Jeden můj učitel jezdectví nám na hodinách vždy připomínal, že každá jezdecká lekce se má skládat ze čtyř částí:

• zahřívání/uvolňování,
• pak fáze, kdy se kůň „uzavře", tj. jeho zadní nohy se dostanou více pod tělo,
• dále fáze, během níž se kůň shromáždí, tj. zadní nohy se více ohnou, a
• nakonec fáze vychladnutí.

S fází shromáždění lze počítat pouze u koní, kteří jsou už ve svém výcviku pokročilejší.

Fáze zahřívání je velmi důležitá pro každé ježdění, ale často ji lidi špatně chápou. Jejím účelem je dostat koně do rovnováhy, uvolnit svaly, zvýšit prokrvení svalů, zlepšit soustředění koně na jezdce a naladit ho na jemnější pomůcky. Je to jako naladit si hudební nástroj, než se začne hrát.

Pokud chcete toho všeho docílit, musíte se vyhnout několika věcem. Kůň se nesmí během zahřívací/uvolňovací fáze unavit, protože vlastní práce, během níž se aktivují a ohýbají zadní nohy (uzavření a shromáždění koně), vyžaduje koně čerstvého, plného energie. Jak zdůrazňují E. F. Seidler (1837), Friedrich von Krane (1856), generál Faverot de Kerbrech (1891) a mnozí jiní autoři, unavený kůň není schopen předvést kvalitní práci. Nedokáže reagovat na lehké pomůcky a je už příliš vyčerpaný na to, aby se na svoji práci soustředil. Čím jsou na něho kladeny vyšší požadavky, tím více energie vyžadují. Čím je vyšší shromáždění, tím více musí být kmihu a kůň musí být o to žhavější. Naopak, čím méně energie se během uvolňování promrhá, tím živější bude kůň během shromažďovací fáze, tím bude práce s ním kvalitnější.

To je důvod, proč mnoho klasických autorů upřednostňuje časté, krátké lekce před méně častými a dlouhými. Vysoce kvalitní práce, především na vyšších stupních, vyžaduje koně plného síly! Pokud jezdec jezdí unaveného koně, jeho pohyby nebudou kvalitní. Kůň si nebude svoji práci užívat a dříve či později se bude cítit zneužívaný a bude rozhořčený. Pokud se to bude stávat pravidelně, může to skončit naprostým odmítáním koně spolupracovat se svým jezdcem.

Pracovat s koněm až za hranici jeho únavy s sebou nese významný důsledek: unavené svaly už nejsou schopné podporovat kostru. Jakmile se to stane, musí tuto funkci převzít šlachy a vazy. Pokud dojde při ježdění k poškození těchto tkání, pak je to vždy následek ztráty rovnováhy nebo únavy; nebo obojího.

Další častou chybou, kterou jezdci při uvolňování/zahřívání koní dělají, je nechat koně klusat nebo cválat dokola pod sedlem či na lonži dlouhou dobu, aniž by zapracovali na jeho rovnováze a uvolnění. V tomto případě dojde k přesnému opaku, než co je v této fázi zamýšleno, protože čím déle je kůň nucen zůstat v nerovnováze, tím bude ztuhlejší.

Z dlouhodobého hlediska to povede k artrózám, například ke kroužku nebo špánku. Z krátkodobého hlediska to může také vést k poškození měkkých tkání, jak bylo zmíněno před chvílí.

Nerovnováha a ztuhlost jsou nepřítelem koně, protože jsou příčinou nerovnoměrného zatěžování končetin, nadměrného opotřebování a tvrdých, neprsvidelných, poskakujících chodů. Velmi výstižně to shrnul Alfred Knopfhart (1977): „Je úkolem jezdce, aby vedl koně během každé jezdecké lekce ke stavu naprosté uvolněnosti tím, že odstraní existující napětí a jeho příčiny ještě předtím, než s koněm začne pořádně pracovat. Nelze spoléhat na to, že uvolněnost přijde sama od sebe dlouhým, obyčejným klusáním a cváláním dokola - naopak někteří koně budou ztuhlejší a ztuhlejší, zvláště když je budou jezdci honit; tak jako ani vajíčka nezměknou delším vařením. Naopak je třeba rozpoznat individuální nerovnoměrnosti v chodech koně a rozvážně je odstraňovat."

Jsou jezdci, kteří rádi zahajují jezdeckou hodinu tím, že klušou a cválají na zahozené otěži. Ale bez přilnutí nedochází k uzavření kruhu energie, kruhu pomůcek - a bez tohoto uzavřeného proudění energie nebude jezdec schopen zvednout kohoutek a hřbet koně nebo zaktivovat jeho zadní nohy. Čím déle je kůň ježděn bez přilnutí, tím více se bude táhnout a tím více bude padat na předek. A čím více pak zůstane v nerovnováze a roztažený, tím bude ztuhlejší. Čím více jezdec nechá koně padat na předek ježděním na zahozených otěžích na začátku hodiny, tím více práce mu to později dá, aby vše napravil.

