Velmi běžný přístup, který pravděpodobně každý zná, je krokovat koně několik minut na volné otěži, potom otěže posbírat a jezdit velké kruhy a rovné linie v lehkém klusu. Do této metody se často začleňuje i vybídnutí koně, aby se vytahoval dopředu a dolů. To může dobře fungovat u mnoha teplokrevníků. Nevýhodou je, že to někdy trvá velmi dlouho, než se kůň uvolní, a navíc se nepracuje s jeho zádí. Pokud je kůň na začátku velmi ztuhlý, uvolňování/zahřívání v klusu může vést ke zbytečnému opotřebování jeho končetin.

Oskar Stensbeck, což byl jeden z nejznámějších německých drezurních jezdců na začátku 20. století, který připravil několik olympijských koní, byl proslulý zcela jiným způsobem uvolňování/zahřívání koní. Plukovník Felix Bürkner se s ním setkal v proslulém berlínském Tattersall Beermann ve 20. letech, kdy bylo Stensbeckovi něco přes sedmdesát. Bürkner to krátce popisuje ve své autobiografii: „Starý mistr Stensbeck se ukazoval okolo poledne s nevyhnutelným brazilským doutníkem v puse, který nikdy nevytahoval, ani během práce. Jeho záhadný způsob, který jsme my všichni obdivovali, se skládal především z „umístění koně do ruky" v kroku a shromáždění koně v zastavení. Měl trpělivost anděla a čekal, dokud jeho kůň nestál naprosto vybalancovaný na všech čtyřech nohách a klidně na otěži. Potom oživoval koně téměř nepostřehnutelnými pomůckami v zastavení, až ten začal šlapat, objevil se pot a - vyvinuly se první piafové kroky. Vždy zůstával v tu dobu uprostřed jízdárny, nikdy ne na vnější stopě vedle lambríny, a skoro nikdy nedovolil koni - proti všem pravidlům - jít vpřed. To často podporovalo nepatrnou „balancée", kterou cítil samozřejmě svým neuvěřitelně jemným jezdeckým taktem, ale které vždy nešlo předejít. Poslal koně do dopředného klusu a ve cvalové práci byl mistrem v učení piruet." Stensbeckovi bylo v té době přes 70 let a pravděpodobně pro něho byl klus nebo cval na ztuhlém, nevybalancovaném koni příliš nepohodlný. Našel si tedy alternativní cestu, která připomínala v některých věcech francouzskou drezuru: upevnění rovnováhy a poddajnosti v zastavení a kroku, ještě předtím, než se začne jezdit dopředu v klusu a cvalu. Velkou výhodou tohoto typu uvolňování/zahřívání jsou velmi malé nárazy, nezpůsobuje opotřebovávání těla koně. Vyžaduje ale určitý cit, aby se předešlo tomu, že se kůň dostane „za pomůcky holeněmi".

Často zahřívám koně pomalu projížděním oblouků a stranovými cviky v kroku. Protáhnu obě strany koně ohýbáním do obou stran a častými změnami směru. Uvolňuji plece projížděním rohů, malých kruhů, osmiček a obratů okolo zádě. Uvolňuji záď obraty okolo předku v pohybu a stranovými cviky. Za 15 či 20 minut této práce můžete obvykle přejít k lehkému klusu a jezdit v mírně shromážděném vysezeném klusu.

Moji učitelé často své koně v uvolňovací/zahřívací fázi lonžovali 10-20 minut v klusu s vyvazovacími otěžemi. To má výhodu, že kůň dostane příležitost najít si svoji rovnováhu a zahřát si hřbetní svaly bez váhy jezdce. Když na něho jezdec nasedne, kůň už je připravený zahájit práci. Tato technika ale funguje pouze tehdy, když kůň zůstává na kulatém kruhu ve stálém tempu, které není ani příliš rychlé, ani příliš pomalé. Jinak ještě víc ztuhne a bude tvrdší. Vyvazovací otěže je nutné připnout v odpovídající délce a výšce, nepříliš dlouhé, nepříliš krátké, nepříliš vysoko, nepříliš nízko. Jinak naopak koni zabrání najít si svoji rovnováhu a podpoří ještě více svalovou ztuhlost.

U koní na vyšším stupni výcviku může být užitečná práce na dvojité lonži. Po koni vyžaduje, aby již znal působení vnější otěže, to není příliš vhodné pro velmi mladé koně, protože mohou být klaustrofobičtí, když cítí vnější otěž. Ale u koní od základní úrovně dál slouží práce na dvou lonžích k propojení vnější otěže s vnější zadní nohou a k uvolnění krku a týlu. Jezdec může zmenšit napětí v plecích a zádi pomoci polovičních zádrží a ohýbacích pomůcek otěžemi.

Výbornou zahřívací a uvolňovací metodou může být také práce na ruce. Vhodné jsou všechny její varianty. Každá z nich má své výhody i nevýhody. Vídeňská metoda s vyvazovacími otěžemi a obnoskem je dobrá pro přechody mezi krokem a zastavením, krokem a klusem a klusem a zastavením. Koně lze díky ní dostat do vzpřímenější rovnováhy a pokročilé koně lze v rámci zahřívání požádat o několik piafových kroků.

