučení, které pro vás mám, je - nebojte se experimentovat! Nejprve samozřejmě musíte vědět, jaký pocit hledáte a snažit se zachovat pravidla správného sedu, popsaná výše. Pak hledáte tu správnou pozici, která vyhovuje právě vám a vašemu koni, protože i v mezích výše uvedených zásad jsme každý trochu individualita. Jen zkoušením tedy zjistíte, jak to nejlépe vyhovuje právě vám. Univerzální rada neexistuje, ale tady je několik tipů různě pokročilých drezurních jezdců, které jsem posbírala a kde můžete najít radu a inspiraci k vyzkoušení:

„Pomohlo mi přesně to, co popisuješ nahoře - sednout si na zadek a hlavně přestat tahat za otěže. Jezdila jsem vždycky tak, že když kůň klusal pomaleji, tak jsem seděla, jenže to jsi mi říkala, že je pod kmihem. Když jsem ho pobídla víc, tak to začalo drncat a já se chytala za otěže - jenže to drncalo ještě víc. Až když jsi na mě moc řvala, ať ho netahám a povolila jsem otěže, zjistila jsem, že se na něm dá sedět, i když jde rychleji, když ho rukama neblokuju."
(Jojo, řvu, když mí svěřenci tahají koně za otěže :-))

„U nás byl problém málo kmihu a zádi za koněm. Což jsem ale netušila, pořád jsem měla takový zvláštně nepříjemný pocit, že sedím v dolíku a tak zvláštně nepravidelně drncám. Ne že by se to nedalo usedět, ale pořád to nebylo ono a ani kůň nebyl dost uvolněný. Na závodech mi rozhodčí psali, že je kůň „ospalý" a že má málo kmihu, ale když jsem víc tlačila, jen to víc drncalo a pak jsem mu začala i vadit rukou. Co mi vlastně pomohlo, když přišla trenérka a řekla mi, že nesmím tlačit, ale nastartovat záď, aby kůň jel sám. Vzala si tušírku a koně mi ze země potušírovala. Pocit se okamžitě změnil, najednou jsem seděla „do kopce" a kůň chytil pravidelný rytmus. Pak jsem se učila jezdit s tušírkou já - dala jsem lehkou pobídku a hned holeně zase uvolnila. Jakmile kůň „ztratil záď", jen lehká pomůcka a pak bičík. Funguje to výborně, nemusím pak tlačit, kůň „jede" a mně se sedí dobře. Sama to zatím nezvládám, nepoznám, kdy mi začíná zaostávat záď a když to cítím, je už pozdě, takže potřebuji dohled trenéra."
(Ještě že ty trenéry máme.)

„Mně pomohl jiný kůň. Ten můj není nejpohodlnější a já se na něm zkrátka nedokázala usadit, nedokázala jsem chytit rytmus pohybu. Pak jsem začala k němu jezdit ještě klisnu, která sice také není úplné „kanape", ale má pohyb pravidelný a na ní jsem pochopila, co vlastně má moje tělo dělat. Postupně se mi to daří přenášet na svého koně, ještě to nevydržím úplně dlouho, ale zlepšuje se to."
(A nejvíc se to zlepšuje, když člověk odjezdí dva koně každý den... jen má občas problém ráno vstát z postele.)

„Co jsi ještě nezmínila, je sedlo. Pokud tě sedlo nenechá sedět v rovnováze, pokud ti šteluje nohy někam, kam nemá (třeba univerzál, který ti nepustí nohy volně dolů), nebo ti hází těžiště dopředu nebo dozadu, tak se pořádně sedět nedá. U koní s pohybem pomáhají moderní drezurní sedla - mají vpředu veliké opěrky, hotové „buřty", o které si opřeš stehno, aby ti nevyjíždělo nahoru a noha zůstala spuštěná."
(A vysvětlete to někomu, kdo si právě nechal odborně napasovat univerzál, protože si na rekreačního koně nebude kupovat drezurní sedlo.)

„Další užitečný tip je dívat se na videa. Musím samozřejmě vědět, na co se chci soustředit, abych to tam viděla. Video dobrého jezdce, který sedí, jak bych chtěla sedět, a přemýšlet o tom, jak reaguje v různých situacích, je přínosné a člověk má potom tendenci napodobovat. A neznamená to koukat na videa jen z GP, naopak ideálně na mladém koni. Třeba Charlotte Dujardin sedí naprosto jinak na Florentine než na Valegrovi. Zdaleka si do ní tolik nesedá, a to ani v úloze, je vidět, že je trochu odlehčená, že tam tak trochu stojí. Obzvlášť do prodloužení je to velmi přínosné si do těch třmenů vlastně trochu stoupnout."
(Nejen člověk má tendenci napodobovat, ale i jeho tělo a podvědomí - super tip!)

„Je to detail, ale nechtějte příliš. Dělejte pauzy a vždycky dejte jezdci čas se srovnat. Je to nesmírně náročné na sílu i koordinaci. Spousta ztuhlostí a psychických i fyzických bloků vzniká z toho, že lidé neposlouchají svoje tělo, nehledají uvolnění, ale zatnou zuby a snaží se to projezdit."
(Amen.)

A co kůň?

Na začátku článku jsem vás zrazovala od pokusů přizpůsobovat si koně a nabádala, ať nejprve přizpůsobujete sebe. Což je zcela na místě, dokud se učíte sedět. Nic to samozřejmě nemění na tom, že je to právě kůň, jeho uvolnění a připravenost, co má velký vliv na to, jak se vám bude sedět. Nicméně k práci s koněm byste měli přistoupit až poté, co si uvědomujete své tělo a víte, co chcete a co děláte, tedy působíte cíleně a nejedná se o neuvědomované a nekoordinované tahání za otěže.

Protože pokud chcete s koněm komunikovat a srozumitelně mu sdělovat své požadavky, musíte mít dobrou koordinaci a velmi přesně vědět, co chcete. A pokud vám kůň alespoň náznakem vyhoví, musíte ho odměnit přinejmenším tím, že mu nevadíte. A jen člověk, který má natolik dobrou koordinaci, že se dokáže koni přizpůsobit, dokáže na koně takto působit.

Navíc je velmi těžké často i pro pokročilého jezdce poznat, kde je problém. Rozlišit, zda koně nemůžu usedět proto, že mi „nedá hřbet" kvůli tomu, že moc tahám za otěže, nebo je „líný vzadu", nebo naopak moc vystresovaný, nebo mám nereálné nároky, nebo je problém v nějaké mojí ztuhlosti - tím spíše, že tyto problémy se většinou prolínají, příčina je málokdy jen jedna. Zpočátku jste dost závislí na trenérovi na zemi, který se podívá a řekne, kde je problém. Postupně se i toto učíte a podle zkušeností odhadujete, kde asi může být zakopaný pes. A v neposlední řadě vám zkušenosti také napoví, co je vůbec reálné po koni chtít.