Z tohoto důvodu může ježdění bez přilnutí vést k opotřebování končetin koně a nakonec být i příčinou kulhání. A také to ničí principy dodržování důslednosti v práci s koněm, jak je Adolph Kästner (1876) popsal v kapitole o lonžování. Podle těchto principů se má vše, co jezdec s koněm provádí, řídit stejnými pravidly a vést ke stejnému cíli, bez ohledu na to, zda probíhá výcvik koně pod sedlem na jízdárně, zda jde o lonžování, práci na ruce, na dlouhých otěžích, zda se jedná o vyjížďky nebo skákání. Nechat koně v zahřívací fázi padat na předek a tuhnout a křivit se a pak změnit všechna pravidla v další části hodiny a chtít po koni, aby byl v rovnováze, uvolněný a lehký, to jsou naprosté rozpory, kterým kůň nerozumí. Je snadné vidět, jaká je to pro koně medvědí služba, když ho jezdec nechá pohybovat se rozpadlého, křivého a na předku právě kvůli tomu, že ho jezdí bez odpovídajícího přilnutí.

Ale špatný je i pravý opak: zahřívat koně s bradou staženou k hrudi. To koni nedovolí najít si rovnováhu, jen ho to donutí padnout na předek. Základna krku příliš změkne a vznikne falešné ohnutí, které bude působit jako „černá díra". Ta spolyká všechnu energii ze zadních nohou i pomůcek otěžemi. Zadní nohy se nebudou ohýbat, budou odstrkovat záď koně nahoru, poloviční zádrže koněm neprojdou, protože kůň se bude podvolovat působení otěží v místě základny krku a ne v žuchvách a týlu. Toto přerušení či znemožnění proudění energie způsobí, že se týl koně i jeho záď dostanou mimo sféru působení jezdce, takže mohou zůstat ztuhlé a zablokované, aniž by si to jezdec vůbec uvědomil. Ten možná bude cítit lehkost, ta ale bude vycházet ze špatné části těla koně. Bude to vyhýbání se a ne skutečná lehkost.

Ještě je jiný způsob zahřívání a uvolňování koní, který je bohužel dost populární mezi lidmi a přitom zničující pro koně i pro jeho celkový výcvik. Jedná se o honění koně na lonži nebo v kruhové ohradě. Někteří lidé honí koně energicky dokola, aby ho unavili. Nevýhody jsou zřejmé, lze je vidět velmi často. Na lonži tito lidé obvykle nepoužívají správnou výstroj. Připínají lonž do udidla nebo do ohlávky, což je nesprávné a neúčinné. Většinou nepoužívají vyvazovací otěže. Práskají bičem a doslova koně honí dokola v nejvyšší rychlosti.

To je pro nohy koně extrémně škodlivé, protože na něho působí odstředivé síly. Tempo musí odpovídat velikosti kruhu. Čím je kruh menší, tím shromážděněji se musí kůň pohybovat. Tento způsob lonžování ve vysokých rychlostech hází koně na předek a způsobuje, že kůň ztuhne. Také to koně děsí, takže jakmile an něho jezdec nasedne, bude kůň ve skutečnosti horší, než kdyby přišel rovnou ze stáje, zatímco díky inteligentnímu, promyšlenému zahřívání/uvolňování na lonži bude kůň naopak poslušnější a příjemnější na ježdění. Běhání v kruhové ohradě má stejné nevýhody, protože kůň je přitom také honěný ve velkých rychlostech a rozrušený, takže skončí unavený a vylekaný, možná i mentálně vyhaslý, bez zájmu o dialog s jezdcem. Jsou to tvrdé, kruté způsoby zahřívání koní, které je fyzicky i mentálně velmi poškozují.

Fáze zahřívání/uvolňování má vést každého koně do fyzického, emočního a psychického stavu rovnováhy a uvolněnosti. Flegmatický kůň se probudí a bude reagovat na jezdce. Nesmělý, nervózní kůň se uklidní a bude věřit svému jezdci i sobě samému. Příliš horkokrevný, přehnaně reaktivní kůň se uvolní a bude tolerantnější. Roztěkaný, lekavý kůň bude pozorný a soustředěný na práci.

Příklady zahřívání, které jsou uvedené v tomto článku, nikdy k těmto cílům nepovedou. Pouze koně poškodí mentálně a zdravotně a znemožní jakýkoli další pokrok. V příštím článku dám pár rad a návrhů, jak s koněm na začátku hodiny správně pracovat, tedy jak ho správně zahřívat a uvolňovat.