Portugalská metoda, kdy jezdec kráčí vedle plece koně s každou otěží vedoucí k udidlu v jedné ruce (žádné vyvazovací otěže, žádný obnosek), je velmi dobrá pro uvolnění koně pomocí stranových chodů v kroku a klusu. Poskytuje jezdci více flexibility než vídeňská metoda, ale pokud je kůň velký a silný a bujný, může být trochu problém ovládat jeho posun ze zádě. Nebezpečí, že kůň jezdce převálcuje, je zde větší, především pokud je jezdec nižšího vzrůstu. S vyvazovacími otěžemi a obnoskem je snadnější koně zastavit, především pokud jeden člověk vede koně na krátkém vodítku a druhý jde za ním s lonží připnutou k postrannímu kroužku obnosku.

Práce na pilárech je vynikající pro uvolnění zádě koně a přesměrování pohybové energie nahoru. V minulosti měly skoro všechny jízdárny piláry. Nyní téměř úplně zmizely. Jsou velmi účinným prostředkem - pokud trenér ví, jak je používat. Ve špatných rukách si kůň může snadno polámat krk, pokud půjde něco špatně a pokud jezdec zaujme správné preventivní opatření.

Práce na ruce vytváří vibrující záď, pružící hřbet a velmi pozorného, energického koně, který je připravený pracovat. Je radost sedět na takovém koni hned od začátku.

Práce na dlouhých otěžích může být výborné zahřátí nejen pro koně, ale i pro jezdce. Při skutečné práci na dlouhých otěžích kráčí jezdec hned za koněm nebo vedle koně, takže se dotýká jeho zádě rukama a předloktím. Kůň má uzdečku se stihlem, od něhož vede otěž dlouhá asi 5,5 m. Samozřejmě to lze provádět pouze s koněm, který nekope, nemá zadní podkovy, a kterého jezdec dobře zná. Jinak hrozí příliš velké riziko, že kůň jezdce kopne nebo dojde k vážnému zranění. Při práci na dlouhých otěžích může jezdec ze země provádět všechny drezurní cviky ve všech třech chodech. Působení dlouhé vzdálenosti od udidla k rukám jezdce mu umožňuje pokrýt všechny čtyři nohy koně mnohem účinněji než pod sedlem. Protože zde nejsou žádné vyvazovací otěže, je možné uvolit koni týl a krk pomocí ohýbání v zastavení i v pohybu. Protože jezdec by měl zůstat v kroku, zatímco kůň kluše nebo cválá, vyžaduje to určitý stupeň shromáždění, což znamená, že zahřívání prací na dlouhých otěžích je převážně užitečné pro pokročilé koně. Velkou roli hraje i relativní výška koně a jezdce. Je to mnohem vhodnější pro vysoké jezdce a nízké koně. Pro nízké jezdce s vysokými koňmi je to dost nepraktické, protože nemusejí svým koním stačit. Největší nebezpečí práce na dlouhých otěžích je to, že jezdec nemusí koni stačit, aby ho udržel v dopředném pohybu. Pokud se to stane, jezdec bude viset v otěžích a kůň se dostane za pomůcky.

Ohýbání koně ze země lze použít u koní ve všech stupních výcviku, včetně velmi mladých remont. Jezdec může odstranit napětí a ztuhlost krku a týlu, protáhne vnější svaly a mladý i starší kůň se učí poddat tlaku otěží nebo obnosku, podle toho, na jakou část hlavy tlak během ohýbání působí.

Na některé koně, včetně mladých remont, působí velmi dobře lonžování ve volnosti. Vyžaduje dva nebo více lidí s dobrým citem, kteří budou vnímat reakce koně, úroveň jejich energie, prostornost pohybu, ale i své vlastní pohyby a pohyby biče. Necitliví jezdci mohou koně vyděsit svými nekoordinovanými pohyby, což je naprosto kontraproduktivní. Pokud se lonžování na volno provádí správně, kůň klidně kluše okolo jízdárny, aniž by se pokusil otočit čelem vzad. Když kůň nacválá, jezdci zůstanou pasivní a počkají, až přejde zpět do klusu. Cílem není koně unavit, ale dostat ho do uvolněného, vyváženého klusu.

Práce přes kavalety může být také užitečná pro koně na všech stupních výcviku. U velmi mladých koní se samozřejmě položí nejdříve na zem jediná bariéra, aby nepředstavovala příliš velký fyzický či psychický stres. Bariéry na zemi a kavalety lze začlenit i do lonžování či do práce pod sedlem. Lze je položit na kruhu, do rohu nebo na rovné linii, podle toho, jaké má jezdec záměry a co kůň potřebuje a zvládne. Lze přes ně chodit v kroku, klusu i cvalu, přičemž nejčastěji se pracuje v klusu. Kavalety uvolňují hřbet koně a nutí ho zvedat výše nohy. Určitou nevýhodou je to, že člověk potřebuje asistenta, aby upravoval vzdálenosti nebo zvedal kavalety, které kůň shodil, aby se lekce nepřerušila.

Skákání ve volnosti může být velmi dobré pro rozvoj posunu ze zádě a pružnosti hřbetu. Není důležité překonávat vysoké překážky, ale spíš se dobře natáhnout a vytvořit dobrou baskuli. Proto je lepší používat nižší skoky, ale měnit jejich šířku.

Gymnastické skákání pod sedlem, na lonži nebo na dvojité lonži může být pro některé koně taky dobré zahřívání/uvolňování. Řada skoků je vhodná především pro uvolnění hřbetu. Stejně jako u skákání ve volnosti není důležité, jak jsou skoky vysoké, ale že se kůň vyklene a natáhne svůj hřbet a horní linii. Na druhou stranu nám jako dětem říkali, že cokoli, co je nižší než 90 cm, je jen cval a ne skok.